Aktuální číslo

Kapitoly z dějin kulturní revoluce na Západě (II)

Napsal Jan Cholínský

Předchozí část zde.

Podstatou západní „kulturní revoluce“ („kontrakultury“, „sexuální revoluce“) let šedesátých byl útok na anticko-křesťanské základy západní kultury – především na filosoficko-antropologické chápání člověka potažmo na instituce manželství, rodiny, rodičovství, výchovy a vzdělávání, na hodnoty založené na rovnováze individuální svobody a odpovědnosti člověka. „Kulturní revoluce“1 destabilizující kulturu jako civilizační základ vzešla z paralelního i symbiotického působení dvou západních sociálních sil – radikálně levicové politické ideologie a politizujícího destruktivního „antiumění“, podporovaných zvenčí ještě sovětskou vlivovou agenturou. Pro pochopení síly první je třeba vrátit se až do let dvacátých a třicátých.

Selhání a oživování revolučního marxismu

Když se po první světové válce ukázalo, že západním marxistickým (komunistickým) revolucionářům se nepodaří úspěšně napodobit bolševickou revoluci v Rusku, začali někteří z nich uvažovat – ať již byli či nebyli prostřednictvím tzv. Třetí internacionály (Kominterny) napojeni na Sovětský svaz2 – o nových interpretacích marxismu a nových cestách revoluce.3 Pozoruhodný vliv získala židovsko-německá skupina marxistických teoretiků,4 jejíž intelektuální činnost se v padesátých a šedesátých letech stala jedním z pilířů „kulturní revoluce“ na Západě a později spoluutvářela tzv. postmoderní paradigma, které ovládlo západní humanitní a sociální vědy. Vzhledem k podílu této skupiny na celkovém charakteru a étosu „kulturní revoluce“ šedesátých a následujících let, jakož i k částečnému propojení s americkou kontrakulturou, bude dále představena podrobněji.5

V původně „revolučně nadějném“ Německu na Univerzitě J. W. Goetheho ve Frankfurtu byl v roce 1924 založen Ústav pro sociální výzkum (Institut für Sozialforschung), později známý jako Frankfurtská škola. Komunističtí a marxističtí „sociální badatelé“ tj. filosofové a sociologové, kteří zde působili, si v souladu se zadáním donátorů Ústavu6 mj. předsevzali zjistit, proč komunistická revoluce na Západě selhala a (vy)nalézt nové revoluční impulsy, v čemž jim měl pomoci také jejich výzkum uskutečňovaný v Sovětském svazu. Frankfurtští se od počátku třicátých let (kdy „staré marxisty“ nahradili „noví marxisté“) – pod vedením filosofa Maxe Horkheimera, jehož nejdůležitějšími spolupracovníky byli sociolog Erich Fromm (do roku 1939), filosof Herbert Marcuse a filosof a hudební teoretik Theodor Wiesengrund Adorno – stali vlivnými, byť nikoli jedinými intelektuálními radikály zabývajícími se teoreticky rozpoutáním komunistické resp. (anti)kulturní revoluce na Západě.7

Proč komunistická revoluce inspirovaná židovsko-německým filosofem a politickým revolucionářem Karlem Marxem na Západě selhala?

Ekonomická situace dělníků, kteří měli být podle teorie Marxe a jeho spolupracovníků nositeli revolučního étosu, se zde – vlivem sociální politiky a technologického rozvoje – postupně zlepšovala, primitivní bezohledný kapitalismus 19. století byl reformován. Poptávka zaměstnavatelů po odborné kvalifikaci dělníků a s ní spojený nárůst výše mezd se současným zaváděním programů sociálního zabezpečení pacifikovaly a rozdělily marxistické socialisty na tradiční revolucionáře a umírněnější reformisty („zrádce revoluce“). Od poslední čtvrtiny 19. století zde rovněž byla a úspěšně působila široce akceptovaná politická filosofie vycházející ze sociální nauky římskokatolické církve (odmítající sobecký individualistický liberalismus i otupující kolektivistický socialismus), z níž byla později odvozena tzv. křesťanská demokracie resp. křesťansko-demokratické politické strany.8 Kromě toho byl zastaven pokus o vývoz bolševické/komunistické revoluce na západ ať již přímou cestou sovětské expanze vpádem do Polska v roce 1919 zastavené polským vojenským vítězstvím – tzv. zázrakem na řece Visle, nebo nepřímo podporou revolučních sil ve španělské občanské válce ukončené počátkem roku 1939 vítězstvím protirepublikánské resp. antikomunistické fronty v čele s generálem Franciscem Frankem.9

Z hlediska původní koncepce marxistické revoluce už nebylo možné počítat s proletariátem neboli „vykořisťovaným dělnictvem“, jehož materiální životní úroveň se na Západě zvyšovala, jako s revoluční silou – potenciál pramenící z bídy a beznaděje se zdál být pro revoluční marxisty ztracen. Tuto situaci zásadně nezvrátila ani světová hospodářská krize ve třicátých letech, ani druhá světová válka.

Po druhé světové válce sice „umírnění“ socialisté (ti, co přijali za svou roli demokratických socialistů či sociálních demokratů v politickém systému liberální pluralitní demokracie10), kteří usilovali o centralizaci řízení ekonomiky, zestátňování výroby a maximalizaci ekonomické rovnosti parlamentní cestou, získali politický vliv, ale brzy o své pozice ve svobodných volbách zase přišli právě v důsledku této své politiky.11 Byli nuceni ustoupit od principu omezování/likvidování soukromého vlastnictví a podnikání k politice maximalizování sociálního státu (rozvoje tzv. státu blahobytu), v poválečném prosperujícím systému měli šanci získávat politické preference pouze tlakem na zvyšování mezd a zdaňování bohatých či rozmanitými sociálními programy, nikoli požadavkem zásadní systémové změny. Zbořit „starý zkažený svět“ a v souladu s revolučním étosem od něho „osvobodit lid“ (včetně těch, kdo o takovéto „osvobozování“ nestojí) zajištěním „nové spravedlnosti“ a „nové životní kvality“ prostřednictvím dělnické vzpoury, uzurpování absolutní moci a oloupení majetných, jako v bolševickém Rusku, již nebylo možné.

Svatba Marxe s Freudem

Druhá tj. Horkheimerova garnitura Frankfurtské školy se záhy odvrátila od nerealizovatelné teorie tzv. austromarxismu (tj. snahy o postupné převzetí moci získáním většiny v parlamentu) svých předchůdců a pod Horkheimerovým vedením přišla s vlastní revoluční teorií, kterou postupně rozvíjela a upřesňovala. Její podstatou bylo staré materialistické pojetí člověka, opětovné zbožštění principu rovnostářství a nově rozvíjená teorie rafinované destrukce (pod hesly o „osvobození“ či „emancipaci“) západní křesťanské a kapitalistické kultury údajně omezující svobodu a psychofyzické potřeby jednotlivce. Nová „proticivilizační“ teorie se začala otáčet kolem formulování kritiky „západního kulturního prototypu“ tzv. autoritářské osobnosti údajně utvářené vžitými škodlivými morálními normami a rodičovskou autoritou údajně logicky završeného fašismem a nacismem.12

Mezi důležité dílčí cíle této „neomarxistické“ teorie patřilo zničení stávající západní sexuální a pracovní morálky. Nový revoluční nástroj – nazvaný nejpozději v roce 1937 „kritická teorie“ – byl obecně vystavěn na odmítnutí západní „kapitalistické“ a „buržoazní“ postosvícenské kultury v nejširším slova smyslu (tj. de facto stále ještě z velké části kultury křesťansko-humanistické) a v ní přetrvávajícího systému hierarchie hodnot a norem lidského chování jako údajných nástrojů utlačujících člověka.13 Podstatnou součástí „kritické teorie“ bylo negování stávající „západní sociální autority“, přičemž speciální ingrediencí některých prací frankfurtských se stala politizující interpretace teorie o dominantní roli sexuálního pudu v osobnosti člověka neboli tzv. psychoanalýzy Sigmunda Freuda.

S využitím psychoanalýzy jako nástroje politické revoluce přišel nejprve (proti vůli svého učitele) Freudův žák, spolupracovník a pozdější protivník – rakouský psychiatr Wilhelm Reich, který během dalšího rozvíjení vlastního pojetí psychoanalýzy získal pověst oscilující mezi obrazem devianta a podvodníka.14 Mimochodem, od roku 1928 byl Reich členem Komunistické strany Rakouska a od roku 1930 Komunistické strany Německa, spolupracoval se sovětskými komunisty a navštěvoval Sovětský svaz, ale jeho pojetí marxismu-freudismu z důvodu nepraktické „extravagance“ a „hereze“ nakonec Sověti i jejich západní spojenci zavrhli. Reich útočil na instituci rodiny (a zejména na otcovskou autoritu) prostřednictvím propagování „nemoralistické výchovy“ tj. dle současného názvosloví navádění ke zneužívání dětí – doporučoval mj. systematické rozvíjení sexuálního pudu od dětského věku jako nástroj vzpoury proti údajné zotročující otcovské sadistické autoritě.15

Do kompendia Frankfurtské školy vsunul postuláty psychoanalýzy smíšené s marxismem Reichův dočasný berlínský spolupracovník a v letech 1930-1939 jeden z vůdčích představitelů (vedoucí oddělení sociální psychologie) frankfurtského Ústavu pro sociální výzkum sociolog a laický psychoanalytik Erich Fromm (opět proti vůli Freuda).16 Fromm přišel s teoretickou koncepcí odhalování škodlivosti autoritářských společenských norem projevující se také podle něj morálními mantinely pro sexualitu a autoritou otce v rodině jakožto hlavního nositele škodlivé společenské konvence, ale na rozdíl od Reicha při tom označil rodiče nikoli za zdroj, ale za „nositele i spoluoběti“ násilného sociálního dědictví či mezigeneračního přenosu této konvence.17 Výsledkem těchto úvah a koncepcí byla společná publikace Horkheimera, Fromma a Marcuseho: Studie o autoritě a rodině (1936)…,18 později je ve vlastních intencích (nepříliš vzdálených Reichovi) rozvíjel a zpopularizoval filosof a sociolog Herbert Marcuse, který se stal jedním z dočasných „hrdinů“ kulturní revoluce i kontrakultury let šedesátých.19

Ještě před druhou světovou válkou však antikulturní teorie Reicha, Fromma a frankfurtských směřující k sexuální revoluci a rozvrácení rodiny prohrály s tradičními kulturními normami.

V Sovětském svazu se Reich stal personou non grata, když Stalin – zabývající se stabilizací komunismem rozvrácené ekonomiky a společnosti – koketování se sexuální revolucí zakázal. Neúspěchem skončila i Reichova mise u německých komunistů – jednou z reakcí na jeho „osvětovou činnost“ byla stížnost adresovaná stranickému ústředí DKP: „Reich chce změnit naše gymnastické sály na bordely“. Ani ve Francii nebyl atak proti výchově a rodině akceptován – jak je patrné z článku „Za záchranu rodiny“ publikovaném v hlavním komunistickém deníku L´Humanité v říjnu 1935,20 kde francouzští komunisté poukazovali na nutnost vystříhat se sexuální revoluce způsobující krizi rodiny a demografickou krizi. Stálo v něm mj.: „Komunisté chtějí bojovat za obranu francouzské rodiny. Cestu nám ukazuje Sovětský svaz, ale je třeba začít s praktickou činností. Právo na lásku, lásku muže k ženě, lásku dětskou, lásku rodičovskou, to musí být témata naší ankety podporované dopisy našich čtenářů.“21

Frankfurtští rozvíjí kritickou teorii

Horkheimer (a s ním i Adorno, nástupce Fromma v pozici vrchního ideologa frankfurtských)22 začal ve druhé polovině třicátých let – patrně i na základě své zkušenosti nabývané během pobytu ve Spojených státech23 – preferovat šířeji pojatou a komplexnější tzv. „kritickou teorii“ atakující celou západní kulturu s jejím údajně logickým vyústěním ve fašismu, německém nacionálním socialismu a antisemitismu. V tomto stylu byly postupně publikovány Horkheimerova esej Tradiční a kritická teorie (1937), pojednání autorské dvojice Horkheimer-Adorno Dialektika osvícenství (1944, 1947), Horkheimerova Kritika instrumentálního rozumu (1947) a kolektivní práce Autoritativní osobnost (1950) zaštítěná Adornem.24

Podstatu „kritické teorie“ výstižně charakterizoval slovenský matematik a křesťanskodemokratický politik Vladimír Palko ve své knize z roku 2012 nazvané Lvy přicházejí. Proč Evropa a Amerika směřují k nové tyranii: „Co je předmětem jejich kritiky? Útlak ve společnosti. Co je projevem útlaku? Skoro všechno. Společenské normy, které jsou lidé zvyklí dodržovat v rodině, v sexuální oblasti, ve škole. Respektování autority je pro ně útlak. Uznávání velikosti vlastní civilizace je útlak. Západ je pro ně utlačovatelská společnost. Komunistický Východ kritizují jen pro dogmatizmus východní odnože marxismu.“25

Kritická teorie směřující do akademických, uměleckých a politických kruhů představovala radikálně revoluční levicovou ideologickou koncepci, byť otevřeně nepropagovala tradiční marxistický třídní boj ani sexuální výchovu v Reichově stylu.26 V této kritice „nedokončení osvícenské revoluce, která dle autorů ustrnula v nerovnostářském kapitalismu a v materialistickém konzumu“27 ovšem nešlo pouze o útok na kapitalistický maloměšťácký konzumerismus (v paradoxním protikladu k Marxově „obraně nemajetného proletariátu“, z něhož se stali „líní maloměšťáci“ neschopní vzpoury, protože kapitalismus jim nyní zajišťoval dobrou životní úroveň),28 ale na samé základy západní kultury tj. obecně na křesťanskou etiku, estetiku a étos práce včetně dehonestace hierarchicky organizované katolické církve jako podněcovatele „fašizujícího autoritářství“.29

Polský analytik dějin marxismu Krysztof Karoń shrnuje poselství „kritické teorie“ v tezích:30 západní společnost je ve své podstatě špatná, geneticky vadná, protože násilím realizuje zájmy dominující společenské třídy; jakákoliv snaha o nápravu společnosti pozitivní činností je chybou, správné je jedině permanentně veřejně stigmatizovat a tím destabilizovat a ničit západní kulturu (označovat ji za nelegitimní a škodlivou); základ pokroku není v pozitivní činnosti, ale ve veřejném kritizování a neustálé destabilizaci a destrukci status quo – pokroková není konstrukce, ale kritická destrukce (osvobození může spočívat jen v totálním zničení kultury, na což rezignoval dělnický proletariát); kultura a zvláště kultura katolická, s jejím kultem rozumnosti a vzdělávání, étosem výchovy a náboženské sexuální morálky, je nástrojem zotročení člověka omezujícím jeho přirozenou svobodu, především jeho sexuální pud a směřujícím k psychopatologii a fašizaci psychiky, dehumanizaci života a nakonec k holokaustu.31

Frankfurtští pozměnili rovnostářský marxismus ekonomický na rovnostářský neomarxismus kulturní při současném zachování a obrození jeho revolučního náboje, dle marxistického názvosloví otočili nauku o významu (ekonomické) základny a (kulturní) nadstavby – v tomto směřování ovšem nebyli jediní. Ke koncepci útoku nikoli pouze na západní ekonomický systém – tzv. kapitalismus a vlastníky „výrobních prostředků“, ale na celou západní kulturu a její křesťanské základy, dospěli souběžně i další teoretikové revoluce, jedním z nejznámějších se stal italský komunista Antonio Gramsci.32

Když to nevycházelo s dělníky, pokoušeli se neomarxisté získat nový revoluční potenciál (a následný konflikt) v intelektuálech, sociálních menšinách a v mladých lidech. Cílem nových revolucionářů tak bylo mj. „emancipovat“ resp. „osvobozovat“ mládež od tradiční výchovy a vzdělávání zajišťovaných dosavadními kulturními autoritami (rodičovskou, náboženskou, školní) včetně popření dosavadních pravidel pro sexuální život a produktivní étos práce. V důsledcích šlo především o atakování klíčových kulturních norem a sociálních rolí tmelících základní společenskou instituci, tedy promyšlený útok proti podstatě a stabilitě rodiny, jejíž rozvrácení mělo vést k oslabení a tím ovladatelnosti společnosti umožňujícímu její revoluční proměnu. Na místě je zde rovněž připomenout, že k rozbití rodiny jako základního prvku západní společnosti a k zásadním změnám ve výchově dětí směřovaly už práce či koncepce klasiků – „paleomarxistů“.33

Představitelé Frankfurtské školy a jejich neomarxističtí souputníci a následovníci tedy opustili Marxovu stěžejní koncepci rovnosti ekonomické („lid“ strádá, protože je vykořisťovaný a chudý, protože nevlastní výrobní prostředky) a začali usilovat o rovnost kulturní (jedinec strádá a je frustrovaný, protože je zotročený vnějšími „kulturními normami“, zatímco jeho „rousseauovskou“ přirozeností jsou bezmezné „individuální normy a svobodné uspokojování vlastních potřeb“). Zatímco Marx doporučoval (a Lenin se Stalinem a jejich následovníky to realizovali) oloupit „představitele“ starého řádu tj. většinu lidí ve společnosti o majetek, frankfurtští a spol. hodlali za pomoci revoluční mládeže a sociálních menšin zbořit staré kulturní instituce a nahradit je svými utopickými vizemi.

Oněmi starými institucemi, které se vyvinuly v průběhu staletí jako atributy anticko-křesťanské civilizace a později byly více či méně modifikovány étosem humanismu, byly především: (1) pojetí člověka jako duchovně-materiální bytosti s odpovídající hierarchií hodnot; (2) koncepce manželství, rodiny a s nimi spojených sociálních rolí; (3) systém výchovy a vzdělávání kultivující lidskou biologickou přirozenost; (4) pozitivní vztah k práci jako prostředku rozvíjení kultury a hojnosti. Tyto instituce měly být zničeny nebo ovládnuty a transformovány do „emancipovaných“ institucí založených na materialistickém utopicko-romantickém pojetí člověka, na antiautoritativní výchově, na rozbití tradiční rodiny, na relativizaci sociálních rolí, na iracionálním vzdělávání a na znevažování cílevědomé práce.

Pokračování. Autor je historik.

 

Poznámky:

1 Souhrnný popis vývoje „kulturní revoluce“ ve Spojených státech z křesťansko-konzervativního hlediska – KIMBALL, Roger: The Long March. How the Cultural Revolution of the 1960 Changed America. Encounter Books, New York – London 2000 (k fenoménu a kontextu kulturní revoluce viz zvláště první kapitola „What is a Cultural Revolution?“ – s. 3–36). Souhrnný popis „kontrakultury“ šedesátých let ve Spojených státech a na Západě z anarchisticko-progresivistického hlediska – ROSZAK, Theodore: The Making of Counterculture: Reflections on the Technoctaric Society and Its Youthful Opposition. University of California Press, 1995 (první vydání 1969, české vydání – Zrod kontrakultury. Úvahy o technokratické společnosti a mládeži v opozici. Malvern, Praha 2015.)

2 Diverzní činnost Komunistické internacionály resp. Kominterny na Západě je všeobecně známá, ale vzhledem k nedostupnosti sovětských archiválií uložených v Rusku nebyla odhalena v plném rozsahu. I dostupné zdroje však nepochybně prokazují její zločinný charakter. Viz např. HAYNES, John Earle: Secret Cables of the Comintern, 1933-1943. With Fridrikh Igorevich Firsov and Harvey Klehr. Yale University Press, New Haven 2014.

3 K tématu např. – MURAVCHIK, Joshua: Nebe na zemi. Vzestup a pád socialismu. BB art, Praha 2003; KOLAKOWSKI, Leszek: Glówne nurty marksizmu II, III; GIDDENS, Anthony: Třetí cesta a její kritici. Mladá fronta, Praha 2004; MAREŠ, František: Dialektický materialism. Vlajka, Praha 1937; MAREŠ, František: Socialism a komunism v moderním hnutí sociálním: ideje a taktika. A. Svěcený, Praha 1926; MACEK, Josef: Socialismus. Státní nakladatelství, Praha 1925.

4 V roce 1923 byla v Německu uspořádána konference pod názvem Erste Marxistische Arbeitswoche (První marxistický týden práce) svolaná a financovaná mladým aktivním marxistou ze zámožné židovské rodiny Felixem Weilem. Na konferenci se diskutovalo o příčinách neúspěchů marxistické revoluce, řešení současných krizových situací, nových metodách boje a organizaci sociálních výzkumů.

5 K dějinám Frankfurtské školy období 1923-1969 a uskutečňování jejího programu ve Spolkové republice Německo – VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne. Univerzita Karlova – Fakulta sociálních věd – Institut mezinárodních studií, Praha 2011.

6 Marxistické zaměření bylo oficiálním zadáním činnosti autonomního ústavu frankfurtské univerzity, jehož vznik inicioval a finančně podporoval syn zámožného židovského podnikatele mladý marxista Felix Weil, se souhlasem svého otce, který byl váženým občanem Frankurtu a mecenášem univerzity. Viz např. VALENTA, s. 45-47.

7 Z dalších „inovátorů marxismu“ připomeňme filosofa maďarského původu György Lukacse s jeho přesvědčením o nutnosti vymýtit křesťanské základy Západu, italské komunisty Antonia Gramsciho a Altiera Spinelliho s jejich teoriemi antikřesťanské „kulturní revoluce“ v prvním případě a „evropské socialistické pseudofederace“ ve druhém případě, nebo značný vliv partnerského páru francouzských „kulturně-revolučních“ nihilistů Jean Paul Sartra a Simone de Beauvoirové.

8 K sociální nauce římskokatolické církve – Sociální encykliky (1891–1991), Zvon, Praha 1996; Kompendium sociální nauky církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008. Zásadní roli v etablování katolické sociální nauky sehráli německý biskup Wilhelm von Keteler a německá politická strana Deutsche Zentrumspartei (Německá strana Centrum) – existující v letech 1870–1933.

9 NOWAK, Andrzej: Ojczyna ocalona. Wojna sowiecko-polska 1919–1920. Biały Kruk, Krakow 2010. ROMERSTEIN, Herbert: Heroic Victims: Stalin's Foreign Legion in the Spanish Civil War. Council for the Defense of Freedom, Washington 1994.

10 Co se týče Československa po druhé světové válce, nelze o českých socialistických stranách hovořit – v intencích slova umírnění – ani jako o demokratických socialistech ani jako o sociálních demokratech. Politický systém tzv. lidové demokracie nastolený vládnoucí koalicí, tedy tzv. Národní frontou, nebyl demokratický v politickém slova smyslu, protože zakázal opozici, zrušil dělbu státní moci, znemožnil svobodu tisku i svobodné volby do zákonodárných orgánů.

11 Výstižným příkladem je situace ve Velké Británii po druhé světové válce, kde v parlamentních volbách zvítězila Labour Party a začala uskutečňovat socialistickou vizi, ale její způsoby a výsledky vyplývající ze socialistického programu vedly v následujících letech k její volební porážce. Autentickým dokladem tohoto stavu jsou i dobové politické komentáře nejvýznamnějšího českého exilového novináře nesocialistické orientace, dlouholetého redaktora BBC Rudolfa Kopeckého – publikované v českých kulturně-politických exilových periodikách Bohemia, Národ, Modrá revue, Zpravodaj.

12 Viz – Studien über Autorität und Familie. Forschungsberichte aus dem Institut für Sozialforschung. Alcan, Paris 1936. K vývoji marxistického pojetí sociální reality v rámci Frankfurtské školy v jednotlivých dekádách viz VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne, s. 45-62.

13 Podstatu „kritické teorie“ výstižně charakterizoval slovenský matematik a křesťanskodemokratický politik Vladimír PALKO v knize Levy prichádzajú. Prečo Európa a Amerika smerujú k novej tyranii (Vyd. Michala Vaška, Prešov 2012). Západní kulturní normy napadené ideology Frankfurtské školy nebyly ukotveny pouze v postosvícenském kapitalistickém liberalismu, ale spočívaly v tisíciletém odkazu anticko-křesťanské kultury.

14 Vše podstatné k teoriím psychiatra a psychoanalytika Wilhelma Reicha (1897-1957) a jejich praktickému uplatňování – kritické interpretace: KAROŃ, Krysztof: Historia Marksizmu, části 3a, 3b; DeMARCO, Donald – WIKER, Benjamin: Architekti kultury smrti. Res Claritatis, Praha 2011, s. 175-183; adorující interpretace: BOADELLA, Wilhelm: Wilhelm Reich: průkopník nového myšlení. Malvern, Olomouc 2013. O tématech a směřování Reichova výzkumu vypovídá následující výběr publikací: Pudový charakter (1925); Funkce orgasmu (Wienna 1927), Dialektický marxismus a psychoanalýza (1929), Pohlavní zralost, zdrženlivost, manželská morálka (1930), Sexualita v kulturním boji (1936 – vydání z roku 1966 pod názvem Sexuální revoluce. O charakterovém sebeobrození člověka), Sexuální boj mládeže (1932), Průlom sexuální morálky (1932 – další vydání z roku 1972 jako Průlom donucovací a nutkavé sexuální morálky), Analýza charakteru (1933), Co je třídní vědomí? (1934), Dialektický marxismus ve výzkumu života (1937), Éter, bůh a ďábel (1949), Orgonový enegretický akumulátor (1951), Emocionální mor lidstva: Kristovražda, Lidé v nesnázích (1953).

15 Zásadní Reichovou tezí bylo, že psychoanalytická terapie se zabývá pouze důsledky, zatímco je třeba věnovat se prevenci a „politicky prosadit“ plné prožívání orgasmu. Viz REICH, Wilhelm: Dialektischer Materialismus und Psychoanalyse.

16 Ke kontaktům sociologa a psychoanalytika Ericha Fromma (1900–1980) s Wilhelmem Reichem – KAROŃ Krysztof: Historia Marksizmu 3a, FUNK, Reiner: Erich Fromm. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1994,, s. 41-44. K Frommovu působení v Ústavu pro sociální výzkum ve funkci vedoucího sociálně psychologického oddělení – KAROŃ Krysztof: Historia Marksizmu 3a, 3b; VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne, s. 70-85, 283; FUNK, Reiner, s. 52-90. Frommovy práce z tohoto období – O metodě a úkolu analytické sociální psychologie (1932); Psychoanalytická charakterologie a její význam pro sociální psychologii (1932); Studie o autoritě a rodině. (spoluautorství – autor sociálně psychologické části, 1936); K pocitu bezmoci (1937). Své názory z období práce pro Ústav shrnul Fromm po svém rozchodu s Ústavem v práci Strach ze svobody (1941).

17 V roce 1929 prováděl Fromm v Berlíně jako začínající laický psychoanalytik výzkumy zaměřené na sexualitu dělníků a nižších úředníků. Ve svém pojetí marxisticko-freudistické sexuální revoluce vycházel z názoru, že jestliže systém, rodina, náboženství a výchova tlumí sexuální pud, pak uvolnění (osvobození) sexuálního pudu musí zničit výchovu, náboženství i systém. Sexuální revoluce musí zbořit základy systému výchovy a vzdělávání, čili systému reprodukce kultury, proto musí předcházet revoluci sociální. V názoru na příčinu společenského zla tj. autoritářství se Fromm shodl s Reichem, že klíčovou roli hraje otec rodiny – podle Fromma je ale otec pro dítě zejména prvním reprezentantem společenské autority a není zdrojem zla, nýbrž jeho sociálním přenašečem, samotnou příčinou zla je kapitalistický systém, z něhož mají být pomocí sexuální revoluce vysvobozeni nejen děti ale i rodiče. KAROŃ, Krysztof, Historia marksizmu, 3a.

18 FROMM, Erich – HORKHEIMER, Max – MARCUSE, Herbert: Studien über Autorität und Familie. Forschungsberichte aus dem Institut für Sozialforschung. Alcan, Paris 1936. Není bez zajímavosti, že tuto práci označil Reich za rozmělněný plagiát vlastní teorie (KAROŃ, Krysztof, Historia marksizmu, 3a).

19 Filosof a revoluční ideolog Herbert Marcuse (1898–1979) se stal později důležitou postavou vzhledem ke svému vlivu na zradikalizovaná studentská hnutí zejména ve Spojených státech a ve Spolkové republice Německo v šedesátých letech – viz níže. K jeho životu a dílu – KAROŃ, Krysztof: Historia Marxizmu 3a, 3b; STEIGERWALD, Robert: Třetí cesta Herberta Marcuseho. Svoboda, Praha 1971; z postmoderního hlediska – PROFANT, Martin: Herbert Marcuse. Příslib štěstí. Epocha, Praha 2017; VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne, s. 47-48, 117-147.

20 Článek vyšel pod názvem „Za záchranu rodiny“ (L´Humanité, 31. října 1935) a pozoruhodné na něm je, že tehdejší argumenty z řad komunistů jsou velmi podobné argumentům současných aktivistů organizace Hnutí pro life.

21 Po neúspěchu v Rakousku, Německu a Sovětském svazu se Reich přesunul do Spojených států, kde pokračoval ve své misi a přišel mj. s teorií lapačů sexuální energie a jejího dalšího využívání k léčebným účelům. Mezi jeho obdivovatele patřily i známé osobnosti světa umění – např. spisovatel Norman Mailer nebo herec a režisér Woody Allen, oproti tomu státní federální úřady vyhodnotily Reichovu činnost jako sérii podvodů.

22 K Maxi Horkheimerovi (1895–1973) a Theodoru Wiesengrundovi Adornovi (1903–1969) a jejich kritické teorii – analytická syntéza v interpretaci nekompromisně odmítající názory frankfurtských: KAROŃ, Krysztof: Historia marksizmu, 3a, 3b; věcný výčet interpretačně „postmodernisticky neutrální“ s přesahem k vlivu na revoluční studentské hnutí: VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne, s. 47-69, 88-116 (k personáliím).

23 I přes to, že už ve dvacátých letech zde proběhly pokusy o sexuální revoluci či alespoň emancipaci (např. levicově orientovaných progresivistek, jako byly zdravotnice a sexuální aktivistka Margaret Sangerová, v roce 1921 zakladatelka Americké ligy pro antikoncepci, nebo antropoložka Margaret Meadová propagující ve své slavné nicméně vyfabulované knize Dospívání v Samoi z roku 1928 „volný sexuální život domorodců“), byla americká společnost pevná a fungující – bez revolučního potenciálu, lidé akceptovali reálný kapitalismus a možnost zlepšit své postavení vlastní prací. Horkheimer dospěl k názoru, že sama sexuální revoluce není schopna rozpoutat společenskou revoluci a změnit společenské základy a že je třeba mít k dispozici komplexnější ideologii ospravedlňující totální destrukci stávající reality. KAROŃ, Krysztof: Historia Marxizmu 3a.

24 HORKHEIMER, Max: Traditionelle und kritische Theorie (1937); HORKHEIMER, Max – ADORNO, T: Philosophische Fragmente (New York – Los Angeles 1944, česky: Dialektika osvícenství. Oikoymenh, Praha 2009), druhé pozměněné vydání: Dialektik der Aufklärung. Philosophische Fragmente. (Amsterdam, 1947); HORKHEIMER, Max: Eclipse of Reason/Zur Kritik der instrumentellen Vernunft (1947); ADORNO, Theodor W. – FRENKEL-BRUNSWIK, Else – LEVINSON, Daniel J. – SANFORD, R. Nevitt: The Authoritarian Personality. (New York 1950). Tato kolektivní práce zaštítěná Adornem vznikla na Kalifornské univerzitě v Berkeley postupně v letech 1943–1944–1947–1950, ale vydaná byla až v roce 1950, navazovala na teze práce Studie o autoritě a rodině. Další navazující práce ADORNA: Minima Moralia. Reflexionen aus dem beschädigten Leben. (Berlin, Frankfurt am Main 1951, česky: Minima moralia. Reflexe z porušeného života, Academia, Praha 2009); Negative Dialektik (Frankfurt am Main 1967).

25 Viz výše – PALKO: Levy prichádzajú.

26 Pozoruhodné je, že podstata „kritické teorie“ byla v Dialektice osvícenství svými autory po skončení války zamaskována – změněním některých použitých klíčových pojmů v druhém vydání z roku 1947 oproti jejich původnímu znění z prvního vydání roku 1944 (např. pojem třídní boj byl vypuštěn, pojem revoluce/revoluční byl změněn na demokracie/demokratický přičemž obsah a smysl zůstal stejný). Autoři Dialektiky osvícenství dle Karoně předpokládali, že po druhé světové válce budou lidé toužit po klidném rodinném životě a nikoli po revolučním boji. Tamtéž. K záměně pojmů viz též VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne, s. 96.

27 Podobně jako o sto let dříve Marxovy postuláty o vykořisťování proletariátu, byla dobová kritika konzumerismu částečně správnou diagnózou nosného kulturně-politického systému, ale návrhy na revoluční změnu byly stejně jako u Marxe (důsledky léčby byly mnohonásobně horší než nemoc samotná) ve své podstatě diletantské, na rozdíl od Marxova „hurákolektivismu“ vedly k ještě katastrofálnějšímu nihilistickému individualismu ve smyslu „jedinec má právo na všechno“.

28 Valenta v tomto smyslu píše: „Kritika obsažená v Dialektice osvícenství by mohla být interpretována jako útok na osvícenskou tradici z něho vycházející společensko-ekonomické formace. Osvícenství ale bylo v Dialektice osvícenství hodnoceno vždy dialekticky. Jeho původní úmysl poznat a ovládnout přírodní síly, aby se lidstvo stalo pánem a nikoliv otrokem přírodních sil byl považován za správný.“ Avšak podle autorů Dialektiky „Ovládnuté a spoutané přírodní síly byly zapřaženy do služeb nových mocenských konstelací a k stále se prohlubujícímu odcizení.“ Viz Revoluce na pořadu dne, s. 111-112.

29 Tj. na základy evropské potažmo západní kultury odvozované z křesťanského pojetí člověka a zvláště pak z římskokatolického pojetí filosofické antropologie založené na principu objektivně dané duchovní podstaty člověka. Útok vedený frankfurtskými dialektiky nabádal k tomu, aby bylo navázáno na dle nich správnou materialisticky založenou podstatu osvícenství jakýmsi emancipovaným individualistickým rovnostářstvím. Co se týče jejich kritiky „kapitalistického konzumerismu“ bylo protikřesťanské zaměření frankfurtských objektivně paradoxní ale subjektivně (revolučně) logické – tyto křesťanské základy totiž chránily západní státy a jejich společnosti před dominancí otupujícího konzumu, mj. tím, že hájily autoritu objektivně platného mravního zákona a z něho odvozených etických a společenských norem.

30 Podstata „kritické teorie“ již byla popsána výše v poznámce 32 jako ideologie (anarchisticko-nihilistického vyznění), která kritizuje západní společnost, kulturu a civilizaci jako údajně od základu vystavěnou na škodlivých principech, přičemž sexuální revoluce se v rámci „kritické teorie“ stala jakýmsi sociotechnickým nástrojem. „Kritickou teorii“ představuje a kriticky analyzuje KAROŃ, Krysztof: Historia Marxizmu 3a. Problematiku „kritické teorie“ představuje rovněž obšírně, ale na rozdíl od Karoně spíše deklamativně s náznaky pozitivního přijetí, Valenta v citované práci Revoluce na pořadu dne.

31 „Kritická teorie“ dle Karoně navazuje na tradiční marxismus a přece ho mění, tvoří nového člověka – člověka kritického, který je nepochybně osvobozen od všeho, co může být spojeno se zotročením i od neurózy, ale má i další typické vlastnosti: je neschopen podřídit se jakékoli disciplíně, neakceptuje realitu jako zdroj vědy, není schopen získat pracovní a psychickou kvalifikaci umožňující smysluplnou produktivní práci na úrovni existence složitějších technologií; takovýto „kritický člověk“ může být skvělým původcem různých spontánních činností zástupného charakteru resp. teoretikem a organizátorem společenské revolty, ale není schopen produkovat konkrétní statky. Výsledný efekt je dle Karoně ten, že „kritický člověk“ není schopen vytvářet statky, které sám nezbytně musí používat, proto je musí buď ukradnout, nebo zmanipulovat společnost, aby mu je sama dobrovolně odevzdala. Tamtéž.

32 K místu Antonia Gramsciho mezi teoretiky marxismu a jeho komunistickému revizionismu viz KOŁAKOWSKI, Leszek: Glówne nurty marksizmu III, s. 965-991.

33 V jejich základním textu tj. Manifestu komunistické strany stojí: „Na čem je založena nynější buržoazní rodina? Na kapitálu, na soukromém zisku. Plně vyvinuta existuje jedině pro buržoazii; jejím doplňkem však je život bez rodiny, vnucený proletářům a veřejná prostituce. Buržoazní rodina ovšem zanikne spolu s tímto svým doplňkem a obojí zmizí se zánikem kapitálu.“ A dále o výchově dětí: „Ale vy tvrdíte, že nahrazení domácí výchovy společenskou výchovou chceme zrušit vztahy člověku nejdražší. A není také vaše výchova určována společností? Není určována společenskými vztahy, v nichž vychováváte, přímým či nepřímým vměšováním společnosti, prostřednictvím školy atd.? Komunisté si nevymýšlejí vliv společnosti na výchovu; mění pouze charakter výchovy, zbavují ji vlivu panující třídy.“ Karel Marx – Bedřich Engels: Manifest Komunistické strany. Svoboda, Praha 1973, s. 47. Další pozoruhodná stanoviska lze nalézt v samostatných pracích Friedricha Engelse.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.