Pohrdání skutečně znásilněnými

Již jsem se toho ošemetného tématu dotknul, a to v textu Terčem je rodina (KONZERVATIVNÍ LISTY, únor 2016). Napsal jsem k tomu: „...mám před sebou odborný text Kateřiny Liškové s názvem ‚Znásilnění jako téma druhé vlny feminismu‘.

Dokud jde o vyvracení stereotypu ‚ona si za to mohla sama‘, je vše v pořádku... Najednou se však čtenář dozví, že ‚Jedna studie za druhou ukazuje, že ženy znásilněné známým mužem svou zkušenost ani nepovažují za znásilnění.‘ Neumím si při vší snaze představit znásilněnou ženu, která neví, že byla znásilněna... To až jí někdo položí ty ‚správné otázky‘, tak asi vyjde najevo, že šlo o znásilnění? Hmm, zajímavý pohled. Nicméně tohle není to nejpodstatnější. Mnohem více přituhuje, když se studie zaměřuje na znásilnění v manželství. Tlaky, jimž čelí manželky, lze, jak studie uvádí, rozlišit na sociální, interpersonální, pohrůžku silou a použití fyzické síly. Jistá feministka tak např. ‚vystihla povahu interpersonálního tlaku‘ takto: ‚Všechny ženy, které kopulují proto, aby byl doma klid, jsou oběťmi znásilnění.‘. Pokud je tohle znásilnění, pokud je tohle domácí násilí, pak samozřejmě uvedená velká čísla nějakou váhu mají. Ale jaksi se nedokážu přimět k tomu, abych to považoval za korektní přístup – asi na to ještě nejsem dost feminista... že bych potřeboval nějakou převýchovu?“ – a myslel jsem to s tou převýchovou jako hořký žert...

Pak jsem si všiml nově pořízeného průzkumu... Chystal jsem se oslovit autory s metodologickou otázkou, s jakou definicí znásilnění, resp. obecně domácího násilí tedy pracovali, neboť to je samozřejmě pro interpretaci výsledků klíčové. Nedošlo na to – prostě, přiznávám, nezbyl mi čas (mě zkrátka nikdo nedotuje...). Vycházím z textu Davida Dohnala „Co (ne)víme o domácím násilí na ženách“ (iDnes.cz, blog, 8. června 2016). Autor k tomu uvádí: „Z pohledu vyhodnocování dat byla definice, na jejímž základě by bylo možné rozhodovat, zda se daná respondentka stala obětí domácího násilí či nikoliv. Problém byl v tom, že neexistuje shoda na obecné definici (jen těch nejvýznamnějších je na patnáct) a už vůbec ne na operacionalizované definici, na jejímž základě by bylo možné dle získaných dat určit podíl žen, které se v životě setkaly s domácím násilím. Pro ilustraci je níže uvedena jedna z velmi často zmiňovaných definic domácího násilí, a to definice dle č. 3 Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva): Domácím násilím se rozumí veškeré akty fyzického, sexuálního, psychického či ekonomického násilí, k němuž dochází v rodině nebo v domácnosti anebo mezi bývalými či stávajícími manžely či partnery, bez ohledu na to, zda pachatel sdílí nebo sdílel společnou domácnost s obětí. V obecné rovině existují dva způsoby řešení tohoto problému. Buď je možné se dotazovaných žen přímo ptát, jestli si myslí, že se někdy v životě staly oběťmi domácího násilí. Toto tzv. sebehodnocení je sice velmi rychlým a jednoduchým postupem, avšak skrývá v sobě zásadní nevýhodu. Každá žena může pojem domácí násilí chápat mírně odlišně. Navíc může být vnímání konceptu domácího násilí podmíněno některými socio-demografickými vlastnostmi (věkem, vzděláním, rodinné zázemí). Z toho důvodu jsme zvolili druhý způsob zjišťování domácího násilí. Respondentky byly dotazovány na to, zdali se v rámci jejich dosavadních partnerských vztahů setkaly s některou/některými ze 40 situací typických pro domácí násilí. Na konstrukci seznamu těchto situací se podílela desítka odbornic na domácí násilí z řady nevládních organizací i ministerstva vnitra ČR. Výčet zahrnoval situace typické pro všechny formy domácího násilí (tj. fyzické, psychické, sexuální, ekonomické). Rovněž bylo zjišťováno, zdali se respondentka případně se situací setkala pouze jednou či jí byla vystavena opakovaně. Toto bylo důležité pro následné určení toho, zda se žena stala či nestala někdy v minulosti obětí domácího násilí. Operacionalizovaná definice užitá pro tento výzkum totiž zohledňovala nejen to, zda se žena s danou situací setkala, ale taktéž jestli se tak stalo pouze jednou či opakovaně. Logika definice pak byla taková, že v případě méně závažných situací byl nutný jejich opakovaný výskyt v kombinaci s ještě jednou či dvěma situacemi, zatímco u nejzávažnějších situací dostačoval jejich unikátní výskyt.“ Pro úplnost dodejme, že průzkum si zadala organizace proFEM o.p.s. a byl realizován agenturou MindBridge Consulting a.s. Co stojí za vyzdvižení: „...neexistuje shoda na obecné definici (jen těch nejvýznamnějších je na patnáct) a už vůbec ne na operacionalizované definici... Na konstrukci seznamu těchto situací se podílela desítka odbornic na domácí násilí z řady nevládních organizací i ministerstva vnitra ČR.“ a skutečnost, že uvedená je zrovinka definice dle kontroverzní Istambulské úmluvy... Jednak bych tedy rád viděl ty odbornice – tedy v jakých oborech že jsou odbornicemi (jak vysoké zastoupení absolventek gender studies?) – a pak mě také opravdu zaráží, že v této disciplíně nemáme žádné odborníky. Ale třeba jsem už přecitlivělý.

A pak další průzkum, tentokrát zadávaný organisací Persefona, realizovaný agenturou Focus. O tom jsem se dozvěděl z textu Stáni Seďové „V Česku se ročně spáchá dvanáct tisíc znásilnění“ (Novinky.cz, 5. října 2016). Výsledky? Jak již sám nadpis napovídá: alarmující! To nemůže nechat žádného člověka, nemá-li srdce z kamene, bez pohnutí. A skutečně... „Když to nechce – tak to nechce“, tak se nazývá připravovaná kampaň organizace Konsent. Kromě právě uvedeného se odvolává na další výzkum, tentokrát Amnesty International. Čerpám z textu Stáni Seďové „Budou učit děti, co všechno je znásilnění“ (Novinky.cz, 28. listopadu 2016). Iniciátorka kampaně Johanna Nejedlá mimo jiné uvádí: „...výsledkem je projekt, který je ojedinělý v tom, že cílí na muže a kluky mezi třinácti a třiceti lety. Vyvrací nejrozšířenější mýty o znásilnění a ukazuje situaci, kterou si prožila téměř každá žena. Jde o znásilnění. Vědoma si toho však není ani ona, ani ten kluk“. Přečtěte si to, prosím, ještě jednou: „kterou si prožila téměř každá žena“. (A to iniciátorka uvádí, že kampaň nehodlá nikoho démonizovat – chvályhodný záměr, ale když čtu tato slova, nějak se mi nedaří věřit v upřímnost tohoto odhodlání...) Z textu přitom vůbec není jasné, z jakého titulu J. Nejedlá své pravdy káže. Zejména, kde vzala svoji definici znásilnění, kterou považuje bez pochybností a automaticky za jedinou správnou – a jako takovou ji, v rámci zmíněné kampaně, hodlá vštěpovat mládeži na druhém stupni základních škol a v nižších ročnících škol středních.

Já samozřejmě zcela souhlasím s tím, že partneři – manželé k sobě mají přistupovat se vzájemným respektem, přičemž v oblasti intimity to platí dvojnásob... a souhlasím i s tím, že tento imperativ může svým žákům a studentům sdělit, kromě rodiny, také náležitě vyškolený pedagog, nejlépe takový, kterého už nějaký ten pátek znají a chovají k němu důvěru, v pravý moment, náležitou formou. Za ideální pak považuji, aby se žáci či studenti případně dovídali takové a podobné rady důležité pro život v rámci širšího kontextu křesťanských základů naší kultury a civilisace, v rámci nabývání znalostí o podstatě člověka, jeho (dané a neměnné) lidské přirozenosti a důstojnosti. Ano, tam má místo poučení či připomenutí, že nějaké vynucování sexu je ponižováním druhého – právě toho, ke kterému máme naopak přistupovat s láskou, čili přát mu jen dobro a to nesobecky.

Musím se však vrátit k podstatě mé kritiky a vyhrotit ji. Pokud někdo kdejakého kašpara přirovnává (např.) k nacistům či přímo k Adolfu Hitlerovi, jak se nezřídka děje, bagatelizuje tím nacistické zločiny a omlouvá nacistické zločince. Podobně, pokud přistoupíme na to, že ke znásilnění dochází i v případech, kdy si toho ani jeden z aktérů není vědom, či dokonce (viz v úvodu citovaný text Kateřiny Liškové) v případě „kopulace proto, aby byl doma klid“, vyjadřujeme naprosté pohrdání každou skutečně znásilněnou ženou – degradujeme zločin znásilnění (hanebně používaný např. i jako válečná taktika...), vyprazdňujeme jej a všem těm, které si touto fatální zkušeností prošly, pliveme do tváře. Ne nadarmo je slovo znásilnění odvozeno od násilí... Jestli ale není rozdíl mezi tím, kdo se hodlá milostně sbližovat s manželkou a ne zcela respektuje, třeba i chybně, její bezprostřední odmítání (např. v přesvědčení, že není míněno až tak vážně... to se vám – obracím se na výše zmíněné odbornice, popř. Johannu Nejedlou – nikdy nestalo?), a skutečným násilníkem, pachatelem znásilnění, pak je ten druhý velmi výrazně pardonován. Což tedy rozhodně není něco, s čím bych mohl třeba jen na malý okamžik souhlasit: každý pachatel znásilnění má být pro svůj krutý čin spravedlivě – tedy v tomto případě každopádně tvrdě – potrestán.

Zbývá zopakovat, co jsem navrhnul v závěrečné části v úvodu připomenutého textu. I pro tyto spolky, ať už proFEM, Persefona či Konsent, platí: už ani halíř. Úporná snaha vyprázdnit obsah dalšího pojmu a naplnit jej čímsi zcela jiným, vágním, téměř libovolným – to si rozhodně žádnou veřejnou podporu nezasluhuje. Své představy ať si šíří každý za své, zejména tedy nikoli za dotace pocházející z veřejných prostředků (tedy i z mé vlastní kapsy), a jen k tomu, kdo si to svobodně zvolí. Rozhodně tyto spolky nemají dostat možnost převychovávat mládež v rámci její povinné školní docházky (navíc, opět, za peníze z kapes i těch rodičů, kteří mají na věc podobný náhled jako já...). Nicméně, jak bylo uvedeno, kampaň cílí na muže až do třiceti let – čili nepřeháněl by ten, kdo by v této souvislosti hovořil o snaze převychovávat dospělé... zatím na dobrovolné bázi (ale něčím se začít patrně musí, žeano). Každopádně, být ředitelem školy, vyrazím s takovými dveře. Ve stejném duchu bych rád dal na zváženou zřizovatelům škol, aby to „svým“ ředitelům zcela nedvojznačně doporučili. Od současného vedení MŠMT žádný krok v tomto směru věru nečekám.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.