Masarykova cesta do Ameriky
- Podrobnosti
- Zveřejněno 17. 1. 2018 18:47
Josef Kalvoda (1923–1999; in memoriam)
Následující text je jednou z osmnácti kapitol monumentální odborné monografie Genese Československa o vzniku tzv. první československé republiky v letech 1914–1920, jejímž autorem je českoamerický historik profesor Josef Kalvoda (1923-1999). Její druhé české vydání (rozšířené o další Kalvodovy doplňující texty) je plánováno na jaro 2018, knihu je možné objednat emailem na adrese: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Redakce
Když Masaryk 8. března 1918 opouštěl Moskvu, vydávaje se pres Sibiř a Japonsko do Spojených států, byl přesvědčen, že budoucnost československé armády v Rusku je vyřešena: armáda se co možná nejrychleji stáhne z této nešťastné země a dorazí na západní frontu. Se sovětskou vládou se dohodl na podmínkách transportu jednotek a na jejich neutralitě ve vnitřních politických zmatcích v Rusku. Avšak během jeho dlouhé cesty přes Sibiř zahájila Dohoda intenzívní diplomatická jednání, týkající se intervence v Rusku. Masaryk o nich nebyl informován. Nemohl ani předvídat, co se stane během jeho nepřítomnosti v Rusku s dohodami, jež vyjednal.
Masaryk navrhl již 1. září 1917 vyslání 300 000 japonských vojáků do Ruska, za což mělo být Japonsko odškodněno některými územími na asijském Dálném východě. Jakkoli skepticky tehdy britská vláda přistupovala k Masarykově myšlence, začala počátkem února 1918 zvažovat japonskou intervenci na Sibiři, o čemž informovala ostatní dohodové státy. Britové navrhli japonskou okupaci čínských východních a amurských železnic a případně celé Transsibiřské magistrály, ale japonská vláda požadovala „volnou ruku co se týče intervence na Sibiři“. Avšak americký velvyslanec David R. Francis z Ruska sděloval, že „všichni Rusové“ jsou „silně proti japonské intervenci“. Americká vláda se proti ní postavila s odůvodněním, že by byla mezi Rusy nepopulární a že by nebylo v zájmu Spojenců „odcizit si významnou část ruského obyvatelstva“. Ministr zahraničních věcí Robert Lansing formuloval svůj postoj k japonské intervenci v důvěrném memorandu z 18. března 1918, s nímž se prezident plně ztotožnil.
Lansing uvedl, že „návrh požádat Japonsko o vyslání expedičního sboru na Sibiř je vyvolán měnícím se stupněm znepokojení britské, francouzské a italské vlády, jež si přejí učinit z Japonska zmocněnce velmocí“. Avšak zdálo se, že japonská vláda „si nepřeje postupovat společně s dalšími vládami preferujíc vlastní postup bez jiného druhu spolupráce než je souhlas“. Protože břemeno vojenských operací na Sibiři dolehne na Japonsko, byly tu dvě rozhodující úvahy s ohledem na jeho připravovanou akci: „Zaprvé, jaký bude morální dopad na ruský národ? Zadruhé, jaký bude vojenský užitek?“
První otázku Lansing zodpověděl negativně: morální dopad bude špatný, protože Rusové přijmou japonskou intervenci se všeobecným odporem. S výjimkou několika malých skupin se Rusové rozhořčeně postaví proti Japonsku i velmocem, které jeho akci odsouhlasily. „Objeví se obvinění, že Rusko bylo zrazeno svými takzvanými přáteli a vydáno žluté rase.“ Rusko by se mohlo obrátit o pomoc k Německu ve snaze odolat „‚žlutému nebezpečí‘, které se bude zdát akutní“. Co se týče druhé otázky, Lansing chápal, že Japonsko by mohlo zabránit dodávkám zásob z Vladivostoku západním směrem. Kdyby okupovalo západní Sibiř, Německo by nemohlo dostávat obilí a dobytek z této oblasti. Avšak poznamenal, že zásoby uskladněné ve Vladivostoku by se pak nepřepravovaly po lodích na západ. Mimoto byli bolševici na východní Sibiři slabší než kdekoli jinde v Rusku a existovaly také vážné logistické problémy plynoucí z předpokládané japonské vojenské operace. Především střežit 5000 mil jednokolejné železniční tratě z Vladivostoku na západní Sibiř a do evropského Ruska by bylo velice obtížným úkolem z hlediska „téměř jistého nepřátelství Rusů k japonské okupaci Sibiře a proněmeckého cítění, jež by následovalo“. Závěrem Lansing konstatoval, že japonská intervence by pouze „sjednotila různé skupiny Rusů proti Japonsku a tím [...] vydala Rusko do rukou Němců“. Nenacházel přitom vojenskou kompenzaci, jež by přicházela v úvahu. Proto „musíme vyčkat dalšího vývoje“. Americká vláda tedy odmítla použít japonské vojáky, uvědomujíc si, jak by to bylo v Rusku nepopulární. Ale nenabídla alternativu v podobě vyslání vlastních jednotek do Ruska. O československé armádě nebylo v Lansingově memorandu ani zmínky.
Zatímco Masaryk cestoval přes Sibiř, francouzští, britští a italští vládní a vojenští úředníci se sešli 15. března 1918 v Londýně k diskuzi o možnosti japonské intervence v Rusku za účelem obnovení východní fronty. Několik dní po této konferenci bylo dáno do oběhu memorandum britského vojenského experta na Rusko generála sira Arthura Knoxe, jež vinilo dva spojenecké agenty v Rusku, Brita Bruce Lockharta a amerického podplukovníka Raymonda Robinse z „otálení na východě“. Ve vojenských a politických kruzích pokračovaly diskuze, v nichž byla nastolena otázka českých jednotek v Rusku, zvláště když přišly na Západ zprávy o srážce Čechů s Němci na ukrajinské železniční křižovatce v Bachmači. Generál Ferdinand Foch navrhl 21. března 1918 zvážit případný prospěch, plynoucí z bolševického plánu zadržet československou armádu v Rusku a použít jí jako jádro nové ruské armády, protože v takovém případě by Češi mohli být použiti na místě a nemuseli by být přepravováni do Francie. Týž den připravilo britské ministerstvo zahraničních věcí memorandum pro ministerstvo války o roli a využitelnosti československé armády v Rusku. Tento dlouhý dokument po určitou dobu ležel bez povšimnutí, až 1. dubna v něm ministerstvo války opravilo některé nepřesnosti: bylo pochybné, zda československá armáda měla 70 000 mužů s ohledem na skutečnost, že v Kyjevě – před obsazením města bolševiky – v ní sloužilo asi 42 000 mužů.
Memorandum zdůraznilo, že dřívější pokusy poslat československou armádu na rumunskou frontu byly neúspěšné, protože Masaryk odmítl dát k tomu souhlas. V nynější době francouzští důstojníci s největší pravděpodobností opustili armádu, k níž byli přiděleni. Koncem března 1918 se armáda přesunula z Kurska do Samary. Podle došlých zpráv byly československé jednotky v současnosti pravděpodobně bez dělostřelectva a munice a navíc zápasily s přepravními obtížemi. Trockij požádal Čechy, aby se stali jádrem nové ruské armády, ale oni odmítli, trvajíce na cestě do Francie. Protože ve Vladivostoku nebyly k dispozici žádné lodě, britské ministerstvo války se domnívalo, že československé jednotky by mohly být nějakou dobu ponechány v Rusku. Přitom by mohly být použity třemi různými způsoby: a) soustředit se v okolí Omsku na Sibiři; b) být poslány do Archangelska jinudy; c) soustředit se v Zabajkalí k případné pomoci atamanu Semenovovi. Z pohledu operačního náčelníka ministerstva války byla nejpřitažlivější první možnost, kdy by Češi byli schopni zablokovat jakoukoli akci německých válečných zajatců na Sibiři. Francouzi měli k tomuto řešení výhrady, protože zoufale potřebovali nové vojáky na západní frontě; Češi, jejichž bojová morálka měla vysokou úroveň, již prý byli na cestě do Francie. Francouzský konzul ve Vladivostoku očekával jejich brzký příjezd a dokonce žádal o instrukce, jak s nimi jednat. Ale bolševici nedůvěřovali francouzským důstojníkům v Rusku, ani důstojníkům československé armády, jež byla součástí francouzských ozbrojených sil. Bolševický komisař vnitra řekl Jiřímu Klecandovi, jenž zastupoval československou armádu v Moskvě (kde koncem března jednal o přepravě jednotek přes sověty ovládané území), že nelze pustit československé ešelony přes Sibiř, protože Francouzi by je mohli obrátit „na Dálném východě proti bolševikům“. Když měl francouzský vojenský atašé v Moskvě generál Lavergne reagovat na toto tvrzení, uvedl dne 27. března 1918, že jelikož Češi chtějí do Francie, „Francie jim pouze pomáhá“.
Po překvapivém japonském vylodění 4. dubna Francouzi stále věřili, že Češi by mohli přijet do Francie, ale souhlasili s jejich pomocí atamanu Semenovovi po dobu, než pro ně připlují britské lodě. Teprve až se Češi skutečně shromáždí ve Vladivostoku, padne definitivní rozhodnutí, co s nimi. Avšak, kdyby byl přesun Čechů zastaven Trockým kvůli japonskému vylodění, měli by být posláni do Archangelska jinou cestou, podle Lavergnova návrhu z 9. dubna. Francouzský generální štáb diskutoval 16. dubna s Brity o transportu Čechů, o jejichž morálce přicházely ty nejlepší zprávy. Navrhl, že pokud jsou Britové ochotni přepravit Čechy do Francie přes Archangelsk, mohou být Češi mezitím využiti ke hlídání severních přístavů. Britové návrh uvítali s vědomím, že Češi jsou v Rusku jediní, kdo jsou ochotni bojovat proti Němcům. Československé oddíly měly proto být poslány jinou cestou ze Sibiře do Archangelska a Murmanska, a poté do Francie. V severních přístavech nebyly k dispozici žádné britské lodě, ale Britové zřejmě nepovažovali evakuaci Čechů do Francie za naléhavou; Češi tudíž mohli být použiti ke střežení válečného materiálu a železnic na severu Ruska. Avšak francouzský generální štáb váhal poslat všechny, kteří již dosáhli Sibiře, oklikou. Clemenceau požádal 26. dubna francouzského velvyslance v Tokiu, aby se pokusil získat japonskou pomoc při přepravě do Francie těch Čechů, kteří se již nacházeli ve Vladivostoku.
Úspěch nebo selhání britských a francouzských plánů týkajících se legií závisel na ochotě Čechů ke spolupráci. Spojenci proto chtěli vědět, co si o tom myslí Masaryk, který dorazil 8. dubna 1918 do Tokia. Tam jej na pokyn ministra zahraničních věcí Lansinga vyhledal americký velvyslanec Roland S. Morris, aby informoval ministerstvo zahraničních věcí o jeho názorech na celkovou situaci v Rusku a možnostech organizování účinného odporu proti Centrálním mocnostem. Morris byl rovněž požádán, aby poslal ministerstvu každou informaci, kterou byl Masaryk ochoten poskytnout.
Lansing měl velký zájem o Masarykovy názory, protože obdržel informaci o československém armádním sboru v souvislosti s přípravami a plány na spojeneckou intervenci na Sibiři. Hlavním stoupencem intervence byl francouzský velvyslanec v Rusku Joseph Noulens, jehož doporučení předal 24. března 1918 americkému ministerstvu zahraničních věcí francouzský velvyslanec ve Washingtonu Jean J. Jusserand. Noulens věřil, že pouze co nejrychlejší vojenská akce Japonska, podniknutá jménem Spojenců a ve spolupráci s nimi, může zmařit německé plány ve východní Evropě. Japonská intervence by měla být doprovázena vyloděním mezispojeneckých ozbrojených sil v Murmansku a Archangelsku; Češi, kteří dosud nebyli odesláni na Dálný východ, by přitom mohli být nanejvýš užiteční.
Podobně jako Britové i francouzský diplomat by dal přednost tomu, aby Češi zůstali v Rusku a na Sibiři, místo aby jeli do Francie, a stejně uvažoval i americký diplomatický personál v Rusku. Například 29. března 1918 se Raymond Robins, vedoucí mise amerického Červeného kříže v Rusku, který působil jako neoficiální americký zástupce u bolševické vlády, dotazoval amerického velvyslance Francise (který se nalézal ve Vologdě), zda je informován o politice a přáních americké vlády s ohledem na transport československých jednotek přes Spojené státy do Francie. Robins se domníval, že vyslání těchto oddílů kolem světa na francouzskou frontu by bylo mařením času, peněz a tonáže.
Francis telegrafoval 2. dubna 1918 Lansingovi, že v Moskvě byl otevřen náborový úřad pro české válečné zajatce, kteří byli ochotni bojovat proti Němcům. Šlo o úřad československé armády, jež se pokoušela zformovat další armádní řady z válečných zajatců, kteří byli dosud v Rusku. Lansing se samozřejmě zajímal o použití československých oddílů v Rusku. Na jeho radu proto Morris požádal Masaryka, aby napsal pro prezidenta Wilsona memorandum „o stavu Ruska a bolševismu“. Velvyslanec Morris také položil Masarykovi mnoho otázek a jeho odpovědi poslal americkému ministerstvu zahraničních věcí.
Masaryk řekl Morrisovi, že je silně proti intervenci v Rusku, protože věří, že bolševický režim nějakou dobu potrvá. Nakonec ale bude vystřídán koaliční vládou, složenou z bolševiků, socialistů a liberálů. Podle jeho názoru bylo možné, že „bolševici s pomocí a sympatiemi Spojenců, mohou v průběhu jednoho roku zorganizovat značnou armádu proti německé agresi“.
Cílem Masarykova čtrnáctibodového memoranda, napsaného 10. dubna 1918 v Tokiu, bylo poskytnout prezidentu Wilsonovi všeobecný přehled o situaci v Rusku. Ačkoli bylo označeno jako „soukromé a důvěrné“, bylo zasláno také zástupcům dalších spojeneckých velmocí v Tokiu, kteří je dali k dispozici úřadům v domovských zemích. V tomto rozsáhlém dokumentu Masaryk psal, že „Spojenci by měli uznat bolševickou vládu“ de facto, protože „budou-li Spojenci s bolševiky v dobrém poměru, budou moci mít na ně vliv“ jako Němci, kteří je uznali, sjednavše s nimi mír. Masaryk dodal, že zná slabé stránky bolševiků, ale zná také slabé stránky ostatních stran, které „nejsou lepší ani schopnější“. Monarchistické hnutí bylo podle něj slabé a „Spojenci ho nesmějí podporovat“. Ani od kadetů, ani od eserů, kteří se „organizují proti bolševikům“, Masaryk neočekával „nějaký větší úspěch“. Tvrdil, že Spojenci se dopustili chyby, předpokládajíce, že „Alexejev a Kornilov budou mít na Donu velký úspěch“. Nepovažoval takový úspěch za možný, a proto se odmítl k nim připojit, i když jej k tomu oba generálové vyzývali.
Masaryk byl přesvědčen, že „bolševici udrží moc déle, než jejich odpůrcové předpokládají“. Ačkoli byli oslabeni selháním při mírových jednáních (tím, že přijali ponižující podmínky brestlitevského míru), „získávají sympatie, protože se učí pracovat a protože ostatní strany jsou slabé“. Ale jako ostatní strany, i bolševici „umřou na politický diletantism [sic]“. Masaryk byl nakloněn myšlence, že „by vláda koaliční (socialistických stran s kadetskou levicí) po nějaké době mohla dosáhnout všeobecného souhlasu (bolševici by byli ovšem také ve vládě)“. Věřil, že „trvalá demokratická a republikánská vláda v Rusku bude vykonávat veliký tlak na Prusko a Rakousko [...]; to je důvod, proč Němci a Rakušané jsou proti bolševikům“.
Masaryk opakoval své přesvědčení, že „všechny malé národy na Východě [...] potřebují silného Ruska, sice budou na milost a nemilost Němců a Rakušanů. Spojenci musejí Rusko podporovat za každou cenu a všemi prostředky. Podrobí-li si Němci Východ, podrobí si potom Západ.“ Zdůrazniv, že samostatná Ukrajina by byla „německou nebo rakouskou provincií“, vyjádřil naději, že by „schopná vláda [Ruska] mohla přimět Ukrajince, aby se spokojili s autonomní republikou, tvořící část Ruska“.
V další části memoranda Masaryk naléhavě vyzval Spojence ke zformování „společného plánu o Rusku, jak jej podporovat“. Učinil několik doporučení s ohledem na ekonomickou pomoc Rusku ze strany Spojenců, které velice připomínají o měsíc pozdější Leninovy návrhy Spojeným státům. Věřil, že „Spojenci by mohli vykonávat vliv na zajatce německé, pokud tito zůstanou v Rusku (tiskem, zvláštními agitátory atd.)“. Jak uvedl, „nikde na Sibiři neviděl (od 15. března do 2. dubna) ozbrojené zajatce německé a rakouské; na Sibiři není větší anarchie než v Rusku“. V odpovědi na otázku, zda může být v Rusku sestavena armáda, odpověděl, že „mohl by být formován, za 6 až 9 měsíců řekněme jeden milion mužů. Rudá armáda nic neznamená a bolševici už vyzvali důstojníky staré carské armády, aby vstoupili do jejich armády jako instruktoři.“
Masaryk ve svém memorandu také sdělil, že „se mu podařilo organisovat z českých a slovenských zajatců korpus 50 000 mužů a „dohodl se s francouzskou vládou, že jej teď pošleme do Francie. Spojenci mohou pomoci transportem této armády: jsou výborní vojáci, jak to dokázali v obnovené ofenzívě v minulém červnu. Můžeme organisovat korpus druhý v téže velikosti; to musí být učiněno, aby se naši zajatci nevraceli do Rakouska, kde by mohli být posláni proti Spojencům na italské nebo francouzské frontě. Spojenci se dohodli opatřit nám nutné prostředky. [...] Význam celé české armády ve Francii je patrný: musím tu uznat, že Francie politický význam věci pochopila od samého počátku a podporovala naše národní hnutí všemi prostředky. Ministr Briand byl prvý státník, jenž našemu národu veřejně slíbil pomoc Francouzské republiky. A on to byl, jemuž se podařilo ve spojenecké odpovědi Wilsonovi přidat výslovný požadavek, aby Čechoslováci byli osvobozeni (Čechoslováci jsou nejzápadnější slovanská bariéra proti Německu a Rakousku). Za daných poměrů 100 000, ba i 50 000 vycvičených vojáků má značný význam.“
Masarykovo memorandum, zvláště části týkající se vztahu k bolševickému režimu a jeho rady Spojencům, aby bolševiky uznali, Masarykovi a jeho věci více uškodilo, než pomohlo. Memorandum prozradilo Masarykovo nedostatečné chápání povahy Leninovy strany tj. „strany nového typu“. Toto neporozumění se naneštěstí neomezovalo pouze na něj. Tvrzením, že dokázal zorganizovat československou armádu, si přičítal více zásluh, než si zasloužil; armáda byla zorganizována společným úsilím Čechů v Rusku. Při Masarykově příjezdu do Ruska v květnu 1917 již existovala česká brigáda o 9000 mužích. Význam přítomnosti celé československé armády ve Francii byl „patrný“ pro něj (tj. aby mu zajistila vůdcovství ve státě, který měl vzniknout), ale ne pro Spojence, jimž bylo memorandum určeno. Z jejich hlediska a z pohledu většiny Čechů, oddaných myšlence československé nezávislosti, mohla československá armáda prokázat mnohem větší služby v Rusku než na západní frontě. Dokonce i Beneš si nemohl nepovšimnout, že memorandum vyvolalo v Paříži zděšení; zde „se však celkem pevně věřilo v brzký nový převrat“ situace v Rusku a „v trvání sovětského režimu nikdo nevěřil“. Beneš připomíná Echo de Paris jako jedny z novin, jež byly překvapeny Masarykovými názory. Beneš pochopil význam nepříznivé zprávy o Masarykovi, kterou poslal ministerstvu zahraničních věcí francouzský velvyslanec v Tokiu, a snažil se mu čelit směřováním pozornosti francouzských úřadů, politiků a novinářů k otázce přepravy vojska do Francie. Dlouho nemohl přesvědčit Štefánika o správnosti Masarykových názorů. Tak či onak, existovali lidé, kteří – ať už se mýlili nebo ne – věřili, že Masaryk dělal vše proto, aby zachránil bolševický režim v Rusku.
Nejprve ve Vladivostoku a poté v Tokiu jednal Masaryk se zástupci spojeneckých velmocí, naléhaje na rychlý odjezd československých jednotek ze Sibiře. Stavěl se proti intervenci v Rusku, o níž se šířily dohady, a byl dokonce pro uznání bolševického režimu. Avšak v době, kdy připravoval své memorandum pro prezidenta Wilsona, uvažovaly Velká Británie a Francie o použití československé armády k intervenci v Rusku. Když francouzští vládní úředníci nastolili tuto otázku 1. dubna v rozhovoru s Benešem, dostali negativní odpověď. Clemenceau informoval Londýn, že československá armáda, jejíž disciplína a morálka vyniká uprostřed všeobecné demoralizace a dezorganizace ruské armády, pokračuje v cestě na Dálný východ a dále do Francie. Uvedl, že čeští vůdci „z mravních důvodů“ nesouhlasí s využitím československých vojáků v Rusku. Rusko však nadále zůstávalo středem zájmu Spojenců. Od jara 1918 se podle Beneše Národní rada stávala „skutečně něčím mezi Spojenci, politicky i mocensky“.
Masaryk opustil Japonsko 19. dubna 1918 a o deset dní později dorazil do Vancouveru. Před jeho příjezdem do Washingtonu 9. května 1918 Albert H. Putney z amerického ministerstva zahraničních věcí připravil s pomocí Karla Perglera z Českého národního sdružení obsáhlé memorandum pro Lansinga s názvem „Slované Rakousko-Uherska“. Putney upozornil, že v historickém ohledu byly Čechy volební a nezávislou monarchií a že Habsburkové nezničili české státní právo, ačkoli se jej pokoušeli potlačit. Čechy mají právo ukončit svůj dynastický poměr k Rakousku a Spojené státy i Spojenci by měly toto právo uznat. V dalším, kratším memorandu pro prezidenta Putney doporučil, aby Spojené státy vydaly prohlášení: 1) uznávající Čechy za nezávislou volební monarchii; 2) prohlašující, že nynější habsburská vláda je nekonstituční a že Češi mají právo odmítnout uzurpátora, aniž se dopustí zrady; 3) uznávající Národní radu za skutečného zástupce československého národa, protože v Čechách neexistuje vláda, jež by mohla být považována za vládu de jure a de facto.
Díky neúnavné aktivitě Českého národního sdružení a Slovenské ligy v Americe před Masarykovým příjezdem byla vláda Spojených států příznivě nakloněna požadavkům československého zahraničního odboje v Americe. Tomu napomohly dvě významné události v roce 1917: ruská revoluce a vstup Spojených států do války, zvláště americké vyhlášení války Rakousko-Uhersku z prosince 1917. Základna zahraničního odboje v Americe se rozšířila poté, co se k němu díky houževnaté snaze reverenda Oldřicha Zlámala z Clevelandu připojil Národní svaz českých katolíků. Společné shromáždění zástupců Českého národního sdružení a Národního svazu českých katolíků v Chicagu 17. května 1917 přijalo rezoluci konstatující, že „založení Česko-Slovenské republiky“ je cílem obou organizací. Na dalším společném setkání 4. července 1917 se obě organizace podrobily politickému a národnímu vedení Národní rady v Paříži. Uznání této organizace vedené profesorem Masarykem, jenž byl českým katolíkům v Americe znám jako nepřítel katolické církve, bylo ospravedlněno nejvyšším národním zájmem, ale neobešlo se bez dlouhých debat a následných sporů mezi českými katolíky ve Spojených státech. Národní svaz českých katolíků přispěl zhruba 600 000 dolary na potřeby Národní rady. Zaslal také šek na 5000 dolarů Svatému stolci s memorandem, požadujícím papežovu podporu „československé“ svobodě a samostatnosti; podnikl také několik dalších akcí ve prospěch hnutí za nezávislost.
Počátkem února 1918 svolaly České národní sdružení a Slovenská liga konferenci zástupců Čechů a Slováků ve Spojených státech. Tato konference rozhodla, že obě organizace vytvoří odbočku Národní rady, v níž bude každá z nich reprezentována stejným počtem členů. Zhruba o měsíc později, 10. března, byla vytvořena šestnáctičlenná odbočka Národní rady v Americe. Na ní byly napojeny hlavní organizace Čechů a Slováků v Americe – České národní sdružení (včetně českých sociálních demokratů), Slovenská liga a Národní svaz českých katolíků. Stejně jako ruská odbočka Národní rady, ani její americká obdoba neměla předsedu (předsednický úřad měl být vykonáván vždy členem pařížské Národní rady, jenž se právě nacházel ve Spojených státech). Místopředsedou odbočky, jejíž úřad sídlil ve Washingtonu, byl zvolen socialista Karel Pergler. Zřízení odbočky neznamenalo zánik hlavních českých a slovenských organizací v Americe, jež i nadále aktivně působily. Odbočka vystupovala pouze jako výkonný orgán jejich sdružení a také jako reprezentant pařížské Národní rady ve Spojených státech. Jedním z prvních aktů odbočky bylo předložení překladu Tříkrálové deklarace americkému ministerstvu zahraničních věcí 14. března 1918.
Po americkém vyhlášení války Rakousko-Uhersku v prosinci 1917 objevil Emanuel Viktor Voska alias „Victor“ (který pracoval pro britskou zpravodajskou službu, ale byl především šéfem Masarykovy „soukromé zpravodajské služby“ – pozn. ed.) po návratu z neúspěšné mise v Rusku – opět své americké občanství. Nabídl služby své „adoptované vlasti se slavnostním slibem“, že všechny jeho dosavadní experimenty a vazby směrem k revolučním organizacím „budou používány výhradně s cílem přivodit pád militaristického imperialismu Centrálních mocností, a to s pomocí určité formy revoluce v Rakousko-Uhersku za přispění dvoučlenného americko-britského výboru. Výbor by jmenovaly úřady Spojených států a Británie“; jemu by Voska podával zprávu o své činnosti. Za členy výboru doporučil Charlese R. Cranea za Spojené státy a Williama Wisemana za Velkou Británii. (Je zřejmé, že Voska, Crane a Wiseman pracovali pro tutéž věc.) Voska doporučil, aby americká vláda „zahájila organizovanou propagandu a podporu ve prospěch revolučního hnutí v rakousko-uherské monarchii, jež by posléze proniklo do Německa, Bulharska a Turecka“. Na základě svého přesvědčení, že takový podnik „je naprostou nezbytností, bez níž je úplné vítězství v blízké budoucnosti nemyslitelné“, učinil následující prohlášení: „Rakousko-uherská říše je nejzralejší pro revoluci, jež by zkrátila válku, protože by způsobila desorganizaci nejenom v rakousko-uherských zemích, ale do značné míry také v Německu, Bulharsku a Turecku, neboť Rakousko-Uhersko je spojovacím článkem mezi severními a jižními národy pod pruskou vojenskou kontrolou. Pokud by sjednocené vnější vojenské úsilí doprovázela revoluční snaha zevnitř rakousko-uherské říše, znamenalo by to pád tohoto umělého státního celku v roce 1918.“ K tomuto účelu „je potřebné podporovat všechny československé, jihoslovanské, polské, ruské a italské protirakouské snahy a zformovat ústřední organizaci, jež bude napojena na všechny revoluční organizace výše uvedených národností“.
Voska požádal o zvláštní jmenování důstojníkem armády Spojených států a o povolení k výběru šesti mužů svého štábu, jimž bude udělena hodnost nadporučíka s platem, a také nejméně dvanácti civilistů. Dále požadoval právo používat úřední kanál pro posílání zpráv a kabelogramů a kromě toho o právo využívat tolik agentů a pracovníků v rakousko-uherských zemích a jinde, kolik bude zapotřebí. Navíc chtěl mít dva úřady, jeden v New Yorku a druhý poblíž francouzsko-švýcarské hranice. Práce by musela být „v každém ohledu absolutně důvěrná“, přičemž on by byl odpovědný výhradně onomu dvoučlennému výboru. Voskův roční plat by činil 10 000 dolarů a celkový roční rozpočet odhadoval na 695 000 dolarů.
William Wiseman v dopise Gordonu Auchinclossovi z amerického ministerstva zahraničních věcí (zeti plukovníka Housea, s nímž se důvěrně stýkal) Vosku vřele doporučil ke zpravodajské a propagandistické práci a uvedl, že „mimořádně“ oceňuje Voskovu schopnost „pro tento typ činností“. Protože Voska a jeho spolupracovníci jsou americkými občany, Wiseman se domníval, že „musejí pracovat podle příkazů vlády Spojených států a nezbytné prostředky, bude-li rozhodnuto jim je poskytnout, budou vyplaceny někomu, koho pověříte dohledem nad jejich akcí“. Voska byl nakonec jmenován kapitánem americké zpravodajské služby a vyslán do Evropy jako dočasný přidělenec Výboru pro veřejné informace, jemuž zadával příkazy Will Irwin. Po činnosti ve prospěch Masaryka a Britů pracoval nyní Voska oficiálně pro strýčka Sama, ačkoli tak jako dříve udržoval kontakty s Wisemanem a Masarykem. Wiseman měl nyní svého člověka, Vosku, v The Inquiry – americké zpravodajské službě (Voska se stal později členem americké delegace na pařížské mírové konferenci) a mohl jej využívat jako dodatečný kanál, aby „informoval“ plukovníka Housea a zároveň sám dostával žádoucí informace.
Nebylo náhodné, že Voska dychtil po vybudování propagandistického a špionážního centra v Evropě za americké peníze a že Wiseman byl potěšen, že ho tam americká vláda vyslala. Během pobytu v Anglii v říjnu a listopadu 1917 se Voska setkal s Wisemanem, členem válečného kabinetu sirem Edwardem Carsonem a britským zpravodajským důstojníkem Robertem F. Youngem, který pracoval s Čechy ve Spojených státech a představoval spojení mezi zpravodajskou službou a Masarykem. Dále se sešel s lordem Alfredem CH. W. H. Northcliffem, vedoucím britské propagandy, jejíž propagační materiály Voska od roku 1914 šířil ve Spojených státech. (Na všechna důležitá místa v Americe bylo rozesláno asi 46 640 knih a letáků.) Hovořil s nimi o dalším šíření spojenecké propagandy a o boji s nepřátelskou propagandou, zvláště ve Spojených státech a Rusku. Britská vláda zřídila v únoru 1918 oficiální propagandistickou organizaci, oddělení pro propagandu v nepřátelských zemích v čele s lordem Northcliffem. Steed byl odpovědný za rakousko-uherskou sekci oddělení; k jeho hlavním pomocníkům patřil Seton-Watson.
Česká propaganda ve Spojených státech byla vedena revolucionáři v čele s Perglerem až do jara 1918. Očekávalo se, že Masaryk, který přijel do Vancouveru 28. dubna 1918, se stane velkým pomocníkem v jejich snahách. Ale Lansing poté, co 13. dubna obdržel tokijské memorandum, ztratil o Masaryka zájem. Masaryk byl nicméně uvítán v Chicagu 5. května 1918 jako hrdina. Podle zpráv tisku jej na ulicích zdravilo více než 100 000 lidí. Z Chicaga odjel do Washingtonu, Bostonu, New Yorku, Pittsburghu a na další místa. V Pittsburghu, jenž byl střediskem Slovenské ligy, se zástupci Ligy sešli 30. května 1918 s reprezentanty Českého národního sdružení a Národního svazu českých katolíků. Účelem setkání byla diskuze o organizaci budoucího československého státu. Jelikož někteří slovenští mluvčí vyjádřili obavu, že Slováci nebudou v novém státě zcela rovnoprávní s Čechy, Masaryk sepsal memorandum, jež zajistí Slovensku úplnou autonomii a zabezpečí, že nový stát bude spočívat na rovnosti obou národů. Aby úplně uspokojil Slovenskou ligu, souhlasil s tím, že dohoda bude obsahovat termín „sněm“. Dokument, který Masaryk zredigoval a sám napsal ve slovenštině, je znám jako Pittsburská dohoda. Schvaloval „politický program usilující o spojení Čechů a Slováků v samostatném státě z českých zemí a Slovenska“. Co se týká Slovenska, určoval, že „Slovensko bude mít svou vlastní administrativu, svůj sněm a svoje soudy. Slovenština bude úředním jazykem ve škole, v úřadě a ve veřejném životě vůbec. [...] Česko-slovenský stát bude republikou, jeho ústava bude demokratická“. Podrobná ustanovení o státním zřízení „se ponechávají osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným představitelům“.
Tento dokument, navržený a podepsaný Masarykem a dalšími, přivedl americké Slováky, tvořící asi jednu třetinu národa, do řad česko-slovenského [sic] hnutí za nezávislost. Zaručoval jejich krajanům na Slovensku rovnost a autonomní rozvoj ve státě, jež měl být teprve vytvořen. Od té doby američtí Slováci plně podporovali Masaryka, pomáhajíce mu „dokazovat“, že Slováci jsou proti Rakousko-Uhersku a přejí si vznik „národního“ státu Čechů a Slováků. Po válce se ale Masaryk od Pittsburské dohody distancoval, označiv ji „za lokální smlouvu amerických Čechů a Slováků mezi sebou“. Napsal, že podepsal „dohodu“ – čímž zdůraznil, že nešlo o „smlouvu“ – aby uspokojil „malou slovenskou frakci, která snila o bůhví jaké samostatnosti Slovenska; idee některých ruských slavjanofilů, pak Štúra a Vajanského, ujaly se také mezi Slováky v Americe“. Když otec Andrej Hlinka, vůdce Slovenské lidové strany, připomněl Masarykovi jeho závazek vůči Slovákům, Masaryk odpověděl osobním útokem; nazval ho „lhářem“, aniž řekl, co myslí onou lží. V dopise otci Hlinkovi z 12. října 1929 nazval Masaryk Pittsburskou dohodu „podvrhem“ (falsem), přestože ji sám navrhl a dvakrát podepsal. (Druhý podpis byl připojen ke kaligrafické kopii dohody, předané mu Albertem Mamateyem, prezidentem Slovenské ligy, 14. listopadu 1918, v den volby Masaryka za prezidenta nové Česko-Slovenské republiky a několik dní před jeho odjezdem ze Spojených států.)
Pittsburská dohoda, navzdory jejím pozdějším dalekosáhlým důsledkům, nebyla hlavním důvodem Masarykovy cesty do Ameriky. Masaryk se především zajímal o převoz československého armádního sboru z Ruska do Francie a o diplomatické uznání Národní rady a její armády jako nutného předpokladu pro budoucí uznání československého státu. Přepravou vojska se intenzívně zabýval již během cesty do Spojených států. Zatímco se pokoušel činit nutná opatření ve Vladivostoku a Tokiu, pařížský sekretariát Národní rady napřel své úsilí týmž směrem.
Podle Masaryka a Beneše byl transfer jednotek předběžnou podmínkou úspěchu jejich akce na Západě. Od března 1918 Beneš s velkými obavami pozoroval náznaky objevující se ve vojenských zprávách, že by bylo lepší použít československé jednotky v Rusku. Národní rada sdělila své negativní stanovisko k této věci již 2. dubna 1918 v odpovědi na dotaz francouzského vojenského atašé v Londýně. Atašé o den dříve sděloval, že britský generální štáb předložil britskému ministerstvu zahraničních věcí nótu vztahující se k rozmístění československého armádního sboru v Rusku. Trockij údajně požadoval, aby československé vojsko zůstalo v Rusku a stalo se tvrdým jádrem reorganizované ruské armády. Avšak ruská odbočka Národní rady to odmítla, a proto se celý korpus vydal na cestu do Vladivostoku. Britské ministerstvo války vážně pochybovalo, že by mohl být k dispozici dostatek lodí pro přepravu vojska do Evropy a zdůraznilo, že vojsko má opravdovou hodnotu a mohlo by být použito v Rusku nebo na Sibiři.
Beneš odmítl myšlenku použít jednotky na západní Sibiři. Opakoval své předchozí požadavky na jejich převoz do Francie. Podle Benešova názoru si čeští vojáci velmi přáli bojovat na západní frontě. Dohady, jež kolovaly (a podle nichž byly československé jednotky opouštěny týmiž Spojenci, kteří je organizovali), by znamenaly obrovskou ránu československému národnímu odboji proti rakousko-uherské vládě. Masaryk v témže duchu vystupoval ve Vladivostoku, Tokiu a Spojených státech. Vzhledem k Masarykově a Benešově odporu vůči britskému návrhu (a také z vlastních důvodů) se Clemenceau pokusil získat potřebnou tonáž od Britů, kteří ji ale poskytnout nemohli. Proto Clemenceau v polovině dubna o totéž požádal americkou vládu. Jak však uvedl v kabelogramu z 22. dubna 1918 ministr zahraničních věcí Lansing, americká vláda nebyla schopná zajistit potřebnou tonáž pro přepravu jednotek přes Pacifik.
Nedostatek loďstva znemožnil v dohledné době jejich převoz. Nejvyšší válečná rada přijala 2. května návrh nasměrovat co nejvíce českých jednotek k Archangelsku a vyjednávat s Japonskem o transportu těch jednotek, jež se dostanou blíže k Vladivostoku. Přes odpor Clemenceaua zajistil britský ministr války Alfred Milner povolení pro většinu jednotek, náležících k československé armádě, k cestě do Archangelska a Murmanska. Britové měli v Archangelsku vojenskou základnu, jež byla důležitým skladištěm válečného materiálu. Československé jednotky, jež by tam přijely, měly být použity k obraně obou přístavů, Archangelska a Murmanska, jakož i železnice do Murmanska. Jednotky, které se již nacházely východně od Omska, se mohly případně podílet na spojeneckých akcích na Sibiři. Britský názor na využití československých jednotek v Nejvyšší válečné radě převážil.
Přesto Beneš, tento „věcný optimista“, informoval 2. května odbočku Národní rady ve Washingtonu, že jednotky jsou již na cestě z Ruska do Francie a že probíhají přípravy na jejich přepravu s pomocí Anglie a Spojených států. Jak se vyjádřil, znamenalo to, že „během příštích tří měsíců můžeme mít ve Francii 50 000 – 60 000 vojáků“, nebo s těmi, kteří přijedou z Itálie, až 80 000. Dosud neexistující Československo je tedy „vojensky silnější než Belgie, Portugaly, Srbsko“ a je vedle Anglie, Francie, Spojených států a Itálie „největším ne¬přítelem“ Německa a Rakousko-Uherska. „Přicházíme hned za Itálií“, psal Beneš a dodával, že „to je věc velmi důležitá“. Avšak později, během svých jednání v Londýně 14. května 1918, Beneš uzavřel s ministerstvem války dohodu, v níž souhlasil s použitím československých jednotek v západním Rusku jako části masívní spojenecké intervence proti Německu za podmínky, že by nemělo dojít k zasahování do vnitřních ruských záležitostí [sic] a že alespoň polovina ze 75 000 [sic] vojáků bude přepravena do Francie.
Podobný optimismus (a nadsázku) ukázal Masaryk po příjezdu do Chicaga, kde 7. května 1918 řekl novinářům, že je nutné převézt z Ruska do Francie první československý armádní sbor o 50 000 mužích stejně jako dalších 50 000 mužů, kteří se podle jeho slov přihlásili do druhého československého armádního sboru. Příštího dne vyhlásil, že „potom [...] v době několika měsíců budeme mít na západní frontě armádu 100 000 až 120 000 mužů, vesměs výborných vojáků, a pak bude celý svět nucen vážně s námi počítat“. Ve Washingtonu byl uvítán několika členy Kongresu Spojených států. V rozhovoru, otištěném ve Washington Post 12. května 1918, Masaryk opakoval doslova některé pasáže z dubnového tokijského memoranda. Zdůraznil také nutnost spolupráce dohodových mocností se sovětským režimem a potřebu přepravit československý armádní sbor do Francie. V dalších veřejných prohlášeních a řečech Masaryk opakoval, co řekl v Chicagu o převozu 50 000 až 100 000 československých vojáků do Francie.
Francouzská vláda byla nespokojena s Masarykovým odporem vůči spojeneckému plánu, že legie by měly pomoci obsadit základnu na ruském severu a železnice z Murmanska a Archangelska, nebo Transsibiřskou magistrálu a Vladivostok na východě. V telegramu z 30. dubna 1918 sděloval francouzský ministr zahraničních věcí Pichon francouzskému velvyslanci ve Washingtonu, že zatímco „Beneš, Štefánik a všichni další jsou připraveni poslouchat rozhodnutí Nejvyšší válečné rady ve Versailles, na níž záleží všechny české naděje“, Masaryk postupuje odlišně. Pichon požádal velvyslance, aby vysvětlil Masarykovi nutnost spolupracovat se Spojenci. Velvyslanec poděkoval 12. května Pichonovi za jeho důvěrný telegram, dotýkající se Masaryka a „quasibolševických tendencí vůdce českého národa“. Domníval se však, že Masarykovy probolševické názory komplikují jednání s ním. Dne 13. května sdělil Pichon, že Masaryk stále doporučuje uznání sovětské vlády Spojenci de facto a že hovoří s opovržením o dalších ruských politických stranách a zdůrazňuje sílu a relativní stabilitu Leninovy vlády, jakož i potřebu připojení Ukrajiny k Rusku. Tato Masarykova soukromá a veřejná prohlášení problematizovala myšlenku rozdělení Rakousko-Uherska a zřízení jím prosazovaného samostatného československého státu nejen ve Francii, ale i ve Velké Británii.
Dne 27. dubna 1918 Masaryk napsal dopis Setonovi-Watsonovi. Vyjádřil v něm uspokojení, že čeští vojáci mohou cestovat nejen přes Sibiř, ale i přes Archangelsk a Murmansk; „ukazuje se, že lze dosáhnout dohody s bolševiky“. V roce 1943 se Seton-Watson vyjádřil k tomuto listu i tokijskému memorandu takto: „Za situace, jaká panovala v květnu 1918, byl tento dopis a memorandum příliš silnou kávou pro jeho přátele v Londýně, a tím více pro oficiální svět, jemuž byly určeny.“ Ačkoli před Masarykovým odjezdem z Ruska mu Voska poslal několik telegramů oznamujících, že Crane „připravil vše pro setkání s naším prezidentem“ Wilsonem, ten Masaryka po jeho příjezdu do Washingtonu nepřijal.
Charles Crane a jeho syn Richard, tajemník ministra zahraničních věcí Lansinga, vskutku naléhavě doporučovali prezidentovi Masarykovu audienci. Crane ho přitom vychvaloval jako „nejmoudřejšího a nejvlivnějšího Slovana dneška“. Věřil, že „jedině Slovan takového formátu může plně pochopit a sjednotit to, oč se prezident pokouší“. Avšak v květnu 1918 prezident Wilson neměl zájem naslouchat radám Masaryka, jak uznat de facto Leninův režim v Rusku.
V polovině května 1918 předalo ministerstvo zahraničních věcí prezidentu Wilsonovi obsáhlou zprávu amerického vojenského atašé v Rusku (ve Vologdě), datovanou 10. května. Zpráva podávala detailní popis růstu československé armády a vypovídala o tom, jak čeští váleční zajatci dávají navzdory tlaku bolševické vlády přednost vstupu do legií před rudou gardou. Hlavní informací však bylo, že ruská odbočka Národní rady nedovolí použití žádné z českých vojenských jednotek pro střežení železnic a se vší pravděpodobností ani pro případ vojenské intervence, pokud o to Rusko výslovné nepožádá. Zpráva naznačovala, že americká vláda zvažuje možnost použít Čechy jako policii na ruských železnicích. Hlavním zastáncem tohoto plánu byl Butler J. Wright, první tajemník americké ambasády v Rusku. Věřil, že mezispojenecké síly o síle 60 000 mužů (po 20 000 Američanech, Češích a Japoncích) mohou kontrolovat rozhodující železnice v Rusku. Americký velvyslanec v Japonsku Morris věděl o Wrightově plánu intervence, v němž byla Čechům přiřknuta role „udržovat komunikační linky na Sibiři otevřené“. Masarykovo odmítnutí účasti na takové intervenci muselo zklamat prezidenta Wilsona, který zjevně považoval plán na použití Čechů jako železniční policie a tedy síly kontrolující hlavní komunikační a dopravní tahy za prospěšný.
Navzdory celkově pozitivnímu postoji Spojených států k národně osvobozeneckým hnutím v Rakousko-Uhersku byl Masaryk ve Washingtonu přijat chladně, a to kvůli svému vztahu k bolševickému režimu. Americké ministerstvo zahraničních věcí dostávalo zprávy z Evropy a Ruska, v nichž se československá armáda i domácí odboj ukazovaly ve velice příznivém světle. Počátkem května 1918 napsal americký velvyslanec v Itálii Nelson Page ministru zahraničních věcí o římském Kongresu utlačovaných národností a důležitosti českých vojáků v Itálii. Doporučil americké vládě veřejně podpořit československé hnutí za nezávislost. Dne 7. května 1918 Page informoval o československo-italské dohodě z 21. dubna 1918 s tím, že podle dostupných informací se Anglie chystá uzavřít podobnou dohodu. Americký velvyslanec ve Švýcarsku zaslal 13. května telegram plukovníku Houseovi (dostal jej 15. května), v němž navrhoval využít momentální politickou krizi v Rakousko-Uhersku k poskytnutí podpory tamním utlačovaným národnostem, jež žádaly svobodu. Rakouský císař měl spoustu času něco v této věci udělat; bylo by proto politicky správné přidat se ke Spojencům a přispět k rozbití Rakousko-Uherska. Taková politika by přinesla větší úspěch. Zdálo se, že dozrál čas zařadit Rakousko-Uhersko do téže kategorie jako Německo a zahájit tažení proti těmto nezodpovědným vládám. Masaryk se 16. května zúčastnil večeře v domě Richarda C. Cranea, syna Charlese R. Cranea, jehož znal z doby před válkou a který pracoval na ministerstvu zahraničních věcí (po válce se stal prvním americkým vyslancem v Československu). Mezi přítomnými se nacházelo několik vládních úředníků: Butler Wright, Joseph Grew, Julius Lay, Basil Miles a Breckinridge Long, třetí asistent ministra zahraničních věcí. Ve svém memorandu o konverzaci Breckinridge Long zachytil Masarykovy náhledy na situaci v Rusku. Masaryk myslil, že Rusové nemohou podniknout ofenzívu proti Němcům a že Němci ze dvou důvodů nevstoupí ani do Petrohradu, ani do Moskvy: „Za prvé proto, že jsou to politická střediska, čímž by vznikla politická opozice kvůli příliš křiklavému porušení brest-litevské smlouvy. Za druhé, kdyby se zmocnili kteréhokoli z těchto měst nebo jich obou, měli by odpovědnost za výživu a zásobování tamějšího obyvatelstva, a dostáti tomuto závazku by nebyli schopni.“ Nedostatek potravin a problém se zásobováním obyvatelstva nevyřeší ani bolševici, ani Němci. „A Německo může jen těžit z nepřátelství obyvatelstva vůči bolševikům.“ (Zde Masaryk předpokládá, co chce dokázat: opoziční postoj vůči bolševikům by prospěl Německu, a proto je správná jeho politika neutrality.)
Masaryk považoval „snahy po samostatnosti, projevující se v různých částech ruské říše, za nadějné symptomy, ale [...] je málo naděje, že by bylo možno přiměti tato nezávislá hnutí ke spolupráci [...] Rudá armáda způsobuje bolševikům mnoho starostí [sic] […] lidé v ostatních částech Evropy a zde nepřiznávají bolševikům žádné skutečné schopnosti a upírají, že by byla v bolševictví opravdová myšlenka a skutečná idea“. Dále řekl, že „rudou gardu tvoří divocí anarchisté, kteří hrají komedii pod pláštíkem bolševictví a poškozují celé hnutí...“, že „Rusové jsou jednotní v jediné věci, to jest, ve snaze utvořit nezávislou vládu. Avšak k tomuto utvoření jsou v každé oblasti jiné zájmy a důvody“. Přirovnal Rusko k velké nemocnici, kde je spousta pacientů. (Nezávislá hnutí tedy srovnával s pacienty.) V této nemocnici vedoucí muž by předpisoval všem tentýž lék. V pondělí pro každého chinin, v úterý zase pro všechny stejně nějakou jinou medicínu.
Předchozí tvrzení prozrazuje intenzívní Masarykův zájem o Platóna. Ve spise Republika přirovnává tento řecký filosof „filosofa krále“ k lékaři a národ k pacientům. Avšak ruská hnutí za nezávislost mohou být stěží srovnávána s nemocnými ve špitále, kteří jsou ochotni brát léky, předepisované neexistujícím „vedoucím mužem“. Obě analogie – Platónova i Masarykova – jsou ovšem především falešné.
Podle Longova memoranda o konverzaci Masaryk „se zvláště zajímá o rozšiřování propagandy mezi Čecho-Slovany [sic] a jejich podněcování k revoluci proti Rakousku“. Ale Longovi se tento plán „zdál nepraktickým“. Píše, že „propaganda nezmůže mnoho, zejména ne pod silně centralistickou vládou, kde většina mužů je v armádě, leda by za ní stála nějaká síla a dostalo se jí jistého důrazu vojenskou pomocí. Propaganda sama o sobě nemůže škodit, ale také nevede k žádným očividným výsledkům“.
Breckinridge Long, který se musel zabývat konkrétními problémy spojenými s vedením války a situací v Rusku, se zajímal o české jednotky, ne o Masarykovo propagandistické schéma. Boris Miles informoval 21. května Longa, že podal ministru zahraničních věcí memorandum o Semenovově hnutí na Dálném východě. Pokud se americká vláda rozhodne k podpoře Semenova, bylo by nejužitečnější využít československé oddíly, z nichž 6000 mužů je již ve Vladivostoku, 40 000 se připravuje k odjezdu do Archangelska a navíc je organizováno dalších 50 000. (Masaryk se stavěl proti jakékoli spolupráci se Semenovem, Děnikinem, Alexejevem nebo s jinou protibolševickou skupinou. Čísla, jež Miles obdržel ze zdrojů blízkých Masarykovi, byla silně nadsazená a tvrzení, že většina jednotek je připravena k cestě do Archangelska, bylo nepřesné.) Miles doporučil, aby některé československé jednotky byly převzaty americkou vládou a podřízeny americkým důstojníkům. Plukovník Emerson a tři jeho pomocníci odjeli 19. května z Vladivostoku do Vologdy „na porady s panem Francisem o tom, může-li být něco učiněno pro dráhy v evropském Rusku. Pan Stevens asi se stem inženýrů pracuje na čínské východní dráze. Zbytek oddílu amerických železničních inženýrů – 80 mužů – je v Nagasaki, kde očekávají, jak se věci vyvinou“. Toto memorandum ukazuje, že existovala americká alternativa k Brity prosazovanému návrhu na japonskou okupaci ruských železnic: plán, který předpokládal, že na ruských železnicích by operovali američtí inženýři s pomocí československých jednotek.
Nehledě na Masarykův negativní postoj k jakékoli československé účasti na spojenecké intervenci v Rusku, Spojenci se nadále zajímali o československé legie a hnutí za nezávislost v Rakousko-Uhersku. Jako doplnění své depeše ze 13. května doporučil americký velvyslanec ve Švýcarsku dne 23. května 1918, aby Spojené státy veřejně podpořily hnutí za nezávislost v Rakousko-Uhersku, včetně českého. Srbský vyslanec ve Washingtonu Lubo Mihajlovič předal 28. května, u příležitosti nadcházejícího 4. výročí vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem, ministru zahraničních věcí memorandum se žádostí, aby Spojené státy veřejně uznaly právo rakousko-uherských národů na národní sebeurčení. Toto formální uznání jejich požadavku by podle memoranda sehrálo velice významnou roli při pokračování války. Mihajlovič vyzval ke sjednocení všech Jihoslovanů v jednom státě, ustavení nezávislého českého a polského státu a rozdělení Rakousko-Uherska, což je hlavní podmínkou trvalého míru. Snahy utlačovaných národů získat americké uznání byly odměněny 29. května 1918, když ministr zahraničních věcí Spojených států Lansing veřejně konstatoval, že „průběh kongresu utlačovaných rakousko-uherských národů, jenž se konal v dubnu v Římě, byl sledován vládou Spojených států s velkým zájmem; nacionální aspirace Čecho-Slováků a Jihoslovanů na svobodu mají nejupřímnější sympatie této vlády“. Ačkoli Lansingovo prohlášení vůdce zahraničních hnutí za nezávislost plně neuspokojilo, což mu dali najevo, podpořily jej společnou deklarací ze 3. června 1918 Anglie, Francie a Itálie.
Lansing Masaryka nepřijal až do dne, kdy evropské noviny přinesly senzační zprávy o povstání československé armády proti bolševikům (3. června 1918, v týž den, kdy britská vláda naznačila ochotu uznat Česko-slovenskou národní radu, o čemž již předtím informovala amerického ministra zahraničních věcí). Skutečnost, že Masaryk musel měsíc čekat na audienci, navzdory svým skvělým kontaktům na ministerstvo zahraničních věcí a mnoha intervencím v jeho prospěch ze strany veřejně známých osobností Spojených států, byla se vší pravděpodobností zapříčiněna „nepříznivě naladěným tiskem“ a „chladným přijetím“, jehož se mu ve Spojených státech dostalo kvůli jeho názorům na situaci v Rusku a kategorickému odmítání návrhů na ozbrojenou intervenci. Masaryk veřejně i soukromě opakoval, co uvedl v „soukromém a důvěrném“ tokijském memorandu pro prezidenta Wilsona, v jehož důsledku úředník ministerstva zahraničních věcí, který udělil Masarykovi povolení k příjezdu do Spojených států, uvedl do příslušné povolovací noty, že si český vůdce „přeje navštívit Washington v zájmu ruské bolševické vlády“. Týž úředník později informoval o příjezdu „profesora Masaryka alias Marsdena z bolševické vlády v Rusku“. Veškerá Masarykova prohlášení pro tisk, vyzývající ke spolupráci se sovětskou vládou, byla oficiálním Washingtonem přijímána s rozpaky a odmítavě.
Když 27. května 1918 všechny americké noviny přinesly zprávu o prohlášení lorda Cecila, že britská vláda nehodlá uznat bolševický ruský režim, The New York Times přinesly rozhovor, ve kterém profesor Masaryk zdůraznil potřebu spolupráce mezi Spojenci a bolševiky. Tytéž noviny otiskly o den dříve článek o Masarykově práci a československém zahraničním odboji. Obsahoval Masarykovo vyhlášení, podle něhož bylo hlavním problémem Čechoslováků dopravit legie z Ruska do Francie. Masaryk si přál, aby armáda cestovala do Francie přes Spojené státy, což by mělo vliv na americké Čechy. Kvůli jeho probolševickým postojům ho po příjezdu do Bostonu místní deníky zcela ignorovaly.
Navzdory Masarykově politice neutrality se československá armáda v Rusku sama koncem května 1918 ocitla – nedobrovolně a náhodně – v roli intervenční síly. Vedena pudem sebezáchovy odepřela poslušnost Masarykem jmenovanému politickému představiteli Maxovi, odmítla Masarykovy pokyny k udržení přísné neutrality a vzbouřila se proti bolševikům. Zprávy o jejich akci vyvolaly ve spojeneckých zemích senzaci; Čechům se náhle dostalo obrovské pozitivní publicity. New York Times přinesly 3. června 1918 depeši agentury Associated Press s datem 2. června, že spiknutí proti bolševickému režimu se rozšířilo po celém Rusku a že československé oddíly „se prý zmocnily důležité železniční křižovatky a tratí“. V domnění, že revolta československé armády by mohla mít dalekosáhlé důsledky, přijal Lansing 3. června 1918 Masaryka. Ministerstvo zahraničních věcí zvažovalo Wrightův plán na použití Čechů jako policejní síly ke střežení ruských železnic a udržování otevřených komunikačních tras mezi Ruskem a Vladivostokem. Ale Masaryk řekl Lansingovi 3. června, stejně jako při příštích diskuzích, že Češi si nepřejí bojovat proti Rusům včetně bolševiků. Naléhavě žádal, aby Spojené státy pomohly s transportem československého armádního sboru z Ruska do Francie. Masaryk zjevně nepochopil, že československé jednotky se již octly v boji na život a na smrt s bolševiky a že pro ně již neexistovala cesta zpět. Nevěděl také, že o dva měsíce dříve dva američtí zástupci v Rusku označili přepravu československých legií do Francie za maření času, peněz a tonáže. Nenapadlo ho, že Spojenci by mohli mít vlastní důvody pro neposkytnutí lodí k převozu vojáků do Francie a že by mohli předvídat širší využití Čechů v Rusku. Zatímco Lansing se usilovně zabýval otázkou spojenecké intervence v Rusku, Masaryk ho žádal, aby poskytl legionářům lodě a převezl alespoň dva pluky napříč Spojenými státy, což by „nadchlo naše lidi zde“.
Masarykův protiintervenční postoj, který byl – ať oprávněně či nikoli – mnohými vykládán jako výraz jeho probolševické orientace, možná pozdržel americké uznání Národní rady. Lansing ve svém memorandu pro prezidenta ze 30. května 1918 uvedl, že je žádoucí rozčlenit Rakousko-Uhersko mezi národnosti, z nichž se skládá. Vojenská dohoda mezi Rakousko-Uherskem a Německem z 12. května 1918 podřizuje podle zpravodajů veškerou vojenskou organizaci Rakousko-Uherska na dvacet let pod německou kontrolu. Podrobení se rakouského císaře a jeho cesta do německého hlavního stanu s cílem demonstrovat loajalitu k Německu vyloučily „jakoukoli možnost oddělení obou monarchií“. Jestliže bude Rakousku povoleno udržet si dosavadní územní rozsah, „německý císař bude ovládat miliony lidí krajně nepřátelských k Němcům, kteří budou takto porobeni“. Jestliže podle Lansinga císař Karel I. „ukázal, že separátní mír je ztracen a stal se německým vazalem, je nutná revize dosavadní politiky. Od tohoto okamžiku Rakousko-Uhersko ztratilo právo na existenci jako říše, zahrnující utlačované národy“. Z hlediska tohoto nového vývoje se ministrovi zdálo, že „Rakousko-Uhersko musí být jako říše v podstatě vymazáno. Mělo by být rozděleno mezi národnosti v něm žijící. Jako velmoc by už nemělo existovat. Poláci, Češi a další národy, toužící po samostatnosti a nenávidějící každou cizí nadvládu, nesmějí být uvrženi do pruského jařma tím, že zůstanou provinciemi Rakousko-Uherska. Bylo by zločinem je k tomu nutit a bylo by pošetilostí, kdyby to svět dovolil.“ Lansing se domníval, že Spojené státy by měly „všemi způsoby podporovat národní tužby těchto národů“. V případě potřeby by „byl dokonce pro to slíbit jim samostatnost, až budou Centrální mocnosti poraženy, jestliže to mezi nimi vyvolá vzpouru proti Německem ovládanému Rakousko-Uhersku“. Zatímco toto memorandum se vyslovovalo pro veřejné oznámení nové politiky vůči rakousko-uherské monarchii, v oficiálních deklaracích byl Lansing nadále opatrný, čekaje na prezidentovo rozhodnutí. O nové politice se dokonce nezmínil ani Masarykovi při jeho audienci 3. června, přičemž jej Masarykovy argumenty zjevně nijak neovlivnily.
Ve druhé polovině května 1918 klesla Masarykova popularita u washingtonských úřadů na nejnižší možnou úroveň; uprostřed června začala šplhat až do nebes. Tisk všech spojeneckých zemí přinášel v průběhu června zprávy o nových úspěších československé armády v Rusku a na Sibiři. Deníky The New York Times a The New York Herald Tribune vyzvaly k vytvoření ruské armády, jež osvobodí Rusko od germánského jha a rudého teroru. The New York Times z 9. června 1918 naléhavě vyzval k obnovení Ruska s pomocí dohodových sil, jež by se staly jádrem ruské armády. Washington Post 11. června napsal, že spřátelení Rusové volají po vytvoření „shromaždiště“ jako centra, kolem něhož by mohly být organizováni rozptýlení ruští vojáci, aby se mohli postavit proti bolševické vládě, jež byla pod německým vlivem. Velvyslanec Page napsal z Říma 28. května 1918 dopis v podobném duchu, který se dostal Lansingovi na stůl 13. června. Ruský velvyslanec ve Washingtonu řekl 7. června Breckinridge Longovi, že přes Masarykovo prohlášení, že Češi nebudou na ruské půdě bojovat proti žádné části ruského obyvatelstva, čeští vojáci se nakonec postaví bolševikům na odpor. Mohli by poté být použiti jako vojenská expedice k eliminaci bolševického vlivu a – pod vedením Spojenců – k obnovení pořádku v Rusku. Dne 8. června Lansing obdržel memorandum z britského velvyslanectví, že Balfour je připraven uznat československou armádu jako spojeneckou sílu, bojující v zájmu Dohody. Britská vláda byla také připravena uznat Národní radu stejným způsobem, jak to učinily francouzská a italská vláda, jsouc ochotna poskytnout jí tatáž práva, jež byla dříve přiznána Polskému národnímu výboru.
Deník The New York Times publikoval 9. června dva články upozorňující na nebezpečí německého vlivu v Rusku, v nichž se tvrdilo, že válka bude v Rusku buď vyhrána, nebo ztracena. Kromě toho od 3. června 1918 všechny americké noviny přinášely zprávy o úspěších československých legií v Rusku, vyzdvihujíce statečnost malé skupiny, jež tolik dokázala. The New York Herald přinesl obrázek malého československého rytíře s vytaseným mečem, který vyvádí ruského obra z nebezpečí. The Washington Sunday napsal 16. června, že česká vítězství by mohla znamenat počátek nové éry v Rusku; týž den Chicago Herald Examiner zdůraznil, že úspěch Čechoslováků vyřešil problém Spojenců a že jejich vítězství přinášejí dlouho očekávanou možnost pro nepřátele Německa v Rusku. The New York Times citoval 19. června článek z Echo de Paris, jenž radil francouzské vládě využít český úspěch na Sibiři k zahájení dlouho očekávané intervence v Rusku. The New York Times v redakčním komentáři vytkl americké vládě, že nedoceňuje význam české vojenské akce v Rusku. Tvrdily, že Češi se mohou stát jádrem odporu proti bolševikům. Washington Post – referujíc o tom, jak Češi otřásli bolševickou vládou na Sibiři – napsal 19. června, že nová ruská vláda má podporu československé armády. Tytéž noviny přinesly 16. června prohlášení generála Berthelota, jenž přijel do Washingtonu získat prezidenta Wilsona pro spojeneckou intervenci v Rusku. Generál řekl, že pouze vojenská intervence Dohody zachrání Rusko před německým obklíčením. Podle jeho slov „ti, kdož podporují bolševiky, pomáhají německé říši. Intervence je jedinou nadějí“.
V důvěrném memorandu pro prezidenta z 12. června 1918 Lansing napsal: „Při řešení otázky intervence v Rusku, kterou prosazují Velká Británie a Francie, závisí politické rozhodnutí založené na předpokladu, že pouze expedice za účasti Spojených států, spojeneckých národů a Japonska by byla přijatelná pro Rusy [...], předně na schopnosti přepravit vojsko.“ Lansing po zjištění stavu japonského a amerického loďstva konstatoval, že „nejsou k dispozici lodě pro transport vojáků přes Pacifik“. Za dané situace neviděl „důvod schvalovat intervenci přes Vladivostok jako prozíravou. Co se týká intervence přes severní přístavy Murmansk, Archangelsk nebo oba, kloním se k tomu, co si přeje Foch“. Jakmile bude dosaženo početní převahy vojska ve Francii, pak „bude záhodno učinit politické rozhodnutí“. Lansing dodal, že vycházel z premisy, že „by bylo hrubou chybou Japonska podniknout expedici na vlastní pěst“.
„Pokud Čecho-Slováci nebudou ochotni čelit Rusům, kteří se spojují s Němci, je tu pouze jediný způsob, jak zabránit proniknutí Němců na Sibiř, a to s pomocí určité formy mírové podpory prostřednictvím komise reprezentující obchodní, zemědělské, pracovní, finanční a sociální aktivity.“ (Je třeba zdůraznit, že Češi již od 25. května 1918 bojovali proti bolševikům.) „Domnívám se,“ psal Lansing, „že určená skupina Američanů jdoucí Rusům na pomoc přes Vladivostok, by účinně napomohla udržet alespoň sibiřské obyvatelstvo mimo dosah německé nadvlády. Vyžadovalo by to mezinárodní policejní sílu [zdůrazněno J. K.] k ochraně komise, ale nemyslím, že by musela být velká nebo že by narazila na odpor.“
„V současnosti vidím, že je to jediný praktický plán [zdůrazněno J. K.], a ten předložím prezidentovi.“ Zde se zaprvé ukazuje, že uplatnění „praktického plánu“ americké vlády vyžadovalo „mezinárodní policejní sílu k ochraně komise“, jež by pomáhala Rusům; a zadruhé, že pokud Čechoslováci budou ochotni „čelit Rusům, kteří se připojí k Němcům“, jak to už učinili, nastane v Rusku nová situace a bude muset být přijato nové rozhodnutí ohledně intervence. Jedinou překážku představoval Masaryk, který se nedal ovlivnit zprávami tisku a houževnatě lpěl na neutralitě, trval na přepravě československých jednotek ze Sibiře do Francie (ačkoli lodě nebyly po ruce) a vyzýval Spojence k uznání bolševiků jako vlády de facto v Rusku. Masaryk nevěděl, že Wilsonova vláda 19. února 1918, tedy ještě před březnovým podpisem brestlitevské mírové smlouvy, vyloučila možnost poskytnout bolševické vládě materiální a finanční pomoc pro případ, že se rozhodne hájit Rusko proti německé agresi. Navíc 23. února 1918 Lansing řekl svému asistentu Breckinridgovi, že bolševici koneckonců ohrožují americkou bezpečnost mnohem více než Německo, protože bolševismus odmítá jak národnost, tak soukromé vlastnictví a ohrožuje Ameriku revolucí. Den předtím Wilson s Lansingem rozhodli, že americká vláda neuzná Leninův režim ani s ním nebude vyjednávat, a to ani na bázi válečného oportunismu.
Od svého příjezdu do Spojených států Masaryk toužil po setkání s prezidentem Wilsonem, jenž se však zdráhal ho přijmout; nepomáhaly mnohé intervence v Masarykův prospěch, například ze strany francouzského velvyslance Jusseranda, Cranea (dokonce opakované) a člena kongresu Adolpha J. Sabatha z Chicaga. Sabath, který pocházel z Čech, poradil Masarykovi, jak si získat prezidentovu přízeň. Věděl, že Wilson odmítal jednostrannou japonskou intervenci, zato však podporoval použití československých jednotek v Rusku a na Sibiři pro policejní účely. Jednalo se o střežení Transsibiřské magistrály a udržování pořádku na Dálném východě, kde – zvláště ve Vladivostoku – bylo uskladněno veliké množství válečného materiálu zaslaného do Ruska Spojenými státy, jež ovšem dosud nebylo zaplaceno. V neděli 16. června 1918, když Sabath psal prezidentovi žádost o přijetí Masaryka, přinesl Washington Post na první stránce článek s podtitulkem Češi ovládají Sibiř. O dva dny později, 18. června, otiskly New York Times pod titulky „Češi rozšiřují své sibiřské úspěchy“ a „Bývalí rakouští zajatci kontrolují železnici v délce 1250 mil“ telegram z Londýna datovaný 15. června, podle něhož Češi, když „obsadili Samaru na Volze“, pokračují ve svém postupu. Masaryk ve svých pamětech připouští, že to byla sibiřská „anabáze“ legií, jež „připoutala“ pozornost prezidenta Wilsona a „probudila v něm dobrou vůli“. A tak 19. června 1918, po šesti týdnech čekání, byl Masaryk konečně přijat americkým prezidentem.
Dle svých pamětí Masaryk diskutoval s Wilsonem kromě jiného o potřebě rozdělit Rakousko-Uhersko, o Clemenceauově odhalení rakouských mírových pokusů a také o rakouské odpovědnosti za válku. Masaryk také prezidenta požádal o pomoc při převozu československých vojáků z Ruska do Francie s odůvodněním, že budou tou nejlepší protirakouskou propagandou mezi neněmeckými a nemaďarskými národy Rakouska. Historikové Antonín S. Kalina a Viktor S. Mamatey si povšimli, že Masarykovy paměti nepřesně popisují setkání s Wilsonem; Masaryk smíchal obsah dvou rozhovorů, z nichž druhý se uskutečnil teprve 11. září 1918, tedy o téměř tři měsíce později. Jak se ukázalo, mezi Masarykem a prezidentem nenastala v otázce intervence v Rusku shoda, a proto den jejich prvního setkání je možná rozhodujícím pro dějiny ruské občanské války.
Masarykovy vlastní rukopisné poznámky a strojopisný záznam o tomto setkání s prezidentem ukazují, že Wilson byl především zaujat otázkou pomoci Rusku. Vysvětlil Masarykovi plán japonské intervence a „jejího významu pro Rusko“, přičemž bezpochyby dal najevo svůj nesouhlas s vysláním velké japonské armády do Ruska. Wilsonův hlavní zájem nespočíval v Rakousko-Uhersku, nýbrž v československé armádě a jejím využití při obnovení pořádku v Rusku. Masarykův zápis ze setkání ukazuje, že prezident při konverzaci několikrát použil pojem „jádro“; toto slovo naznačuje, že prezident řekl Masarykovi o plánu, zastávaném některými americkými diplomaty a Lansingem. Tento plán předpokládal, že se československá armáda stane jádrem, kolem něhož by mohla být vybudována protibolševická a prospojenecká armáda z Rusů a jiných Slovanů v Rusku. Ale Masaryk řekl Wilsonovi, že s plánem nesouhlasí, protože neví, co by taková „malá intervence“, zahrnující nějakých 50 000 až 100 000 vojáků, mohla způsobit. Masaryk odmítl myšlenku, že by československé vojenské oddíly mohly představovat jádro spojeneckých sil v Rusku a obsadit Transsibiřskou magistrálu. Trval naopak na jejich převozu do Francie. Netřeba připomínat, že bez Masarykovy spolupráce nebyl Wilsonův plán uskutečnitelný. Ve svých poznámkách si Masaryk anglicky poznamenal: „Vskutku – nikdy jsem nedostal více informací.“ To ukazuje, že Masaryk nevěděl, co se děje ve spojeneckých diplomatických kruzích a že jeho myšlení se ubíralo jiným směrem než úvahy dohodových státníků.
Masaryk byl však „příznivě nakloněn obnovení války proti Německu s pomocí celé japonské armády“, nebo – jak se uvádí v rukopisném záznamu – je „válka Japonska proti Něm[ecku]. Ale obtíže: Hlavní – jak zaplatit Japonce? To si musí Spojenci uvědomit.“ Záznam naznačuje Wilsonovu odpověď, že Spojenci by financovali masívní japonskou intervenci, již předpokládal Masaryk. Ale podle Masaryka „to nestačí, Japonci by snad chtěli území“.
Masarykovy poznámky, útržkovitá směs českých a anglických frází, jsou srozumitelné pouze tehdy, zná-li člověk Masarykovy názory na otázku japonské intervence v Rusku, jak jsou zachyceny ve zprávě z 1. září 1917, napsané z Petrohradu W. Somersetem Maughamem. Tehdy Masaryk navrhl, aby Spojenci poslali do Ruska „japonskou armádu s nejméně 300 000 muži“, za účelem „obnovení morálky [sic] ruských jednotek“. Protože Masaryk se vrátil k myšlence vyslat do Ruska velkou japonskou armádu při své druhé audienci u Wilsona 11. září 1918, poté ji obhajoval ve svém oficiálním komuniké a znovu se o ní veřejně vyjádřil v únoru 1919, logicky z toho vyplývá, že také během prvního přijetí u Wilsona Masaryk navrhl vyslat do Ruska japonskou armádu, aby bojovala proti „Německu“. Ale Wilson 19. června 1918 namítl, že „ví, že Japonci mají jen 250 000 vojáků a stejný počet rezerv,“ a že „milion by sotva shromáždili“.
Ačkoli při přijetí 19. června Masaryk navrhl vyslat do Ruska japonskou armádu, požádal také prezidenta o poskytnutí lodí pro transport československých vojáků ze Sibiře do Francie. Tutéž žádost opakoval o šest dní později Lansingovi. Wilson litoval, že nemůže Masarykovi vyhovět a přijetí skončilo prezidentovou poznámkou, že se cítí být vázán Spojenci. „Foch je voj[enským] vůdcem a tudíž se mu podřizuje“, čteme v Masarykově poznámce.
Jak řekl Richard Crane Gordonu Auchinclossovi, zeti plukovníka Housea a poradci na ministerstvu zahraničních věcí, Wilson Masarykovi sdělil, že „má plán na koordinaci činnosti Červeného kříže, který zajišťuje v Rusku výměnný obchod a že zamýšlí podřídit Červený kříž jedinému člověku, jenž nebude obchodníkem“. Auchincloss usoudil, že prezident se rozhodl přijmout návrh obsažený v dopise ministra zahraničních věcí, který on sám připravil. Jeho jediným přáním bylo, aby si „pospíšil a jednal“.
Wilsonův plán se pravděpodobně vyvinul z několika návrhů, které mu byly dříve předloženy. Již 11. března 1918 Wiseman v memorandu plukovníku Houseovi radil, aby Spojené státy vyslaly do Vladivostoku a Murmanska výbor složený z Červeného kříže, sdružení YMCA, propagačních a vojenských náborových jednotek, jež by pomáhaly Rusům organizovat jejich odpor proti Němcům. V rozhovoru 30. května Wilson řekl Wisemanovi, že „jeho představou je poslat do Ruska civilní výbor složený z Britů, Francouzů a Američanů, který by pomáhal organizovat železnice a dodávky potravin a – protože měna je bezcenná – organizovat systém výměnného obchodu. Poslal by takové mise do Vladivostoku a Murmanska“. Výbor, který byl jmenován v květnu ředitelem válečné obchodní rady a pověřen přípravou zprávy o Rusku, předložil 5. června 1918 své poznatky o ruských podmínkách a doporučil způsoby, jak navodit užší a přátelštější vztahy mezi oběma zeměmi a čelit německým obchodním aktivitám v Rusku. Zpráva obsahovala několik zvláštních doporučení, z nichž hlavní byla, aby prezident jmenoval komisaře, který „bude v budoucnu řídit veškeré záležitosti týkající se Ruska“. Komisař bude mít k dispozici a ke konzultaci misi složenou z různých odborníků. Tato mise „by se ihned odebrala do Vladivostoku a zahájila východní Sibiří postup na západ, přičemž by vytvořila organizaci pro distribuci a výměnu domácí produkce všech těch výrobků, které Rusové nejnaléhavěji potřebují“. Zpráva dále sdělovala, že „tato organizace by se opírala o Transsibiřskou magistrálu, postupujíc západním směrem po železnici tak rychle, jak se země bude moci organizovat“.
Auchincloss po rozhovoru s několika představiteli Demokratické strany a plukovníkem Housem a po diskuzi s Herbertem Hooverem, jenž řídil úřad pro zásobování potravinami, napsal 13. června dopis o sibiřské situaci, který Lansing podepsal a poslal prezidentovi. Byly v něm učiněny dva zvláštní návrhy: 1) „vytvoření výboru pro pomoc Rusku“ a 2) oznámení prezidenta, které podá „světu hmatatelný důkaz, že Spojené státy hodlají stát při Rusku a pomoci ruskému národu v situaci, v níž se nachází“. Dopis končil sdělením, že „ozbrojená intervence k ochraně humanitární práce komise by byla mnohem více žádoucí než ozbrojená intervence před zahájením práce komise“. Auchincloss požádal paní Wilsonovou, aby „řekla prezidentovi, že plukovník House plně souhlasí s návrhem učiněným v dopise“. Auchincloss vyjádřil politování, že prezident nejedná podle tohoto návrhu. Protože Češi již kontrolovali většinu Transsibiřské magistrály, bylo by možno plán snadno prosadit, kdyby Masaryk neodmítal spolupráci.
Masarykovy a Benešovy názory na tuto věc nesdíleli všichni vedoucí představitelé zahraničního odboje. Štefánik vyslovil během návštěvy Itálie v únoru 1918 nesouhlas s Masarykovým postupem v Rusku. Chtěl dokonce jet do Ruska a vzít armádu „do vlastních rukou“. Když v dubnu došla do Francie zpráva o Masarykově tokijském memorandu pro prezidenta Wilsona, Štefánik opět odmítl Masarykovo jednání.
V červnu 1918 se objevil nesouhlas s Masarykovou politikou mezi jinými u Lva Borského ze státoprávně pokrokové strany, jejíž předválečný program vyzýval k vytvoření samostatného suverénního státu. Borský, který přijel do exilu v lednu 1918, považoval ze dvou důvodů transport jednotek do Francie za zásadní chybu: 1) po převozu do Francie by jednotky nemohly sehrát hlavní roli tak, jako kdyby zůstaly na Sibiři; 2) čeští politici měli přihlížet k tomu, že armáda by tak byla mimo dosah Spojenců, kteří by ji nemohli na konci války odzbrojit. Armáda měla být v takové situaci, aby mohla nezávislost státu vynutit vojenskou akcí. Když Borský probíral tuto otázku s Benešem a protestoval proti převozu armády, Beneš uvedl, že on i Masaryk chtějí mít co nejdříve ve Francii co možná největší armádu. Borský navrhl, aby Beneš oficiálně žádal potřebnou tonáž, ale ve skutečnosti odkládal transport, jak to jen půjde dlouho. Beneš odmítl taktiku Borského, který si nicméně nedělal iluze o motivech a cílech vůdců zahraničního odboje.
Ačkoli Beneš s Masarykem měli stejné zájmy a tytéž názory na mnoho věcí, Beneš byl pružnější a byl ochoten ustoupit Britům a Francouzům v záležitosti rozmístění československých jednotek v Rusku. Avšak ještě 28. července 1918 napsal z Paříže Masarykovi do Ameriky: „Ohledně ‚intervence‘ v Rusku: Francie chce poslat tam Janina a s ním Štefánika, aby naše vojsko skonsolidovali, zorganisovali a prováděli věc intervence systematicky. Zdá se mi, že Janin skutečně by mohl udělat velice mnoho, a jako generalissimo náš bude mít zájem co nejvíc udělat a co nejvíc vojáků našich pro Francii zachovat. Zde dohodnuto, že naši zůstávají v Sibiři jen provisorně, dokud nebudou nahrazeni jinými vojáky nebo dokud se neukáže hned možnost je přepravit. Ostatně rozhodnuto, že jakmile Janin tam dojde, hned po částech posílat začne. Myslím, že to je jedině správné a nyní jedině možno. My to vyhrajeme ovšem jen na evropském bojišti speciálně ve Francii. Budeme-li míti aspoň 20 000 – 25 000 našich vojáků zde, docílíme politicky všeho, co budeme chtít [to jest Masaryk a Beneš budou uznáni jako političtí vůdci „československého národa“, a tak dosáhnou svého osobního cíle], A pak v okamžiku míru, myslím, musíme být s vojskem tam, kde bude Amerika a Francie.“
Vojáci však do Francie nikdy nedorazili. Problém jejich transportu vyřešily události v Rusku a československá armáda sama.
Následuje druhá, třídílná ukázka.