Efekt sv. Matouše
- Podrobnosti
- Zveřejněno 2. 11. 2015 7:39
- Napsal Jan Kubalčík
Fyzická krása a inteligence jdou ruku v ruce. K tomuto závěru dospěla jakási nedávná studie LSE (bulvár to komentoval s tím, že je to konec stereotypu hloupých pohledných blondýnek... budiž). Závěry však šly ještě dále: toto propojení se stupňuje. Krásnější a inteligentnější člověk totiž má větší šanci „získat“ atraktivnějšího (tedy opět krásnějšího a inteligentnějšího) partnera a mít s ním opět krásnější a inteligentnější potomky (oboje je dědičné)... Ti se zase budou vzájemně setkávat na prestižních školách, vdávat se a ženit statisticky častěji mezi sebou, budou znovu o něco úspěšnější, a tak dále a tak dále. Jde o jednu z mnoha realizací Matoušova efektu: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc, ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Mt 13, 12)
V podstatě se jedná o přirozené procesy; v pozadí řady z nich stojí tzv. sociální kapitál (v tom smyslu, do jaké rodiny se dítě narodí, v jakém prostředí vyrůstá...). Ano, nemáme všichni stejnou startovací posici, nejsme si v mnoha ohledech rovni a bylo by bláhové snažit se nějakou vládní politickou tuto danost potřít. Přesněji, pokud se o to v minulosti někdo pokoušel, bylo to vždy na úkor svobody, stejně se mu to nepodařilo a napáchal při své snaze mnoho zlého. Přesto zůstává rovnost vyhledávaným ideálem – tak nějak si prostě nemůžeme pomoci, jak detekoval např. už Alexis de Tocqueville: „Marně se snaží, nikdy se nepodaří vytvořit životní podmínky tak dokonale stejné pro všechny, a i kdyby společnost potkalo takové neštěstí, že by dosáhla absolutní a úplné nivelizace, zůstávala by tu ještě stále nerovnost inteligence, která pochází přímo od Boha, a proto se bude vždycky vymykat zákonům. Jakkoli demokratické by bylo společenské a politické zřízení nějaké společnosti, lze počítat s tím, že každý z občanů najde vždycky ve svém okolí několik špiček, které ho přečnívají, a lze předvídat, že právě ty budou stále přitahovat jeho pohled. Když je nerovnost obecným zákonem společnosti, nejsou ani ty největší nerovnosti tak nápadné. Když je všechno přibližně na stejné úrovni, i sebemenší nerovnost působí rušivě. Právě proto je touha po rovnosti tím nenasytnější, čím je rovnost větší.“ (Demokracie v Americe).
Tažení „za rovnost“ tedy bude patrně vedeno, dokud bude lidstvo lidstvem. Je to nešťastné, a to zdaleka nejen proto, že nemá šanci na úspěch. Co je však neméně „ujeté“ je snaha efekt sv. Matouše, obecně nerovnost, ještě politicky posilovat. To se děje častěji, než by se zdálo a typickým příkladem je prostě přerozdělování, které je přitom svými propagátory presentováno jako nástroj sloužící k pravému opaku, tedy k odstraňování nerovnosti, čili coby součást zmíněného tažení „za rovnost“. Jako takové je také všeobecně chápáno a právě proto mnohými trpěno, akceptováno či prosazováno (vyberte si). V této souvislosti nejde nepřipomenout relativně tenký, zato však náležitě hutný spisek Bertranda de Jouvenela Etika přerozdělování... a tím by bylo možné skončit. Podívejme se ale na jeden z posledních příkladů, jak vláda pomáhá přerozdělováním bohatým dále bohatnout na úkor těch méně majetných (podotkněme ale, že obecně bohatnutí jednoho vůbec nemusí znamenat automatické chudnutí někoho jiného, protože život není hrou s nulovým součtem). Konkrétně naše, česká vláda.
Rozhodla se totiž dotovat nákup automobilů s alternativními pohony (hybrid, plyn, elektřina), a to až 80 tisíci Kč. Nejsem ani jediným ani prvním kritikem tohoto záměru. Nicméně dotahuji do důsledků onu souvislost s Matoušovým efektem, kterou někteří „spolukritici“ pouze naťukli.
Kolik tedy takové auto bude stát? Asi bude drahé, když je třeba jeho nákup dotovat... Na dotaci však samozřejmě dosáhnou pouze ti, kteří si budou moci dovolit koupi takového auta – tedy zaplatit rozdíl mezi jeho cenou a dotací. Co je platná dotace někomu, kdo si zkrátka tu rozdílovou částku nemůže dovolit vydat?
Kromě toho, výrobce a prodejce budou motivováni (protože zkrátka chtějí maximalizovat svůj zisk...) o přislíbenou dotaci cenu zboží navýšit. Způsob se vždy nějaký najde, mechanismus může být např. podobný tomu, jako když stát nějaké firmě vyměří pokutu, ona ji rozpustí do navýšených cen a tak tuto pokutu finálně zaplatí koncový spotřebitel. Ale nebudu takový škarohlíd – mastí na tyto praktiky je samozřejmě konkurence na volném trhu... Nemusí k tomu tedy dojít. Ale může.
Vyjděme tedy z toho, že stát opravdu bude dotovat nákup nějakého druhu drahých aut. Jejich cena pak bude alespoň částečně o tuto dotaci navýšena, nebo nebude. V prvním případě pro bohaté spotřebitele nula od nuly pojde a vítězem budou výrobci a prodejci (ti také nechodívají o žebrácké holi)... Ve druhé variantě pak jsou vítězové právě ti bohatí spotřebitelé, kteří si dotované auto koupí. V obou případech však přerozdělování opět postihne ty méně majetné – žádné dotované auto si nekoupí a budou to oni, kdo ze svých daní přispějí výrobcům / prodejcům a nebo svým bohatším spoluobčanům. Dodejme, místo aby byly tyto prostředky účelně vynaloženy na služby pro všechny: armáda, policie, justice, rychlá zdravotnická pomoc, hasiči,... copak na tom všem už vážně není co zlepšovat? Kdyby náhodou ne (což je ale pouze hloupý žert...), je třeba zvýšit svobodu snížením daní.
Mnoha našim spoluobčanům leží v žaludku stále se rozevírající nůžky, tedy zvyšující se majetkové rozdíly ve společnosti. Zrovna u nás to sice ve skutečnosti není žádný problém, v uších však zní: „Právě proto je touha po rovnosti tím nenasytnější, čím je rovnost větší.“. Každý z těchto lidí by se měl zamyslet, nakolik k narůstajícím majetkovým nerovnostem přispívá právě přerozdělování, a to prostřednictvím mechanismů, jako je ten výše popsaný.