Obsah

Neměl by člověk raději vyhynout?

Vážně, má smysl se za svého života trápit, pak stejně zemřít; a jako celek, lidstvo, být hrozbou planetě Zemi? Nebylo by celkově lepší, kdyby lidský druh neexistoval?

To je jedna z otázek, kterými se ve vynikající knize „Podstata člověka: O ohrožení lidské legitimity“ zabývá současný francouzský filosof Rémi Brague a kterou v češtině vydalo brněnské CDK.

Nechci psát recenzi knížky celé, která je komplexním a zdařilým filosofickým pojednáním; pouze si v Bragueově duchu trochu pohraju s tou otázkou první.

Západní civilizace má čtyři zdroje: židovský, řecký a římský, jež v jeden kmen spojil zdroj křesťanský. Zjednodušeně to lze vyjádřit formulací „Atény a Jeruzalém“. Atény reprezentují antický svět, Řecko a Řím; Jeruzalém náboženství, judaismus a křesťanství. Pro Atény bylo příznačné přesvědčení, že (ne ledajakým, nýbrž) správným použitím rozumu poznáváme Pravdy – tj. absolutní, objektivní pravdy o tom, co je dobré a spravedlivé, jak správně žít. Pro Jeruzalém naopak přesvědčení, že tyto Pravdy poznáváme (ne falešnou, nýbrž) pravou vírou na základě pravého Božího zjevení. Atény – toť rozum a filosofie; Jeruzalém – toť víra a náboženství. Křesťanskou syntézou obou vznikla západní civilizace.

A nyní se podívejme na alternativu vůči Aténám a Jeruzalému, na civilizaci post-západní. Člověk prý vznik evolucí jen jako čistě materiální bytost, jeden z mnoha živočichů, od ostatních odlišen nikoli kvalitativně, nýbrž pouze kvantitativně. Skutečným původcem člověka je Zeměkoule, naše Matka Gaia.

A proč by měl člověk vůbec existovat? V momentu, kdy je zrozen – vlastně v momentu, když je zplozen –, je odsouzen k trestu smrti. Ať dělá, co dělá, nakonec ho čeká smrt. Navíc během života je nešťastný a trpí. Pak smrt. Je vlastně morálně ospravedlnitelné plodit a rodit děti?

Čeká je v životě jen trápení a smrt. Pokud dítě nezplodím a neporodím, nejsem odpovědný za jeho utrpení a smrt; když však dalšího člověka přivedu na svět, jsem jako krutý vrah: vrhnu ho do světa, v němž bude trpět a pak zemře, bude na něm Přírodou vykonán trest smrti. Není lepší, mravnější se sterilizovat a žádné děti nemít?

Ale i kdyby v utilitárním kalkulu lidé jako celek za život zakusili více štěstí než utrpení (což vůbec není jisté), stejně to nestojí za to. Člověk je totiž neuvěřitelný vrah a predátor vůči všem živým tvorům ostatním. Říká se, že do konce 21. století my lidé můžeme vyvraždit, zlikvidovat až polovinu stávajících živočišných druhů.

Není proto z utilitárního hlediska aplikovaného na všechny živočišné druhy lepší, abychom jako lidé vyhynuli? Planeta Země by bez nás byla celkem spokojená a ostatní živočichové šťastnější. Environmentální rovnováha, kterou my lidé narušujeme, by se rychle obnovila.

Planeta bez lidí, jaké to štěstí, radost a nádhera! To je přesvědčení, které zastávají stoupenci tzv. Hlubinné ekologie (byť se zdráhají to otevřeně přiznat.)

Je někde chyba v této úvaze? Není, pokud bereme člověka pouze jako materiální bytost a produkt slepé evoluce (ale jak pak mohla Matka Gaia stvořit něco, co je jí hrozbou, tudíž něco složitějšího, dokonalejšího než Ona sama a jí nadřazeného?). Požadavek sebe-zániku lidstva je dle Braguea logickým důsledkem ateismu a materialismu – a já s ním souhlasím.

Uvažme však alternativy. Atény: člověk je „živočich rozumový“, tedy od ostatních živočichů odlišen nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně. Má schopnost poznávat pravdu, dobro, krásu a podle nich jednat. Má svobodnou vůli. I život pln utrpení stojí za to, máme-li vnímání pravdy, dobra, krásy. To nás odlišuje od zvířat.

Jeruzalém: jak říká první kniha Bible, Genesis, veškeré Boží stvoření je dobré, dokonce „velmi dobré“. Člověk je vrcholem stvoření; dostává mandát spravovat přírodu a „být plodný a množit se“. Člověk je vůči přírodě – stejně jako vůči sobě, své osobě – nikoli vlastníkem, nýbrž jen správcem. Má povolení přírodu a sebe nikoli devastovat, ničit, nýbrž odpovědně spravovat, a z toho, jak tak činí, bude po smrti Bohu skládat účty. Člověk je však nadřazen všem živočichům ostatním, protože je stvořen k obrazu Božímu (Imago Dei).

I utrpení má smysl, aby z něj vzešlo větší dobro. Bůh zlo netvoří a ani nechce, leč jen toleruje; zlo ukazuje krásu dobra, a kdybychom byli naprogramovaní jako roboti konat jen dobro, nebyli bychom zajímaví, neměli bychom žádnou vnitřní důstojnost, byli bychom jen stroje. Právě svobodná vůle, schopnost konat dobro i zlo, je zdrojem dramatu našich životů.

Rémi Brague říká, že má-li západní člověk smysluplně přežít a vůbec mít důvod k existenci, musí se „vrátit“ do Atén a Jeruzaléma. A já si myslím, že filosoficky i existenciálně má pravdu naprostou.

Tudíž mi dovolte starý dobrý židovský přípitek: L’Chaim! Na život! Na lidský život. Ať žijeme. My, lidé.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.