Telurická a éterická moc

Až donedávna byla existence státu či států založena na konkrétních hodnotových principech, ať už to byly principy zvrácené, jako jsou třídní boj či rasová čistota či ušlechtilé, jako jsou politické útvary z vůle Boží či demokracie. Tyto hodnotové principy tedy měly dvojí, radikálně odlišný charakter. Buďto šlo o ideologii, jež byla na těch, kteří ji nesdíleli, vynucována násilím či zákonem, jako tomu bylo v nacionálně-socialistickém či internacionálně-socialistickém státě, nebo šlo o hodnoty, jejichž sdílení bylo výsledkem svobodných poměrů ve společnosti, jako tomu bylo, je a má být v demokracii.

V případě prvního typu, tedy ideologicky podmíněného státu (stát je zde používán jako označení pouze ve velice podmíněném smyslu, jak to ostatně z tohoto odstavce vyplývá), byla nositelem hodnotových principů strana či spíše hnutí, a stát prostupoval společnost natolik, že obojí dohromady splývalo. Stát byl pouhým nástrojem strany/hnutí, takže se dalo hovořit spíše než o státu o straně/hnutí, jež masivně prostupovala společnost. Principy, na nichž byly postaveny tyto státy, byly oktrojovány „zvenčí“, diktátem. Sdílení státně vynucovaných hodnot či spíše „hodnot“ bylo diktováno strachem vybočit z direktivně stanovených směrnic. Oktrojované hodnoty vlastně nejsou hodnotami, ale ideologií. Ta pak není ztělesněním idejí, ale jejich proměnou v nástroj ovládání myslí.

Druhý typ státu, v němž je nejvyšší hodnotou svoboda jednotlivce, má své principy vtěleny v ústavě, jež nutně nemusí mít písemně fixovanou formu. Tento stát žije ze zvláštního rozporu. Společně sdílené hodnoty předpokládají určitou společenskou homogenitu. Jestliže je však svorníkem všech ostatních hodnot svoboda, pak společnost nutně musí být pluralitní. Jak ale může být stát zároveň homogenní a pluralitní? Tento svár mezi homogenitou, která zaručuje mezi ostatními hodnotami svobodu jako tu nejvyšší, a pluralitou, jež sama o sobě nemůže zaručit svobodu, aniž by nebyla zároveň homogenitou, je plodným rozporem, jímž se dnes a denně ustavuje společenství sdílených hodnot, mezi nimiž jsou spravedlnost (a její výkon prostřednictvím práva) a svoboda jedince (zaručená ústavními principy) tím, co podmiňuje celý hodnotový horizont demokratického státu.

Současný stát však toto hodnotové založení postrádá, respektive je určováno ad hoc, podle výsledků mocenského zápasu kombatantů o moc. Společnost není dostatečně homogenní, aby mohla sdílet společné hodnoty, jejichž ochrana patří k zásadním úlohám státu, a zároveň není dostatečně pluralitní, protože různorodost může být diverzitou pouze na pozadí nějakého celku. V bezhodnotovém státě, v němž neexistuje sdílení společných principů i pravidel (podle známého rozdělení Ronalda Dworkina), neexistují principy v podobě dlouhodobé strategie, ale spíše jen v podobě takticky určených způsobů, jak dosahovat partikulárních cílů jednotlivých vlivových skupin. Takový stát pak trpí dualitou výkonu moci. Na jedné straně jsou zde orgány moci, oddělené mezi sebou jako moci zákonodárné, soudní a vládní, tedy triáda, která dohromady tvoří těleso, jež zajišťuje chod a vlastně existenci státu. Na druhé straně zde potom působí mocná uskupení, jež se s větším či menším úspěchem snaží vládnout místo těchto legálních mocenských struktur.

Tento stav souvisí s erozí států jako geopoliticky utvářených subjektů státně monopolizované moci. Státnost jako způsob existence politicky organizované společnosti je na ústupu, což ostatně s brilancí a hloubkou sobě vlastní pojmenoval už v roce 1932 Carl Schmitt: „Evropská část lidstva žila až donedávna v epoše, jejíž právní pojmy byly plně formovány státem a stát také předpokládaly jako model politické jednoty. Nyní se epocha státnosti chýlí ke konci.“1

Státy se v současnosti transformují v entity, jejichž hlavním, byť nepřiznaným úkolem je politický a ekonomický servis pro paralelní nositele moci, tedy pro ty, kteří vládnou nikoli na základě mandátu od voličů, ale z pouhého faktu své skryté moci, která má ponejvíce ekonomickou povahu. Odtud pramení onen neurčitý pocit velké části populace, která se cítí být právem vytlačena na okraj, respektive vyřazena z politického spolurozhodování. Proto paradoxně volí stále se nově vynořující politické subjekty, které nejsou státotvorné. Prioritou těchto nových politických subjektů je totiž státu vtisknout pomocí ústavních změn či jiných zásahů do státní integrity nepolitický charakter. Proto útočí na stranický politický systém, na „partokracii“, přestože nebo spíš protože dobře vědí, že v demokratických státech je stranický systém neoddělitelný od demokracie jako takové. Pociťovaná politická bezvýznamnost není jen subjektivním pocitem, ale objektivní skutečností. Na půdě široce rozšířené frustrace se pak snadno usazují droliči státu.

Je to poprvé, co mocní tohoto světa nepotřebují legitimizovat svou moc. Jsou neviditelní, takže nikdo nemůže posuzovat jejich činy. Mohou být všude a nikde, což jim umožňuje virtuální realita počítačových sítí. Jejich činy po sobě nezanechávají žádnou stopu a proto každý, kdo se o nich zmíní či jen připomene vůbec jejich existenci, tak hovoří o ničem, respektive o nikom. Jsou nezvolení a proto neodvolatelní a neodpovědní. Vládnou v druhém plánu, protože v tom prvním, viditelném plánu vládnou ti, kteří ztělesňují mocenskou strukturu státu. V jistém slova smyslu jsou dědici komunistických aparátčíků, kteří vládli pomocí příkazů, udílených po telefonu.

Výsadním znakem tohoto nového druhu moci je neviditelnost. Mocní nevystavují atributy své moci veřejně, respektive neospravedlňují svou moc souhlasem těch, jimž vládnou. Současná moc je moc depolitizovaná, protože nevyrůstá ze součinů mnohačetných průniků různorodých zájmů, jejichž diverzita je limitována hodnotami, jimiž žije společnost.

Pro výkon této anonymní moci se nehodí pojmy jako vláda, moc, dokonce ani správa, neboť anonymní moc není mocí v dosavadním slova smyslu. Tradiční moc má tendenci se koncentrovat, být úběžníkem pokud možno všeho dění, které je možné mocensky reglementovat. Virtuální, ale o to účinnější moc je však disperzní, je všude a nikde a přesto skoro všechno ovlivňuje, dokonce určuje konkrétní rozhodnutí politiků.

Je na čase, abychom obě moci pojmenovali, abychom nemuseli čelit výtkám z konjuračního (z lat. coniuratio – spiknutí) výkladu dnešní politické reality. Tu tradiční, viditelnou moc nazvěme telurickou (z lat. tellus – země, půda), protože je vázána na určité území, na jurisdikci, platnou v hranicích státu či jiného politického útvaru, určeného prostorově. Tu novou, neviditelnou nazvěme éterickou, protože je zakotvená ve virtuální skutečnosti počítačových sítí. Přes ně ovládá nejen mysl (hybridní válka) mas, ale ovlivňuje i jejich fyzickou existenci. Za viditelnou, a tedy odvolatelnou či sesaditelnou mocí je moc, která se pohybuje ve virtuálním světě stejně mrštně jako ryba ve vodě. Nenazval jsem ji však virtuální z dobrých důvodů. Virtuální je svými prostředky, ale skutečná je svým dopadem. Nazvat ji virtuální by bylo zavádějící. Přestože tato nová podoba moci je instrumentálně virtuální, její matérie zaplňuje uvolněný veřejný prostor. Živel αἰθήρ je oddělený od telurických živlů, tedy ohně, vzduchu, vody a země. Je to tedy quinta essentia, pátá podstata, tedy kvintesence dnešní moci, rozprostřené nade vším prostupující vše a přece neviditelné.

S touto dualitou moci existují i další okolnosti. Moc se depolitizuje, respektive se mění v pouhou správu. Stát přestává být primárně politickou silou a stává se pouhým administrátorem. S depolitizací souvisí i ekonomizace. Politika se stala přívěskem ekonomie. Velká část toho, čemu se dnes říká agenda-setting, tedy privilegium nastolování politicky důležitých témat, jimiž se mají zabývat zákonodárci a vláda, určuje korporátní sféra, která tak snadno uniká daňovým nástrahám států, a tím větší získává moc. Daňově nepodrobená, sama spoluurčuje strukturu ekonomie i politiky.

Tím pádem se mění i definice a postavení nepřítele státu. Dříve byl nepřítelem ten, kdo nesplňoval kritéria hodnotových principů státu, často zakotvených v ústavách. Mohl tato kritéria nesplňovat buď svou existencí samou, např. byl buržoazního původu nebo Židem, což byl případ obou totalitních režimů, nebo svým jednáním, pokud bylo v rozporu se zákonem, jako tomu bylo u demokratických režimů. Občan tudíž mohl dopředu vědět, za jakých okolností nepřítelem státu je či se jím může stát.

Jsme tedy svědky umírání státu či státnosti jako formy územně a politicky definované entity. Podíl na této agónii mají nejen zmíněná depolitizace a ekonomizace politiky, ale rovněž virtualizace prostoru. Hmotná a fyzická skutečnost se proměňuje ve svůj virtuální protějšek. Finanční transakce sviští ve virtuální prostoru a postrádají svoji někdejší jsoucnost. Svět se dematerializuje. Zatímco hříchem industrialismu byla naprostá materializace všeho, co bylo možné převést na energii, hříchem digitalismu je globální virtualizace skutečnosti. Virtualizace, tedy zneskutečnění, se ovšem netýká jen financí, což by samo o sobě nemuselo být pokládáno za negativum, ale především politiky.

Skutečností lze manipulovat, ale virtualizovanou skutečností lze manipulovat jaksi z její podstaty. Ve virtuálním světě lze spojit vše, co je ve skutečnosti neslučitelné. Lze simulovat jakoukoli skutečnost. Hranice mezi fikčním a faktuálním světem se stala pohyblivou a propustnou. Člověk se proměnil v démiurga, stal se produktem dovršené protiskutečnostní gnóze. Je to uskutečnění této gnóze, kterou nazval Eric Voegelin, „patologickým pokusem dějinně-imanentně uskutečnit transcendentní, definitivní říši.“2

Stát, jehož existence není zakotvena v konkrétních hodnotových principech, postrádá právní a hodnotový univerzalismus, tedy všeobecnost principů, jež leží v jeho základech, a stává se z principu státem partikulárním, tedy depolitizovaným útvarem, ovládaným skupinami, které disponují mocenskými prostředky. V takovém státě je pak každý potenciálním nepřítelem. Kritéria, za nichž kdokoli může být nepřítelem státu, nelze dopředu určit. V praxi se pak stává nepřítelem ten, kdo se shodou okolností, často velice náhodných, dostal či dostane do kolize se zájmy těch, kteří mají moc si své partikulární zájmy vynutit a zajistit. Disperzní moc je, na rozdíl od té koncentrované, přítomná skutečně všude. Tím spíš, že má k dispozici velice účinné vizuální nástroje ke sledování kohokoli v jakýchkoli situacích. Pokud nějaký stát inklinuje k tomuto typu vládnutí, stává se sám sobě zárodkem rozkladu. Tento rozklad ovšem paradoxně prodlužuje délku jeho existence, protože rozšíření kategorie nepřítele státu potenciálně na všechny občany, mu dává k dispozici mimořádně silné prostředky k zajištění vlastní existence.

Autor je historik, na konci listopadu 2017 mu vyšla kniha Paradoxy demokracie.

Poznámky:

1 Carl Schmitt, Pojem politična, přeložil Otakar Vochoč, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury – Praha, OIKOYMENH 2007, s. 10.

2 Eric Voegelin, Gnostická politika, in: Týž, Věda, politika a gnóze, přeložil Jan Frei, Praha, OIKOYMENH 2018, s. 23.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.