Obsah

Aktuální číslo

20 let Ústavy ČR

Napsal Karel Ledvinka

Ano, text Karla Ledvinky je starý 5 let. Publikujeme jej znovu, neboť neztratil nic ze své aktuálnosti a je stále navýsost adekvátní reakcí na nejrůznější náměty stran změn Ústavy ČR, jako jsou např. ty, které ve svém textu zmiňuje pan Lukáš Jelínek.

Redakce

Považuji za veliký dar, že jsem se mohl aktivně účastnit před 20 lety přípravy i schvalování Ústavy ČR. Proto považuji za svoji povinnost přiznat, že jsem zaujatý a to ve prospěch původní ústavy ze 16. prosince 1992.

Teprve, když jsem se svobodně rozhodl, po 8 letech působení v parlamentu, znovu nekandidovat a odejít z tzv. „velké politiky“, jsem brzy zjistil, jak rozdílný je pohled obyčejného občana a politika na politiku, jak rozdílný je pohled obyčejného občana a politika na právo. A právě o těch rozdílech chci, v souvislosti s ústavou, mluvit.

Demokratická forma vlády nezaručuje, že budou vládnout ti nejlepší a nejmoudřejší a zároveň nezaručuje, že budou přijímat ta nejlepší a nejmoudřejší rozhodnutí. Neexistuje také jediný důvod si myslet, že většina musí mít pravdu. Pravda se totiž neřídí počtem lidí, kteří na její straně stojí. Výhodou demokracie není to, že si občané mohou volit své zástupce, nýbrž to, že je mohou odvolat. Pro svobodu a demokracii jsou však nutné ústavní garance. Tou největší by měla být ústava. Každá populistická úprava ústavy (nemluvím zde o technických úpravách) znamená snahu upřednostňovat určité skupiny občanů před druhými. Stát se ale musí chovat ke všem občanům rovně a podle stejných pravidel. Místo, aby právo vládlo nad silou, síla (tu ekonomická, tu politická, tu stranická, tu odborářská, tu síla ulice) v zájmu určitých skupin občanů si osobuje právo vládnout právu. Vláda nad právem je zkrátka cestou do pekel.

K demokracii paří svoboda. Svobodu je nutné chápat jako vládu svědomí a tím více jako otázku morálky než politiky. Znamená především moc nad sebou. Jejím opakem je moc nad druhými. Každá demokratická společnost musí být závislá na úctě, kterou chová sama k sobě a na úctě občana k řádu, jehož je součástí. I když je člověk přirozeně nedokonalý, měl by mít povinnost se k objektivnímu ideálu pravdy vztahovat, přestože ho nikdy není schopen naplnit. Povinností státu je, i přes nedokonalost člověka, chránit jeho svobodu a důstojnost a respektovat jeho oprávněné nároky vůči státu. Z toho lze odvodit základní cíle státu:

Úcta k ústavě, oddanost a bezvýhradná poslušnost vůči smyslu jejich ustanovení, odmítnutí právního pozitivizmu a silný stát pouze pro udržování přísně vymezeného okruhu základních povinností.

Politika je povinnost co nejlépe pracovat ve prospěch občanů, jejich budoucnosti i budoucnosti jejich potomků. Každá politická strana a každý politik, chce-li být zodpovědný vůči své zemi a její budoucnosti, se nesmí rozhodovat jen podle stávající situace, jen podle vlastních či stranických zájmů, ani podle momentálních voličských preferencí. Tedy může, ale pak to není dobrý politik, natož státník.

Při tvorbě Ústavy ČR v roce 1992 jsme měli ohromné štěstí, že drtivá většina těch, kteří se v tehdejší ČNR na její tvorbě podíleli, byli zastánci přirozené právní teorie, příznivci používání zdravého rozumu a zastánci opravdové demokracie. Návrh byl na tehdejší poměry, které v zemi panovaly, mimořádně zdařilý. Respektoval společenskou realitu a počítal i s možností  zabránění možného zneužití politiky. Je pravda, že česká ústava byla přijata v této podobě také díky historické situaci dělení Československa. Je také pravda, že mnoho odpůrců opravdové demokracie a celá řada zástupců politického inženýrství, nemělo čas ani síly na zastavení přípravných prací, ani na případné „upřesňující“ úpravy, ani na zabránění přijetí ústavy. Podle mého názoru, ať si kdo chce, co chce říká, jde o jeden z největších úspěchů polistopadového vývoje. O kvalitě ústavy nejlépe hovoří fakt, což se později vždy prokázalo, že všichni ti, kteří ji chtěli a stále chtějí upravovat, tak činili nikoli pro její zlepšení, ale pro zlepšení svých osobních, politických či stranických pozic. Zkrátka jim šlo pouze o to, aby si zjednodušili vládnutí a ještě více upevnili svoji moc.

Většina občanů si v poslední dobou stále více stýská (či v hospodách nadává) na to, jak to s námi jde od deseti k pěti. Většina občanů ale nenašla dostatek síly účinně se bránit proti politice, která nás zadlužuje, ani proti té, která není schopna chytit pod krkem a odsoudit ty, kteří kradou a podvádí, ani proti té, která tvrdí, že nemusíme tolik pracovat, neboť se o nás postará stát, ani proti té která nám radila žít si nad poměry, za což nyní platíme a platit budeme. Většina občanů si neuvědomuje, že náš právní systém jim dává dostatek demokratických možností, jak takovou politiku odmítnout. A nemusí to být ani nadávky, ani nadávky s transparenty, ani nadávky s mačetou, ale stačilo by lepší použití volebních lístků, zapojení se do veřejného života a slušná argumentace.

Většina občanů je dnes přesvědčena, že současní mocní chtějí opět ústavu obcházet a zmanipulovat tak ji i občany. Ústava je naštěstí koncipována tak, aby ztížila politikům vládnutí, nutila je jednat a hledat společně nejlepší řešení. Aby neotravovali občany zbytečnostmi, které mají odvést pozornost od daleko důležitějších věcí, které zajímají občany daleko více, než politické hrátky, včetně hrátek o ústavu. Ztížení vládnutí pro politiky má zabránit tomu, aby si poslanci a senátoři nemohli např. odhlasovat, že Václav Klaus (či Miloš Zeman) je král, parlament je nerozpustitelný, letní čas je v zimě, někdo se králem prohlásí dokonce sám a podobné blbosti. Tyto příklady se Vám zdají absurdní. Možná jsou, ale jde o to, aby jakákoli většina, která se dostane momentálně k moci, nemohla pro sebe tuto moc usurpovat tzv. „trvale“, jak to učinili nacisté v r.1933 v Německu, či naši bolševici v roce 1948. Demokratičtí politici musí jít příkladem v dodržování zákonů, především pak základního zákona – tedy Ústavu. Abychom se my, obyčejní občané, nemuseli začít poohlížet po nějaké nové Bastile.

Má-li Ústava fungovat – tedy omezovat moc mocných, tak její obsah by měl být téměř neměnný.

Na závěr mi dovolte poradit nespokojeným občanům. Nedovolte ničit jeden z největších úspěchů polistopadového vývoje – Českou ústavu. Raději vyměňte politiky. Především ty, kteří ji chtějí upravit k vlastním cílům. Jak nesmyslná byla změna volby presidenta na přímou volbu, uvidíme velmi brzy. A vám, politikům, si dovoluji poradit jako jeden z „dětí listopadové revoluce“ a bývalý politik: Neztrácejte paměť a snažte se být obyčejnými občany. Vyplatí se vám to.

Autor byl v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes je jako nestraník členem Smírčího soudu Konzervativní strany.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.