Vyšel český překlad jedinečné knihy o polském odborovém hnutí Solidarita

Beseda s autorem Sɬawomirem Cenckiewiczem bude 11. října v Praze a 13. října v Brně!

Na knihkupeckých pultech se díky Ústavu pro studium totalitních režimů právě objevila kniha polského historika Sɬawomira Cenckiewicze ANNA SOLIDARITA. Život a dílo Anny Walentynowiczové na pozadí doby (1929–2010). S jejím autorem se čtenáři KONZERVATIVNÍCH LISTŮ mohli seznámit už prostřednictvím dvou článků „o zradě kulatého stolu“ publikovaných v letošním březnovém čísle (zde a zde). Profesor Cenckiewicz patří mezi nejfundovanější a nejuznávanější současné polské historiky zabývající se dějinami 20. století a bojem polské společnosti proti komunismu a násilné sovětizaci. Je autorem dvou desítek odborných monografií, v současnosti působí jako ředitel Centrálního vojenského archivu ve Varšavě a poradce polského ministra obrany.

Čím je biografická kniha pojednávající o životě jedné prosté ženy – nejprve svářečky a později jeřábnice, tak výjimečná? Pomineme-li autorovu precizní faktografickou a dokumentační práci, jakož i brilantní zpracování strhujícího osobního příběhu (válečného sirotka a nadšené „svazačky“, která prošla proměnou v hluboce věřící katoličku, vůdčí postavu legendární Solidarity a nekompromisní antikomunistku), jsou zde následující důvody:

1)Českému čtenáři se vůbec poprvé nabízí možnost seznámit se s plnými a nevypreparovanými dějinami nejmasovějšího středoevropského hnutí občanského odporu vůči komunistické nadvládě – polského hnutí Solidarita – a to včetně jeho nejsvětlejších i nejstinnějších stránek;

2)Příběh Anny Walentynowiczové a podstata jejího dlouhodobého střetu s Lechem Walęsou a jeho věrnými dokumentuje a obnažuje bludný princip, na němž vystavěla „vítězná“ část polského disentu (Walęsa, Kuroń, Michnik aj.) svůj triumf – tj. „dialog“ a kooperaci s vládnoucími komunisty;

3)Předmluva pro českého čtenáře a závěrečné kapitoly vydávají děsivé svědectví o transformaci komunismu v postkomunismus a morálních deficitech nové politické a mediální „komunisticko-disidentské“ elity – paralely s českým vývojem soudnému čtenáři (podobně jako u bodu 2) jistě neuniknou.

Nové postkomunistické elity se systematicky snažily Annu Walentynowiczovou vymazat z historie a bagatelizovat její disidentskou anabázi, protože se nesmířila se „zradou kulatého stolu“ a stejně zarputile jako před ním nazývala věci pravými slovy. Nejlepším dokladem, že se jim to dařilo jen dočasně, je právě Cenckiowiczova kniha.

Fakta hovoří jasně. Solidarita vznikla poté, co Gdaňská loděnice začala stávkovat na obranu Walentynowiczové propuštěné ze zaměstnání, „paní Anna“ stála po celé další desetiletí neohroženě v čele nekompromisních protivníků zlovolného politického režimu a přinášela za to velké oběti. Byla sledována desítkami vyškolených tajných policistů, terorizována, vězněna, atakován byl i její syn – přesto nikdy nepřistoupila na kompromis s komunistickým zlem. Její boj pokračoval i v postkomunistickém období a byl oceněn až po nástupu Lecha Kaczyńského do prezidentské funkce, kdy jí bylo uděleno nejvyšší polské státní vyznamenání. Anna Walentynowiczová tragicky zahynula 10. dubna 2010 po boku polského prezidenta a dalších státních představitelů u Smolenska poblíž katyňského lesa při havárii polského vládního letadla.

Kniha Anna Solidarita je v prodeji za poměrně vysokou cenu, přesto ji všem zájemcům o moderní historii, ale i přítomnost Polska a celé střední Evropy vřele doporučuji s přesvědčením, že případné koupě nebudou litovat. Oficiální prezentace knihy a beseda s autorem proběhnou v Praze v Ústavu pro studium totalitních režimů (úterý 11. října 2016 v 17 hodin) a v Brně na Masarykově univerzitě (čtvrtek 13. října 2016 ve 14 hodin).

Malá žena velkých činů

Následuje ukázka z předposlední kapitoly nazvané „Malá žena velkých činů“:

"Životopis Anny Walentynowiczové, to je historie PLR. Jako ve skleněné čočce se v něm koncentrují obrazy podvodů a bezpráví komunistické moci, ale i všechny naše omyly, které způsobovaly, že různé formy odporu selhávaly. Osud Anny je typický pro mnoho polských dělníků i výjimečný vzhledem k síle jejího charakteru, moudrosti a poctivosti,“ napsala jednou Joanna Dudová-Gwiazdová. Skutečně. Životopis Anny Walentynowiczové je jako skupinový portrét polských dělníků, kteří byli na kolenou a povstali, aby se vzbouřili proti komunismu. Do konce, i když si to uvědomovala, zůstala skromná. Svůj život vždy považovala za službu. Když se jí na to v září 1980 zeptali, odpověděla bez váhání: „Dávat pozor, aby se nikomu neubližovalo, aby byla podána ruka každému, kdo si sám pomoci nedokáže. […] Možná proto, že jsem v životě vyplakala tolik slz, bych chtěla, aby kvůli mně někdo zažil alespoň o jeden úsměv víc.“ […] Walentynowiczová byla člověkem, který se více než jiní řídil srdcem, touhou po dobru a neochotou podřídit se lži. Neuznávala politiku bez morálky, odmítala kariéru bez služby společnosti. Její nezištnost byla trnem v oku těm, kteří se snaží zakrýt touhu po moci i za cenu zrady ideálů. Život Anny Walentynowiczové byl jako neustálý boj, bez odpočinku a bez konce. „Několik let jsem se trápila, žila jsem tak jako ostatní, jezdila jsem po Polsku, setkávala se s lidmi“, vzpomínala před dvaceti lety. „Znala jsem kněze Popiełuszka a prožila jsem jeho smrt, organizovala jsem hladovky, byla jsem ve vězení za pokus o organizaci stávky v prvních dnech výjimečného stavu. Potom jsem se ve Slezsku pokusila umístit pamětní desku na zeď dolu Wujek v den výročí masakru, před tím jsem byla internována v Gołdapi. Mám za sebou pobyt ve věznicích v Tczewu a Gdaňsku, v psychiatrických léčebnách v Rakowické ulici, potom v Katovicích, Lublińci, Bytomi a vězeňské nemocnici v Krakově. Ztracená léta, o nichž bych mohla vyprávět dlouho a chvílemi dokonce i s hřejivým pocitem v srdci. Čas poznamenaný také bojem o přežití, příležitostnou prací při sběru ovoce a v zahradnictví.“ Ještě před několika desítkami dnů byla Anna Walentynowiczová tam, kde v srpnu 1980. Ve svém malém bytě ve třetím patře, do něhož musela denně s námahou stoupat o berlích. Tím jedním pokojíkem s kuchyní v Grunwaldzké ulici ve čtvrti Gdaňsk-Wrzeszcz prošli téměř všichni skuteční i samozvaní hrdinové polské cesty k nezávislosti. V roce 1980 tu několik měsíců bydlel Jacek Kuroń, kterého Lech Wałęsa odmítl pustit do sídla Solidarity v Gdaňsku. Mnoho let tam přicházel Wałęsa a také mnoho dalších užívalo její pohostinnosti. Pro všechny byla jako dobrá matka – pečovala o ně, vařila, prala. Dlouhá léta pak byla mnohými zapomenuta nebo dokonce urážena a ponižována. Mohla být lvicí salónů. Byla by uznávanou osobností, dostávala by pozvánky na večírky u prezidentů a korunovaných hlav. Měla by přednášky, doktoráty honoris causa, tituly čestného členství v nejprestižnějších organizacích. Točily by se o ní oslavné filmy, ulice by nesly její jméno. Mohla být bohatá, mít vlastní dům, ošetřovatelku, trvalou lékařskou péči. Televize z celého světa by se snažily k ní dostat. Gdaňsk nebo Varšava by jí jistě nabídly velký byt s výtahem. Ale tato skromná žena odmítla všechny pocty s až aristokratickým pocitem převahy. Tato aristokratka ducha bez váhání odmítla všechna pokušení jako malichernosti. Protože cenou za ně by byly předstírání, faleš, někdy dokonce zrada. A ona byla neústupná. Natolik, že někdy si na její nekompromisnost stěžovali i nejbližší přátelé. Zůstala sama sebou. Vybrala si pravdu. Právě proto byla skromná Anna Lubczyková povýšena do hodnosti svého historického jména – „Anna Solidarita“. Možná právě proto se stala terčem takového pohrdání. […] Ten, koho Anna Walentynowiczová milovala více, než kohokoli jiného – papež Jan Pavel II., ke třem základním křesťanským ctnostem – víře, naději a lásce, připojil ještě solidaritu. Jeho slova se stala imperativem jejího konání. Soucit a gesta solidarity prokazovala každému. Měla pochopení pro lidské slabosti a chyby, nikdy nikoho zcela nezavrhla. K překvapení přítelkyň, s nimiž byla společně internovaná, hrála fotbal se synem vězeňského funkcionáře v Gołdapi. „Anko, co to děláš? Hraješ si s ,ubeckýmʻ [tj. „estébáckým“, pozn. J. Ch.] dítětem!?“ křikla na ni jedna z žen. Anna Walentynowiczová odpověděla: „To je naše, polské dítě. Stejné, jako všechny ostatní.“ Otočila se, a dál házela a chytala barevný gumový míč. […] Připadla jí role „hrdinky apokryfu Solidarity o spiknutí agentů a zradě elit“, napsal publicista deníku Gazeta Wyborcza v den jejích narozenin. „Sloužila SB prostřednictvím podvržených materiálů. Uškodila Solidaritě více než SB a komunistická vláda dohromady,“ napsal o ní Lech Wałęsa. Pro takové jako on zůstane Anna Walentynowiczová symbolem odporu. Bohužel však odporu ztrivializovaného médii, zredukovaného na spor s Wałęsou. Teprve seznámení s celou její biografií dává možnost vznést otázku – jakého odporu je Walentynowiczová symbolem? Není to odpor proti komunismu a jeho postkomunistické mutaci, jejichž nespravedlnost i dnes vylučuje mnoho Poláků na okraj společnosti? Vždy se řídila životní zkušeností. Jestliže motivem jejího života a jednání byla starost o druhé, pak rozdělení na utlačené a utlačovatele bylo prvořadé ve všech jeho obdobích. Tímto prizmatem se dívala na PLR i současné Polsko. Proto pro ni není místo v zakladatelském mýtu o třetí polské republice symbolizovaném „tlustou čárou za minulostí“. Z tohoto důvodu jí většina zastupitelů Varšavy odmítá udělit čestné občanství hlavního města a polský premiér vynechává její jméno, když na Wawelu skládá hold hrdinným ženám Srpna 1980 a Solidarity. […] Moc, která vzešla z Trojměstí a z údajné tradice Solidarity, se k ikoně polského Srpna obrátila zády. „Když jsme v roce 1989 oslavovali svobodu, ona dále bojovala, stále více osamělá, nepochopená. Mnoho Poláků, mezi nimi i já, nesdílelo její názory a historické vize, ale teď není vhodná doba na hodnocení, nakolik měla pravdu. Teď je čas na společnou poklonu a jeden velký dík. Všichni jí to dlužíme,“ napsal Robert Mazurek ve výzvě jednomu z ministrů, aby podpořil oslavu spojenou s osmdesátými narozeninami Anny Walentynowiczové. Jeho výzva zůstala bez odpovědi. K tomu, abychom z úst polského premiéra konečně slyšeli, že Anna Walentynowiczová je matka Solidarity, bylo třeba její tragické smrti. Výhrady, které měly doložit politickou „nevyzrálost“ Anny Walentynowiczové, se týkaly mimo jiné jejího nedostatku pochopení pro rozvíjení nezbytných politických her a neochoty přijmout pragmatismus na cestě k dosažení cílů. Byla „včerejší“, byla patriotka a křesťanka, přespříliš doslovně, způsobem až příliš vyzývavým. Jejím posláním opravdu nebyly kompromisy. Anna Walentynowiczová „nikdy nebyla v aliancích s králi“. Vždy byla na straně Polska. Pro mnohé až příliš naivně, venkovsky, jako obyčejná dělnice věřila v hodnotu dobra a pravdy pro společnost, národ i stát. […] Pokud jejich sláva vyprchala a v budoucnosti pro ni už není místo, pak není místo ani pro solidaritu. Scénář vymazávání Anny Walentynowiczové z historické paměti se nepovedlo uskutečnit. Svět si pamatuje, že díky ní a pro ni začali stávkovat dělníci v Gdaňské loděnici V. I. Lenina. Po její smrti ji jeden z washingtonských vědců a publicistů nazval „Ženou ze železa“. Vzpomínají na ni přátelé z WZZ Pomoří, kteří se při každém útoku proti ní stavěli na její obranu. Při oslavě jejích osmdesátých narozenin jí Krzysztof Wyszkowski daroval její velkoformátovou fotografi i z roku 1980, kterou náhodou našel několik týdnů před tím na smetišti v Gdaňské loděnici. „Tu velkou fotografii Anny jsem našel letos na jaře na smetišti mezi zbytky z výstavy o Solidaritě v sále Bezpečnosti a hygieny práce Gdaňské loděnice,“ řekl Wyszkowski a otočil se k Walentynowiczové. „Osud této fotografie může být symbolem metod používaných kdysi vládou PLR a v současné době vládou třetí Polské republiky vůči ženě, jejíž dílo dnes oslavujeme. Prosím tě, Anno, abys přijala tento dar ze ,smetiště dějinʻ, kam by tě někteří rádi umístili.“ Tato kniha je pokusem vrátit Anně Walentynowiczové místo, které jí v polských dějinách náleží. „Pravda, ať sebevíc vysmívaná a co nejhlouběji skrývaná, si vždy najde cestu,“ prohlásila kdysi hrdinka této knihy. Dnes zní její slova jako proroctví, které se vyplňuje před našima očima.

Kniha vyšla v Polsku v roce 2010, krátce po tragické havárii vládního letadla. Zvýraznění ve výše uvedené ukázce provedl J. Ch.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.