Kulatý stůl bez kulatých slov

Podrobnosti

Zveřejněno 28. 3. 2016 23:00

Napsal Jan Cholínský

Politické změny a společenský var v Polsku datující se od loňských parlamentních voleb prozatím v ČR přitahují jen dílčí pozornost a mediálně jsou zobrazovány zpravidla bez uvedení adekvátního kontextu – nezřídka i neobjektivně, přesto mají v sobě potenciál vyvolat širší společenskou diskuzi. Protože s našimi severními sousedy sdílíme geopolitický prostor a historickou zkušenost komunistického teroru a kulturní genocidy, jakož i traumata následného postkomunismu, měli bychom polské impulsy citlivě vnímat a zamýšlet se nad některými polsko-českými postkomunistickými paralelami.

Polská cesta k reálnému postkomunismu a zase zpátky

Podstatou současných kulturně-politických změn v Polsku je jednoznačná a jasně formulovaná distance od dosavadního vnitropolitického směru, který byl (přes několik výrazných ale pouze krátkodobých vybočení) vytyčen a sledován v uplynulém čtvrtstoletí, motivovaná snahou po co nejkomplexnější národní kulturní obrodě. Dvěma ústředními tématy tohoto procesu jsou jednak odklon od rozbujelé korupce a bezbřehého pseudoliberalismu spojený s návratem k tradiční křesťansky pojímané etice a souběžně pak inventura polovičaté „dekomunizace“ společnosti a důsledků „konstruktivní“ kooperace části opozičního hnutí s komunistickými vůdci. Jako významný mezník této kooperace je prezentována „zrada kulatého stolu“, tj. dohoda části polské opozice s představiteli komunistického režimu sjednaná mezi 6. únorem a 5. dubnem 1989. Epilogem „zrady kulatého stolu“ pak má být nedávný nález dokumentů usvědčujících předáka odborového svazu Solidarita Lecha Wałęsu jako placeného udavače komunistické tajné policie (SB) a zároveň i jako postkomunistického podvodníka.

Důsledkem dohod zástupců části opozice s představiteli režimu u kulatého stolu v srpnu 1989 bylo podle kritiků těchto dohod vytvoření nové politicko-ekonomicko-mediální elity, v níž získali rozhodující pozice špičky tehdejší komunistické nomenklatury a s nimi – v rámci dohody – i „konstruktivně“ kooperující opozičníci. Symboly (v ČR velmi dobře známými a propagovanými) „konstruktivního“ přístupu z řad opozice, kteří ochotně přijali komunistická pravidla kulatého stolu, se stali především Lech Wałęsa a Adam Michnik, ale také již nežijící Bronislaw Geremek, Jacek Kuroň a Tadeusz Mazowiecky – všichni jistě ne náhodou dříve spjatí přímou spoluprací s komunistickým režimem či sympatiemi k extrémně levicové ideologii. Naopak symboly odporu proti dohodám a sbratření s komunisty z řad bývalé protirežimní opozice jsou (v ČR zcela či takřka neznámí) Anna Walentynowiczová, Andrzej a Joanna Gwiazdovi, Krysztof Wyszkowski a Antoni Macierewicz – důslední antikomunisté a vlastenci usilující o nezávislé a desovětizované Polsko. Zásadní mravní postoje a snahy o dekomunizaci a desovětizaci společnosti byly rozvíjející se a větvící se postkomunistickou nomenklaturou tzv. třetí polské republiky (označované III. PR – v orig. III. RP) bagatelizovány a jejich výše jmenovaní i nejmenovaní nositelé ostrakizováni.

Michnik a jeho sféra vlivu

Pozoruhodnou a z hlediska bývalé důsledně protikomunistické opozice v mnoha případech hanebnou roli sehrál v uplynulém čtvrtstoletí postkomunismu liberální či spíše levicově liberální deník Gazeta Wyborcza (mimochodem v ČR přednostně citovaný) v čele se svým šéfredaktorem a šedou eminencí polské mediální scény Adamem Michnikem, v letech 1988–1989 poradcem Lecha Wałęsy a v období po kulatém stolu vlivným odpůrcem lustrací. Michnikův postoj k vyrovnávání se s komunistickou minulostí Polska dobře charakterizuje např. jeho tisková konfrontace s francouzským historikem Alainem Besançonem, k níž došlo už na počátku polské transformace komunismu v postkomunismus.

Francouzský historik tehdy v rozhovoru pro Tygodnik Solidarność z 2. března 1990 konstatoval: „Žádná ze zemí východní Evropy v podstatě neopustila rámec komunistického systému. Polsko je toho nejlepším příkladem. Všechna diplomatická jednání probíhají se stejnými lidmi, složení polských diplomatických delegací se také nezměnilo. Jedinou novinkou je fakt, že se v čele těchto delegací objevuje nekomunista, člověk spojený s opozicí. Avšak, jak tvrdí někteří lidé z Quai d´Orsai, jež mají všech pět pohromadě, nekomunista v čele jednoduše ulehčuje práci komunistům, protože jsou věrohodnější. Podle stejných pramenů se podobně mají věci i ve zpravodajství a různých tajných službách.“ Dále zmínil, že polská opozice byla jistě autentická, ale její současná taktika je mylná a zhoubná, když dělá všechno pro to, aby komunistickou stranu udržela u moci: „Dohoda s komunisty se uskutečnila na úkor jasných propozic pro společnost. […] V Polsku se rýsuje dlouhodobé spojenectví Solidarity s komunisty. Jedni se ve stále větší míře nemohou obejít bez druhých. Vzniklo něco, co bych označil pojmem podvojná jednostrana, podvojná nomenklatura, která dospěla k závěru, že jedno nemůže existovat bez druhého. Jedni jsou pro druhé zárukou přetrvání. Jedni i druzí chápou svobodu Polska jako případný dar od Sovětského svazu. Pro Poláky, kteří znají vlastní dějiny, je to něco nepřijatelného.“

Michnik publikoval svou repliku v deníku Gazeta Wyborcza z 22. března 1990, kde mj. uvedl: „Už dávno jsem nečetl tak pošetilý text, který by zároveň odhaloval povrchnost a nedostatek kompetence.“ Dále charakterizoval Besançona jako vyznavače poznání „spočívající v namlouvání si, že empirická skutečnost je pouhou iluzí, hrou zdání, zatímco skrytý mechanismus historického poznání je znám pouze vyvoleným“ a v té souvislosti uvedl, že Besançon s tímto svým údajným poznáním vsadil na špatnou kartu a prohrál: „Komunismus se rozkládá podle zcela jiného scénáře. Prohrál jsi stejným způsobem, jako komunisté, kteří po celá dlouhá desetiletí tvrdili, že jsou majiteli tajné vědy o mechanismech rozkladu kapitalistického zřízení. Z tvých slov cítím strach, jenž je jinak typický pro komunistické intelektuály, kteří se bojí analyzovat svůj vlastní intelektuální a politický úpadek“. Závěrem dokonce Besançona urážlivě zařadil mezi poslední věřící komunisty, jako jsou „Fidel Castro, Kim Ir Sen, Cunhal nebo Marchaise“.

Besançon v odpovědi publikované v časopisu Kultura (č. 6, 1990) na Michnikovu urážlivou polemiku mj. uvedl: „Historický kompromis uzavřený u kulatého stolu v roce 1989 vedl k vytvoření ‚podvojné jediné strany‘ a podvojné nomenklatury hůře odstranitelné než běžné týmy Giereka nebo Kanii. Tandem Jaruzelski-Wałęsa může vést k diktatuře jednoho nebo druhého. […] V zahraniční politice se vytvořila osa Moskva-Varšava. Michnik v rozhovoru pro Literarnuju gazetu vyjádřil uspokojení, že sovětská vojska chtějí zůstat v Polsku. […] V Paříži jsme mohli vidět Jaruzelského a Mazowieckého, jak se snaží vzkřísit francouzsko-ruské spojenectví, které přišlo Evropě i Polsku tak draho. […] V Polsku se stalo přesně to, co chtěl Gorbačov uskutečnit ve všech satelitech. Všude jinde si při tomto manévru spálil prsty. V Polsku se mu podařil. Je to největší Gorbačovův úspěch. A Michnik má na něm svůj podíl.“¹

S odstupem čtvrtstoletí není sporu o tom, že Besançonova slova byla v mnohém jasnozřivá, zatímco Michnikova reakce byla demagogickou obhajobou vlastního postupu maskovanou osočováním svého oponenta, což bylo nepochybně realisticky uvažujícím čtenářům jasné už v době publikování této přestřelky.

Jako názorný příklad působení Michnikova následně vytvořeného mediálního impéria ve věci „dekomunizace“ mohou posloužit třeba souvislosti jedné z největších „udavačských senzací“ v Polsku. V roce 2001 došlo k odhalení redaktora deníku Gazeta Wyborcza polonisty a bývalého disidenta Lesława Maleszky brojícího předtím na stránkách Michnikových novin proti lustracím (podle něho údajnému nástroji společenské nenávisti), jako placeného mimořádně výkonného dlouholetého udavače tajné komunistické policie (SB). Redakce Gazety Wyborcza se sice následně od Maleszky navenek distancovala, přesto s ním v dalších letech bez skrupulí spolupracovala až do natočení dokumentárního filmu režisérek Anny Ferenc a Ewy Stankiewicz nazvaného Trzech kumpli (2008) vztahujícího se k vraždě studenta S. Pyjase (spáchané pravděpodobně SB) a k případu Maleszkova agentství.² Michnikovu roli ve věci „dekomunizace“ společnosti zhodnotil výstižně známý žurnalista (mj. ředitel polské veřejnoprávní televize) a spisovatel, bývalý disident a exulant Bronisław Wildstein, který Maleszku (s jeho pseudonymy u SB „Ketman“, „Return“, „Tomek“, „Zbyszek“) – svého bývalého přítele a také svého udavače – odhalil: „[Michnik] Udělal všechno, abychom se s komunismem v Polsku nevypořádali. Válčí s lustrací jako s největším zlem. Tvrdí, že není možné věřit archivům. Tvrdí, že lžou. Ale to je nonsens. Mystifikace!“³ O Michnikovi, který byl patrně nejvlivnějším ideologem „konstruktivního“ přístupu části opozice ke komunistům a následné postkomunistické nomenklatury, a o „jeho“ médiích v III PR se lze dočíst mnoho zajímavého např. v publikaci známého polského spisovatele Rafala Ziemkiewicze (Michnikowsczyna. Zapis choroby, Warszava 2006, 2011, 2016) nebo v knize Resortowe dzieci. Media (Warszava 2013), jejímiž autory jsou žurnalisté Dorota Kania, Jerzy Targalski a Maciej Marosz.

Lech „Bolek“ Wałęsa

Zcela mimořádným a zásadním případem veřejného obnažení polského postkomunismu je v současné době vysoce aktuální kauza bývalého lídra Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita a v letech 1990–1995 polského prezidenta Lecha Wałęsy. Poté, co se v únoru 2016 nečekaně a kuriózně objevily nové důkazy o Wałęsově roli placeného udavače komunistické tajné policie (pod pseudonymem „Bolek“) z let 1970–1976, je jeho případ a vše co z něho vyplývá předmětem bouřlivých debat v polských médiích. Wałęsovo agentství není sice pro polskou veřejnost novinkou, nicméně nově objevené dokumenty jej nejspíše už definitivně potvrzují a zároveň vyvolávají další otázky. Tyto dokumenty včetně Wałęsou podepsaného vázacího aktu a dokladů o tom, že za svá udání bral peníze, byly totiž nalezeny v trezoru nedávno zemřelého (5. listopadu 2015) posledního komunistického ministra vnitra Czesława Kisczaka – hlavního organizátora kulatého stolu na jaře 1989. Dokumenty z Kisczakova domácího trezoru, které se sice netýkají jen „Bolka“, ale ty o „Bolkovi“ jsou patrně nejdůležitější, přišla do IPN prodat Kiszcakova vdova za 90 tisíc polských zlotých, ale neuspěla – po jistém váhání ředitele polského IPN (tj. Ústavu národní paměti) byla do jejího bytu vypravena komise a materiál byl zabaven. Wałęsa své agentství i nadále popírá.

Posloupnost odhalování Wałęsových kontaktů s SB je takřka neuvěřitelným – a stále ještě aktuálně trvajícím – dramatem polských moderních dějin. Zasvěcení lidé z okruhu odborového svazu Solidarita a dalších opozičních subjektů (mezi nimi i manželé Gwiazdovi nebo Anna Walentynoviczová) byli o Wałęsově spolupráci s SB pevně přesvědčeni už v osmdesátých letech, ač jí nemohli prokázat („přímým důkazem“ bylo jen Wałęsovo podřeknutí se na jedné z pracovních bytových schůzek opozice zaznamenané na magnetofon – páska se ovšem ztratila). V roce 1992 ministr vnitra vlády Jana Olszewského (tj. první polské vlády vzešlé ze zcela svobodných voleb v roce 1991) a současný ministr obrany Antoni Macierevicz předložil poslancům Sejmu (na jejich žádost) seznam agentů komunistických tajných služeb mezi státními úředníky včetně poslanců a senátorů, v němž figuroval i tehdejší prezident Wałęsa. Důsledkem bylo bezprostřední odvolání Olszewského vlády v noci ze 4. na 5. června 1992. V roce 2000 potvrdil polský lustrační soud, že Lech Wałęsa nebyl agentem polské tajné policie. V roce 2006 natočil režisér Grzegorz Braun pro polskou televizi – v ní nikdy neodvysílaný – dokumentární film o případu agenta „Bolka“ nazvaný Plusy dodatnie, plusy ujemne⁴, kde poskytl Wałęsovi prostor k vyjádření na kameru. Bývalý prezident zde ve svých odpovědích mj. prohlašuje, že „ani na sekundu nebyl na straně protivníka, ani na sekundu nebyl žádným agentem“ a také „válčil jsem s Bezpiekou na život a na smrt“. Poté co mu Braun předkládá kopie příslušných dokumentů, Wałęsa tyto před kamerou trhá s tím, že tohle je jeho vyjádření a že jen Braunovo pomyšlení na to, že by mohl být agentem, je zločinem vůči němu, poté předčasně ukončuje rozhovor a na odchodu v rozčílení dodává, že nechápe, jak si režisér může dovolit se ho na něco takového ptát.

V roce 2008 vydali historikové IPN Sławomir Cenckiewicz a Piotr Gontarczyk publikaci SB a Lech Wałęsa. Przyczynek do biografii, kde dokumentovali Wałęsovu spolupráci s SB. Knihy se prodaly desetitisíce výtisků, práce obou historiků nebyla relevantními argumenty zpochybněna, nicméně oba byli vystaveni silnému společenskému tlaku a mediální kampani. Výrazné podpory se dočkali od filmařů Grzegorze Brauna a Roberta Kaczmarka, kteří v roce 2008 natočili a prezentovali dokument nazvaný TW Bolek⁵ (TW v překl. TS neboli tajný spolupracovník) představující Wałęsův případ v souladu s jejich závěry včetně poznatků o zcizení části archiválií Wałęsou a jeho spolupracovníky během jeho prezidentství – polská veřejnoprávní televize film neodvysílala. Cesty obou historiků se brzy rozešly, ten neústupnější z nich – Sławomir Cenckiewicz – musel pod tlakem odejít z IPN a ještě v roce 2008 napsal (už samostatně) k tématu agenta „Bolka“ dovysvětlující „druhý díl“ nazvaný Sprawa Lecha Wałęsy (Poznaň 2008), kde uvedl další informace a komentoval reakce na předchozí knihu. Důsledkem Cenckiewiczova nekompromisního postoje bylo jeho vyobcování na samý okraj polské historiografické obce, nemožnost získat adekvátní zaměstnání a další rozmanité útoky včetně ataků od samého Wałęsy nebo předsedy vlády D. Tuska. Přesto po uvedení oslavného životopisného filmu režiséra Andrzeje Wajdy nazvaného Wałęsa – Człowiek z nadziei (2013) znovu kontroval vydáním popularizační knihy shrnující komplexně případ agenta „Bolka“ včetně komentáře k Wajdovu filmu pod názvem Wałęsa. Człowiek z teczki (Poznaň 2013) tj. Wałęsa. Člověk ze spisu.

Cesta Sławomira Cenckiewicze

Dr. hab. tj. docent Sławomir Cenckiewicz (nar. 1971) je dnes jedním z nejvýznamnějších a nejváženějších současných polských historiků zaměřených na polské dějiny 20. století a zvláště na období zotročení Polska komunismem. Jeho nadání a lidská i vědecká poctivost byly ovšem ještě donedávna paradoxně nebo spíše z logiky věcí příčinami toho, že se stal „psancem“ na okraji vědecké historické obce a přes svou mimořádnou odbornou fundovanost nemohl získat odpovídající zaměstnání. Vzhledem k tomu, že v Polsku vychází ve vysokém nákladu popularizační historické časopisy mimo mainstream, mohl se živit publikováním poutavých výsledků svých výzkumů v časopiseckých článcích a studiích – v posledních letech především v měsíčníku Historia Do Rzeczy a týdeníku Do Rzeczy. V češtině byly publikovány dvě Cenckiewiczovy rozsáhlejší studie v odborném časopisu Securitas imperii⁶ a nyní vychází v KONZERVATIVNÍCH LISTECH překlad článku „Zrada kulatého stolu“ publikovaný v originále v loňském roce. K vydání (na přelomu jara a léta tohoto roku) se připravuje český překlad autorovy biografické knihy Anna Solidarność o výsostné osobnosti polské protikomunistické opozice Anně Walentynowiczové, jejíž propuštění ze zaměstnání vedlo v srpnu 1980 ke vzniku nezávislého odborového svazu Solidarita. Kniha zároveň detailně představuje mnoho podstatného z dějin a zákulisí Solidarity včetně vylíčení střetu konstruktivního a antikomunistického pojetí opozice vůči režimu v osmdesátých letech a roli hlavní hrdinky, která se ve III. PR stala odpůrkyní a ostrakizovaným protipólem slavného Lecha Wałęsy.

Na nález Kisczakových dokumentů reagoval Slawomir Cenckiewicz v prohlášení nazvaném „Informace IPN uzavírají můj boj za pravdu o ‚Bolkovi‘“, ve kterém mj. stojí: „Informace které dnes na tiskové konferenci sdělil ředitel IPN dr. Łukasz Kamińsky uzavírají můj dlouholetý boj za pravdu ve věci agenturní minulosti Lecha Wałęsy. Wałęsa byl agentem ‚Bolkem‘, podepsal písemný závazek ke spolupráci, zrazoval přátele a kolegy a bral za to peníze. I přes organizovanou krádež dokumentů v letech 1989–1990 a 1992–1995 se zachovala základní agenturní dokumentace. To jsou fakta, která jsem popsal v mnoha publikacích a knížkách. Šikanování, pomluvy, brutální útoky ze strany nejvyšších polských orgánů v čele s prezidentem Komorowským a premiérem Tuskem, právní i operativní úkony ze strany ABW⁷, obtěžování civilní i vojenskou prokuraturou, vyloučení z cechu historiků, apely na odebrání vědeckých hodností, tlak a nakonec donucení k odchodu z IPN v září 2008 jsou dnes pouze nepříjemnou zkušeností a cenou za boj, který jsem – často osamoceně, ale důsledně – vedl. Vedl jsem ten boj ne pro vlastní slávu, protože tu jsem neprožíval, ale s myšlenkami na hrdiny Prosince 1970, které Wałęsa zradil. Veden vždy povinností historika k pravdě, k Polsku, k obětem hanebných udání ‚Bolka‘ – zvláště Henryka Lenarciaka, Jana Jasińského, Szczepana Chojnackého, Józefa Szylera, Henryka Jagielského a mnoha jiných neopěvovaných hrdinů našeho boje za nezávislost. Chtěl bych dnes zmínit dvě osobnosti – pro mě zvlášť důležité a blízké. Annu Walentynoviczovou, která byla v průběhu let svědkem zrady Wałęsy a nebála se o ní mluvit, za což zaplatila vysokou cenu – cenu hanby, ponížení a vyloučení. Myslím také na Krzysztofa Wyszkowského – který se osamoceně bil za pravdu, navzdory obludnému bezpráví, s nímž se setkal u polských soudů. Vaše odvaha a vytrvalost pro mě byly posilou a inspirací! […] Dnes zvítězila pravda, která je pro polský život i polskou historickou vědu tolik důležitá.“⁸

Protože dosavadnímu řediteli IPN Lukaszi Kamińskému končí v červnu mandát, polský Sejm bude brzy volit jeho nástupce – jedním z navržených kandidátů je historik Sławomir Cenckiewicz.

¹ Český překlad polemiky viz Střední Evropa, 1990, č. 17.

² K filmu viz recenze CHOLÍNSKÝ, Jan: Tři kámoši, Securitas Imperii, 2012, č. 20 (dostupné online na www.ustrcr.cz)

³ Viz www.idnes.cz, 3. června 2009

⁴ Film je dostupný online na www.youotube.com celý, ale k dispozici tamtéž je také jen vystřižená popisovaná sekvence.

⁵ Film je dostupný online na www.youtube.com.

⁶ CENCKIEWICZ, Sławomir: Lech Wałęsa jako tajný spolupracovník s krycím jménem „Bolek“ – rekonstrukce jeho spolupráce s Bezpečnostní službou (1970–1976). Securitas Imperii, 2012, č. 20; CENCKIEWICZ, Sławomir: Gdaňsk 1970 – nepotrestaný zločin a boj o paměť. Securitas Imperii, 2014, č. 24 (obě studie jsou dostupné online na www.ustrcr.cz).

⁷ Agencja Bezpieczeństwa Wewnętrznego (ABS) – polská speciální služba odpovědná za ochranu ústavního pořádku.

⁸ Publikováno 18. února 2016, dostupné online na www.dorzeczy.pl.