Obsah

Není v tom šílenství metoda?

As long as the press sees sex and drugs behind the left hand, you can park a battle carrier behind the right hand and no one's gonna fucking notice.“ (Gust Avrakotos, Soukromá válka pana Wilsona)

Na závěr jednoho z textů, které jsou převzaty do tohoto (únorového) čísla KONZERVATIVNÍCH LISTŮ, píše Roman Joch (dále jen Autor) toto: „Obdobně Donald Trump: je to prezident a zároveň má psychiku malého dítěte. Jeho projev o stavu unie byl uhlazený, hezký a dobrý – ale počkejte na jeho příští tweet; a zřejmě nebudete muset čekat dlouho. Pak se budete buď tetelit škodolibou radostí, anebo dostanete husí kůži; podle toho, zda jste spíše fanouškem demokratů, nebo republikánů.“ (jde o článek „Umenšování role prezidenta“). Autor však zároveň politiku administrativy presidenta Trumpa tu méně, tu více chválí.

Vcelku konvenčně musím poznamenat, že nikoli prvoplánově, ale implicitně je v této názorové posici jistá nekonsistence až schizofrenie. Nebýt právě tweetů pana Trumpa, my všichni s tou zmíněnou husí kůží bychom dnes neměli tu možnost kladně hodnotit řadu kroků současné administrativy, ale těžce bychom lapali po dechu z toho, co vyvádí paní Clintonová coby presidentka USA. To zejména tyto tweety (obrazně řečeno), včetně jejich obsahu, umožnily panu Trumpovi „obejít“ zcela proti němu až hystericky nepřátelsky naladěná mainstreamová média (resp. onu většinu, která se takto chová) a oslovit voliče přímo, bez mediálně manipulativního prostřednictví. Stýskání si nad psychikou pana Trumpa a nad jeho chováním (na sociálních sítích) je tedy vlastně žehráním na jeho volební vítězství. Jde vlastně o jakési volání po Trumpovi – ale bez Trumpa, tedy po kvadratuře kruhu.

Co však považuji za podstatnější je titulní otázka, tedy zda v tom šílenství není metoda. Nevzniká takto mediální mlha, za kterou může být s větším klidem prosazeno mnoho dobrého? Nejde o vyřazení kontrolní role tisku, ale o nějaké východisko ze situace, kdy média šílí z téměř každého kroku presidenta Trumpa a vyvozují dalekosáhlé, v zásadě vždy negativní, varovné až apokalyptické závěry prakticky z čehokoli co řekne nebo udělá, ba dokonce často i z toho, co neřekne či neudělá. Neslouží tedy tweety panu Tumpovi, alespoň částečně, jako kouřová clona? Vždyť čím více se mediální křídlo Demokratické strany (New York Times, Washington Post, CNN, etc., etc.) zabývá obsahem jeho twitterového účtu, tím nerušeněji se jím prosazovaná politika pod takovým bizarním až paradoxním krytem může rozvíjet. Jistě, může jít o uplatňování promyšleného plánu, nebo o poznání vzešlé z náhodného pozorování, že to funguje – a když něco funguje, je přece rozumné se toho napříště přidržet, stejně jako to může být zcela bezděčné. Co je nepochybné, že to pan Trump nedělá navzdory svému naturelu. Jenže ono je to přece jedno – vždyť na každý pád je výsledkem v zásadě úspěšná realisace politiky, která je mnohem lepší než cokoli, co by nás čekalo s paní Clintonovou, a která věcně Autorovi v řadě podstatných ohledů vyhovuje. Troufám si tvrdit, že totéž lze více či méně říct o všech konzervativcích.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.