Falšování dějin československého komunistického režimu 1948-1989 nebo multiparadigmatický pluralismus? (část 5/5)

Následující text je pátou, poslední částí zkrácené verze dosud nepublikované studie napsané v loňském roce k 70. výročí československého pádu do sovětského područí, jejíž obsah je platný a alarmující i v roce 30. výročí pádu komunismu… První část zde, druhá část zde, třetí část zde, čtvrtá část zde.

Objasnění příčin „února 1948“

Kulturní národ, který přežije pád do otroctví a získá znovu svobodu, by měl vyšetřit příčiny tohoto pádu, aby mohl formulovat jasné a srozumitelné poučení a přijmout zásadní opatření jako hráz proti čemukoli podobnému do budoucna – to je teze nikoli historiografická, ale filosofická a politická. Následující úvaha vychází z verifikovatelné premisy, že československý komunistický režim vzal Čechům a Slovákům jejich kulturu a svobodu v takové míře, že ho lze symbolicky nazvat režimem zotročujícím – a dále z implikace, že je třeba pokusit se o zmíněné vyšetření příčin za dané situace alespoň v rámci historiografie.

Historickým faktem totiž je, že po listopadu 1989, resp. od roku 1993 nová česká politická reprezentace – ač jasně deklarovala odmítavé stanovisko k celému více než jednačtyřicetiletému období komunistického režimu – žádné vyšetřování „příčin pádu do otroctví“ nenařídila a nezorganizovala.1 O systematické vyšetření těchto příčin se ovšem z vlastního popudu nepokusila ani žádná kompetentní vědecká či univerzitní instituce a tak byla tato problematika odsunuta na vedlejší kolej a stala se spíše předmětem zájmu několika samostatných badatelů a to většinou připojením k jejich jiným/hlavním badatelským tématům. Tito badatelé pak ke škodě věci nenavázali na nejpodnětnější systematická díla vzešlá z českého exilu po roce 1948 – publicistickou práci žurnalisty Miloslava J. Broučka Československá tragédie. Jak byla zbolševizována ČSR z roku 1956 založenou na komplexním využití stenografických záznamů z jednání československého Národního shromáždění2 a odbornou monografii historika a politologa Josefa Kalvody Role Československa v sovětské strategii z roku 1978 založenou na rozsáhlém archivním výzkumu (na základě zvláštního povolení) neodtajněné dokumentace ministerstva zahraničí Spojených států amerických.3 Takřka všichni polistopadoví dále zmínění badatelé (s výjimkou J. Rokoského) však navazují ať již vědomě nebo nevědomě na historika Karla Kaplana, přinejmenším přejímáním jeho výše představené (viz část 4) nerelevantní a nepravdivé teze o přechodu k poválečné Národní frontě – „lid si to přál“.

Jako příklady polistopadového zájmu o téma příčin „února 1948“ lze i přes jejich dílčí nedostatky vzpomenout přínosné práce Tomana Broda, který navázal na své předlistopadové výzkumy v syntéze týkající se česko-slovenské odbojové politiky za války i poválečné třetí republiky (monografie Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948: československá cesta do sovětského područí, Academia, Praha 2002), dále Václava Vebera (monografie Osudové únorové dny 1948, NLN, Praha 2008), který se zabýval tématem komunistického vítězství výhradně na půdorysu dějin třetí československé republiky, nebo Petra Placáka (historický esej Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, Paseka a ÚSTR, Praha 2016), který vycházel z komparace ideologií a z nich vzešlých režimů nacionálního a internacionálního socialismu a sledování kontinuity režimu Národní fronty před a po únoru 1948.

Jako příklady přidruženého zájmu o uvedené téma lze uvést práce Emanuela Mandlera (např. studii „Jeden díl permanentní revoluce v Čechách a na Moravě“, Střední Evropa č. 58-60/1996) či Tomáše Staňka (např. monografii Retribuční vězni v českých zemích: 1945-1955, Opava 2002) primárně zaměřené na objasnění a dokumentaci perzekuce a vysídlení sudetských Němců,4 Jaroslava Rokoského (např. monografii Rudolf Beran a jeho doba. Vzestup a pád agrární strany, ÚSTR a Vyšehrad, Praha 2011) zaměřené na perzekuce představitelů agrární strany5 nebo Víta Smetany zaměřené na vztahy československé politické reprezentace s představiteli západních velmocí a Sovětského svazu 1938-1948.6

Autor této studie se příčinami nastolení komunistického režimu sovětského typu v Československu zabývá dlouhodobě ve spojení se svým hlavním badatelským zaměřením na dějiny českého politického exilu.7 Ve svých závěrech zcela odmítá pokrokářskou koncepci české cesty ke komunistickému režimu a zastává názor, že primárními příčinami pádu Čechů a Slováků do sovětského područí byly zahraniční politika E. Beneše a jeho spojenců během druhé světové války a nastolení poválečného režimu degradujícího ústavní principy a civilizované právo. Zdůrazňuje při tom opomíjenou, zapíranou nebo bagatelizovanou vinu českých sovětofilských nekomunistů dočasně koaličně spojenými se „sovětskými“ českými a slovenskými komunisty, jimž právě tito proradní autoritářští nekomunisté umožnili realizovat připravený plán „dvoufázové revoluce“.

Nastolení neomezené vlády KSČ v Československu počínající 25. únorem 1948 lze v intencích takto nastíněného pojetí doložit rozborem krátkodobých příčin politických (1940-1948) a hlouběji objasnit dlouhodobějšími příčinami kulturními, přičemž osa „vyšetřování“ by měla procházet kolem následujících heslovitě nastíněných tendencí a milníků.

Politické příčiny československého února 1948 se začínají odvíjet nejpozději od léta 1940. Pro jejich zasazení do souvislostí je však na místě zmínit alespoň několik událostí z let 1938-1939: krach a důsledky tajné diplomacie prezidenta E. Beneše vrcholící misí ministra Jaromíra Nečase pověřeného prezidentem, aby požádal francouzskou vládu o zprostředkování nabídky na odstoupení příhraničního území nacistickému Německu; vznik a vývoj československého zahraničního odboje v Polsku pod vedením generála Lva Prchaly, k jehož politickým poradcům patřili národovecký poslanec František Schwarz a žurnalisté Ferdinand Kahánek a Rudolf Kopecký; spojení diplomata Štefana Osuského s E. Benešem ve Francii a utvoření Československého národního výboru akceptovaného francouzskou vládou; odmítnutí (tímto výborem) participování slovenského politika Milana Hodži dožadujícího se garancí slovenské autonomie a širší středoevropské spolupráce na vedení československé exilové politiky; postavení generála L. Prchaly mimo službu tímto výborem, resp. jeho členem generálem Sergějem Ingrem.

Dále to jsou události spojené s činností zahraniční emigrace a odbojem během druhé světové války, které se ukázaly pro následný vývoj podstatnější než události v německém Protektorátu Čechy a Morava nebo samostatné Slovenské republice: vytvoření exilové politické struktury nazvané Prozatímní státní zřízení Československé republiky v emigraci v čele s prezidentem-diktátorem E. Benešem disponujícím výsostnými pravomocemi; uznání této struktury a Beneše jako jejího představitele Velkou Británií (1940, 1941) a Spojenými státy (1941, 1942) byť s výhradami k Benešem a jeho přívrženci vyfabulovaným teoriím prezidentské kontinuity a kontinuity československého státu; bezvýhradné uznání Beneše a spol. Sovětským svazem (1941) po vstupu Sovětů do války proti svému dočasnému spojenci Německé říši; Benešovo ustoupení od spolupráce s polskou exilovou vládou a primární zahraničněpolitická orientace na Sovětský svaz a to včetně trapného a zrádného uznání polské vlády uznáním sovětofilské tzv. lublinské loutkové vlády; Benešova prosovětská mezinárodní politika resp. prosovětský lobbyismus a propagandistická činnost jeho pobočníků Jana Masaryka a Huberta Ripky včetně vydávání propagačních brožur v angličtině a češtině, jakož i zaměření londýnského rozhlasového vysílání; cesta E. Beneše do Moskvy v prosinci 1943, uzavření a ratifikování československo-sovětské smlouvy a Benešovy neveřejné dohody se sovětskými a českými komunisty; zapojení českých a slovenských komunistů prodlévajících v Moskvě a umístěných v československých vojenských jednotkách do sovětských expanzivních plánů; příprava poválečného převzetí moci londýnsko-moskevskou koalicí a nastolení autoritativního státoprávního uspořádání diskontinuitního s uspořádáním meziválečným; cesta zástupců londýnského zřízení do Moskvy a přijetí komunistických návrhů včetně diskontinuitního/protiústavního vládního programu, který byl reálně komunistickým plánem na zbolševizování obnoveného státu.

Z poválečného období pak lze připomenout následující faktory: zastavení americké armády na tzv. demarkační linii podmíněné předchozími politickými ujednáními Spojenců; realizaci komunistických plánů a vládního programu s podporou Rudé armády včetně přejímání lokální moci národními výbory (sověty); perzekuce a ostrakizace potenciálních politických oponentů z řad Čechů a Slováků pod falešnou záminkou jejich kolaborace s nacistickým Německem; omezení politické plurality a svobody slova (tabuizování kritiky Sovětského svazu, prezidenta Beneše a Národní fronty); degradace ústavnosti dalším vydáváním prezidentských dekretů, rozdělením míst v Prozatímním a Ústavodárném shromáždění Národní frontou pro Národní frontu; promarnění příležitosti pro nekomunistické strany udělat první krok zpět od vlastní sovětofilské politiky nepřijetím Marshallova plánu; zbabělá či zdánlivě vychytralá pasivita českých nekomunistických stran při komunistickém ataku slovenské Demokratické strany na podzim 1947; diletantský a zbabělý postup vůči komunistickým manévrům v bezpečnostních složkách a v odborovém hnutí po celé tři roky; nevyužití únorové krize v roce 1948 k vyvolání postupu části armády a ozbrojených složek, jakož i masového občanského odporu proti komunistům.

Dále uvádím tři výroky Edvarda Beneše z let 1935, 1943 a 1948, z nichž je zřejmé, že jeho prosovětská potažmo prokomunistická orientace během druhé světové války byla konzistentní a nikoli pouze pragmatická, jak tvrdí někteří historikové, a že tedy šlo o dlouhodobé cílevědomé směřování, dle slov samého Beneše „o vývojové dokončení“ jeho politiky umožněné jen bolševickou revolucí v Rusku.

V květnu 1935 Beneš navštívil Moskvu při příležitosti uzavření československo-sovětské obranné smlouvy a po vystoupení z letadla na moskevském letišti, jak bylo zachyceno filmovým štábem, veřejně špatnou ruštinou prohlásil: „Přijel jsem k vám více než ochotně“.

V prosinci 1943 Beneš navštívil Moskvu při příležitosti uzavření další československo-sovětské smlouvy – tentokrát o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, a v moskevském rozhlasu dne 21. prosince 1943 prohlásil: „Moje dnešní cesta do Moskvy – stejně jako moje cesta do Moskvy v r. 1935 – není tudíž pro mne nějaké okamžité a příležitostné oportunní gesto válečné politiky, které se dalšími událostmi změní; tato cesta je mi samozřejmým důsledkem, logickým závěrem a vývojovým dokončením naší politiky celého století, umožněným právě jen ruskou revolucí z poslední války, skvělým upevněním sovětského státu a dnešními jeho velikými úspěchy válečnými.8

V únoru 1948 Beneš v souvislosti s vládní krizí uvnitř československé Národní fronty sdělil prostřednictvím tisku občanům, že v dané situaci odmítá možnost jmenovat úřednickou vládu, a dále, že slyšel od předsedy vlády Klementa Gottwalda, „že prý má být učiněn pokus, aby komunisté byli přinuceni podat demisi“. Dále prohlásil: „Ani takový pokus já nepřijímám, stejně jako pokus první, a nepřijmu. S něčím podobným ke mně nikdo přijít nesmí. Vaši demisi – pravil jsem kolegovi Gottwaldovi – bych nepřijal. Dále jsem mu řekl: Vy jste ministerský předseda, bez vyslechnutí vašeho stanoviska nic neudělám. [...] Já mluvím jasně, otevřeně a cílevědomě. Musím vésti vládu tak, aby si nikdo nemyslil, že můžeme vyhnat z vlády největší stranu parlamentní. A ještě něco: budoucí vláda nebude nejen bez komunistů, ale nebude ani bez Gottwalda. Gottwald je předseda největší strany, a když bude jmenována nová vláda, tož ji povede Gottwald. To je mně jasno.9

Komunistická strana Československa získala absolutní politickou moc poté, co s pomocí prezidenta Beneše koncem února 1948 vyřešila podle svých představ vládní krizi.10 Z jejího hlediska šlo o úspěšné završení plánu tzv. dvoufázové revoluce realizovaného v tříletém poválečném období komunistickým slovníkem označovaném jako „přerůstání revoluce národní a demokratické v revoluci socialistickou“. Tento úspěšně realizovaný plán spočíval v postupném odstranění politické konkurence komunistů – pravicové části politického spektra v květnu 1945 a svých dočasných koaličních spojenců levicové orientace v únoru 1948 s mezihrou, jíž bylo pacifikování slovenské Demokratické strany na podzim 1947.

***

Kulturní příčiny československého února 1948 sahají přinejmenším do 19. století – poukázat lze na vliv progresivistických myšlenkových směrů tj. na jedné straně racionalistického liberalismu a liberalistického nacionalismu, na straně druhé kolektivistického socialismu a socialistického internacionalismu působících na českou společnost a na utváření české politické filosofie. Tyto proudy ve spojení s menšinovými náboženskými a pseudonáboženskými směry vedly k oslabení dominantní – s marxistickou ideologií a sovětským komunismem neslučitelné – kultury vycházející z římskokatolického náboženství, z jeho filosoficko-antropologického chápání člověka jako duchovně-hmotné bytosti podléhající objektivně danému mravnímu řádu a z příslušně odvozené hierarchie hodnot.

V návaznosti je na místě zmínit vyostřený protikatolický potažmo protináboženský boj různých intelektuálních skupin a jeho projevy na počátku 20. století i po vzniku samostatného československého státu včetně podílu univerzitního profesora a politika Tomáše G. Masaryka na tomto boji. A to v intencích jeho výroku z roku 1906: „Musíme odcírkevnit celý svůj život. Myslím tím, že musíme odloučit od církve úplně nejen vědu, filosofii a umění – to už se stalo – ale musíme odloučit od církve celou politiku a především mravnost a samo náboženství. Musíme přemoci katolicism vnitřně, ne vnějšně. Nehájím tedy jen formální odluky od církve. Znám lidi, kteří formálně vystoupili z církve, ale zůstali katolíky ve svém srdci. Musíme přemoci katolicism ve svých srdcích.“11 Dále je třeba připomenout vandalského zničení vzácné národní kulturní památky na pražském Staroměstském náměstí tj. Mariánského sloupu se sochou Neposkvrněné Panny Marie (postaveného v roce 1650 na paměť odražení švédských nájezdníků českými obránci Prahy v roce 1648), k němuž došlo 3. listopadu 1918.

Další faktory, které je třeba při šetření zvážit a zohlednit, jsou spjaté se vznikem a dvacetiletím tzv. první československé republiky – a to jak konkrétní politické akty, tak dlouhodobější kulturní či kulturně-politické procesy. V prvním případě lze uvést: nahrazení tradičního monarchistického zřízení republikou, přijetí ústavy s národnostně kontroverzními prvky, rozsáhlá narušení majetkových práv v rámci státní pozemkové reformy. Ve druhém případě lze uvést: degradování šlechty a dehonestování římskokatolické církve, rozmanité snahy o snižování vlivu římskokatolického křesťanství, státní preference pokrokářského paradigmatu českých dějin, šíření nepravdivé legendy o cestě k státní samostatnosti, budování a propagování nekritického kultu prezidenta T. G. Masaryka, obcházení ústavnosti politickými stranami i tzv. Hradem a rozhodování v zákulisí, nevhodný nebo jednoznačně špatný český postup v národnostním soužití, zahraniční politika – opírající se především o Francii a Společnost národů případně koketující se Sovětským svazem – vedoucí k špatným vztahům se sousedními státy.

Závěrem

V této studii jsem se nejprve zaměřil na přiblížení dvou aktuálních koncepcí – komunistické a postmodernistické – historiků usilujících o rehabilitaci československého komunistického režimu či přinejmenším o relativizaci jeho dosud nezpochybněných atributů „nelegitimnosti, zločinnosti, zavrženíhodnosti“. Dále jsem se zabýval dlouhodobějším mainstreamovým trendem v náhledu na období předcházející převzetí neomezené moci komunistickou stranou, který jsem charakterizoval jako „zastírání příčin“ ospravedlňováním prosovětské zahraničněpolitické orientace E. Beneše a legitimizování třetí československé republiky.

Na konkrétních příkladech jsem se snažil ukázat, jak vypadá manipulativní revizionismus, ale rozhodně jsem neměl v úmyslu odmítat proces revize historiografického pojetí českých soudobých dějin jako takový. Naopak, poukazem na polistopadový už třicetiletý proces historiografické a státoprávní legitimizace třetí československé republiky s jeho souběžným politickým vrcholem v roce 2004 přijetím zákona „Lex Beneš“, konstatuji, že interpretační revize v soudobých českých dějinách je nepochybně třeba.

Samozřejmě revize nezastírající a nedezinterpretující fakta. V jejím rámci je záhodno přinejmenším: analyzovat postmodernistickou koncepci dějin komunismu i její filosofická východiska; delegitimizovat režim třetí republiky a sesadit z nezaslouženého piedestalu E. Beneše; diferencovat mezi statečností představitelů vojenské složky nekomunistického protinacistického odboje a diletantstvím či sebestředností představitelů složky politické; odhalit, kdo ve válečném odboji pracoval vědomě pro zájmy českých a slovenských komunistů resp. Sovětského svazu atd.

V širší perspektivě pak je třeba: znovu promyslet význam římskokatolické církve ve 20. století mj. jako pomyslné kulturní hráze (včetně trhlin v této hrázi) proti nástupu a vlivu komunismu; prověřit vady na kráse první československé republiky počínaje tzv. osvobozeneckou legendou rodící se na podzim 1918 a konče selháním ústavních činitelů na podzim 1938; sebekriticky přehodnotit dosavadní český sebestředný náhled na slovenské úsilí o autonomní správu a kulturní a politickou svébytnost; vzít v úvahu důsledky – tj. selhání či krach – přijaté zahraničněpolitické orientace spoléhající primárně na ochranu západními velmocemi a důsledně pojmenovat chyby jejích tvůrců v dané geopolitické situaci.

Co ale potom z českých soudobých kulturních a politických dějin zůstane? To by mohli časem zjistit historikové, kteří budou vycházet z koncepce realistického duchovně zakotveného univerzalismu respektujícího obecně platný mravní řád a odmítnou interpretace vystavěné z perspektiv marxistického kolektivismu (adorujícího kult Klementa Gottwalda a jeho soudruhů), nacionalistického kolektivismu (adorujícího kult Edvarda Beneše a jeho spiklenců), pokrokářského humanismu (adorujícího kult Tomáše G. Masaryka a jeho spojenců) či postmodernistického nihilismu (relativizujícího všechny pravdy kromě své vlastní).

Konec. Tento text nelze publikovat bez souhlasu autora.

Poznámky:

1 Z důvodů které lze doložit nebo předpokládat, ale jejichž podrobnější popis přesahuje rámec i rozsah této studie.

2 BROUČEK, Miloslav J.: Československá tragedie. Jak byla zbolševizována ČSR. New York 1956. Autor vydal v exilu knihu vlastním nákladem.

3 KALVODA, Josef: Czechoslovakia´s Role in Soviet Strategy. University Press of America, Washington 1978 (v angličtině vyšla kniha ještě ve dvou dalších vydáních a v češtině v jednom v roce 1999 jako Role Československa v sovětské strategii).

4 Historik Emanuel MANDLER se tématu věnoval v rozsáhlé studii „Jeden díl permanentní revoluce v Čechách a na Moravě“ uveřejněné na pokračování v časopisu Střední Evropa (1996, č. 58-60), v mnoha dalších článcích a v publikaci Benešovy dekrety: proč vznikaly a co jsou (Libri, Praha 2002).

5 Historik Jaroslav ROKOSKÝ se tématu dotkl v několika studiích publikovaných v kolektivních monografiích, sbornících a odborných časopisech a v monografiích – Rudolf Beran a jeho doba. Vzestup a pád agrární strany (ÚSTR a Vyšehrad, Praha 2011), Dvakrát otrokem. Paměti agrárníka Oldřicha Suchého (ÚSTR, Praha 2014) a František Udržal. Sedlák a politik (Vyšehrad, Praha 2016).

6 Historik Vít SMETANA se tématu dotkl v několika studiích publikovaných v kolektivních monografiích, sbornících a odborných časopisech a v monografii Ani vojna, ani mír: velmoci, Československo a střední Evropa v sedmi dramatech na prahu druhé světové a studené války (NLN, Praha 2016).

7 Z prací historika Jana CHOLÍNSKÉHO lze uvést studie „Pokusy českého exilu o politické sjednocení a kontakty se Světovým kongresem Slováků.“ (In: JAŠEK, Peter (ed.): Svetový kongres Slovákov, Ústav pamäti národa v Bratislave v spolupráci so Slovenským historickým ústavom v Ríme, Bratislava 2017, s. 226-263), „Národní demokrat Rudolf Kopecký v boji za svobodu vlasti. Poslední ‚mladočech‘ a první žurnalista středopravicového politického tábora v exilu.“ (In: JAŠEK, Peter (ed.): Politický exil z krajín strednej a východnej Európy Motívy, stratégie, aktivity a perspektívy na Východe a Západe, 1945-1989, Ústav pamäti národa, Bratislava 2017, s. 147-216), „Sociální nauka katolické církve jako zbroj ve studené válce. Simeon Ghelfand a český protikomunistický odboj v zahraničí.“ (In: ŽÁČEK, Pavel a kol.: Vyjádření úcty a vděčnosti. 2. Sborník o protikomunistickém odboji, Ministerstvo obrany České republiky – VHÚ, Praha 2015, s. 204-219), „Český a slovenský protikomunistický odboj v zahraničí po únoru 1948. Sonda do vztahů Čechů a Slováků neuznávajících Radu svobodného Československa. In: JAŠEK, Peter (ed.): Protikomunistický odboj v strednej a východnej Európe. Zborník z medzinárodnej konferencie Bratislava 14.-16. novembra 2011. ÚPN, Bratislava 2012, s. 707-742), „Svatý zákon sobectví a jeho oběti. Západ a stavba „sovětského domu“ v letech 1944-1947 aneb nad jednou kapitolou dějin Velké Británie a Spojených států amerických a česko-slovenskými souvislostmi“ (Distance, 2013, č. 1), „Mnichovská zrada nebo pražský krach? Nečasova mise a rozpad Československa v roce 1938“ (mj. Střední Evropa, 2009, č. 133, s. 81-112); již zmíněné studie „Český protikomunistický odboj v zahraničí 1948-1968: středopravicová periodika národovecké, federalistické a křesťanské orientace.“, „Nesmiřitelný rozkol 1948-1956. Politický aktivismus v první etapě českého exilového hnutí.“, „Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí – Josef Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin“, „Klíč k sovětizaci Československa. Politika Edvarda Beneše v době 2. světové války a výklad Huberta Ripky o mírumilovném sovětském spojenci a přínosu bolševické revoluce všemu lidstvu“; biografickou monografii Poutník Josef Kalvoda (Nakladatelství Dílo, Kladno 2002); popularizační analýzu sestávající z tří částí „My Češi a náš komunismus, benešismus‘, humanismus a katolicismus“ dostupnou mj. online na internetovém portálu Konzervativní listy.

8 RIPKA, Hubert: S Východem a Západem, s. 111.

9 Nebude vláda úřednická, nebude vláda bez komunistů. President republiky k vládní krizi. Lidová demokracie, 22. února 1948.

10 Komunistická strana Československa existovala od roku 1920, Komunistická strana Slovenska byla její součástí jako „územní organizace“. V roce 1939 se Komunistická strana Slovenska osamostatnila a jako taková vystupovala až do září 1948, kdy se opět sloučila s „českou“ Komunistickou stranou Československa. Podstatné je, že řídícím centrem „obou“ stran byla Moskva – mj. v období 1920-1943 prostřednictvím Mezinárodní komunistické internacionály (Kominterny) a v letech 1947-1956 prostřednictvím Informačního byra komunistických a dělnických stran (Kominformy).

11 MASARYK, Tomáš G: Americké přednášky, Čin, Praha 1929, s. 130-131.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.