Rok 1968 v Československu – deformovaní komunisté, fata morgana lidu, rej nevyléčitelných (I)

Motto:Kde jsou naše hranice? Je vůbec rozdíl mezi našimi a vašimi hranicemi? Já myslím soudruhu Dubčeku a soudruhu Černíku, že si nemůžete odpovědět jinak, než že máte jen jedny hranice na západě a to je i naše hranice.

Alexej Nikolajevič Kosygin, předseda rady ministrů SSSR

Může současná česká kulturní a politická krize nějak souviset s událostmi, které se odehrály v Československé socialistické republice před půl stoletím?

Skutečností je, že český národ nedokázal – což bylo v rámci polistopadové transformace takřka nemožné, nicméně v podmínkách následné politické svobody i přes všechen postkomunistický marasmus uskutečnitelné – zefektivnit proces „odkomunizování“, tj. ustavení kulturního právního státu. Se svými historiky, publicisty, novináři však selhal – a to je mnohem povážlivější – i v procesu „odelhávání“ národní minulosti přetavené do propagandistických zahnívajících mýtů vyrobených profesionálními podvodníky a jejich užitečnými pomocníky (jedno, zda fanatiky, diletanty či oportunisty).

K tomuto selhání patří i polistopadové a v různých obměnách přetrvávající zahalování událostí roku 1968 závojem matoucích interpretací, polopravd a nepravd.

***

Pohlédneme-li zpětně na Československou socialistickou republiku přelomu let 1967 a 1968, spatříme komunistický totalitní režim, po takřka dvacetileté krutovládě zdola nevyvratitelně mocensky ukotvený, následující poslušně cizí zločinnou mocnost – Sovětský svaz, jíž odnárodnění a vlastizrádní „českoslovenští“ komunisté už desítky let vděčí za své „místodržitelské“ posty. Tento režim právě nepříliš úspěšně řeší, se sovětským souhlasem a svým způsobem dle sovětského modelu, hospodářské obtíže, vzniklé jako důsledek politické praxe založené na nefunkční a zvrácené ideologii marxismu-leninismu. V Československu, tak jako v dalších sovětských satelitech, se komunisté potýkají s celospolečenskými i vnitrostranickými „provozními“ nedostatky, existují zde stranické frakční proudy, které mezi sebou více či méně soupeří, nelze přehlédnout, že za komunistického místodržitele Antonína Novotného (který je spíše komunistickým „liberálem“ než „konzervativcem“, jak bývá mylně označován) došlo k jisté dílčí společenské liberalizaci v rámci neporušitelnosti systému. Zdejší komunistická totalita se v jedné věci odlišuje od výše nastíněného trendu i od ostatních sovětských satelitů (vyjma rumunského) – na území vazalského československého státu nejsou umístěny jednotky sovětské armády a komunistický vůdce a prezident v jedné osobě se svou družinou opakovaně odmítá sovětské požadavky v tomto směru.

Poctivá historiografie měla ohledně „našeho osmašedesátého“ už dávno srozumitelně odpovědět na tři předběžné, nicméně základní otázky. Především by mělo být jednoznačně a srozumitelně zodpovězeno, jaký byl onen dvacetiletý (1948–1968) komunistický režim a jaký byl program a vytyčený cíl „reforem“ roku osmašedesátého. Za druhé je nezbytné vyváženě popsat společenský kvas vzešlý v důsledku onoho programu a možnosti či limity, který tento program umožňoval občanskému aktivismu ve stále totalitním státu (mocenský stranický monopol a státní ideologie zachovány) proměněném po zrušení cenzury na šest měsíců (březen až srpen) v jakousi rozvolněnou až chaotickou diktaturu. A za třetí bylo třeba vyjasnit, jakou roli hrálo spojení (v komunistické hantýrce „přátelství na věčné časy“) Československa a Sovětského svazu resp. připojení československých komunistů k sovětským pupeční šňůrou revolučních tradic, společných zločinů a geopolitických zájmů – a to zejména v kontextu sovětské vůle umístit na československém území své vojenské jednotky a jaderné zbraně.

Nuže, komunistický režim v letech 1948–1968 byl stroze řečeno nelegitimní, zločinný a zavrženíhodný. Ničil národní duchovní i materiální kulturu, zaváděl primitivní komunistickou pakulturu podle sovětského vzoru, zaprodal stát a jeho národy cizí státní moci, poškodil miliony lidských existencí, přivodil statisíce osobních a rodinných tragédií. Výstižné odpovědi o jaké reformy (tj. z hlediska šedesátých let reformy další reformy) reálně šlo, resp. nešlo komunistickým vůdcům v roce 1968, mi poskytl v roce 2010 bývalý tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař, který byl jednou z hlavních komunistických hvězd tzv. Pražského jara. Svým vystoupením v Ústavu pro studium totalitních režimů, v němž se zmínil i o tom, jak se svými „reformními“ soudruhy plánovali před srpnem 1968 další prohlubování procesu demokratizace, mě inspiroval ke třem otázkám, z nichž jsem mu v kuloárech stačil položit pouze dvě. Na otázku, zda měli v úmyslu v rámci jejich demokratizačního procesu zavést stranickou politickou pluralitu, odpověděl: „To myslíte jako povolit agrární stranu? To jsme rozhodně v úmyslu neměli.“ Na druhou otázku, zda hodlali vrátit původním právoplatným vlastníkům majetek, který jim ukradli po květnu 1945 a po únoru 1948, odpověděl: „To myslíte jako odnárodnit? To jsme v žádném případě nechtěli.“

Z těchto dvou odpovědí lze odečíst i odpověď na část výše vyřčené druhé otázky, jaké byly limity občanského aktivismu před srpnovou invazí spřátelených komunistických vojsk. „Reformní“ komunisté hodlali – oproti vůli občanů – zachovat svůj mocenský monopol, konkurenční strany či skupiny neměly být povoleny, o čemž svědčí komunistické obstrukce vrcholící odmítavými stanovisky k žádostem o ustavení Československé sociální demokracie a Klubu angažovaných nestraníků. Co se týče občanského sdružování, všechny vznikající organizace měly být nadále pod komunistickou kontrolou v rámci zavedené jednotící Národní fronty a ve věci práva stačí poukázat na „limitovaný“ přístup k rehabilitacím bývalých politických vězňů resp. na před zákonem nerovné možnosti komunistů a nekomunistů, jakož i na počáteční obezřetné obstrukce a konečné rázné odmítnutí existence nově ustavené organizace bývalých politických vězňů K-231. Ani v ekonomické sféře nebyly vyhlídky občanů o mnoho příznivější, nepočítáme-li nedomyšlené snahy o jakousi nesvéprávnou samosprávu podniků či stále oddalované plošné povolení alespoň drobného podnikání. Pakliže mělo něco zásadní význam a bylo beze zbytku (z hlediska občanů, nikoli vůdčí KSČ) pozitivní, bylo to zrušení cenzury na přelomu února a března 1968 a možnost svobodného cestování na Západ deklarovaná v dubnovém stranickém Akčním programu formulovaném „reformisty“. Co se týká občanské aktivity v nově rozestoupeném společenském prostoru, český národ na ni může být hrdý, totéž ovšem nelze říci o jeho prozíravosti a poctivém zvažování realistických možností do budoucna – leč, ani s odstupem se nelze příliš divit, vždyť naděje umírá poslední.

Není žádných pochyb o tom, že českoslovenští „reformisté“ považovali své přátelství se Sověty a přimknutí k Sovětům za věc samozřejmou a nezrušitelnou, totéž lze říci o přináležitosti do tzv. sovětského bloku (Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci) resp. mezinárodního komunistického tábora včetně podpory agrese severovietnamských komunistů proti svobodnému vietnamskému jihu a Spojeným státům americkým (v komunistické hantýrce americkým imperialistům). Lze mít za prokázané, že součástí sovětské vojenské strategie pro případ války se Západem na evropském bojišti byla v šedesátých letech včetně roku osmašedesátého potřeba umístit na československém území vlastní jednotky a jaderné zbraně. Rovněž je prokázáno, že československá strana (pod Novotného vedením) toto odmítala až do prosince 1965, kdy byla podepsána smlouva o vybudování tří československých úložišť sovětských jaderných zbraní, přičemž bylo počítáno i s obsluhujícím sovětským personálem. Další skutečností je, že termín vybudování úložišť československá strana nedodržela a Novotný nadále – naposledy v prosinci 1967 při pražské návštěvě sovětského vůdce Leonida I. Brežněva – odmítal „ubytování“ sovětských vojenských jednotek. Je tedy pravděpodobné, že výměna Novotného za Dubčeka proběhla v sovětské režii – mimochodem, Dubček nebyl takovým komunistickým liberálem, do jakého se v roce 1968 stylizoval resp., jak si ho představovala závanem svobody omámená veřejnost (např. na 13. sjezdu KSČ v roce 1966 naléhal na permanentní bolševizaci strany v souladu s tou nejlepší gottwaldovskou tradicí). Brežněv hovořil o Dubčekovi jako o „našem Sašovi“ (Dubček vyrůstal v Sovětském svazu a později zde byl také politicky vyškolen), ale v jedné věci se zmýlil: ani Dubček totiž na jaře a v létě 1968 nesouhlasil se stálým pobytem sovětských jednotek v Československu.

Tato stručná data představují podstatnou osu pro porozumění československému roku 1968, z níž je třeba vycházet při hledání odpovědí na další dílčí otázky. Z této osy mj. vyplývá, že úvahy o tom, „zda měly komunistické reformy naději na úspěch“, „zda byli komunističtí reformátoři nadějí národa“, nebo „zda by národ volil reformovanou verzi komunismu, pokud by měl na výběr“, vedou jen do slepé uličky. Co zůstává nezodpovězeno? Především jde o konkretizování onoho odmítání umístění sovětských jednotek na československém území Antonínem Novotným a to jak v první polovině šedesátých let, tak i v letech 1966–1967. Další nejasnosti pak jsou spojeny s potenciální sovětskou účastí na výměně Novotného za Dubčeka a podrobnostmi o jejím provedení. Zda primárním důvodem invaze do Československa byla sovětská potřeba stálého umístění vojenských jednotek, nebo zda tato potřeba byla dokonce motivací dočasné liberalizace (provedené na sovětský popud), aby zde byl důvod vojensky zasáhnout a zůstat, zůstává (nejspíše až do otevření bývalých sovětských archivů) věcí úvah operujících pouze v intencích logiky a míry pravděpodobnosti.

***

U příležitosti 50. výročí reformní „půlletky“ a sovětské okupace je na místě navázat na výše uvedené zodpovězením ještě jedné otázky. Totiž, jak se zachovali komunističtí protagonisté osmašedesátého za svobodných polistopadových podmínek alespoň v některých oblastech veřejného života, zda a jak se projevili – v politice, v obci historiků, mezi spisovateli a publicisty. Z hlediska běžné lidské slušnosti a standardní etiky jistě nebylo nemístné očekávat, že „dočasní“ komunisté (tedy nejen „reformisté“ z let šedesátých, ale i „bývalí“ z let sedmdesátých a osmdesátých), kteří se po listopadu 1989 budou chtít účastnit veřejného života, provedou veřejné pokání a budou žádat o mandát pro výkon veřejných funkcí primárně proto, aby pomohli vykydat pozůstatky totalitního režimu a ozřejmili národu – bez vytáček a příkras, co byl komunismus a také, co se stalo v roce 1968.

V polistopadové české politice se sice neprosadily největší žijící ikony komunistů „osmašedesátníků“ (Čestmír Císař, Oldřich Černík, Zdeněk Mlynář, Ota Šik), ale někteří z jejich pohrobků ano – za všechny připomínám novináře Jiřího Dienstbiera a trojici právníků Zdeňka Jičínského, Petra Pitharta a Pavla Rychetského. Tito bývalí předlistopadoví disidentští aktivisté usilující o dílčí liberalizaci totalitního režimu nyní ze svých vlivných politických postů – není pochyby, že na základě nepsané transformační disidentsko-komunistické dohody, jakož i svých soukromých souznějících „eticko-politických“ kritérií – bránili zákazu komunistické strany, brzdili proces odkomunizování, prosazovali právní kontinuitu se zločinným režimem. Snad ještě výraznější vliv získali ve svém oboru „dočasní“ komunističtí historikové (za všechny jmenuji vlivnou dvojici vystěhovalců ze sedmdesátých let působící v exilovém prostředí tj. Karla Kaplana a Viléma Prečana a s nimi specialistu na Pražské jaro Antonína Benčíka). Tito akademici utvářeli „pokrokářsko-humanistické“ (či v některých případech „pokrokářsko-nacionalistické“) paradigma dějin československého komunismu resp. mýtus o legitimním poválečném nástupu komunistů k moci a jejich evoluční sebeobrodě po selhání v letech padesátých, směřující – jak jinak – k „reformismu s lidskou tváří“ roku 1968 a dále k „chartistickému“ boji za lidská práva. Přitom mj. plně legitimizovali poválečnou zločinnou Národní frontu (1945–1948) a částečně i únorový převrat nepravdivým tvrzením, že šlo o vůli lidu, ignorovali nebo bagatelizovali reálný domácí i exilový protikomunistický odboj, delegitimizovali naprostou většinu slovenského protikomunistického odboje usilujícího o slovenskou státní samostatnost. Nikoli zanedbatelný vliv – na rozdíl od výše jmenovaných bez přímé mocenské či akademické odpovědnosti – na polistopadový společenský vývoj měli také někdejší „reformní“ komunisté z komunistického svazu spisovatelů, přičemž zpravidla neprezentovali více, než vesměs matoucí, dílem adolescentní, dílem pokrytecké a dílem vylhané mlžení (viz mj. Pavel Kohout, Milan Kundera, Ludvík Vaculík).

Symbolickým příkladem (vše)možných důsledků polistopadových souvislostí je začátek referátu jednoho z českých historiků nejmladší generace delegovaného vedením Ústavu pro studium totalitních režimů na dva letošní prestižní semináře uskutečněné u příležitosti 70. výročí československého „února 1948“ (viz Jan Cholínský: „Dva semináře o únoru 1948“ v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ). Tento badatel uvedl bez dalšího komentáře a s poněkud nevyjasněným záměrem svůj příspěvek o poválečných vztazích mezi komunistickými vůdci a členskou základnou za pomoci známého dříve komunistického literáta „osmašedesátníka“: „Samotné únorové události se tradičně vnímají jako velký úspěch, ať již negativní nebo pozitivní, Komunistické strany Československa. To se odráží v literatuře, ať už krásné i odborné. Velice autoritativně to vyjádřil Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění, kde řekl, že v období února stálo za KSČ půl národa a byla to půlka, která byla chytřejší, aktivnější a lepší.“

Historikovu volbu nekomentuji, Kunderův výrok ano. Tvrzení spisovatele-postmodernisty neodpovídá skutečnosti – komunisty v únoru 1948 nepodporovala půlka národa, ale jeho menší část, která nebyla částí chytřejší a lepší, ale právě naopak hloupější a horší. Kunderův tlach souzní s často opakovanou pokryteckou autorehabilitací „reformních“ a dalších komunistů, totiž schovávání se za poválečnou „optimistickou“ (resp. dobou a prostředím determinovanou) mladou generaci. Skutečností je, že příslušní tehdy mladí komunisté patřili ve čtyřicátých a padesátých letech nikoli k „pomýlené generaci“, ale k zfanatizované eticky degenerované menší části mladé generace, která posléze (tedy po dvě desetiletí) v mladé a střední dospělosti participovala na komunistických zločinech a parazitovala na výsadách svého stranictví, zatímco jiná část stejné generace byla ubíjena v kriminálech nebo se musela těžce probíjet v exilu.

***

V dalších dvou částech tohoto článku se budu zabývat některými podrobnostmi souvisejícími s výše prezentovanými otázkami.

Pokračování. Autor je historik.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.