Obsah

Aktuální číslo

Jiří Fuchs / Když popíráme jistotu – s jistotou

Napsal Jan Kubalčík

„Na prahu třetího tisíciletí určuje tón postmoderní myšlení, ovládané omylem o pravdě i o omylu samém,“ tvrdí filosof Jiří Fuchs

Jiří Fuchs (*1947) je filosof, šéfredaktor Distance - revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmizvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997 – 2007).

Jak to tak příjde, že se člověk „dá na filosofii“?

U mě v tom nehrála roli záliba v hlavolamech. Spíš potřeba pochopit, o co v životě jde. V absurdním prostředí komunistického materialismu se tato potřeba stala naléhavou. Na tu vlezlou, všudypřítomnou stupiditu musel člověk nějak intelektuálně reagovat.

Čtenářům Konzervativních listů je zřejmě znám Občanský institut. Spolupracujete však také se institucí Academia Bohemica (AB) a jste šéfredaktorem revue pro kritické myšlení Distance. Mohl byste představit tyto své aktivity?

V AB nabízíme jednotlivé přednášky i přednáškové cykly a také internetové studium systematicky zpracovaných filosofických disciplín. V Distanci především pěstujeme kritiku, jak se dnes říká, mainstreamové filosofie. Na základě mnohaletého studia jsme totiž přesvědčeni, že vývoj filosofického myšlení ujíždí ve směru prohlubující se krize a zdá se být k nezastavení. Distance chce být proto místem diagnózy i terapie nešťastného filosofického vědomí postmoderních časů.

Aktivity AB a Distance jsou neseny společným záměrem: Nabídnout v našem jednostranně orientovaném intelektuálním prostředí filosofickou alternativu. Tu je sice možné ideologicky snadno přehlížet či deklasovat. Víme však, že už není tak snadné ji filosoficky zneškodnit, falzifikovat. A jsem si jist, že to naši milí odpůrci dobře tuší, ne-li vědí. Přinejmenším tuší, že by přitom museli sestoupit do takových hloubek filosofické problematiky, na něž není jejich vesměs odvozené filosofické myšlení zvyklé. Může to znít troufale a namyšleně, ale popravdě řečeno je to tak. Kritická reflexe založení celé novověké filosofie je po staletí tabu. Filosofové se v nich jen vezou na vlně novověkého konsenzu, který zaměnili za axiom.

Dvacáté století bylo ve velké míře sešněrováno totalitními ideologiemi, v takovém prostředí ani není divu, že jsou mnohé myšlenky až tabuizovány. Ale dříve? Tvrdíte, že otevřenou filosofickou diskusi nenalezneme ani v 19. či 18. století? Čím takové tvrzení dokládáte?

Jsou tabu, uložená zvnějšku (autoritou, diktátem…), a jsou tabu vnitřní. Ty jsem měl na mysli, když říkám, že moderní filosofové po Descartovi necítili potřebu kriticky prověřovat nominalistická východiska novověké filosofie. Důvody této filosoficky povážlivé necitelnosti jsou různé. Zakladatelé novověké teorie poznání, v níž byly položeny směrodatné principy vývoje novověkého myšlení, na sebe jen navazovali, případně jen reagovali. Locke reagoval na Descarta, Hume navazoval na Locka, Kant reagoval na Huma. Nikdo z nich neřešil podmínky objektivity vlastních závěrů. Všichni více méně dogmaticky akceptovali nominalistickou subjektivizaci lidského myšlení. Po Kantovi už byl nominalismus petrifikován jako axiom pokrokového, domněle kritického myšlení; jakoby negace hodnot myšlení byla synonymem kritičnosti.

Ne že by tedy zmínění filosofové otevřeně nediskutovali. Nereflektovali však ty problémy, které bylo z logiky věci třeba aktualizovat především.

Proč nepůsobíte na akademické půdě?

Kdybych si chtěl lichotit, vysvětlil bych to tím, že jsem pro arbitry akademického filosofického vzdělání nepříjemným kritikem jejich filosofických autorit potažmo jejich filosofického sebevědomí. Důvod je ale prozaičtější. Nemám formální filosofické vzdělání. Za bolševika se tu žádná filosofie oficiálně nestudovala. A po „listopadu“? Mohl bych říct, že pro mě přišel moc pozdě. Ale pravda je spíše taková, že bych jen těžko mohl studovat filosofii u profesorů, o jejichž filosofické úrovni jsem měl už dávno zásadní pochybnosti.

Jaké tedy je vaše formální vzdělání?

Jsem úspěšným absolventem základní školy a neúspěšným studentem průmyslovky.

Vymezujete se vůči trendům, které vládnou v moderní filosofii. V čem spočívá podstata vaší kritiky a kde vidíte okamžik, kdy se filosofické myšlení vydalo chybným směrem?

Něco už jsem naznačil v odpovědi na otázku o tabuizaci problematiky základů. Filosofie novověku udělala velice rozumný krok. Postavila problém poznání tam, kam logicky patří: do východiska filosofického zkoumání. Jak ale ukázal vývoj od Descarta po současnost, problém poznání je daleko zapeklitější, než zakladatelé novověkých teorií poznání (Descartes, Locke, Kant) tušili. Vyžadoval větší trpělivost a velkorysejší zacházení.

Výsledkem kritického zkoumání hod-not myšlení byl normalizovaný debakl, který spočívá v protismyslném noetickém negativismu. Co to znamená? Renomovaný kritik poznání popírá nějakou hodnotu myšlení, ale současně ji v celém svém zkoumání bezstarostně užívá.

Je to neuvěřitelné, ale novověká filosofie je v základech podminovaná takovými rozpory, které vznikly tím, že se její hlavní tvůrci nestarali o soulad svých závěrů s vlastními předpoklady. Jejich epigonům stanovil úděl rozporem zlomeného myšlení především Imanuel Kant. Filosofie díky tomu ztratila v následujících staletích svůj podstatný (metafyzický) obsah; vyklidila tím pole specialistům a ideologům. To samozřejmě není pro racionální orientaci v otázkách lidského života žádná výhra.

Z jiné strany přispěl k tomuto neblahému vývoji druhý velikán novověké filosofie – Hegel. Jestliže Kant redukoval lidskou racionalitu na poznání měnlivých, nahodilých jevů, pak Hegel tuto stránku reality ve svém celkovém (ontologickém) výkladu skutečnosti pro změnu absolutizoval. Samozřejmě si přitom dopřával stejných rozporů, jako jeho kolegové z oboru teorie poznání.

Jestliže se dnes většině filosofů zdá být samozřejmé, že je všechno v poznání i v realitě relativní, pak se to dá vysvětlit jejich bezmeznou důvěrou v základní rozporná rozhodnutí Kanta a Hegela. Ti v podstatě nalajnovali hřiště, na němž moderní a postmoderní filosofové bezproblémově hrají dodnes.

Nejvlivnější myslitelé dvacátého století jsou v podstatném ohledu pouhými epigony těchto dvou celebrit – géniů v prosazování rozporného myšlení. Mnozí z nich dokonce adorují rozpor jako podmínku hlubšího nahlédnutí.

„Renomovaný kritik poznání popírá nějakou hodnotu myšlení, ale současně ji v celém svém zkoumání bezstarostně užívá.“ Mohl byste uvést příklad?

Locke popírá objektivitu obsahů obecných pojmů, ale ve výkladu poznání na ni beze všeho spoléhá. Kant omezuje filosofickou racionalitu na zkušenost, ale jeho výklad racionality je eminentně neempirický; metafyzicky zakazuje metafyziku. Hegel je přesvědčen, že tzv. vyšší, spekulativní myšlení musí být rozporné, ale ve svém spekulativním myšlení, počínaje základním vymezením pojmů, myslí většinou bezrozporně. Na základě Kantova apriorismu se ve dvacátém století napříč hlavními směry ustálilo přesvědčení, že realitu nepoznáváme tak jak je (v perspektivě božího oka), ale jen jak se nám jeví. Tento výklad reality lidského poznání však proběhl v perspektivě božího oka. Weischedel, Popper a falibilisté 20. století popírají možnost jistoty – s jistotou. Postmoderní relativisté vášnivě propagují radikální relativismus s bezelstnou absolutností. Ten podivuhodný seznam není zdaleka u konce.

Jaké jsou hlavní praktické důsledky omylů moderní filosofie?

Kantovsko-hegelovské fundamentální omyly o poznání (agnosticismus)  a realitě (hyperdynamismus) se pochopitelně zhodnocují ve výkladech člověka a lidské praxe. Především z nich úspěšně těží etický relativismus. Na základě zmíněných omylů byla totiž výkladově zrušena či „překonána“ stálá lidská přirozenost. Ta přirozenost, která je ve skutečnosti zdrojem obecně platných norem dobrého života. Na troskách přirozenosti pak triumfují takové oficializované podivnosti, jakými jsou minimalistická etika postmodernistů, kulturní relativismus, multikulturalismus či společensko-politická dominance levicových intelektuálů.

Kantovsko-hegeliánský vklad krom toho také rozhodujícím způsobem přispěl k postupnému rozšíření materialistického obrazu člověka jako pouhého organismu. Praktickým, domněle osvobozujícím důsledkem materialistického vyznání je etická rehabilitace egoismu. Bezbolestná, minimální etika náramně oslovuje blahobytné demokratické společnosti. Zbavuje její občany tísnivého moralismu povinností/ctností a otevírá široké možnosti okamžitého sebeuspokojování v režimu hédonicky až narcistně vystupňovaného užívání života. Souvislost abstraktních filosofických koncepcí s mravní praxí je překvapivě výrazná.

Pokud bychom tedy přece jen považovali soudobé oslavování mravního relativismu a hédonismu za symptomy hluboké krize etického myšlení, pak bychom měli hledat její příčiny především u Kanta a Hegela.

Jak si pak ale vysvětlit, že mezi materialisty je řada poctivých a čestných lidí, když podle tohoto hodnocení by mělo jít o egoisty žijící hédonickým způsobem života?

Nikdo nežije důsledně podle svého mravního smýšlení a svědomí. Krom toho mnozí lidé nemají v souladu ani mravní smýšlení se svým světonázorovým vyznáním. Člověk není komputer a faktické životy také nebývají vtělenou logikou. Když tedy říkám, že materialistické vidění světa (v jisté modifikaci) implikuje v lidské praxi hédonistický styl života, pak tím nemyslím, že každý konkrétní materialista musí být hédonikem. Sleduji jen logiku materialismu a tvrdím, že za určité podmínky /modifikace by měl být důsledný materialista hédonikem. A nemysleme bláhově, že je tu logika vzdálená životu. Pohled na svět vyúsťuje v odpovídající praxi.

Historie moderního materialismu také ukazuje, že se logika materialistického světonázoru v životní praxi postupně prosazuje. Materialisté devatenáctého a první poloviny dvacátého století prokazovali ve svých humanistických traktátech ještě smysl pro tradiční mravní hodnoty. Kromě elementárně lidského i společensky ustáleného rozlišování dobrého a zlého v lidském jednání jim v teoretické akceptaci egoismu bránila i kolektivistická složka jejich materialistického přesvědčení. Materialisticky fundované utopie totalitních ideologií však ontologickou podřazenost jedince společnosti dokonale zdiskreditovaly – i ve vnímání samotných materialistů. Vystřízlivělí materialisté tedy k svému světonázorovému omylu přidali pravdu (to je ta modifikace pro zmíněnou implikaci) o tom, že lidský jedinec není jen částí Celku, že jeho život není jen epizodou Dějin. Vzápětí objevili jeho personální životní finalitu a vyplnili ji materialisticky. Ve spojení s kulturní revolucí levicových intelektuálů tedy osvobozují moderního člověka z předsudků a pout tradiční maximalistické morálky povinností a ctností k plnému, hédonicky definovanému štěstí.

Existuje podle vás oblast lidské činnosti, která naopak není vůbec filosofií ovlivněna?

Myslím, že filosofie přímo neovlivňuje zkoumání speciálních empirických věd (aspoň pokud zůstávají ve svých mezích), ani nemá co říct v technických oborech. Mluví však do životní filosofie lidí všech profesí. A takto zprostředkovaně může ovlivňovat i kvalitu jejich profesních výkonů. Dobře je to vidět v politice, kde samy sebou příliš zaujaté osobnosti snadno přizpůsobují věcné problémy potřebám svého nenasytného ega.

Moderní filosofie je jasně oddělená od náboženství. Není naopak filosofie před-moderní v jeho vleku (v našich podmínkách zejména ve vleku křesťanství)?

Samozřejmě, že je u mnohých (klasických i moderních) filosofů cítit jejich světonázorové, nebo náboženské přesvědčení. Je to ovšem vždy faul proti autentickému filosofování. To musí být totiž nedogmatické, kultivované metodickým pochybováním; musí být čistě racionální.

Vznikne-li tedy podezření, že si nějaký filosof usnadnil cestu k evidenci svých závěrů pravdami víry, pak je třeba ukázat kde a v čem. Je nutné nejprve konkrétně identifikovat levně zavedené premisy, případně chybné vyvození. Jinak si jeho kritiku ideologicky zjednodušujeme ve stylu: Víme, že dotyčný je věřící, takže zároveň „víme“, že např. všechny jeho antropologicky relevantní závěry jsou předurčeny jeho vírou. Taková vulgarizace se dá snadno obrátit proti kritikovi.

Ovlivnění náboženstvím je tedy u některých věřících filosofů faktem. Ale ne ve všem a hlavně nikoli nutně u všech.

Mnoho filosofů bylo (a i dnes je) přímo reprezentanty církve. Nemají právě takoví filosofové sklon k tomu, že závěr, který je v souladu s jejich vírou, neprověřují tak důkladně, jako se snaží vyvrátit výsledky, které ukazují opačným směrem?

Rozlišil bych tu pokušení a sklon. V pokušení filosofovat podle žitého světonázoru je asi každý filosof. To se léčí kritickou kázní, která spočívá v důsledném uplatňování metodického pochybování. Pokud už filosof získal sklon přizpůsobovat filosofické myšlení své víře (ať jakékoli), je na nejlepší cestě k jeho ideologizaci, tj. k zdánlivému vědění.

Je někdo, koho byste vyzdvihl mezi filosofy minulosti? Je někdo takový mezi současnými filosofy?

K případnému preferování filosofů bych nejprve podotkl, že skutečné filosofické myšlení nemůže být jiné než samostatné; to plyne z jeho povahy. Není tedy filosoficky zrovna šťastné, když si někdo zvolí svého Mistra a celoživotně ho prosazuje. Můžeme se samozřejmě ztotožnit s určitými závěry jiných filosofů, ale mělo by to být jen na základě aktivního promýšlení. Součástí takového promýšlení pak musí být zdravá, důsledná oponentura. Jinak se filosofická evidence ani nerodí.

Na otázku tedy odpovím tak, že se daleko více shodnu s klasickými realisty, než s filosofy novověké tradice; aristotelská tradice je mi bližší. Její základní řešení problémů poznání a struktury jsoucen jsou prokazatelně smysluplnější.

Čím se aktuálně zabýváte?

Připravuju texty pro kurzy Academia Bohemica a pro časopis Distance, jak jinak. O prázdninách bych rád dopsal Etiku.

Co vám v poslední době udělalo největší radost?

Radosti soukromého života nechám v soukromí. Těší mě, když narazím na někoho, kdo myslí vlastní hlavou, tj. mimo zaběhnuté šablony a intelektuální stereotypy univerzitního provozu. Také mě příjemně překvapilo, jak naši spoluobčané volili v posledních parlamentních volbách. Myslím, že to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Rozhovor vedl na jaře 2011 Jan Kubalčík.

V KL byly publikovány tyto texty Jiřího Fuchse: Zase ti pyšní držitelé pravdy (2/2009), Je filosofie k životu opravdu nepotřebná? (12/2010), Myšlenková úroveň mulitkulturalismu (3/2011).

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.