Aktuální číslo

Náš boj o předsedu Evropské komise

Napsal Matyáš Zrno

Těžko říct, zda byla nominace holandského socialisty Franse Timmermanse na post předsedy Evropské komise jen zastírací manévr před nasazením německé křesťanské demokratky Ursuly von der Leyen. Celá kauza ale opět trochu odhalila něco především o české debatě o unii – pořád jsme totiž svědky názoru, že bychom měli souhlasit se vším, co se upeče v Bruselu. Nejnovější odůvodnění tohoto názoru osobou Andreje Babiše pak povede jen k tomu, že český premiér posílí své pozice. Bude se moci prezentovat jako obhájce českých zájmů a to (nejen) v jeho elektorátu zabírá. Je ovšem fér si přiznat, že i Andrej Babiš může mít (pravda, výjimečně…) pravdu.

Frans Timmermans je socialista každým coulem, který prosazuje centrální zavedení minimální mzdy, chce posílit roli odborů a zavést minimální korporátní daň v EU. Kromě toho se vyžíval v kritizování Maďarska a Polska za údajné porušování vlády práva a evropských hodnot (zajímavé, že nikdy neztratil slovo třeba o Bulharsku, kde by mohl o vládě práva psát romány). A i Deník N přiznal, že Timmermans nemá příliš vřelý vztah ke střední Evropě. Timmermans také proslul tím, že prosazuje, aby Komise pokračovala ve snaze, „aby všechny členské státy v EU bezvýhradně přijaly manželství osob stejného pohlaví“.   A v migrační otázce byl obhájcem kvót na migranty, což chytře využil Andrej Babiš při zdůvodnění své podpory vůči jeho nominaci.

Babišovské dilema

Nastal dost zajímavý morální problém… Je možné říct, že Andrej Babiš podporou jednotného postoje zemí Visegradu (a dalších, například Itálie) v odporu proti Timmermansovi udělal správnou věc pro Českou republiku?  Respektive je možné říct, že Babiš vůbec může udělat něco správného? Naznačit to znamenalo vystavit se na sociálních sítích značnému pobavení ze strany předních představitelů liberálního mainstreamu.  Vévodil někdejší Sobotkův státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza, který Visegrad označil za „toxickou značku“ a podivil se, že Visegrad „rozvil dohodu“.  Bývalý ministr financí a ekonomický poradce KDU-ČSL Ivan Pilip varoval před tím, abychom „autoritářského oligarchu a agenta StB vydávali za obránce svébytnosti Střední Evropy.“. Sociolog a bývalý poslanec KDU-ČSL Ivan Gabal zase psal „Za námi Moskva, proti nám Timmermans a Západ?“.

Ti samí lidé nám obvykle říkají, jak má být ČR konečně v evropské politice aktivní a prosazovat své zájmy místo pouhého  „nadávání na Brusel“. Ovšem když se tak stane, je to zase špatně. Jako kdyby nebylo možné mít jiný názor než podpořit jednoho marxistu na klíčový post předsedy Evropské komise.  No nic, uvidíme, zda se pánové ozvou se zásadní kritikou manželství homosexuálů, které prosazuje Babišovo ANO nebo zda jim budou vadit sankce proti Rusku (pro které Babiš na Evropské radě vždy poslušně hlasuje). Samozřejmě, že nebude. Politika je prostě taková. I sebeodpornější individuum může občas zastávat správný postoj. A naopak individuum celkem milé může zastávat  agendu, která mi zásadně vadí. Přesto třeba já osobně podporuji (byť s výhradami) demonstrace proti Babišovi, když je uvádí místopředseda spolku Milion chvilek pro demokracii Bejmanin Roll, který otevřeně podporuje manželství homosexuálů, které zase nepodporuji já. Prostě, trochu realismu pánové…

Kdo je Ursula…

Každopádně Timmermans podporu nezískal a Angela Merkelová vyrukovala se svou ministryní obrany Ursulou von der Leyen. To je bezesporu lepší volba. Nechvalme ale dne před večerem. Vzpomínám si velmi dobře, jaké očekávání vyvolala dáma se šlechtických titulem a úctyhodným počtem sedm dětí, když se v roce 2005 stala ministryní pro rodinu, seniory a mládež. Ale ani šlechta už není, co bývala… Skončilo to masivním, státem dotovaným zaváděním jeslí, pokračovalo bezvýhradnou kapitulací  před progresivistickou agendou „sladění rodiny a zaměstnání“ (čti: ženy do práce, děti do jeslí a de facto povinná otcovská dovolená)  a skončilo hlasováním pro manželství homosexuálů. Nikde ani náznak odporu. Ostatně za svou aktivní podporu LGBT agendy se stala čestným členem Svazu leseb a gayů v CDU.  

Pak se stala bezvýraznou ministryní obrany, za níž pokračuje volný pád Bundeswehru k nebojeschopnosti. Její apatie co se týká vybavení či výcviku byla ale vynahrazována zarputilou snahou nalézt sebemenší stopy pravicového radikalismu, což skončilo i zákazem tradičních písní Bundeswehru a odstraněním fotografie sociálně-demokratického kancléře Helmudta Schmidta z univerzity Bundeswehru v Hamburgu, protože na sobě měl uniformu Wehrmachtu. Zato ale Ursula von der Leyen organizovala semináře o sexuální identitě a orientaci v Bundeswehru.  

A jaké má názory na další evropskou integraci? Nikoliv překvapivé. Je nutno integrovat až do úplné integrace. „Mým cílem jsou Spojené státy evropské – založené na principu federálních států typu Švýcarska, Německa nebo USA,“ řekla Ursula von der Leyen v roce 2011.

Kde skončil „Spitzenkadidat“?

Řežba okolo předsedy EK ukazuje, že zdaleka nejde jen o post jakéhosi úředníka, který vyplňuje rozhodnutí evropských států. Pozice Evropské komise je reálně neskonale  důležitější. Jak řekl v rozhovoru pro Echo britský europoslanec Daniel Hannnan: „Komise má neskonale větší skutečnou než formální moc. Členské státy, včetně těch velkých, ji tu moc ochotně přenechávají. Juncker a Barnier se tomu věnují na plný úvazek. Je to jejich hlavní práce, cíl i přesvědčení. Prezidenti, premiéři a kancléři členských zemí mají dost starostí doma.“ Od Ursuly von der Leyen můžeme očekávat další podporu progresivistické agendy, ale  snad o něco větší pochopení pro náš region a o něco menší snahu vidět největší zlo dneška v Polsku a Maďarsku. Žádná výhra to ale není…

A je mimochodem docela vtipné, jak rychle všichni zapomněli, že tu byl jakýsi „spitzenkadidát“ každé evropské frakce, který měl přiblížit evropskou politiku voličům, aby Evropané získali dojem, že o něčem opravdu rozhodují. Ten koncept stál samozřejmě na vodě – neexistují evropské politické strany, evropské politická témata a evropský politický národ. Byla to snaha vytvořit zdání jejich existence. Ale i tak je roztomilé, jak bleskově skončil vítězný spitzenkadidát  Manfred Weber v zapomnění. Pro Střední Evropu by tento bavorský křesťanský demokrat byl přitom zdaleka nejlepší volbou.

Se souhlasem prevzato z www.konzervativninoviny.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.