Quo vadis Polsko?

Podrobnosti

Zveřejněno 28. 3. 2016 23:00

Napsal Jan Cholínský

Političtí a mediální manipulátoři Západu, jakož i jejich přidružení čeští pobočníci straší občany států Evropské unie současným politickým vývojem v Polsku. Ano, pretendentům na evropské politické vůdcovství z řad zastánců bezbřehého ekonomického liberalismu a neomarxistického kulturního rovnostářství polská situace jistě působí oprávněnou trudnomyslnost. Totéž lze nepochybně říci i o „konzervativcích“, kteří horují ať už zištně nebo z nedostatku soudnosti pro politický obrat směrem k postkomunistickému (postkágébáckému) Rusku. Tj. k státu, kde je rehabilitován komunistický masový vrah Josif Vissarionovič Stalin a jehož prezident prohlašuje rozpad sovětské „říše zla“ za největší katastrofu 20. století.

Ti první v rámci svého propagandistického boje falešně obviňují vládu PiS z demontáže demokratických principů včetně ničení svobody sdělovacích prostředků (což je obzvláštně pikantní u německých politiků, kteří doma pěstují „imigračně korektní“ mediální blokádu). Ti druzí se příliš nevyjadřují – prezentace polské situace jim sice konvenuje s ohledem na kampaň, kterou vedou proti Západu, ale zároveň jsou nuceni udržovat si odstup s ohledem na více než chladný vztah polské vlády k Rusku.

V loňských volbách dali polští voliči jednoznačný mandát křesťansko-konzervativní straně Právo a spravedlnost (PiS) v čele s Jaroslawem Kaczyńskim. Strana získala post prezidenta (Andrzej Duda) a s převahou vyhrála parlamentní volby – v Sejmu získala 235 z celkového počtu 460 poslaneckých mandátů (volební zisk 5,7 milionu hlasů tj. 37,5 %), zatímco dosud vládnoucí „pokrokově“ liberální Občanská platforma /v orig. PO/ získala 138 mandátů (3,6 milionu hlasů; 24 %), v Senátu má PiS 61 senátorů oproti 34 senátorům PO z celkového počtu 100 senátorů. Na třetím místě se ve volbách do Sejmu umístilo národovecky a pravicově orientované hnutí Kukiz 15 (8,8 %, 41 poslanců) vedené rockovým zpěvákem Pawłem Kukizem, které má blíže k PiS (ač hlasovalo proti ustavení současné vlády PiS), zatímco k PO mají blíže liberálové Moderní (7,6 %, 28 poslanců) a čtvrtá zelenající se Polská lidová strana (5,1 %).

Vláda PiS (z 24 ministrů je 17 členů PiS, další nestraníci nebo členové neparlamentních stran) v čele s premiérkou Beatou Szydło začala bezprostředně po volbách důsledně naplňovat svůj křesťanský, protikorupční a dekomunizační program, ke kterému dostala jasný voličský mandát. Základem její vnitřní politiky jsou zásady zodpovědného bezpečnostního a rozsáhlého sociálního programu, zcela přirozeně a v souladu s míněním většiny Poláků odmítavé k zvráceným neomarxistickým ideologiím (genderu a multikulturalismu), které společně s individualistickým amorálním hédonismem stále agresivněji dominují západní politice a kultuře. Na samém začátku vlády PiS došlo (navzdory běsnění levicově orientovaných či jinak dezorientovaných médií) k legitimním změnám týkajícím se ústavního soudu, či veřejnoprávních médií, ale také k obnovení vážnosti svátku ozbrojených bojovníků proti komunismu tzv. prokletých vojáků (1. března), vášnivé diskuze vyvolává třeba i nadcházející volba ředitele IPN.

Polská křesťansko-konzervativní vláda vzbuzuje naděje většiny Poláků a sympatie bezpočtu zahraničních pozorovatelů, kteří uznávají jak křesťansko-katolická, tak i šířeji a obecněji pojatá duchovní politická východiska založená na respektu k všeobecně platným mravním normám. Polsko se společně s Maďarskem stává silnou středoevropskou hrází proti pronikání dekadentních jevů dominujících západní politice a kultuře. Proto je vláda PiS pod těžkou politickou a mediální palbou centristické a neomarxistické většiny Evropské unie resp. Evropské komise a Evropského parlamentu, s jejímiž postuláty se zde shoduje i většina pseudokřesťanské Evropské lidové strany. Zahraniční polská politika je ovšem proevropská (PiS je v EP součástí frakce Evropští konzervativci a reformisté podobně jako česká ODS nebo slovenská Svoboda a solidarita Richarda Sulíka) a je také spolehlivou součástí středoevropské Visegrádské čtyřky (po trapném selhání předchozí vlády premiérky Ewy Kopacz).

Jak výslovně a opakovaně prohlásil ministr národní obrany Antoni Macierewicz, polská armáda je pevně ukotvena v NATO a Polsko chce i nadále být s plnou odpovědností součástí tohoto obranného společenství. Zároveň v jednom ze svých mediálních poselství podrobně hovořil o tom, že je dobře známo, že největším zdrojem mezinárodního terorismu ve 20. století bylo mezinárodní komunistické hnutí a jeho mocenské centrum – Sovětský svaz. V této souvislosti je pozoruhodné, jaké pohledy prezentovali nedávno v českých médiích dva zahraniční experti na mezinárodní politiku – americkočeský historik a politolog prof. Igor Lukeš prohlásil v textu prezentovaném na webových stránkách časopisu Reflex (14. března 2016), že předseda PiS Jaroslaw Kaczyński pracuje ve prospěch současného Kremlu; britský novinář a spisovatel Edward Lucas v rozhovoru pro týdeník Echo adoroval předchozí polskou vládu Donalda Tuska a své zepsutí vlády nástupnické uzavřel slovy „Největší obavy ve mně budí ministr obrany Macierewicz“ (Echo, 2016/11). Co na to říci? Alespoň tolik: Polsko prokazatelně nesměřuje k Rusku; zatímco britského liberála rozněžňuje Poláky odmítnutá politická platforma a děsí ho současný ministr národní obrany, český křesťanský konzervativec sympatizuje s vládou PiS a Antoni Macierewicze považuje za jednoho z nejdůvěryhodnějších evropských politiků.