Poznámky ke „Konzervativní alternativě“ Jana Drnka (2)

První část zde.

Ve druhém ze tří souborů teoretických poznámek k textu spisovatele a monarchisty Jana Drnka „Konzervativní alternativa“ (Monarchistický zpravodaj, 77/2018, též KL 7-8/2018) se budu nejprve zabývat demokracií jako formou státního zřízení (formou vlády), jejími několika typy včetně těch plně „potěmkinských“ a následně potenciálními možnostmi vylepšení její současné dysfunkční formy podle Drnkových námětů.

Momentálním dominujícím světonázorovým paradigmatem Západu je materialistické novopohanství (tzv. postmodernismus neboli množina odnoží novomarxistické filosofie), které velmi rafinovaně pěstuje kult „svobody“ (jako stavu osvobození/emancipace od maxima povinností za současného realizování maxima příjemností) a „demokracie“ (jako údajné vlády lidu pro lid coby nástroje realizace takto pojaté „svobody“). Pojmem a významy slova „svoboda“ se budu zabývat ve třetí části poznámek, nyní tedy k „demokracii“ coby předmětu nastíněného kultu a zároveň matoucímu pojmu, jehož vžitá definice neodpovídá realitě. S Janem Drnkem se plně shoduji – podobně jako v diagnostice úpadku a pádu dnešní české politiky – v názoru, že současné tzv. demokratické státní zřízení je nefunkční a že předpokladem politické změny k lepšímu je nezbytná jeho zásadní úprava. (Konstatuji však, že potřebnou změnu nemá kdo provést – křesťanští konzervativci a monarchisté nemají na „kontrarevoluční“ aktivitu lidi ani peníze, ti, kdo berou účast na současném stavu si sami rybník nevypustí, a vůle „lidu“ směřuje dnes k výše zmíněné svobodě-příjemnosti nikoli smysluplné svobodě-odpovědnosti).

Drnek ve smyslu úpravy státního zřízení formuluje tři zásadní návrhy: legislativní nadřazení principů křesťanské etiky a filosofie právu a politice; návrat od republiky k monarchii se silným postavením panovníka, který bude vázán křesťanskými principy a úkolem dohlížet na politickou soutěž; nahrazení rovného volebního práva výběrovým (exkluzivním) a změnu v postavení horní komory českého parlamentu (resp. jmenování jejích členů nebo části členů panovníkem).

Demokracie liberální a kompradorská, lidová a participační

Není tomu tak dávno, co se z Institutu Václava Klause (coby liberálně-konzervativního think-tanku) začalo ozývat terminologické volání po „demokracii bez přívlastku“ oproti údajně manipulativním snahám znásilňovat „demokracii“ novodobým názvoslovím, respektive pojmem „liberální demokracie“. Připomeňme, že od zakladatele zmíněného institutu slýchali čeští občané už před více než čtvrtstoletím propagaci „tržního hospodářství bez přívlastku“, načež se ukázalo, že s touto cestou je spjata také privatizace veřejného majetku, po níž v mnoha případech nezbylo nic kromě otázky, zda šlo o záměr nebo diletantismus. Na místě je tedy etická obezřetnost a etymologická důslednost. Předesílám, že na rozdíl od Klause a spol. považuji pojem „liberální demokracie“ za adekvátní a pojem demokracie sám o sobě naopak za vágní a matoucí, zároveň vidím jako nezbytnost hledat nový výstižný přívlastek pro „demokracii“ současnou.

Pojem „liberální demokracie“ vhodně charakterizuje státní zřízení či státoprávní model, jehož obsahem je garance přirozených lidských práv, rozdělení státní moci (výkonná/zákonodárná/soudní), svobodná soutěž politických stran a možnost svobodného podnikání, nejde tu o žádné znásilnění obsahu ani protimluv. Tento model je ve značné míře historicky provázán s konkrétní politickou ideologií – liberalismem, ale ze své podstaty připouští i vládu na základě jiné politické ideologie např. socialismu nebo „katolicismu“, jako forma vlády může být uplatňován v republice i monarchii. V českém prostředí má „liberální demokracie“ tradici sahající do třetí třetiny 19. století, kdy začala vznikat soustava českých politických stran, tradičně (a do jisté míry oprávněně, byť šlo o „liberální demokracii“ s mnoha podstatnými vadami) je spojována s meziválečnou Československou republikou, zaváděna byla rovněž v prvním dvacetiletí po pádu komunistické vlády. 

Vzhledem k vývoji po druhé světové válce, kdy byl namísto německého okupačního režimu revolučním násilím nastolen politický model nazývaný „lidová demokracie“, je pro odlišení dvou neslučitelných „demokracií“ v českých dějinách u té výše popsané vhodné důsledně užívat přívlastek „liberální“, ať již kdy byl používán více nebo méně. (Vymezuje svobodnou garanci přirozených a občanských práv proti nesvobodnému bezpráví, svobodnou stranickou soutěž a dělbu moci proti koaličnímu či stranickému monopolu a mocenské totalitě, svobodu podnikání jednotlivců proti státnímu ekonomickému centralismu.)

Zatímco „liberální demokracie“ 20. století vzešla z tradic západního křesťanství a humanismu (ponechme zde nyní stranou podstatné rozdíly mezi katolicismem a protestantismem, jakož i míru vzájemné slučitelnosti těchto kulturních proudů), „lidová demokracie“ vzešla z východního marxismu-leninismu a asiatské despotické tradice a byla od počátku do konce ve své podstatě reálným politickým i etymologickým podvodem s katastrofálními důsledky. A ještě jednou, období lidové demokracie (koalice tzv. Národní fronty) 1945–1948 a (Komunistické strany Československa) 1948–1989 patří k vůbec nejtragičtějším a nejtemnějším obdobím českých dějin – ani jedno z nich nemělo s „liberální demokracií“ nic společného. Pro české prostředí je důležité odlišit demokracii „liberální“ od „lidové“ nehledě na mínění Václava Klause, jehož verbální pravicový konzervatismus a současné hájení lidového demokrata Edvarda Beneše je obsahově rozporné. Tolik pro pořádek v politice paměti.

Nyní k soudobému vývoji na Západě a u nás.

Obecně lze říci, že se na Západě ve druhé polovině 20. století (byť stopu tohoto vývoje lze nalézt už mnohem dříve) „liberální demokracie“ postupně proměnila v „kompradorskou demokracii“ a tato se zase ve 21. století proměňuje v tzv. „participační demokracii“. V demokracii kompradorské neboli místodržitelské se volení zástupci čím dál více stávají úředníky (byrokraty), kteří nereprezentují voliče a nehájí zájmy občanů toho kterého státu, ale hájí a reprezentují finanční, obchodní a politické korporace nejrůznějšího druhu. Demokracie participační pak je politickým a etymologickým podvodem, v principu podobným jako byla výše zmíněná „demokracie lidová“. V tomto typu „demokracie“ se reálná vláda od místy ještě relativně autonomních kompradorů (tj. vlád a legislativců dříve nezávislých států nyní přeměňovaných v úřady kolonií) přesouvá stále více k střediskům centralizované nadnárodní moci. Tato moc si vedle postupně podmaňovaných byrokratů volených ve volbách pěstuje své páté kolony – tzv. neziskové organizace – jejichž prostřednictvím prosazuje vlastní politický vliv a jejichž existenci a činnost absurdně vydává za podílení se občanů na správě věcí veřejných – samozřejmě, že bez mandátu a odpovědnosti. (Mimochodem pojem „participační demokracie“ byl používán zdivočelými západními univerzitními studenty „1968“, kteří chtěli „participovat“ na volbě studijních programů, schvalovat profesory i obsah konkrétní výuky.)

Jaký byl v tomto ohledu vývoj v České republice v posledních 28, respektive 30 letech?

Po kontrarevolučním vzepětí českého národa (ve smyslu proti komunistické permanentně revoluční zločinné vládě) v listopadu a prosinci 1989 začaly od ledna 1990 probíhat dva procesy – zavádění „liberální demokracie“ a současně realizování „kompradorské demokracie“ v její tuzemské postkomunistické formě. Moc si rozdělily kompradoři z řad bývalé komunistické nomenklatury a s ní kooperující části disidentského hnutí, připojili se ti, kdo měli tvrdé lokty a odolný žaludek. Během prvních dvaceti let měl tento systém ještě jisté znaky a tendence „liberální demokracie“, snad lze říci, že „liberální demokracie“ sváděla většinou (ale ne vždy) marný boj s „demokracií kompradorskou“. K zásadnímu přelomu v neprospěch „liberální demokracie“ došlo v roce 1998 uzavřením tzv. opoziční smlouvy mezi vítěznou opozicí a dosavadní vůdčí politickou stranou a následným paralyzováním plánu propagovaného ve volební kampani vítězné strany (tj. sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana) na vyšetření podvodů v průběhu tzv. ekonomické transformace (Akce čisté ruce).

V posledních deseti letech tj. od českého ratifikování Lisabonské smlouvy Evropské unie (podpisem prezidenta V. Klause) v roce 2009 probíhá plíživý proces změny „kompradorské demokracie“ v „demokracii participačně-integrační“ tj. ve smyslu maximální integrace do (pro někoho zaopatřujícího pro jiného zotročujícího) politického a hospodářského systému Evropské unie a globálního finančního kapitalismu (za pomoci „participujících“ pátých kolon). Pakliže dojde k včlenění do sjednocované Evropské unie podle současného směřování (tj. integraci ČR do EU), je pravděpodobné, že zcela zanikne česká státní suverenita a posléze i český stát jako takový (a nastane horší situace, než byla sovětská satelizace před rokem 1989), zbydou podmaněné regiony podléhající centrálnímu „postmodernisticko-totalizujícímu“ řízení. Potenciální alternativy k tomuto scénáři jsou dvě až tři – (1) reformování EU formálním návratem minimálně před Lisabonskou smlouvu a jejím novým (např. konfederačním) sebedefinováním; (2) vystoupením České republiky z EU tj. „czexitem“; (3) postupný rozvrat a rozpad EU.

Jak změnit dysmokracii ve funkční systém

Současná kombinace „kompradorské demokracie“ s „participační demokracií“, pro níž lze použít pomocný identifikační termín dysmokracie (dysfunkční mutace „liberální demokracie“), nezajišťuje:

…ani garanci přirozených práv člověka (viz jeden příklad z mnoha – tlak na práva nepřirozená jako je právní statut pro netradiční manželství a s ním spojená adopce dětí při současné tendenci k omezování/odebírání práv biologických rodičů na výchovu dětí podle vlastního přesvědčení);

…ani dělbu státní moci (viz politické působení nevolených nátlakových pátých kolon tj. nadací a „neziskovek“ dotovaných ze státních rozpočtů, EU, OSN apod. nebo z politizujících soukromých fondů – ve smyslu ovlivňování legislativy, exekutivy a v důsledcích i justice);

…ani svobodnou hospodářskou soutěž (současný „finanční kapitalismus“ je bezpochyby drancujícím parazitním a fakticky zlodějským systémem a jeho tzv. celosvětový volný trh je pouhou fikcí – reálná hospodářská a podnikatelská soutěž je „ekonomickou globalizací“ a zmenšováním vlivu státních/národních reprezentací na „národní hospodářství“ v jednotlivých státech nikoli svobodně realizována, ale systematicky potlačována a to s dalekosáhlými negativními hospodářskými a kulturními důsledky).

Současná dysmokracie reálně zajišťuje pouze dílem reálnou (rozdělení procentuálního podílu na moci) a dílem fiktivní (svorná neschopnost reformovat dysmokracii) soutěž politických stran, která je ovšem zároveň spojena se silnou politickou a mediální diskriminací politických stran tzv. antisystémových.

Otázku, zda „liberální demokracie“ coby forma vlády už ve své podstatě předjímá tyto konce, protože je založena na špatných předpokladech, zde ponechávám stranou a pouze doporučuji analýzy a úvahy (jako část gigantického díla) rakouského monarchisty – vynikajícího politologa a historika dějin idejí a politických dějin profesora Erika von Kuehnelta-Leddihna: Svoboda nebo rovnost (Liberty or Equality, 1952 – dostupné online viz anglická wikipedie, část vyšla česky v revue Střední Evropa), Levicové smýšlení. Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi. (Leftism Revisited: From de Sade…, 1990; Praha 2010) a Demokracie – analýza (Demokratie. Eine Analyse, 1996).

Nyní k Drnkovým návrhům, a to v opačném pořadí, než jsem je uvedl výše.

Drnek: „Jsme toho názoru, že i rovné volební právo má své meze. Jsme sdostatek realisté na to, abychom si uvědomili, že lidé nemají stejné vědomosti, znalosti, přehled či kvalifikaci. Hlasy vynikajících osobností, které mají přehled i znalosti a současně výrazný charakter zanikají v mase hlasů méně informovaných a snadno manipulovatelných voličů. To považujeme za nespravedlivé a rovnost hlasů považujeme v tomto případě za společnosti škodlivou. Máme za to, že by především neměli mít volební hlas lidé se záznamem v trestním rejstříku, případně lidé, kteří od státu berou více, než mu dávají. To je ale věc diskuse, kterou se snažíme vyvolat. Instituce rovného volebního práva není tabu, o němž by se nesmělo diskutovat. Navrhujeme také, aby lidé, kteří se o stát či obec výrazně zasloužili, disponovali větším počtem hlasů. Uvědomujeme si, že by to vedlo k vytváření jistého druhu společenské elity, ale elity ušlechtilých.“

Komentář: Ano, toto je jeden z nejdůležitějších předpokladů smysluplné reformy současné dysmokracie. Souhlasím, že volební právo by mělo být omezeno – žádné právo: ti kdo porušili trestní zákon, ti, kdo neplatí daně, ti kdo vzděláním nedosáhli alespoň na výuční list, ti kdo nedosáhli zralejšího věku (18 let je málo). Ano, je to věc diskuze, stejně jako plně oprávněné bonusy pro společenskou elitu (mravní, vědeckou, uměleckou) a odhodlání zdravé části společnosti.

Drnek: „Nevěříme, že by demokracie mohla být samospasitelným a samoregulačním systémem, a vidíme kolem sebe dost příkladů, že tomu tak v praxi není. Chceme, aby na pravidla demokracie dohlížel nevolený panovník. Proto, z takového praktického důvodu (ne z nějaké nostalgie po starých časech), jsme monarchisté. […] Hlavním politickým úkolem panovníka je podle našeho názoru právě dohled nad demokracií, nad pravidly politického boje. Aby byl v této úloze nezávislým arbitrem, nesmí být panovník součástí politické soutěže, jak tomu je u prezidenta. Jeho pozice musí být výsledkem jiného principu, totiž dynastické posloupnosti. Jen tehdy bude mít panovník zodpovědnost za svěřenou zemi vůči předkům i potomkům. Nevíme o nikom jiném, kromě panovníka, kdo by v takové politicky neutrální (nevolené) a nekorumpovatelné pozici mohl být.“

Komentář: Rovněž nevěřím, že je demokracie „samospasitelným a samoregulačním systémem“, ale pro upřednostnění monarchie jsou zde i jiné důvody, například jednoznačná preference principu hierarchického před rovnostářským. S uvedenou rolí a dohledem panovníka nad demokracií coby nezávislého arbitra souhlasím, jen bych to formuloval jako „jeden z jeho hlavních úkolů“. Ohledně jeho pozice plynoucí z dynastické posloupnosti si nejsem jist, snad by bylo možné nalézt i jinou alternativu volby (samozřejmě, že nikoli „lidem“ ani parlamentem).

Drnek: „Chceme navázat na tisíciletou historii české státnosti. Chceme zpět celou tuto historii, nezkreslenou a nezatajovanou. Jsme dostatečně kritičtí, abychom se dokázali kriticky postavit i ke sporným nebo chybným počinům některých našich panovníků.“

Komentář: Ano, s návazností na tisíciletou historii českého státu souhlasím, stejně jako s kritickým přístupem k jednotlivým panovníkům včetně toho oprávněně nejobdivovanějšího – Karla IV., jehož zbožné přesvědčení o úkolech panovníka formulované v autobiografii by se mělo stát symbolem a závazkem českého vladaře.

Drnek: „Republiku považujeme za institucionalizovaný výsledek vzpoury proti panovníkovi, který opírá svoji legalitu o vylhanou historii a nijak nenavazuje na skutečnou historii státu a na kontinuitu jeho tisíciletého práva. Republika je pro nás cosi, co vzniklo na zelené louce jako novotvar a konstrukt mocichtivých samozvanců. Proto se také ihned po svém vzniku stala nástrojem na ovládání a permanentní okrádání obyvatel, což se nyní v celé nahotě ukazuje, když byly opuštěny zástěrky a kamufláže ideologií.“

Komentář: Především je třeba systematicky odelhat české politické a kulturní dějiny 20. století zaplevelené několika etapami mýtotvorné propagandy. Kořeny nastolení republiky, a toho, že se to stalo tak, jak se to stalo, je třeba hledat v 19. století a na přelomu 18. a 19. století. Vše podstatné k bezprostřednímu vzniku Československa lze nalézt v monumentální monografii profesora Josefa Kalvody Genese Československa 1914–1920 (objednávka – Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., 650 stran/560,- Kč), kterou jsem v loňském roce připravil do tisku ve druhém českém rozšířeném vydání (cca o 150 stran). Nedostatky meziválečného Československa a jejich katastrofální důsledky jsem zřetelně formuloval ve své knize Mnichovská zrada, nebo pražský krach. Nečasova mise a rozpad Československa v roce 1938. (objednávka tamtéž – 250 stran/240 Kč).

Drnek: „Navrhujeme, aby se horní komora parlamentu (Senát) stala nikoliv volenou, ale z části nebo úplně jmenovanou panovníkem, aby ji tvořili odborníci, lidé zasloužilí o stát, lidé charakterově a mravně na výši. Schvalování zákonů by mělo probíhat v konsenzu obou komor parlamentu nebo hlasovací většinovou shodou obou komor.“

Komentář: S tímto principem souhlasím.

Drnek: „Trváme na křesťanském kulturním základu naší civilizace, tedy na onom všem společném nevolitelném měřítku hodnot, které z křesťanství vychází. Chceme toto měřítko upřednostnit před cizorodými kulturními vlivy jiných náboženství, ačkoliv pro judaismus a islám by mělo platit stejné měřítko.“

Komentář: Souhlasím s názorem, že křesťanství je kulturním základem naší civilizace a že by bylo přínosné, kdyby tento základ byl prohlášen také za základ současné politiky a legislativy. V takovémto případě by ovšem bylo třeba onen křesťanský základ adekvátně a srozumitelně (i pro ty, kdo se ke křesťanství nehlásí) konkretizovat a vložit ho jako základní kámen do české ústavy. Nesouhlasím ovšem s rozmělňováním tohoto základu úvahami o jeho kompatibilitě s judaismem nebo islámem (nejen proto, že o této kompatibilitě mám vážné pochybnosti). Zároveň připomínám, že s ohledem na reálné momentální světonázorové poměry mezi českým obyvatelstvem jsou tyto úvahy pouze teoretické a mají nádech utopie, stejně jako většina ostatních zde prezentovaných úvah.

Drnek: „Chceme, aby tento systém hodnot byl respektován jako výchozí bod našeho zákonodárství, aby skončilo relativizování zločinů jako je krádež, podvod, lež, zabití aj. Chceme v plném rozsahu obnovit právo na soukromý majetek a na jeho obranu, na obranu života jednotlivce jednotlivcem, kromě obrany státní a institucionální.“

Komentář: Co se týče přirozeného práva na soukromý majetek a jeho ochranu, souhlasím rovněž. Pouze dodávám, že pokud bychom k věci chtěli přistoupit poctivě, mělo by být deklarativně formulováno, že pozemková reforma po první světové válce, stejně jako vyvlastňování a znárodňování po druhé světové válce, byly v rozporu s tímto přirozeným právem. Rovněž by mělo být zpracováno alespoň základní orientační prohlášení k privatizaci a restitucím 90. let a po správném pojmenování věcí týkajících se jak násilných, tak privatizačních majetkových „přesunů“ ve 20. století by měla proběhnout veřejná diskuze, zda a případně jak je možné ještě po mnoha letech napravit některé křivdy a potrestat některé zločiny. Tak bychom se teoreticky mohli dostat k serióznímu výchozímu bodu pro zajišťování ochrany soukromého majetku dnes.

Drnek: „Chceme, aby v tomto duchu byly cílevědomě vychovávány další generace. Fakticky chceme obnovit výchovu v jejím původním významu, v rodině i v instituci. To znamená, že považujeme výchovu za cílené ztvárňování osobnosti. Odmítáme myšlenku, že se má malé dítě v anarchistické pseudosvobodě vychovávat samo (maoismus), že tedy výchova je násilím páchaným na dítěti. Dítě není svobodné ani svéprávné.“

Komentář: S těmito názory plně souhlasím. Považuji problém výchovy a vzdělávání za jeden ze tří nejdůležitějších politických úkolů současnosti (spolu se starostí o suverenitu a bezpečnost a s odklonem od pasivního podléhání globalizační ekonomice směrem k odpovědnému národohospodářství). Na tuto problematiku se zaměřím v poslední třetí části svých poznámek.

(Dodatek k použité terminologii: pojmy „kompradorská demokracie“ a „dysmokracie“ jsem převzal od mých oblíbených současných polských akademických kulturně-politických analytiků.)

Pokračování.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.