Evropská unie. Hospodářský prostor s politickou vizí

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 8. 2013 13:51

Napsal Redakce

Brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo antologii textů zabývajících se otázkou sjednocování starého kontinentu, které v roce 1993 vyústilo ve vznik Evropské unie.

„EU je obtížně uchopitelný fenomén, a proto i výběr textů byl nesnadný“, říká v předmluvě editor Ondřej Krutílek. Nakonec byly zahrnuty hlasy ze zahraničí, ale i z Česka, a to jednak texty, nabízející neotřelé pohledy jdoucí náležitě „pod povrch“, a pak také příspěvky, které ve své době vzbudily takovou pozornost, že se později staly předmětem odborné nebo laické debaty. Publikace je rozdělena do tří chronologicky řazených sekcí – teoretická reflexe, historická zkušenost a politická vize. Mám zato, že sborník uvítají nejen studenti, ale mohou jej s užitkem přečíst všichni, kteří se vážně zamýšlejí nad smyslem a směrováním evropského projektu.

Ondřej Krutílek (ed.), Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2013, brož., 328 s.

Ukrývání politiky a úskalí centralizace

„Pomíjení historických, kulturních a sociálních předpokladů, resp. mezí sjednocování je pro politický integrační proces, jak jej známe v posledních dvaceti letech, bohužel typické. Současná situace je však vážnější. Snaha za každou cenu udržet euro na celém území, kde nyní platí, je zdůvodňována ekonomickými potřebami, jež jí mají dodat legitimitu a vytvořit prostor pro další integraci, či spíše centralizaci finančního sektoru. Ve skutečnosti však jde o ideologický pokus trvat na politickém projektu, jehož nevýhody jsou stále zřejmější.

Před pokusem skrýt politiku za ekonomickou argumentaci jsme ovšem byli dávno varováni. Už na počátku 90. let minulého století například Ralf Dahrendorf dobře vytušil, že myšlenka konce dějin jako vítězství liberálně demokratického systému bez srovnatelné alternativy může vést posléze k pokušení podřídit politiku ekonomickým požadavkům a obdivovat takové způsoby řízení společnosti, které nabízejí třeba asijské autoritativní režimy, tedy efektivní svět ekonomických hodnot bez „rušivých elementů“ západní svobody. (...) Není paradoxem, ale nejspíše logickým důsledkem, že často tam, kde se argumentuje ekonomickou nutností, se vlastně o žádné ekonomicky podložené argumenty nejedná; to pouze jistý typ politické ideologie využívá ekonomii jako zaklínadlo pro prosazení svých představ. Důležitý je onen mechanismus, kdy se demokratická politika oslabuje na základě zdánlivě objektivních důvodů, které před nás prý staví ekonomická realita.

Proces, jakým probíhá snaha o eliminaci politiky, nám výstižně popsal již ve 30. letech německý politický a právní filosof Carl Schmitt. „Stát se stává společností,“ napsal Schmitt, a „po stránce etické a duchovní se stává ideologicko – humanitární představou „lidstva“; na druhé straně se stává ekonomickou a technickou jednotou uniformního systému produkce a komunikace.“ A stejným způsobem se z ideálu nebo programu podle Schmitta stává „tendence nebo hospodářská kalkulace. Z politicky sjednoceného národa se na jedné straně stává kulturně zainteresované publikum, na druhé straně zčásti provozní a pracovní personál, zčásti masa konzumentů. Vláda a moc se v duchovním pólu mění v propagandu a masovou sugesci a na ekonomickém pólu v kontrolu.“ Popis proměny, na jejímž konci není svoboda a ekonomický rozvoj, ale manipulace a kontrola, Schmitt zakončuje důležitým konstatováním, že takový systém nakonec „nemůže uniknout logice politična.“

Uvědomění si skutečnosti, že eliminace politiky povede dříve či později k tomu, že se politika vrátí, je velmi důležité. Technická řešení, pomíjení zájmů a jejich střetu, ignorování veřejné diskuse popř. názorů těch sociálních skupin, které se vzhledem k převládajícímu diskurzu nemohou do debaty účinně zapojit, jsou cesty, kterými nelze dlouhodobě jít, aniž bychom neriskovali hromadící se napětí, jež se dříve či později nějak projeví. Současné návrhy na řešení evropské krize jdou stejným směrem, který občané evropských zemí odmítli téměř vždy, kdy dostali příležitost se vyjádřit. Pomíjení vůle národních společností evropskou elitou je permanentním zdrojem krize. Když se dnes její stálí protagonisté pokoušejí znovu nabízet hlubší integraci jako řešení předcházejících špatných integračních kroků a zdůvodňují ji „objektivními“ ekonomickými potřebami, pak hazardují s tím, co je pro demokracii v každém ohledu klíčové, totiž s důvěrou občanů. Tím ovšem riskují, že návrat politična může být jednou překvapivý, radikální a může mít devastující účinky.

(...)

Není ani náhoda, že příslušníci evropské elity nabízejí jako řešení ekonomických problémů stále častěji nejen větší evropskou centralizaci, ale také celosvětový systém, který je označován jako globální vládnutí. I tato myšlenka, byť pod méně spektakulárním názvem, už byla dávno politickými mysliteli analyzována a její důsledky popsány. Avšak důležitější než analýzy mezí a důsledků případné politické jednoty, jež by měla univerzální povahu, je otázka, kterou si výše citovaný Carl Schmitt v této souvislosti kladl a kterou si musíme položit i my: „...jakým lidem připadne ona strašlivá moc, která je spojena s celosvětovou hospodářskou a technickou centralizací. Tato otázka se nedá v žádném případě odbýt tím, že všechno půjde prostě „samo od sebe“, že věci se budou „samy spravovat“ a že vláda lidí nad lidmi se stane zbytečnou, protože lidé pak budou absolutně svobodní“; neboť otázkou je právě to, k čemu budou svobodní,“

Schmittovo tázání je i pro nás klíčové. Máme-li se vzdát části své svobody, možnosti rozhodovat o svých záležitostech v srozumitelném kontextu veřejného prostoru, který nám poskytuje národní stát, máme-li svěřit politikům, kterým věříme méně než kdykoliv předtím, pravomoci, jež budou uplatňovat v naddemokratickém celoevropském či celosvětovém prostoru, měli bychom vědět, kdo bude rozhodovat, komu bude taková moc sloužit a k čemu nám to všechno vlastně bude. Svoboda a demokracie jsou velmi křehké fenomény, které potřebují řadu podmínek. Měli bychom být velmi pozorní, než některé z těch podmínek odstraníme. Může se snadno stát, že spolu s nimi nenapravitelně odstraníme i onu svobodu a demokracii.

Petr Fiala: Evropské půjčky na budoucí svobodu; text původně publikován v revue Kontexty 5/2011, redakčně upraveno a kráceno.