Aktuální číslo

Zatím jsme nevyhráli

Napsal Dan Drápal

Když se premiér Andrej Babiš vrátil z posledního summitu leaderů Evropské unie, na němž se projednávala otázka migrace, prohlásil, že jsme „vyhráli“. Měl na mysli státy visegrádské čtyřky – to jsou ti údajní vítězové – a skutečnost, že nebudeme muset na své území přijímat žádné migranty, a přitom bude dál platit Schengen (to je obsah toho vítězství).

Andrej Babiš má pravdu v tom, že těchto výsledků chtěl dosáhnout – a také jich dosáhl. Problém tohoto „vítězství“ je ale v tom, že ani v nejmenším neřeší, jak to bude s migrací dál. Pro všechny zúčastněné jde pouze o odklad nějakého „řešení“ a výsledky summitu mohou být hřejivé pro politiky Visegrádu. Mnohem méně uspokojivé jsou ovšem pro takové země jako je Řecko, Itálie, Malta nebo Španělsko.

Pokusme se podívat se trochu do budoucnosti. Než ale budu psát dál, prosím snažně všechny čtenáře, a zejména mé kritiky, aby mi věřili, že když o něčem píšu, že to s větší či menší pravděpodobností nastane, pak to neznamená, že si přeji, aby to nastalo.

Předně: I kdyby se nyní Evropa hermeticky uzavřela, takže už by do ní nepřišel jediný migrant, bude mít několik generací problém s absorbováním migrantů muslimského vyznání, a tento problém se značnou pravděpodobností skončí islamizací Evropy. Tato islamizace již probíhá různými způsoby a na různých rovinách, živelně i plánovitě, nicméně toto téma není obsahem tohoto článku.

Evropu však hermeticky uzavřít nelze a migranti do ní budou i nadále proudit. To, že proti roku 2015 počty migrantů letos klesly na zlomek tehdejších hodnot, je jev dočasný. Itálie se snaží nepřijímat další migranty i za cenu mediálně velmi nevděčného a jistě pro migranty velmi bolestivého (až tragického) nevpouštění lodí s migranty do italských přístavů. Je to drsné, ale dalo se to očekávat, a je velmi pravděpodobné, že o podobných – a někdy i drastičtějších – krocích se budeme dovídat i v budoucnosti.

Navenek to vypadá, že někteří evropští politici budou usilovat o tzv. „australské“ řešení, při němž by migranti byli odklánění do nějaké třetí země, v níž by čekali na „procesování“, tedy rozhodnutí, zda budou či nebudou vpuštěni do EU. Problémem je, že na rozdíl od Austrálie Evropa zatím nenašla žádnou zemi, která by byla ochotna na svém území takové dočasné útočiště zřídit či alespoň strpět. Je ovšem možné, že se nějaká nakonec přece jenom najde, bude-li Evropa ochotna zaplatit nějakou horentní sumu za své relativní bezpečí. Připravme se však, že cena bude vysoká, a Česká republika, věrná svým tradicím, se bude snažit přispět co nejméně.

Ani to ale není a nebude nějakým trvalým řešením. Na rozdíl od všech ostatních kontinentů v Africe přibývá obyvatelstva a africké země nejsou s to tento populační nárůst zvládnout. Pokud je mi známo, pouze dvě africké země se ekonomicky dlouhodobě pozvedají. Jsou to Botswana a Kapverdské ostrovy. V obou případech jde o země se zanedbatelným počtem obyvatel a současně mimořádně úspěšnou vládou – dokonce se odvažuji použít přívlastek „moudrou“. Jsou to ovšem výjimky potvrzující pravidlo.

Hezky znějící mantrou je „pomáhat v místě, kde problém vzniká“. Ano, nejlepší by bylo, kdyby se podařilo africké země ekonomicky pozdvihnout, aby dokázaly své obyvatelstvo uživit. Obávám se však – ba jsem si téměř jist – že se to nepodaří, a to zejména z důvodů kulturních. Řeknu to politicky naprosto nekorektně a možná až žalovatelně: Africké země až na pár výjimek nejsou schopny si samy vládnout. To znamená, že pokud by se měla změnit situace „na místě, kde problém vzniká“, musela by se v těchto zemích opět zavést nějaká protektorátní správa. Předpokládám, že pro dotčené africké země to bude nepřijatelné a evropské země nebudou mít dostatek kuráže, aby něco takového vůbec navrhly, natož požadovaly. Nicméně i kdyby se to hypoteticky podařilo, byl by zde další problém: Dokázali by Evropané skutečně pomoci? Znovu všem zainteresovaným doporučuji přečíst si knihu Williama Easterlyho Břímě bílého muže, která popisuje, proč je evropská pomoc zpravidla zoufale neúčinná.

A tak hrozí, že budeme mít „více téhož“. V severní Africe je již nyní kasta lidí, kteří na migrantech pohádkově zbohatli. Tito lidé jistě dříve nebo později najdou cestu, jak své miliony a miliardy přetavit v politický vliv. Evropa se bude snažit jednat „humanitárně“, ale bere to za špatný konec: Kdyby chtěla pomáhat skutečně potřebným, odmítala by ty migranty, kteří do Evropy přicházejí, protože ti patří k elitě ve svých domovských zemích, a brala by přednostně skutečné vdovy a sirotky, kteří někde v Libérii nebo v Senegalu skutečně nemají sebemenší šanci. Takto se Evropa vlastně přímo podílí na dalším ožebračování už beztak chudých zemí. Tím, že ti nejschopnější odejdou a cestou své peníze přenechají všeho schopným gaunerům, se skutečně Africe nepomůže.

Důležitou součástí problému je, že „díky“ politické korektnosti se o těchto věcech málo hovoří, respektive málo hovoří pravdivě a věcně. Rozhodující jsou často „mediální údery“, jak se to snad dá nazvat. Na Angelu Merkelovou prý zapůsobila fotografie utopeného tříletého chlapečka na pobřeží ostrova Lesbos. Tato „vhodná“ fotka možná otevřela dveře milionu migrantů, kteří přišli do Německa. Ano, je to strašné, když se utopí tříletý chlapeček. Nemáme žádné fotky těch, kteří zahynuli v saharské poušti cestou z Nigeru do Libye. Přitom na Sahaře zřejmě zahyne podstatně více lidí, než kolik se jich utopí ve Středozemním moři. Život je tragický. Ano, měli bychom pomáhat, jak jen to jde. Nicméně ta pomoc nesmí být nesmyslná. Bůh nám dal rozum, abychom ho používali. A díky rozumu můžeme rovněž rozpoznat cesty, které k cíli nevedou. A jasně upozorňovat na to, když někteří politici jen žvaní, nepojmenují skutečný problém a jiným v tom ještě brání.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.