Aktuální číslo

Maďarsko v náručí národního konzervatismu

Napsal John O'Sullivan

Volební vítězství Viktora Orbána je vážnou výzvou pro eurokracii. Ano, mýlil jsem se předpovědí, že jeho volební vítězství zdaleka nebude drtivé. Protože drtivé bylo i podle těch nejpřísnějších standardů – což více méně bourá argumenty jeho oponentů a kritiků, že jeho strana Fidesz může vyhrát jen skrze autoritářství, volební triky a ovládání médií stranou Fidesz a jejími příznivci z řad byznysu. Co činí tuto drtivost ještě překvapivější, ba šokující, je skutečnost, že v průběhu volebního dne opoziční strany stupňovaly svůj optimismus ohledně výsledků ve prospěch svého vítězství. Zúčastněná média váhala, ve snaze být na správné straně, mezi titulky „opozice vede“ a „demokracie odumírá“.

A tak, když se kouř bitvy rozptýlil a bylo sečteno 80 procent hlasů, vládní strana Viktora Orbána si připsala výsledek 49 procent a tedy 134 ze 199 parlamentních křesel. V jednomandátových obvodech (rozděluje se v nich 106 mandátů, většinovým systémem, zbývajících 93 poslanců je voleno systémem poměrným; tento systém platí od parlamentních voleb v r. 2014 – pozn. red.) mimo Budapešť došlo k téměř úplnému převálcování. A nejspíš získá dvoutřetinovou většinu v parlamentě a tedy bude mít nadále možnost provádět změny v ústavě Maďarska. (Všechny citované výsledky se možná drobně změní po konečném sečtení hlasů. /komentář originálně zveřejněn k 9. dubnu 2018 – pozn. red./) Takovou podporu od voličů nějaká vláda hned tak nedostala – a stalo se tak se skřípěním zubů dominantních politických a kulturních elit Evropy.

To je závažné. Dál už nelze tvrdit, že Viktor Orbán prosazuje svoji „revoluci“ tajně nebo nedemokraticky. Voliči přesně věděli, za čím si stojí Orbán a za čím jeho oponenti, a rozhodně mu vyjádřili svou podporu. Z toho plynou jisté závěry.

Především, že demokracie v Maďarsku je živá a aktivní. Zvrat byl největší od roku 1998 (shodou okolností to tehdy byly volby, kterými se Orbán dostal k moci). U volebních místností byly dlouhé fronty a v některých případech zůstávaly otevřené i po úřední uzávěrce, aby se tím zajistilo, že nikdo z přítomných voličů nepřijde o možnost hlasovat. Výsledkem bylo, že jediná strana získala přes polovinu hlasů. To nelze jednoduše vysvětlit manipulacemi s volebními obvody, jelikož volební zisk 49 procent by znamenal zvrat v počtu parlamentních křesel v kterémkoli volebním systému o několika stranách. Nedá se to ani připsat dominantnímu vlivu pravice v médiích, což bylo stejně přehnané – noviny, časopisy, televizní stanice, internetové stránky a plakáty byly plné hesel a argumentů opozičních stran levice i pravice, které byly bezpochyby stejně tvrdé jako propaganda strany Fidesz. Nebylo jich tolik jako v Orbánově případě, ale dostačovalo to k šíření poselství mezi voliči. Voliči prostě dali přednost Orbánovu poselství před poselstvím jeho oponentů.

Za druhé, ačkoliv Orbánova kampaň byla značně negativní, obsahovala v sobě i důležitý pozitivní vzkaz. Už jsem dříve uvedl čtyři důvody pro jeho téměř jisté vítězství: značný úspěch vlády v ekonomice, souhlas s Orbánovým odmítáním masové migrace, obdiv ohledně jeho vůdcovských kvalit a zoufalá rozpolcenost opozice. K výsledné analýze bych přidal další bod: značný počet voličů souhlasí s Orbánovou kritikou Evropské unie coby organizace nedemokratické a přespříliš byrokratické, a podporuje jeho širší strategii pokusu navrátit státní pravomoci z Bruselu zase zpět národním představitelům. Obrana demokracie a požadavky na její posílení přicházejí od maďarské pravice stejně jako od jejích oponentů. Významný aspekt onoho přesunu hlasů je, že znamená pozitivní demokratický posun voličstva k určitému „národnímu konzervatismu“, obhajovanému Orbánem.

Tento posun nebyl samozřejmě univerzální. Opoziční strany na levici získaly v Budapešti dvě třetiny parlamentních křesel, nejspíš z těch důvodů, které jsem minule uvedl jako možnou příčinu pravděpodobné Orbánovy porážky a realističtěji, proč by mohl zvítězit, ale přijít o většinu v parlamentu: totiž, že zapojením hrubé rétoriky přestřelil v záležitosti migrace, že nedostatečně zdůrazňoval ekonomické úspěchy vlády, že chybně nasměroval výdaje na prestižní, leč nepopulární sportovní projekty, a že nedokázal účinně potírat korupci. Tato selhání nestačila k tomu, aby mu bylo odepřeno jasné volební vítězství, ale způsobila odcizení některých povýšených umírněných a středopravých voličů – takovým se v Americe říkalo po staru Mugwumps – kteří předtím byli součástí voličské koalice Fidesz. Je to skupina početně nevýznamná, ale její členové jsou intelektuálně nadaní a společensky důležití. Pokud je Orbán znovu nezíská, mohlo by to časem rozštěpit pravici stejným způsobem, jakým je nyní rozštěpená levice.

Tím se dostávám ke svému třetímu bodu. Jako u nedávných voleb jinde v Evropě, levice utrpěla významné ztráty a je na počátku konce fungování jako samostatné politické síly. Jen před nějakými osmi lety maďarští socialisté, s podporou levicově liberálního koaličního partnera, byli hlavní vládní stranou. Tentokrát socialisté získali 12 procent hlasů a 20 křesel a Demokratická koalice (nedokonalý nástupce mezitím rozpadlé levicově liberální strany) získala méně než 5 procent a tedy 9 křesel. Ani jedna strana se příliš neprosadila mimo hlavní město; získala pouze tři křesla v jednomandátových obvodech (Fidesz 81).

Začíná to vypadat, jako kdyby socialistické a sociálně demokratické strany v Evropě – nikoli ale jen v Evropě střední – zůstávaly limitovány nějakými 20 procenty hlasů. Sledováním progresivní kulturní politiky, včetně evropské integrace, s cílem získat podporu středních vrstev, se odcizily mnohem početnějšímu tradičnímu voličstvu z řad dělnictva, které se zjevně muselo obrátit někam jinam. Měřeno počtem hlasů to byla žalostná výměna.

Řada dělníků přešla k populistické straně Jobbik, která získala 20 procent hlasů a 28 křesel v parlamentu a stala se tak hlavní opoziční stranou. Jobbik, dnes obvykle popisovaná jako „někdejší krajně pravicová strana“, se energicky pokouší změnit vnímání své značky coby moderního populistického tělesa, zejména zřeknutím se antisemitismu, který kdysi nepokrytě zastávala. Jak ale zjistily i jiné takové strany, zbavit se takové poskvrny je obtížné. Dost voličů si to pamatuje. Strany mohou zlepšit svou pověst a získat větší podporu, ale narážejí také na volební strop jakýchsi 20 procent. A to se přihodilo i straně Jobbik.

Vypadá to, že Maďarsko tím má namířeno k novému politickému spektru, kde středu politického hřiště dominuje široká základna konzervativní strany Fidesz, na levici s progresivistickou stranou středních tříd a na pravici s populistickou stranou pracujících. Podobné, ačkoliv ne zcela stejné vzory se objevují i ve volbách jiných evropských zemí, jmenovitě v Itálii, Polsku, Česku, Španělsku a Německu, kde se populismus ukazuje na velmi rozmanitých místech podél konvenčního levo-pravého spektra.

Téměř ve všech případech ale nové vzory nejsou „usazeny“. Jsou dosud v pohybu a v různých zemích na sebe berou různou podobu. A je přílišným zjednodušením popisovat je jediným výrazem jako „populismus“. Samotný populismus je proměnlivý. Může být jevem pravicovým nebo levicovým, v závislosti na okolnostech. Zdá se, že se mu daří ve spojitosti s nacionalismem, stejně jako s daňovou solidaritou sociálních dávek a podpory v nezaměstnanosti. V Řecku se populismu chopila levice; v Itálii nacionalistická pravice a tzv. fun-anarchisté na levici; v Maďarsku konzervativní pravice – a ve Francii se rekrutuje dokonce z politického středu, alespoň momentálně.

Orbánovo vítězství ukazuje, že nástup populismu je trvalou součástí evropské politiky.

Talentovaný politický manažer, francouzský prezident Emmanuel Macron, čelící rozpadu socialismu, ukázal, že je schopen tyto trendy přetvářet, sestavovat novou většinu z fragmentů stran pomocí technik populismu zaměřených na manažerskou střední třídu – viz jeho tvorba personalistického hnutí mícháním levicové i pravicové politiky proti etablovaným stranám. Orbán po celou uplynulou dekádu provádí v Maďarsku totéž, s jiným materiálem a oslovováním odlišných skupin. Komu z nich se povede utvořit stabilnější koalici?

Orbán a jeho evropští spojenci v Polsku i jinde zřejmě mají úkol jednodušší, protože jejich „národní konzervatismus“ patrně lépe zaklapne s většinou možných variant populismu, než Macronova směs evropanství a ekonomické efektivity. Populismus totiž nemůže být vstřícný – vlastně musí být nepřátelský – vůči vládnoucí byrokracii jakou je Evropská unie. A opravdu, jednou z definic populismu je, že to je demokratická odpověď na byrokratická pravidla (a vládu). A ačkoli Macron úspěšně využil populistickou náladu k založení hnutí En Marche, vnitřní logikou je zřejmě snaha sjednotit strany zleva i zprava, aby čelily výzvám populistických krajností – což povede podle vyjádření Pierra Manenta k nadcházejícímu konfliktu mezi „populistickou demagogií“ a „fanatismem centristů“.

Proto je Orbánovo vítězství vážnou výzvou eurokracii. Podle Jean-Claud Junkera je zřejmě Macronovým vítězstvím zasazen žádoucí úder populismu a obnovena normalita. Orbánovo vítězství je pravým opakem; je ukázkou toho, že nástup populismu je trvalou součástí evropské politiky. Orbán samotný je rozhodnut neopustit Evropu jako britský euroskeptik Nigel Farage, ale Evropu měnit, jako De Gaulle a Thatcherová.

S tímto drtivým volebním vítězstvím v kapse teď Orbán může hlásat nárok na morální a demokratickou autoritu v očích maďarského lidu a těch, kdo by šli v jeho stopách. Německý ministr vnitra Horst Seehofer právě prohlásil, že EU musí při jednání s Maďarskem upustit od „arogance a povýšenosti“. Evropa si to začíná uvědomovat – a tak, v souladu s tím, status quo EU už není tak statické, jako bylo doposud.

Autor je přispěvatelem a bývalým editorem National Review, bývalým poradcem premiérky UK M. H. Thatcherové. Se souhlasem převzato z National Review. ©2018 National Review. Used with permission. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.