Obsah

Jedna odpověď na všechny otázky

Fyzikové hledají svůj svatý grál: teorii všeho. Ta by měla zejména uvést do náležitého souladu kvantovou mechaniku a obecnou teorii relativity. Se znalostí takové teorie by potom bylo (v ideálním případě) možné odpovědět na jakoukoli (fyzikální) otázku. Rozkrýt syntézu mikrosvěta s makrosvětem, která není žádnou fikcí, ale realitou – neboť vše co vidíme existujeme a i my sami žijeme v obou zmíněných světech současně a vcelku se to daří –, je nesporně velice náročné a vůbec není jisté, zda se to někdy podaří. Zdá se však, že přinejmenším ve dvou politických ohledech někteří lidé svoji „teorii všeho“, jednu odpověď na všechny otázky, již nalezli.

Trump je nekompetentní

Přetřásáme „výkon“ presidenta Trumpa v Helsinkách. Obstál? Neobstál? Je Putin skutečně vítězem, jak zní ze všech stran? Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem znepokojen. Stokrát si můžu opakovat, že požadavek na to, aby břímě nákladů na společnou obranu v rámci NATO nenesly v tak neproporčně velké míře Spojené státy americké, je více než oprávněný, stokrát napsat a podepsat, že hlavně kvůli sobě samým máme k otázce naší bezpečnosti přistupovat odpovědně a nesmíme se v této klíčové oblasti nechávat dlouhodobě nedůstojně od našeho spojence de facto vydržovat. Tváří v tvář řečem o možnosti vystoupení USA z NATO to zkrátka poněkud bledne a utěšování se tím, že takhle prostě pan Trump vyjednává, že je to spíše otázkou stylu a formy než obsahu, funguje jen chvíli a jen trošku. Nemůžu na druhé straně vyloučit, že to nakonec dospěje k zastavení budování plynovodu Nord Stream 2 a navýšení obranných (skutečně obranných!) rozpočtů evropských zemí NATO v čelě s Německem, že to bude dokonce právě za působení pana Trumpa v Bílém domě, kdy se podaří vyjednat dohodu o voleném obchodu mezi USA a EU. Ale k obavám, vážným obavám se přiznávám.

Přiznávám se také, že se hodně snažím v tom vidět to lepší (ano, můžete říct přání otcem myšlenky a budete mít pravdu). Co posiluje moji naději, že přes aktuální nevalný dojem mohou podstatné záležitosti spět i dospět k pozitivnímu konci? Kdyby nic jiného, je tu důvodná nedůvěra k odpovědi, která se až příliš mnoha vlivným lidem dere až příliš automaticky na rty, ať už zazní jakákoli otázka nebo ať se stane cokoli: president Trump je nekompetentní. Ta nekompetence může být různého druhu. Štěká na Kima? Je to šílenec, který přivede svět do jaderné apokalypsy... tudíž je nekompetentní. Sejde se s Kimem a jedná s ním přívětivě? Přátelí se s diktátorem a opouští otroky severokorejské totalitní despocie výměnou za jaderné odzbrojení (ke kterému kdo ví zda vůbec dojde)... tudíž je nekompetentní.

Podobně na jedné straně vidíme evropské státníky, jak jsou rozčarováni z možnosti sankcí USA vůči Kremlu, které by se dotkly výstavby již zmíněného plynovodu Nord Stream 2. Úplně vidím, jak by byl pan Trump peskován, kdyby s panem Putinem jednal konfrontačně, slyším řeči o válečném štváči. Jenže ne. A tak je tu na straně druhé pokřik, jak president Trump není na výši situace, jak jde plukovníku Putinovi na ruku a jak je to ostudné. Co jen to ten Putin na toho Trumpa má? – ptají se významně lidé, kteří zarytě a, zdá se, ze zásady mlčí o indiciích směřujících k tomu, že v zájmu Kremlu bylo zvolení paní Clintonové (o přinejmenším stejně věrohodných indiciích, jako jsou ty ukazující na druhou stranu... kromě toho je tu nikoli nepravděpodobná možnost, že Moskva učinila nějaké kroky ve prospěch i v neprospěch obou kandidátů, prostě proto, aby šířila nedůvěru a chaos a diskreditovala systém jako takový). Nahlíženo touto optikou, cokoli president Trump, potažmo jeho administrativa udělá, je špatně. Takže, není vůbec vyloučeno, že k obavám, ke kterým jsem se výše přiznal, existují velmi pádné důvody. Ale jak to mám, jako někdo, kdo se orientuje výhradně na základě otevřených zdrojů, u všech všudy poznat? Můj dojem z toho je, že president Trump by byl pro tyto lidi kompetentní pouze ve dvou případech: kdyby abdikoval nebo se nějakým kouzlem změnil v presidentku Clintonovou.

Hlubší integrace

Samozřejmě jde o hlubší integraci Evropské unie. Tato jediná odpověď na všechny otázky se mi plasticky zhmotnila při četbě rozhovoru s německým politologem a poradcem (dříve např. Helmuta Kohla) Wernerem Weidenfeldem (Daniel Kaiser: „Trumpova Amerika chce mezi nás vnášet zmatek“, týdeník Echo, číslo 25, 21. června 2018, str. 16 – 19). Z textu čiší názor pana Weidenfelda (a pan Kaiser to explicitně uvedl v uvozujícím komentáři k rozhovoru...), že jedinou správnou odpovědí na zvolení pana Trumpa presidentem USA je hlubší intergrace EU. Samozřejmě to nemohu nijak prokázat, ale pocit, že zvolení paní Clintonové by pro pana Weidenfelda bylo ideální příležitostí pro hlubší integraci EU, je dost neodbytný.

Aby nedošlo k omylu, já se tady a teď vůbec nesnažím naznačovat, že hlubší integrace EU je v každém případě pitomost, ani opačný extrém, čili že jde bez debat o to nejskvělejší, co by nás mohlo potkat. Jde mi o tu, domnívám se, zcela přirozenou věc, která se nějak, obávám se, ztrácí ze zřetele: že EU ani její hlubší integrace není cílem o sobě, ale prostředkem k dosahování nějakých cílů, a jako taková tedy musí podléhat opakovanému rozvažování, zda za daných okolností je právě tento prostředek pro dosažení příslušného cíle optimální, zda není třeba dokonce i kontraproduktivní. Debata o konkrétních cílech – našich národních zájmech – a jejich adekvátnosti není předmětem tohoto článku, ale tane mi na mysl stará pravda, že kdo neví kam jde, dojde obvykle nějakam jinam...

A tak bych touto cestou, byť vím, že marně, velmi rád vyzval každého příznivce hlubší integrace EU, aby si přinejmenším uvnitř sám sebe položil otázku, zda existují nějaké podmínky, za kterých by tato integrace nebyla ideálním, nebo dokonce ani žádoucím či přípustným postupem. Pokud zní odpověď kladně, nemám námitek a diskuse by mohla pokračovat – zvažováním, jaké že to jsou podmínky, a případně srovnáním takto nalezených kritérií s realitou. Zní-li však odpověď záporně, tedy že hlubší integrace EU je ideálním řešením každé situace, bezpodmínečně, je to, obávám se, na daleko vážnější zamyšlenou. A pokud by tohle měl být mainstream, pak je to hlavně na zamyšlenou pro nás ostatní, kteří takovou bezpodmínečnost důvodně vidí jako absurdní (a nebezpečnou).

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.