Co je Istanbulská úmluva?

Istanbulskou úmluvou bývá nazývána „Úmluva o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“, přijatá Radou Evropy v roce 2011. Tato úmluva, která bývá svými zastánci presentována jako naprosto nezbytný a klíčový nástroj, který teprve umožní řádně se vypořádat s přetrvávající diskriminací žen a násilím proti nim, a svými kritiky bývá popisována jako trojský kůň radikálních ideologií, byla počátkem letošního února schválena českou vládou a postoupena k ratifikaci.

Ministr Dienstbier se nechal slyšet, že úmluvu považuje za významný mezinárodní standard v oblasti ochrany obětí domácího násilí v České republice, kde zažívá domácí násilí každá třetí žena (K hodnověrnosti a výpovědní hodnotě těchto a podobných čísel doporučuji pročíst text dr. Kubalčíka „Terčem je rodina“ v únorovém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ). Dva ministři za KDU-ČSL si naopak dovolili hlasovat proti a už mají nálepku obhájců bití žen…

O co tedy v Istanbulské úmluvě vlastně jde? Její deklarovaný záměr je nepochybně šlechetný a úctyhodný, neb jim má být pokus souhrnně popsat a naplánovat podmínky a kroky, jak předcházet a potírat nerovnoprávné postavení žen a násilí proti nim, které, žel, je v mnoha částech světa stále v mnoha podobách přítomné.

Je potřeba jasně říci, že jakékoliv násilí, fyzické, psychické, sexuální či ekonomické, páchané proti lidem, bez ohledu na jejich pohlaví, věk, původ, jazyk, barvu kůže, vyznání či názory, je vždy odsouzeníhodné, stejně jako hrozba takovým násilím, omezování svobody či jiné strádání. V civilizovaných zemích, k nimž Česká republika náleží, je pravidlem, že takové počínání, ať již se ho dopouští kdokoliv vůči komukoliv, je považováno za nepřípustné, kriminální jednání, které je trestné. V tomto základním ohledu tedy Istanbulská úmluva neznamená pro Českou republiku žádnou novinku, žádnou kvalitu navíc. Můžeme jistě diskutovat třeba nad mírou „objasněnosti“, nad postupy příslušných orgánů či rychlostí justice, různě tento segment kriminality statisticky třídit a zkoumat, nicméně je nám všem nad jakoukoliv pochybnost jasné, že ubližovat lidem (nebo dokonce bít ženu!) je hanebné a že se to u nás zkrátka nesmí a žádný „Istanbul“ na tom nic nezmění.

Taková je naše výchozí situace, diskutujeme-li v Česku o ratifikaci Istanbulské úmluvy. Je-li tomu ovšem tak, a já jsem plně přesvědčen, že ano, pak se hned nabízí otázka, proč takový humbuk kolem mezinárodní smlouvy, která pro náš právní řád nic převratného nepřináší – tedy ne, pokud jde o samotnou podstatu věci, tedy právní nástroje pro definování trestnosti diskriminace a násilí. Zcela jinak je tomu jistě v mnoha zemích tzv. Třetího světa, zejména v zemích muslimských, kde je nerovnoprávnost mezi muži a ženami a násilí vůči ženám nejen hluboce kulturně zakořeněné, ale mnohde i právně kodifikované. Tam by měla být nasměrována hlavní pozornost obhájců lidských práv, občanských práv pro všechny bez rozdílu. Žel, žádné apely ministra Dienstbiera v tomto směru jsem nezaznamenal…

Hlášky některých politiků či aktivistů, že odmítat „Istanbul“ znamená hájit u nás násilí na ženách, jsou proto nesmyslné, ne-li přímo záměrně zavádějící a demagogické. Mají zřejmě odvést pozornost od těch nejpodstatnějších námitek, které kritikové tohoto dokumentu a jeho překotné ratifikace předkládají. Které to jsou?

Argumentace, obsažená v textu úmluvy, i definice, které text zavádí, jsou vágní a nejednoznačné, a v mnohém i rozporuplné. Úmluva především přichází s definicí „genderu“, tedy rodu, kterým se v textu rozumí „soubor společensky ustavených rolí, chování, aktivit a atributů, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže“ (čl. 3). Má to tedy znamenat, že genderově podmíněným násilím je, pokud někdo trvá na tom, aby žena žila podle své společenské role? To by byla právně velmi nejednoznačná a v podstatě jakýkoliv výklad umožňující definice. Text však vzápětí přináší vlastní definici „genderově podmíněného násilí“ (čl. 3), ale ta zní zcela jinak: jde o násilí, které je nasměrované proti ženě, proto, že je žena. Proč tedy text zavádí genderové definice, jde-li mu především o prevenci násilí proti ženám?

Pokud jde o samotné násilí na ženách. Je skutečně vždy motivováno toliko tím, že oběťmi jsou ženy? Na základě jakých dat se to tvůrci úmluvy domnívají? Jiné skupiny obětí nezasluhují samostatnou pozornost? Co třeba násilí proti seniorům? A jsou-li oběťmi ženy, pak pachateli jsou nevyhnutelně muži. Ženy ženám nikdy neubližují? Není pohled na muže jakožto typického agresora projevem genderové stereotypizace, proti níž úmluva údajně hodlá vystupovat? Na tyto a podobné otázky text neodpovídá, nelze se proto ubránit závěru, že jeho motivace je ideologická, nikoliv odborná. Navíc text je rozporuplný – na jedné straně chce zavést do veřejného diskurzu zcela nové a nejasně definované pojmy „genderu“ a na něj navazující koncepce „genderových rolí“, „genderově citlivé politiky“, a tak podobně, současně však zdůrazňuje jako své hlavní téma násilí na ženách, páchaném proto, že jde o ženy. Nu, dobrá, hovořme o násilí proti ženám, ale proč k tomu potřebujeme definici genderu?

První okruh otázek kritiků se tedy týká celkového pojetí dokumentu, optiky, kterou je téma nahlíženo, ideologie, která za ní stojí.

Druhou oblastí je pak vzdělávání, kde úmluva požaduje „osvětové kampaně a programy na všech úrovních“ (čl. 13) a úpravy „ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání“ (čl. 14), jakož i „v zařízeních sportovních, kulturních a volnočasových a v médiích“ (čl. 14) s cílem prosadit poučení dětí o „nestereotypních genderových rolích“ a „genderově podmíněném násilí na ženách“ (čl. 14). Má to tedy znamenat, že optika genderové a feministické ideologie bude státem garantovanými a financovanými nástroji vnucena všem vzdělávacím institucím v zemi? Není to v rozporu s ústavou garantovaným právem rodičů rozhodovat o výchově a vzdělání svých dětí? Neznamená to porušení principu světonázorové neutrality státního vzdělávacího systému, bude-li takto podřízen jediné oficiální, a k tomu ještě takto radikální ideologii? Zdá se, že právě na toto se mnozí velmi těší (viz kupř. článek „České děti se o genderu budou povinně učit ve školách“, obsáhle citovaný v textu dr. Kubalčíka). Že by právě toto bylo tím hlavním z oněch vedlejších cílů prosazení úmluvy u nás?

Třetí okruh otázek se konečně týká tzv. „monitorovacího mechanismu“ (čl. 66) na úrovni Rady Evropy, v jehož čele má stát mezinárodní „expertní skupina“, která má být ustavena do jednoho roku po ratifikaci všemi členskými zeměmi. Má disponovat řadou kompetencí a má nezávisle na vnitrostátních orgánech monitorovat a prosazovat naplňování úmluvy. Národní parlamenty budou „přizvány k účasti na monitorování“ postupu implementace. Nelze se neptat: nemůže vytváření takové paralelní struktury, nepodléhající vnitrostátnímu právu, znamenat nepřiměřené zasahování do státní suverenity, a to i v oblastech, v nichž se Česká republika nevzdala svých pravomocí ani ve prospěch orgánů Evropské unie (především rodinná a vzdělávací politika)? Má se nechat „monitorovat“ jakýmsi nikým nevoleným výborem všemocných expertů, motivovaných jakousi nekonzistentní a pavědeckou feministickou – genderovou ideologií? Pane ministře Dienstbiere, nejsou právě tady v ohrožení naše lidská a občanská práva?

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.