Dilema s památníkem?

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 4. 2015 11:52

Napsal Jaroslav Cabal

V jedné malé vesničce, zastrčené v horách východního Slovenska, daleko od velkých center a komunikačních tras, se někdo v minulém týdnu dopustil poničení soukromého (nebo obecního?) majetku. Není žádných pochyb o tom, že se nějací vandalové dopustili závažné nezákonnosti, protože ochranu vlastnického práva garantuje ústava každého slušného státu v němž se vládne na základě skutečných demokratických principů. V této souvislosti se na obrazovkách televizních stanic u našich sousedů na Slovensku objevují někteří (zřejmě zainteresovaní) místní lidé, kteří jsou tímto zločinným aktem hluboce pobouřeni a emotivně žádají po patřičných orgánech razantní odvetu.

Jako správný konzervativec bych se měl okamžitě a střelhbitě přidat na stranu roztrpčených stěžovatelů. Měl bych, stejně jako oni, žádat důkladné vyšetření tohoto „odporného zločinu“ a trvat minimálně na uvedení poškozené věci do původního stavu. Kdyby se ovšem nejednalo o pomník postavený jednomu z nejhorších a nejfanatičtějších komunistických pohlavárů, kterého zavržení hodný totalitní režim vynesl do nejvyšších pater moci, Vasila Biľaka. Vyrostl k jeho „poctě“ před několika měsíci. Představitelé v jeho rodišti, a zřejmě zároveň i neobyčejně natvrdlí bolševici, se k jeho realizaci (nyní také k jeho ochraně) rozhodli i přes velké a pochopitelné protesty normálně uvažujících Slováků.

Pomník má dvě mramorová, docela velká, křídla, což mám odkoukáno z televize. Na jednom je instalována pamětní deska s výčtem nějakých životopisných údajů, a na tom druhém byla připevněna výrazná bysta tohoto vrcholného představitele režimu, který byl parlamenty našich republik označen za zločinný. „Vandalové“ toto dílo polili nejdříve rudou barvou, následně vylomili, a někam odnesli, bystu tohoto pohlavára. Ptám se tedy všech pohrobků a ctitelů režimu, který se ozbrojenou mocí ujal v roce 1948 řízení Československa, kam jinam zařadit hlavní představitele této despocie (z pohledu dnešní právní kvalifikace prosazovatele zločinné ideologie) než do skupiny zavržení hodných osobností?

V srpnových dnech roku 1968 mě bylo patnáct let. Velmi citlivě a emotivně jsem prožíval vpád statisíců ruských, tisíců polských, maďarských, bulharských, a nakrátko i stovek německých, vojáků do naší země, která pod vedením tehdejší KSČ směřovala k jakési mírnější formě vlády nad naší zemí. Objevovaly se, a do praxe zaváděly, první demokratické principy, byli propuštěni a rehabilitováni někteří političtí vězni, západní hranice najednou byly mnohem propustnější a nominace kandidátů do veřejných funkcí již nebyly plně pod kontrolou strany, která si svou vedoucí úlohu v politickém životě společnosti ukotvila přímo v ústavě (nemohla tedy ani tenkrát o tuto moc přijít prostřednictvím tehdejších opatrných „demokratických“ mechanismů). Pro představitele zločinných režimů panujících v partnerských zemích Varšavské smlouvy znamenalo „lednové“ politické uvolnění na československé scéně, podporované drtivou většinou obyvatelstva, vrcholné ohrožení jejich osobních mocenských postavení. Po krátkých diplomatických jednání plných násilných a nepřijatelných ultimát vůči naši zemi, se Brežněv, Živkov, Gomulka, Ulbricht a Kádar dohodli, že je třeba v Československu zasáhnout vojenskou silou. Paradoxně proti byli jen Rumuni se svým diktátorem Cauceskem. Bylo také třeba zorganizovat pátou kolonu uvnitř naší republiky, která by připravila prostředí pro snadnější a méně krvavý vpád, a v neposlední řadě také nalézt staré zprofanované bolševiky stalinského střihu, kteří by se ujali role loutkové vlády nad okupovanou zemí a odůvodnili jejich agresi. Tohoto úkolu se s radostí zhostili takoví zrádci našich národů, jakými byli právě Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Alois Indra, Viliam Široký a někteří (zatím nemnozí) další. Vpádem vojsk byl svržen nejuvolněnější režim ve sféře tehdejšího sovětského Ruska. Ptám se tedy vás, rozumných čtenářů: nejednalo se o klasickou vlastizradu, pokud tito lidé (s pomocí StB, která přičinlivě přispěla Rusům k ovládnutí některých důležitých letišť) pomáhali cizí moci ovládnout naši zemi vojenskou silou? Kolik lidských životů mají tito výtečníci na svědomí z „řeznických“ padesátých let? A posléze neodpáratelně i těch, kteří zahynuli v důsledku více jak dvacetileté faktické okupace tehdejší naší společné země?

Kde tedy vznikl, a jak měl být řešen, problém s pomníkem postaveným, nejen z mého pohledu, evidentnímu vlastizrádci nějakými pomatenci. Opět se příkladně ukázala slabost současných demokratických institucí a nedostatečnost zákonů našich zemí, které by přece měly bránit vzniku zárodků nových totalit nebo jejich propagaci. Je tedy smutné, že si u našich nejbližších přátel může parta zatvrzelých obstarožních komančů postavit stavbu oslavující představitele (a jednoho z nejvýznamnějších organizátorů) režimu zákonem označeného jako zločinný. Nechápu tedy jak je možné, že proti vzniku pomníku tak významného představitele tehdejší totality neudělaly státní orgány Slovenska vůbec nic. Jak je možné, že příprava jeho stavby nebyla chápána příslušnými institucemi jako překročení zákona o zločinnosti komunistického režimu, který, mimo jiné, považuje jeho propagaci za trestný čin. A čím jiným, než stálou reklamou této totality, je vybudování památky na jednoho z nejvyšších hlavounů tehdejší kruté moci. Proč se mohou beztrestně rozčilovat na obrazovkách celostátních televizí zaslepení strůjci této grandiózní provokace vůči demokracii kvůli způsobené škodě.

Mám zato, že pomník je třeba odstranit z moci úřední právě proto, že drze představuje a protěžuje totalitní režim a jeho představitele. Místo toho pozorujeme nečinnost státní správy, resp. pokud už nějakou činnost vyvíjí, tak paradoxně hledá chvály hodné ničitele tohoto provokativního díla, namísto aby využila svých možností a legálně odstranila příčinu sporu zákonným způsobem. Kdyby při svém postupu používala i jiné normy, než pouze stavební předpisy, nemusel problém vůbec vzniknout. Nic příkladného však nečinila a tak spravedlnost do svých rukou museli vzít občanští aktivisté.

Zákonný akt postavený na nezákonném jednání nemůže být platný. Kdyby tedy nevyrostl pomník vlastizrádci, nevznikla by nikomu škoda jeho ospravedlnitelným zničením. Proto by měly příslušné úřady vyzvat majitele zbytku pomníku k jeho odstranění z veřejného prostranství – ať si jej majitelé strčí někam do stodoly a neobtěžují jím slušné občany. Pokud tak neučiní, měly by jej odvézt do nějakého skladu a žádat zato příslušný nájem. Měli by také organizátory této provokace trestně stíhat za propagaci totalitního režimu.