Zahraniční investoři odsávají z Česka stovky miliard

Statistika je vědní obor, založený na matematické statistice, který se snaží hledat způsob rozvoje lidských znalostí použitím empirických dat pomocí teorie pravděpodobnosti a vychází z analýz, které jsou statistiky získávány prováděním náhodného výběru.

Pokud bych měl hodnotit analýzu ing. Lukáše Kučery (ČSÚ) o tom, jak zahraniční investoři odsávají z České republiky miliardy (viz Tomáš Perlgler: Zahraniční investoři odsávají z Česka stovky miliard korun, Echo24.cz, 2.3.2016), tak bych mu, z pohledu statistiky nemohl vytknout téměř nic. Stejně tak, jako statistickému dovětku ing. Evy Zamrazilové. Dokonce bych ji velmi pochválil za kritiku plošných investičních pobídek, které mohou, a ony tak opravdu činí, statisticky doložitelně, deformovat strukturu ekonomiky. Jen doplním,že ještě horší jsou investiční pobídky na politickou objednávku.

Politický názor skrývaný za statistiku

Hodnocení z pera zmíněných autorů se sice tváří jako statistické (tedy analýzou podpořené) údaje, ale ve skutečnosti jsou politicko-ekonomickým posudkem. Oficiální statistika je přece pokládána vždy za pravdivou, ale statistické modely mají přednost před realitou. To ale v reálné ekonomice přece neplatí. Netroufl bych si brát autorům právo na osobní hodnocení, ale pak bych očekával, že budou přihlížet k celkovému makroekonomickému vývoji v delším časovém úseku. A to ani náhodou nečiní!

Proto musím reagovat. Nechci a ani nebudu poučovat. Pouze připomenu několik všeobecně jistě známých bodů, které by měly statistiku o přesunu miliard v politicko-ekonomickém posudku provázet.

Něco historie

Nejprve je nutné zmínit situaci po 17. listopadu 1989, respektive způsob ekonomické transformace. Ekonomická obec, připravující pro novou politickou reprezentaci ekonomické podklady k politickým rozhodnutím, se rozdělila na dva tábory: Jedna skupina prosazovala postup, podle kterého stát nejprve musí podniky oddlužit, sanovat a oživit. Teprve, až by byly podniky „v pořádku“, byl by prostor k jejich případné privatizaci. Stát by tedy, v takovém scénáři, měl dělat něco, co za 40 let nedokázal: řídit podniky. Druhá část ekonomů prosazovala, aby transformace měla 3 cíle: makroekonomickou stabilitu a deregulaci, cenovou liberalizaci a co nejrychlejší privatizaci. Tato druhá skupina prosadila svoji vizi v září 1991, kdy Federální shromáždění schválilo scénář ekonomické reformy. Nám totiž tehdy nehrozila jiná alternativa zahájení a uskutečnění reformy, nám spíše hrozilo nezahájení žádné reformy. Rozumní ekonomové dobře věděli, že ekonomická transformace nebude rychlá a ani laciná. Ale že je nutná. Na základě tohoto scénáře se připravily privatizační zákony. Právě při tvorbě zákonů se ukázaly rozdílné názory i uvnitř zmíněné druhé skupiny ekonomů ohledně financování nákladů ekonomické transformace. Nejprve se objevily požadavky, aby určité typy majetků byly vyloučeny z privatizace. Pak se objevil spor o kompetence. Naštěstí díky novému kompetenčnímu zákonu bylo umožněno republikovým vládám a parlamentům organizovat malou privatizaci, podle které se privatizovaly provozní jednotky víceméně dražebním způsobem, za pomocí úvěrů. (Musím připomenout, že České republice přinesla čistý zisk 29 mld. Kč a tyto prostředky byly rozumně ponechány jako rezerva na horší časy – nyní byla nesmyslně použita stávající vládou v době růstu do státního rozpočtu).

Za další úspěch tohoto období lze považovat klíčové rozhodnutí politické reprezentace vyřešit způsob odškodnění největších křivd minulého totalitního režimu v podnikání, tedy přijetí restitucí. Jsem rád, že se potvrdilo mé tehdejší přesvědčení, že restituce bude jedním z nejlepších způsobů privatizace. Bylo by dobré si vzpomenout, kdo z politiků nám bránil v jejím přijetí. Z hlediska ekonomiky se již po necelých 5 letech více než 90 % restituovaných podniků stalo podniky úspěšnými.

Díky kompetenčnímu zákonu prodala vláda ČR, se souhlasem České národní rady, přes skřípění zubů vedení Federálního ministerstva financí 44 podniků přímým prodejem, z nichž 95% je stále v dobré kondici (např. Auto Škoda Mladá Boleslav – dnes VW) a další se podařilo připravit (např. Karosa Vysoké Mýto – dnes Iveco). Zahraniční investoři řádně zaplatili, přinesli nové technologie, prosadili zkušené a úspěšné manažery, pozvedli řádově úroveň výrobků a hlavně zajistili jejich odbyt. Nic mi není známo o tom, že by propouštěli zaměstnance, že by jejich zaměstnanci byli výrazně nespokojeni, nebo že by neplatili daně, nebo, že by do rozvoje podniků málo investovali. A protože jsou tedy úspěšnými investory, tak mají nárok na dividendy – a to zaslouženě!

Privatizace bez právního rámce

V naší zemi po listopadu 1989 neexistoval soukromý kapitál ani využitelné úspory. Proto vznikl na neoficiálním setkání ekonomů v Kolodějích návrh na vytvoření soukromého sektoru za pomocí kuponů. Nutné je podotknout, že smyslem kuponové privatizace nebyla ambice nalézt konečného, ale prvního vlastníka. Následně na to ale došlo k výrazným rozporům v táboře podporovatelů privatizace. Skupina politiků, seskupených kolem ekonomů a právníků v ODA (především Cepl, Ježek, Kalvoda a Ledvinka) prosazovala úpravy občanského a obchodního zákona v části kapitálového trhu a dozoru nad kapitálovým trhem ještě před zahájením kuponové privatizace a dále prosazovala, aby privatizační fondy neměly přednostní právo v privatizační poptávce. Tato skupina však neměla ani politickou, ani mediální a ani občanskou většinu.

Proto se pochopitelně prosadila skupina ODS (především Klaus, Tříska, Rudlovčák). S podporou medií, a v důsledku toho i s podporou veřejnosti, a se zdůvodněním, že kapitálový trh v ČSFR vzniká nestandardním způsobem a musí být dlouhodobě formován tržními principy. Námi kritizovaná přednost privatizačních fondů byla podle skupiny ODS velkou výhodou, neboť odborná kvalita zakladatelů fondů prý pomůže většině DIKů (Držitelů investičních kuponů, pozn. red.) se správně rozhodnout o budoucím vlastníkovi. Kuponová privatizace byla správným rozhodnutím. Bohužel tím, že nebyla právně podložená, umožnila některým podvodníkům tento fakt zneužít. Později vyšlo najevo, že velká část projektů byla podvod již od začátku. Tak zvaní manažeři si „půjčovali“ plno peněz, které nikdy nechtěli vrátit. Státní banky pod politickým vlivem byly zanedlouho zatíženy břemenem špatných úvěrů. Bohužel tím ztratila ČSFR a pak i ČR nejen mnoho času, nejen mnoho peněz, ale také respekt. Především ale ztratila důvěru občanů. To byla naše první „slavná“ prohra.

Bankovní socialismus

Reforma byla z počátku 90 let založena na správném předpokladu, že rychle provedená nepříjemnost je menším zlem než dlouhá reformní agonie. Počítalo se s dočasným poklesem ekonomiky, zhoršením životní úrovně a také s nezaměstnaností. Politická reprezentace nechtěla, aby občané příliš trpěli. Nechtěla podporovat ekonomiku vysokou inflací a nechtěla vyrovnávat reformní pokles státní zadlužeností a bránila se proti vysoké nezaměstnanosti. Téměř všechno se dařilo. Jak to bylo možné? Důvod byl jednoduchý: podle mnohých politiků (v čele s politiky ODS) se nemohly privatizovat státní podíly v bankách, aby mohly, pod politickou kuratelou, poskytovat úvěry na privatizaci. Tento jev, který jsem v říjnu 1996 nazval bankovním socialismem byl naší druhou „slavnou“ prohrou.

Cílem privatizace bank nebyl finanční zisk státu z prodeje, ale především to byl úkol eliminovat vliv státu na rozhodování bank, aby byl soukromým institucím vytvořen prostor k ryze komerčnímu, tedy nepolitickýmu, rozhodování. To se nejlépe ukázalo v roce 1997, kdy nastala finanční krize, jejímž důsledkem bylo dočasné oslabení koruny a drastický nárůst úrokových sazeb. Následně se pak dostala celá řada podnikatelských projektů, zpracovaných v optimistické atmosféře, do vážných obtíží se splácením úvěrů a tak státní banky byly ještě více zatíženy špatnými úvěry. Až na výjimky se tato situace vyhnula podnikům se zahraničními vlastníky, kteří byly úvěrovány zahraničními bankami.

Když se konečně v letech 1998-9 podařilo zprivatizovat státní podíly v bankách, bylo jasné, kolik náš stát restrukturalizace bank stála. Na příklad na splacení dluhů bank před rokem 1990 (trvale obracející zásoby a státní pohledávky) bylo nutné vynaložit 95,5 mld. Kč, na sanace bank, spojených s bankovním socialismem 159,4 mld. Kč, na sanaci bank před prodejem 41 mld. Kč, vyrovnání se SR, souvisejících s rozpadem Československa 36 mld. Kč, oddlužení a kapitalizace 185 mld. Kč, na státní garance 69,6 mld. Kč. Není v tom započítán výnos z privatizace 86 mld. Kč, stejně jako vyrovnání státu s ČSOB a Nomurou kvůli IPB 98 mld. Kč. Celkové náklady na restrukturalizaci bank, jako součást nákladů na ekonomickou transformaci po roce 1989, tedy činily 599 mld. Kč. Zdálo se, že jde již o naši třetí „slavnou“ prohru. Naštěstí tomu tak nebylo!

Odolnost bank v krizi

Nastala finanční celosvětová krize v roce 2008. Banky celosvětově byly nuceny odepsat stovky miliard „toxických“ aktiv, banky přestaly půjčovat a ekonomika se tak utlumila.

A teprve když se konečně bilance bank vyčistila ,začalo nové klima ve světové ekonomice. Samozřejmě s gigantickými náklady. Ne že by se ekonomická krize nedotkla ekonomiky ČR. Ale díky tomu, že bankovní sektor v ČR prošel shora uvedenou těžkou zkouškou, byl v době celosvětové krize v dobré likvidní situaci – tedy měl dostatek vkladů a byl připraven financovat firemní sektor. Ztráty, které domácí banky utrpěly během finanční krize a zhoršení kvality úvěrových portfolií doprovázejících recesi, zvládly bez sebemenšího zakolísání. Statisticky lze dnes již doložit, že restrukturalizace bank v 90 letech minulého století byla ekonomicky výhodná. V době celosvětové finanční krize v letech 2008-13 by restrukturalizace byla minimálně 2x dražší. Z toho lze vyvodit dva závěry: 1. bankovní socialismus nefunguje, jako žádný jiný; 2. dík za to, že zahraniční investoři v dané době koupili naše banky a že do nich přinesli nové technologie, nové manažery, novou techniku. Přesto, že v době celosvětové krize zahraniční vlastníci změnili poměr rozdělení zisku ve prospěch dividend pro doplnění kapitálu mateřských firem, přesto, že si vybírají oprávněnou dividendu v původní výši, lze konstatovat, že právě tito zahraniční vlastníci výrazně pomohli ekonomice České republiky.

V poslední době je současný stav české ekonomiky vykreslován jako katastrofický. Do tohoto scénáře patří i předmětný článek. Dovolte mi, abych se s Vámi podělil o několik základních  údajů: V roce 1990 dosahoval HDP na obyvatele 102 tis Kč., v loňském roce přesáhl 401 tis. Kč. Je pravda, že se zvýšily ceny, ale po jejich zohlednění se HDP zvýšil o více jak 66%. Průměrná mzda, po odečtení inflace, se za stejnou dobu zdvojnásobila. Čisté jmění domácností se z 2,1 bilionu Kč zvýšilo na 7,6 bilionu Kč. Po zohlednění inflace jsme zbohatli o 43%. Přechod ze socialistického řízené ekonomiky na ekonomiku tržní a ukončení činnosti celé řady konkurence neschopných socialistických podniků logicky vedlo ke zvýšení nezaměstnanosti. Obrat k lepšímu ale přišel velmi krátce přílivem zahraničních investic. Příznivý vývoj zastavila až celosvětová finanční krize a recese, ale v současné době již opět patříme k nejúspěšnějším zemím. Jediné, s čím si neumíme stále poradit, jsou veřejné finance. V současné době to stávající politická reprezentace řeší fiskálním stimulem. Ale pozor! Příliš dlouhý fiskální stimul by skončil dalším zvyšováním zadluženosti. A jak jsem již několikrát napsal, kdo tvrdí, že náš dluh je nízký, tak obyčejně lže!

Cizáci

I když vezmeme v úvahu obrovské ekonomické problémy spojené s celosvětovou recesí a finanční krizí, či stále slabou pozici domácího kapitálu a uvážíme také řadu privatizačních chyb, korupci, či v poslední době chabou politickou kulturu, která se z politického boje idejí změnila v prostý boj o moc, o státní zakázky a peníze, nebo která umožňuje pro demokracii nepřijatelné propojení ekonomiky a politiky, musíme konstatovat, že výkonnost české ekonomiky byla během posledních 15 let impozantní, v historickém i mezinárodním srovnání.

A nic na tom nemění ani žádné statistické údaje o tom, jak nás nějací „cizáci“ okrádají. V dnešním „globalizovaném“ světě totiž platí, že řešení případných nedostatků v ekonomice nesouvisí s typem, či národností vlastníka, ale s jeho kvalitou, a to odbornou i morální. Ne že bych si nepřál, aby se zde objevili noví Baťové, Škodové a další. Naopak. Ale tato země si prošla dvěma totalitami. Nejprve hnědou a poté rudou. Nevím nic o tom, že by tyto dva režimy, postavené na rasové a třídní nenávisti, byly úspěšným českým podnikatelům nakloněny. Takže si budeme muset ještě chvíli počkat.

Je nutné také zmínit, že mnozí nadšenci, kteří chtějí řídit stát jako firmu, jsou přesvědčeni, že rozpočtová politika je kámen mudrců a umí odpovědět na to, jak udržet pod kontrolou reálnou ekonomiku z vlastních prostředků, nebo dokonce udržet pod kontrolou hospodářské cykly. Není tomu tak. Politici mohou pouze velmi opatrně sledovat trendy předvídající budoucí vývoj ekonomiky a zasahovat do ní pouze tehdy, když nefunguje uspokojivě. A to ještě minimálně a na časově velmi omezenou dobu.

Dovolím si končit citátem mého odborného guru Fridricha Augusta von Hayeka: „Varuji celý svět před snahami uvědoměle řídit společnost a zavést centrální řízení ekonomické činnosti. Varuji tím před ztrátou svobody a tím před zničením po staletí budované demokratické společnosti“.

Mezititulky redakční. Autor je ekonom a politik, v 90 letech 20. století poslanec a místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, dnes nestraník a člen Smírčího soudu Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.