Obsah

Antiutopia

Osud Kurdů ukazuje, že věřit můžete jen vlastním zbraním. Nejlépe to pochopil Izrael.

Země nemají žádné permanentní přátele či spojence, jen permanentní zájmy, řekl lord Palmerston, významný britský ministr zahraničí a premiér v 19. století. I proto někteří kontinentální Evropané nazývali Británii „perfidním Albionem“.

Zrádný spojenec

Roli, kterou v 19. století hrála Británie, tj. obhájce a podporovatele mezinárodního liberálního řádu, ve století 20. hrála Amerika. A častokrát se ke svým spojencům zachovala perfidně. Čankajšek byl spojencem během druhé světové války; vlastně kvůli americkému spojenectví s Čínou byly USA napadeny Japonskem v Pearl Harboru. Po roce 1945 mu však odepřely podporu, a tak prohrál občanskou válku s komunisty Mao Ce-tunga v roce 1949. V důsledku čehož pak USA následně válčily s čínskými komunisty za korejské války (1950–1953) – a rudá Čína bude pro ně představovat velký problém i v letech nadcházejících. Přitom stačilo tak málo – dodat Čankajškovi zbraně a peníze.

V roce 1973 USA uzavřely s komunistickým, severním Vietnamem mír. On však v roce 1975 napadl nekomunistický Vietnam, jižní – a Kongres zabránil prezidentu Fordovi mu jakkoli pomoci. Poslední prezident jižního Vietnamu smutně konstatoval: „Být nepřítelem USA je nebezpečné, ale být jejich přítelem je fatální.“

Íránský šáh Pahlaví byl americký spojenec. Byl to despota, který příliš tlačil na pilu při modernizaci země a postrádal konzervativní moudrost. Vykoledoval si vzpouru lidu a Amerika ho nechala padnout. Následkem nebyla liberální demokracie, nýbrž protiamerická tyranská teokracie fanatického ajatolláha Chomejního.

USA pak v roce 2011 nechaly padnout egyptského Mubáraka, následkem opět nebyla vláda liberálních demokratů, nýbrž v demokratických volbách zvoleného Muslimského bratrstva, netolerantního vůči křesťanské menšině. Vládu „Bratří“ svrhl generál Sísí, současný prezident, přesněji diktátor Egypta. Je tvrdý vůči opozici – ale tolerantní vůči menšinám.

To ukazuje, že „liberální demokracie“ je v arabském islámském světě prozatím chimérou. Buď jste demokraté – a pak čekejte, že volby vyhrají islamisté. Anebo jste liberálové, ale pak byste měli podporovat sekulárního diktátora.

Prázdné moralizování

Tyto americké „zrady“ spojenců nejvíce v minulosti kritizovali konzervativci, ať už z důvodů antikomunistických, či reálpolitických. Nyní však americké spojence proti islamistům, sekulární Kurdy, „zradil“ prezident Trump, podporovaný (většinou) konzervativců, a vydal je napospas tureckému prezidentu Erdoganovi, kryptoislamistovi, který si o sobě myslí, že je neootomanský sultán.

Obhájci Trumpa tvrdí, že s Kurdy neměl žádnou dohodu a jeho spojenectví s nimi bylo jen ad hoc koalicí proti ISIS; a ostatně jen plní své sliby a stahuje se z Blízkého východu. Kdyby Amerika nebyla v Sýrii přítomna, uznal bych ten argument, ale pokud někam vojensky vstoupíte, máte tam odpovědnost. Účast tisíců amerických vojáků udržovala stabilitu a rovnováhu moci; opuštění spojenců je ztrátou cti, na kterou Pentagon (když už nikdo jiný z politické třídy Západu) stále dá. A geopoliticky to vede k posílení vlivu Turecka, Ruska a Íránu. Slovy Talleyranda, je to horší než zločin, je to chyba.

Evropské kárání Trumpa je však jen prázdným moralismem. Který evropský státník podnikne humanitární intervenci do severní Sýrie na pomoc Kurdům? Macron? Merkelová? Aha...

Blízký východ není Benelux

Postavení Kurdů ukazuje, že v posledku můžete věřit jen vlastním zbraním. To nás přivádí k… Izraeli. Myslíte někdo, že kdyby Izrael nějakou, jakoukoli, válku prohrál, někdo jiný ze zahraničí by zabránil genocidě Židů? Nějaká evropská země? A která, prosím vás?

Ano, možná Amerika, díky americkým křesťanům, především evangelikálům. Ale někdo další?

Proto Izrael musí být silný a svoji vojenskou moc i používat, aby jeho svobodná společnost mohla vůbec přežít. To evropští levicoví liberálové a socialisté nechápou; nechápou, že Blízký východ není Benelux; nýbrž mnohem drsnější a nepřátelštější prostředí, kde mnozí chtějí zabít mnohé. To je jejich nejsilnější touha, se kterou každé ráno vstávají. Vaše přežití závisí jen na síle vašich zbraní.

Izrael má tu prozíravost, že tuto sílu má. Proto je to společnost nejen bezpečná, ale i šťastná a optimistická. Jak měřit štěstí lidí a jejich optimismus do budoucna? Například indexem počtu dětí na pár lomeno počtem sebevražd na daný počet obyvatel. Čím více sebevražd, tím více lidí nešťastných; čím více dobrovolná ochota mít děti, tím více optimismu do budoucna. Takže čím větší číslo je počet dětí na pár děleno počtem sebevražd na sto tisíc obyvatel, tím je společnost šťastnější a optimističtější.

Hádejte, která ze zemí západní civilizace má tento index nejvyšší? Ano, Izrael.

Ale i přes pohled na osud Kurdů bude Evropa i nadále snít svůj nereálný sen, že celý svět je či může být Benelux. Evropa, která vlastní děti nemá, proto si imigruje cizí. A zbraně taky nemá.

LN, 22.10.2019. Se souhlasem autora prevzato z internetového deníku Neviditelný pes.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.