Falšování dějin československého komunistického režimu 1948-1989 nebo multiparadigmatický pluralismus? (část 4/5)

Následující text je čtvrtou částí zkrácené verze dosud nepublikované studie napsané v loňském roce k 70. výročí československého pádu do sovětského područí, jejíž obsah je platný a alarmující i v roce 30. výročí pádu komunismu… První část zde, druhá část zde, třetí část zde.

Zastírání příčin „února 1948“

V předchozích částech této dosud nepublikované studie napsané (na jaře 2018) u příležitosti 70. výročí komunistického „vítězného února 1948“ jsem představil dvě aktuální revizionistické koncepce dějin komunistického režimu v Československu. Pro pochopení, proč mají dnes revizionisté k dispozici nezanedbatelný společenský a akademický prostor, je nezbytné připomenout také dlouhodobější mainstreamový trend české historiografie trvající od devadesátých let do současnosti, který lze charakterizovat jako zastírání příčin a okolností komunistického únorového vítězství. Tento trend spočívá (1) v ospravedlňování válečné exilové politiky Edvarda Beneše a jeho spojenců, (2) v legitimizování politického režimu tzv. třetí československé republiky z let 1945-1948 a (3) v prezentování příčin sovětizace jako kombinace údajně nevyhnutelného důsledku dobové geopolitické situace a údajné vůle Čechů a Slováků k socialismu.

Tvůrci a nositeli interpretačního modelu vycházejícího z těchto tezí byli už na počátku devadesátých let dvě skupiny historiků. První z nich tvořili bývalí komunističtí historikové účastnící se tzv. reformního procesu v šedesátých letech a následně odstavení z akademického prostředí. Druhou tvořili „normalizační“ komunističtí historikové působící během sedmdesátých a osmdesátých let ve vědeckých a pedagogických pozicích. Svou „předsrpnovou“, „posrpnovou“ a „předlistopadovou“ marxisticko-leninskou orientaci a adoraci (ať již „jen“ povinnou či aktivistickou) komunistických revolučních tradic přetransformovali na orientaci socialisticko-humanistickou nebo socialisticko-nacionalistickou a v adoraci nebo legitimizaci politiky E. Beneše, jeho spojenců a poválečné nacionalisticko-socialistické revoluční tradice. Obě zmíněné skupiny se po listopadu 1989 a po vzniku České republiky v roce 1993 prolínaly (první z nich byla výrazně zastoupena zejména v nově vzniklém Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, druhá v Historickém ústavu Akademie věd ČR a také v univerzitním prostředí) a utvářely mainstreamové paradigma českých soudobých dějin potažmo dějin komunismu, které tak oscilovalo mezi dvěma ideologizujícími koncepcemi „pokrokářsko-humanistickou s nacionalistickými prvky“ a „pokrokářsko-nacionalistickou s humanistickými prvky“.

Tato ve zkratce řečeno „pokrokářská koncepce“ poválečných dějin a nástupu československého komunistického režimu (formulovaná z pozic humanistického a nacionalistického socialismu neboli marxhumanismu a nacionálmarxismu) přijala pro období před únorem 1948 výše uvedené teze. Pro období komunistické vlády pak vyrukovala se schématem údajné evoluční seberegulace komunistického režimu a v jejím rámci i jeho postupné, byť v roce 1968 dočasně pozastavené kulturní a politické liberalizace. Významnou roli (zejména v akcentu Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR) v této koncepci zaujala problematika komunistických dílčích reforem (tj. reforem v rámci zachování systému) přerušená sovětskou invazí v srpnu 1968 a pozdější aktivita disentu (tj. zejména snaha Charty 77 o dialog s režimem a o návrat k jeho dílčím reformám) vrcholící koncem osmdesátých let dohodou s komunisty a oboustranně akceptovanou transformací režimu.

Tato pokrokářská koncepce dějin československého komunistického režimu měla a má tendenci zaměňovat radikální revoluční procesy v Československu, počínaje květnem 1945, za přirozenou společenskou evoluci a tím je zcela (1945-1948) nebo částečně (únor 1948) legitimizovat. Vyznačuje se také tendencí zapomínat na kontrarevoluční aspekty listopadu a prosince 1989 včetně významu autentického celospolečenského vzepětí. Souběžně mají historikové „pokrokáři“ sklon bagatelizovat (např. zúžením na specifický případ bratří Mašínů a spol.) nebo opomíjet („nic takového neexistovalo, zpravidla šlo o provokace StB“) spontánní domácí protikomunistické aktivity ve čtyřicátých až šedesátých letech. Rovněž lze u nich nalézt tendence dezinterpretovat politické dějiny exilu, resp. jejich pluralitu (adorací levicových aktivistů Petra Zenkla, Ferdinanda Peroutky, Huberta Ripky, Pavla Tigrida aj. za současné marginalizace či dehonestace jejich oponentů Lva Prchaly, Rudolfa Kopeckého, Simeona Ghelfanda, Josefa Kalvody aj.) – a přitom ignorovat, nebo dokonce dehonestovat zmíněné důsledně protikomunistické aktivisty jako krajně pravicové či fašizující radikály. Nelze opomenout ani marginalizování zásadových protikomunistických postojů v době tzv. normalizace nacházející oporu ve známém matoucím výroku „všichni jsme byli vinni“.1

„Pokrokářská“ koncepce, kterou dále rozvíjejí žáci a následovníci jejích zakladatelů z devadesátých let (tj. Karla Kaplana, Jana Křena, Roberta Kvačka, Věry Olivové, Jaroslava Valenty aj.), se v některých bodech částečně kryje s postmodernistickou i s komunistickou revizionistickou koncepcí. Zvláštní shoda zde panuje v ospravedlňování ne-li heroizování politiky E. Beneše (jako údajného humanisty, demokrata a zajatce geopolitické situace…) v době druhé světové války a po ní a legitimizování třetí československé republiky – tj. zločinného a nelegitimního autoritativního režimu koaliční Národní fronty – jako údajné vůle lidu. Tato historiografická koncepce je rovněž ve shodě s politickým a státoprávním konstruktem tzv. moderní české státnosti zrozeným v první polovině devadesátých let, mezi jehož základní pilíře patří poněkud paradoxně historická a státoprávní kontinuita s první a zároveň i (vůči ní diskontinuitní) třetí československou republikou.

Závažný problém ovšem spočívá v tom, že pokrokářská koncepce uznalá k Benešově roli v zahraničí během druhé světové války a respektující třetí československou republiku zastírá podstatné souvislosti. Jde o nekalé spolčení londýnského „exilového diktátora“ Beneše a jeho spojenců s komunisty a se Sovětským svazem proti zájmům svobodného sebeurčení a svobodné kultury a politiky Čechů a Slováků, dále o revoluční uzurpování politické moci Benešem a koaliční „londýnsko-moskevskou“ Národní frontou na jaře 1945, dále o nastolení nelegitimního autoritativního politického režimu diskontinuitního s platnou ústavou z roku 1920 a v neposlední řadě o odpovědnost představitelů tohoto režimu za rozsáhlé zločiny.2 Tyto revoluční akty a zločiny jsou, jak již bylo uvedeno, kamuflovány údajnou „vůlí lidu“ případně údajnou „geopolitickou nutností“.

V roce 2012 publikoval autor této studie podrobnou analýzu prezentování vzniku a dějin třetí československé republiky včetně února 1948 českými historiky soudobých dějin zahrnující jak obsáhlé citace, tak průběžné komentáře prací nejvýznamnějších autorů, která je dostupná online na několika internetových portálech.3 Z této práce jsou převzaty následující citace bývalého komunistického historika, „reformisty“ a emigranta doc. PhDr. Karla Kaplana CSc., který je tvůrcem základních matričních tezí, které zastírají skutečné okolnosti a příčiny února 1948, a v devadesátých letech byl nejvlivnějším představitelem pokrokářské koncepce českých dějin komunistického režimu.4

V úvodu monografie Nekrvavá revoluce vydané ještě v emigraci v roce 19855 uvedl Karel Kaplan argument o geopolitické situaci údajně determinující komunistické vítězství, který po listopadu 1989 opakovaně prezentoval také ve vlasti – mj. i „básnicky“ jako nevyhnutelnost s ohledem na „vanutí mezinárodních větrů“: „Proč mohli [komunisté] tak snadno a s takovou podporou zvítězit? [...] Hitlerova porážka ve druhé světové válce uvolnila tento prostor pro nástup Sovětského svazu. [...] Sovětská přítomnost ve střední Evropě předurčila konečný výsledek – nastolení komunistického monopolu moci.6

- Především, komunisté nezvítězili snadno, přestože měli silné zahraniční protektory, byli velmi dobře připraveni, dobře zorganizováni a jejich stranický centralismus byl efektivní. Měli vypracován rafinovaný plán tzv. dvoufázové revoluce, disponovali v Moskvě vyškolenými zpravodajskými a agitačně-propagandistickými kádry, byli odhodláni a připraveni uskutečnit své záměry – získat neomezenou politickou moc a sovětizovat stát a společnost. Přesto – a přes podporu sovětofilského socialisty E. Beneše v letech 1943–1948 a podporu Rudé armády v roce 1945 – komunisté například v roce 1946 ve volbách o rozdělení vlivu v Národní frontě (oficiálně volbách do Ústavodárného Národního shromáždění), tedy nikoli standartních svobodných volbách, v Čechách a na Moravě nezískali většinu a na Slovensku výrazně prohráli.

- Ovládnutí střední Evropy Sovětským svazem nezapříčinila sama o sobě Hitlerova porážka, ale zejména expanzivní podstata zločinného sovětského komunismu a laxní přístup západních velmocí k naplnění vlastních válečných proklamací o právu národů porobených nacistickým Německem na sebeurčení (v případě Polska šlo o britskou a americkou zradu válečného spojence). Nemalý podíl na sovětském úspěchu mělo působení československého exilového prezidenta-diktátora v době války podporujícího v mezinárodních diplomatických kruzích sovětskou expanzi do střední Evropy, oslabujícího svou prosovětskou rétorikou západní ostražitost a nabízejícího podstatný podíl na vládě nad Čechy a Slováky komunistům.

- Například v lednu 1944 v Teheránu (po své návštěvě Moskvy v prosinci 1943) prohlásil E. Beneš před novináři: „Na Rusy se můžete spolehnout, ti svým závazkům dostojí. Dobře je znám, ovládám jejich jazyk, po dvanáct dnů jsem se každý den oficiálně i neoficiálně setkával se Stalinem. [což nebyla pravda, pozn. J. Ch.] Nabyl jsem přesvědčivého dojmu, že jsou velice rádi, že jsou zase zpátky v rodině národů. Jsou nesmírně hrdí na své vojenské úspěchy a na to, jakou mají z mezinárodního hlediska odpovědnost. Tuto odpovědnost berou vážně a podle mého soudu můžete mít naprostou důvěru v to, že svým závazkům dostojí.7 V březnu 1944 prohlásil Beneš v listu London Express o Stalinových záměrech ve střední Evropě: „To, co Rusové říkají, míní vážně. Budou věrně spolupracovat s Británií a Amerikou a svědomitě plnit rozhodnutí učiněná v Teheránu, aby tak zabezpečili mír na několik generací. [...] Stalin se rozhodně staví proti jakékoli snaze vnutit komunistické ideje podunajským zemím, protože nebude v zájmu nikoho vnutit komukoli takové zřízení, které nespočívá na svobodné vůli lidu.8

Další pasáže z téže Kaplanovy práce dokládající jeho nerelevantní a zároveň nepravdivý argument ve smyslu výroku „lid to chtěl“: „Druhý den po skončení války – 10. května 1945 – přijela [československá „košická“] vláda ze Slovenska do Prahy. Hned zveřejnila svůj program [tzv. Košický vládní program]. Setkal se se souhlasem naprosté většiny obyvatel. […] Socialistický směr československého vývoje měl mnohem širší základnu, u politicky aktivní části českého národa zcela převažoval. Socialistická vůle občanů byla sice umocněna obdivem k úspěchům sovětského lidu ve válce a přátelstvím se SSSR, ale především měla vlastní domácí kořeny. Mnichov 1938 a rozbití československé republiky se tak bolestně dotkly českého národa, že jeho většina spatřovala v socialismu záruku státní existence.9

- Kaplan sice může tvrdit, že tzv. Košický vládní program se setkal se souhlasem většiny obyvatel, ale nemůže to dokázat. Fakta jsou následující: vláda Národní fronty zakázala politickou opozici i svobodu tisku; začala pronásledovat své skutečné i potenciální oponenty; neuspořádala svobodné volby, v nichž by obyvatelé její program potvrdili. V meziválečném Československu byla „socialistická vůle“ občanů poměrně vyrovnaná s „nesocialistickou vůlí“ a co se týče roku 1938, po něm následoval rok 1939 a sovětsko-nacistický pakt socialistické zvůle… Těžko si lze rovněž představit, že např. podnikatelé a živnostníci by po květnu souhlasili s vládním socializujícím programem, nebo že by představitelé agrárníků, národních demokratů, živnostníků či slovenské lidové strany souhlasili s postavením vlastních politických stran mimo zákon atd.

Tamtéž Kaplan navazuje – „lid“ si podle něho nepřál jen květen 1945, ale i únor 1948: „Československá zvláštnost spočívala v tom, že v únoru 1948 komunisté realizovali svoje záměry za souhlasu a podpory velké části obyvatel. […] všichni byli přesvědčeni o nezbytnosti či účelnosti hlubokých strukturálních změn obnoveného státu. Nešlo o chvilkový ústupek poválečné revoluční vlně, ale o vyhraněný záměr a o poučení vyvozené z osudu Československa posledního desetiletí.10

- Snad není třeba připomínat, že potenciální „doložení“ tohoto údajného „přání lidu“ „parlamentními volbami“ v květnu 1948 a „vítězstvím“ jednotné volební kandidátky „obrozené“, resp. plně prokomunistické Národní fronty za počínajícího teroru (samými komunisty nazývaného „vyostřování třídní boje“), je pouhou nerelevantní a nepravdivou fabulací. Důležitější je zde poznámka, že tvrzení o údajném nadšení obyvatel pro socialismus v únoru 1948 navazuje na stejně nesmyslné tvrzení o údajné „vůli lidu“ z roku 1945 a je teoretickým předpokladem k legitimizaci nejen poválečné, ale i poúnorové vlády Národní fronty, o němž nejspíše začne být v zavirované mainstreamové historiografii ještě uvažováno.

Ve své prozatím předposlední práci Národní fronta 1948-1960 bývalý komunista Kaplan svou stěžejní tezi „lid to chtěl“ (tj. tezi celé pokrokářské koncepce) opakuje a dále prohlubuje nesmyslnými a neprokazatelnými výroky: „Podle průzkumu ústavu pro výzkum veřejného mínění byla drtivá většina občanů přesvědčena, že existující počet politických stran je zcela dostačující. [...] Výrazně převažující spokojenost s omezeným počtem politických stran vyvěrala ze zkušeností a z odporu proti minulému přebujelému stranictví. [...] Za prvé, na pořadu dne dominovaly v programu vlády Národní fronty úkoly a z nich vyplývající opatření, která odstraňovala důsledky války a okupace. [...] Prováděné změny se považovaly za nezbytné předpoklady pro zajištění státní existence českého a slovenského národa. [...] Druhým spojovacím článkem v prvních poválečných letech byl levicový posun myšlení ve společnosti a přeměna její skladby. [...] Představitelé politických stran si probíhající přesuny v myšlení, v sociální struktuře společnosti i moci uvědomovali, respektovali a promítli je do programu a politiky svých stran, což přispívalo k soudržnosti Národní fronty.11

- Ke zmínce o průzkumu veřejného mínění nejsou uvedeny konkrétní podrobnosti, nicméně zjevné je, že režim, který zakáže opozici a svobodu slova, těžko uspořádá relevantní průzkum právě na toto téma, a i kdyby tak učinil, je nepravděpodobné, že zpracované výsledky takového průzkumu budou odrážet skutečné mínění obyvatelstva. Změny prováděné po květnu 1945 nezajišťovaly předpoklady pro státní existenci Čechů a Slováků, jak tvrdí Kaplan, ale naopak tuto existenci zničily – ať již destrukcí ústavního pořádku a civilizovaného právního řádu, příklonem k Sovětskému svazu „po veškerou budoucnost“ (jak stálo v Košickém vládním programu) nebo degradováním dosavadní české kultury a její nahrazení údajně pokrokovou a spásonosnou „lidovou demokracii“.

- Výroky o údajném „levicovém posunu myšlení ve společnosti“ a jeho přenášení do politických programů tmelících Národní frontu nelze – vzhledem k jeho nedoložitelnosti, neuchopitelnosti, nerelevantnímu kontextu, zcestným implikacím – nazvat jinak než pseudoargumentací. Nutno ovšem uznat, že tyto teze prokázaly až neuvěřitelnou životnost nehledě na to, že takovýto posun jednak nelze doložit výsledky svobodných voleb a jednak jde o nerelevantní argumentaci – podstatou věci není žádný posun v myšlení (preferencí) obyvatelstva, ale revoluční nastolení diktatury koalicí levicově orientovaných stran – tj. radikální předem neavizovaná systémová změna. Během války Benešova exilová vláda slibovala domovu návrat před září 1938 k meziválečné liberální demokracii a právnímu státu.

***

Kaplanovy nepravdivé teze o příčinách vzniku třetí republiky a následné sovětizace Československa se staly základními axiomy mainstreamového výkladu nástupu komunismu v Československu, resp. výše nastíněné pokrokářské koncepce. Po listopadu 1989 je převzalo a opakovalo či spíše papouškovalo (nezřídka takřka doslovně) mnoho českých historiků z Kaplanovy i dalších generací a tato pokrokářská koncepce vítězného nástupu komunismu dominuje v různých nuancích a mutacích české historiografii dodnes. Zastírá skutečné příčiny nastolení komunistického režimu v únoru 1948 a brání posunu v chápání širšího kontextu českých soudobých dějin, podpírá legendy o E. Benešovi jako pozitivní postavě českých dějin a ignoruje kontext závažných poválečných zločinů. Vzhledem k tomu, že pokrokářská interpretační koncepce je s ohledem na její deficity obtížně vědecky a „civilizovaně“ zdůvodnitelná, přicházejí její udržovatelé s místy kuriózní rétorikou zahrnující např. sofismata, směšování podstatného s nepodstatným a vnitřně rozporné výroky. Příležitostně vycházejí z premis vibrujících v jakémsi „hegelovsko-marxovském“ sociálně-evolučním determinismu proklamujícím, že „jinak to nešlo“ či „ono se to dělo“ (viz níže).12

Bez dalšího podrobnějšího vysvětlení historického a postkomunistického kontextu, který vyplývá z celkového vyznění této studie, uvádím některé vybrané citace významných tvůrců současného oborového mainstreamu (zakořeněného v pokrokářské koncepci) s připojenými komentáři.

Jedna ze starších monografií (Od spojenectví k roztržce) doc. PhDr. Jana Němečka DrSc. (toho času vedoucího Oddělení dějin 20. století Historického ústavu Akademie věd) obsahuje následující – pro autorovo interpretační pojetí charakteristické – výroky: „Řada dosavadních prací, které na téma československo-polských vztahů vznikly, se zakládá na opakování starých tezí o Benešově sovětofilství, neupřímnosti jeho politiky k Polsku a dalších, bohužel až příliš často opakovaných tezí, které se jen málokdo pokusil potvrdit (či vyvrátit) na základě pramenného výzkumu. [...] Nejsem a nikdy jsem nebyl obhájcem Benešovy zahraniční politiky, ať už se týkala kterékoliv země. Ale ani po řadě let bádání jsem nedošel k jinému závěru, než že jeho politika byla ve své době, za tehdejších podmínek, maximem možného.13 Pro doplnění těchto výroků lze uvést ještě  závěr Němečkovy rozsáhlé studie uvozující kolektivní monografii Československo-sovětská smlouva 1943 publikovanou Historickým ústavem AV ČR v roce 2014: „Smlouva tedy nejen ve své době vyvolávala více kritik než souhlasu. Většina jejích kritiků ale nenabízela skutečně realizovatelné zabezpečení nezávislosti a suverenity poválečného Československa. [...] Jedinou alternativou v podmínkách let 1943-1944, kdy se teprve rodil, resp. obnovoval na nových základech systém kolektivní bezpečnosti, byl systém bilaterálních smluv…14

- Faktem je, že Benešovo sovětofilství prokazují výroky, spisy a proslovy jeho samého, jakož i jeho nejbližších spolupracovníků a vzhledem k tomu, že jde o otevřené zdroje, nemusí je tudíž nikdo „potvrzovat na základě pramenného výzkumu“. V tomto smyslu lze připomenout zvláště celý obsah brožury propagátora Benešovy zahraniční politiky z doby druhé světové války Huberta Ripky Východ a Západ vydané česky i anglicky v Londýně v roce 1944.15 Zde jsou vedle Ripkových textů citovány i některé Benešovy proslovy, včetně výroku z moskevského rozhlasu z prosince 1943, kde hovoří mj. o tom, že jeho cesty do Moskvy (1935, 1943) jsou „samozřejmým důsledkem, logickým závěrem a vývojovým dokončením“ jeho politiky „umožněným právě jen ruskou revolucí z poslední války“ a „skvělým upevněním Sovětského státu“ (viz následující podkapitola).16

- Němeček jedním dechem konstatuje, že není obhájcem Benešovy válečné zahraniční politiky a zároveň prezentuje nesmyslné tvrzení, že tato politika byla „maximem možného“ či dokonce „jedinou alternativou“, jako v případě jeho zhodnocení významu československo-sovětské smlouvy z prosince 1943. Reálně je ve svých pracích jedním z pilných obhájců této zahraniční politiky, která ovšem byla spíše než „maximem možného“ sebestřednou a diletantskou snahou udržet si po skončení války vlastní mocenskou pozici prostřednictvím sovětského vlivu a vedla k pádu Čechů a Slováků do komunistického područí a z toho vyplývajícím tragickým osudům bezpočtu jednotlivců i celých národů.

Následující citace a glosy se již vztahují ke dvěma nejčerstvějším publikacím (do roku 2018 – v roce 2019 vyšla další kniha z dílny týchž kovářů formujících z akademických pozic obraz českých dějin po druhé světové válce pod názvem Vítězství a osvobození 1945).

V populárně-naučném sborníku článků publikovaných v denním tisku (seriál pro Lidové noviny z roku 2015) Kapitoly z osvobození Československa vydaném nakladatelstvím Academia v roce 2017 píše doc. Jan Němeček v jednom ze svých článků o okolnostech „Odtržení Podkarpatské Rusi 1944-1945“ poněkud zarážejícím způsobem: „Další příslušnost Podkarpatské Rusi k Československu byla pro československé zahraniční vedení v průběhu válečných let samozřejmostí: vždyť Sovětský svaz uznal v červnu 1942 předmnichovské hranice.“17 […] „Veškeré snahy o zvrácení vývoje v této oblasti podnikané ze strany prezidenta Edvarda Beneše skončily neúspěchem.“18 […] „Kdo rozhodl o tomto vývoji? Zcela jasné dokumenty o tom dodnes nemáme, když narážíme na omezený přístup do ruských archivů.19

- Takovéto výroky nejspíše vychází z předpokladu, že čtenáři denního tisku neznají fakta a spokojí se s předloženým článkem renomovaného historika. Skutečností je, že exilový prezident E. Beneš řekl už v roce 1939 sovětskému vyslanci ve Velké Británii Ivanu Majskému při jejich setkání v Londýně, že si přeje, aby po válce Československo sousedilo se Sovětským svazem a že se ohledně Podkarpatské Rusi určitě dohodnou.20 Při své návštěvě Moskvy v prosinci 1943 Beneš nabídl Podkarpatskou Rus přímo Stalinovi, který mu to připomněl dopisem z 23. ledna 1945, kde uvádí, že mu Beneš v Moskvě sám říkal, že je ochoten „odevzdat Zakarpatskou Ukrajinu Sovětskému svazu.“ Beneš odpověděl Stalinovi dopisem z 29. ledna 1945, kde mj. stálo: „Děkuji Vám zejména za to, že jste své stanovisko tak jasně a jednoznačně formuloval a že mi dáváte příležitost, abych já ze své strany stejně jasně formuloval stanovisko své. […] 1) Nezměnil jsem svého stanoviska o této otázce od chvíle, kdy jsem poprvé mluvil s Vaším velvyslancem I. Majským v Londýně v září 1939, a ani v budoucnu ho nezměním. V tom smyslu také budu své stanovisko formulovat v Praze. 2) Otázka tato nebude z naší strany učiněna předmětem žádných diskusí nebo intervencí s jinými mocnostmi a na eventuální konferenci mírovou chceme přijíti, majíce ji již zcela v plném přátelství s Vámi vyřešenou. Jak já a vláda věc samou vidíme, nebude tato otázka mezi námi nikdy předmětem nějakého sporu.“ 21

V témž sborníku se lze dočíst v článku prof. JUDr. Jana Kuklíka, PhD. „Znárodnění“: „Požadavek znárodnění klíčových odvětví [československého] těžkého průmyslu, dolů a finančního sektoru se objevil jak v exilu, tak v plánech domácího odboje. Znárodnění bylo součástí širších úvah o obnově a reformách ekonomiky. Po skončení války si politická, sociální a ekonomická situace vynucovala spíše radikální ekonomické (a tím i celospolečenské) reformy.22 Tamtéž dále stojí, že „znárodnění“ bylo provedeno na základě prezidentských dekretů vyhlášených 24. října 1945 a to bez náhrady, reálně šlo tedy o konfiskaci (zabavení), přičemž byla zásadním způsobem proměněna vlastnická struktura Československa tak, že např. státní sektor následně v průmyslu tvořil 65-70 %. A závěrem: „Již v roce 1945 tak byly položeny základy pro politický a ekonomický vývoj, který byl dokončen druhou vlnou znárodnění v dubnu 1948 a převzetím politické moci komunistickou stranou.23

- To, že se požadavek na tzv. znárodnění „objevil“ a že znárodnění „bylo součástí úvah“ nedává ještě vládě právo k rozsáhlé konfiskaci soukromého majetku. Ani následující Kuklíkovo vysvětlení v „hegelovsko-marxovském“ stylu, že si „poválečná situace vynucovala radikální ekonomické (a tím i celospolečenské) reformy“, neříká nic bližšího o tom, jaká byla právní a politická podstata dekretů z října 1945, resp. okolnosti jejich přijetí. Zvídavější čtenáři Lidových novin, kde byl článek původně publikován, si však mohli na základě zmínky o dekretech (jako spouštěcím mechanismu konfiskací) vyhledat jiný Kuklíkův článek v téže souborné sérii, nazvaný „Dekrety prezidenta republiky“.24

V tomto článku o dekretech se mohli seznámit s autorovým strohým konstatováním, že původní válečné exilové prezidentské tj. „Benešovy“ dekrety řešily stav ústavní nouze a kromě E. Beneše se na nich podílely vláda a Státní rada – jinými slovy, autor na nich neshledal nic nelegitimního nebo alespoň sporného. Dále autor se stejnou samozřejmostí a bez komentáře čtenářům sděluje, že kontinuální poválečné prezidentské dekrety vycházely z Košického vládního programu a na jejich přípravě se (na rozdíl od londýnského exilu) již více než prezident podílely politické strany, že úkolem dekretů bylo započít s obnovou a proměnou státu a to prostřednictvím zásadní změny „předmnichovského zákonodárství“. V závěru článku pak stojí: „Dne 25. srpna 1945 podepsal Beneš ústavní dekret o Prozatímním Národním shromáždění (PNS), které se poprvé sešlo 28. října 1945, ukončilo dekretální období a potvrdilo Beneše prezidentem republiky. Ten poté vyzval PNS ke schválení dekretů.“ A dále: PNS „28. března 1946 přijalo ústavní zákon, jímž bylo nutno dekrety považovat od jejich počátku za zákon a ústavní dekrety pak za zákon ústavní.25

- Pokud by čtenáři byli ještě zvídavější, dalším pátráním – ovšem mimo citovaný sborník a texty citovaných autorů – by mohli dospět k následujícím vysvětlením. Stav ústavní nouze vyhlásil sám Beneš v roce 1940, když se jako soukromá osoba (předtím jako prezident plnomocně a z vlastní vůle abdikoval) v Londýně sám prohlásil prezidentem a jmenoval vládu a tzv. Státní radu (členy obou mohl poté dle svého exilového dekretálního zákonodárství sám jmenovat i odvolávat) přičemž odstavil své politické oponenty a neváhal je křivě obviňovat ze spolupráce s nacistickým Německem. Na sklonku války se zástupci této Benešovy vlády sešli s „československými“ komunisty dlícími v Moskvě a s posvěcením Beneše a Stalina utvořili vládu Národní fronty, která začala bezprostředně po svém příjezdu do Prahy v květnu 1945 realizovat svůj (komunisty vypracovaný) program mj. pomocí dále vydávaných Benešových dekretů. Podstatou autoritativního a radikálně levicového vládního programu vlády Národní fronty bylo uzurpování si politické moci a zajištění zákazu ostatních (tj. pravicových a pravostředových) stran včetně odstrašující perzekuce jejich členů. Prozatímní Národní shromáždění (PNS) ustavené na základě jednoho z prezidentských dekretů bylo obsazeno představiteli Národní fronty jmenovanými Národní frontou vytvořenou z představitelů a spojenců londýnské československé vlády a moskevských československých komunistů. A toto PNS poté dodatečně schválilo dekrety, z nichž předtím vzešla Národní fronta, její program i samo PNS… To, že vše bylo diskontinuitní s předchozím meziválečným stavem (do října 1938), londýnskými proklamacemi Beneše a jeho spolupracovníků i platnou ústavou z roku 1920 se autorovi Janu Kuklíkovi nezdálo hodna vysvětlení. Nejspíše se domnívá, že většina čtenářů si vše domyslí v souladu s představou již zmíněného samohybného revolučního hegelovsko-marxovského toku dějin.

Ve stejném roce – 2017 – vydal Historický ústav AV ČR kolektivní monografii Parlamentní volby 1946 a Československo, kde ve stěžejní společné studii doc. J. Němečka a PhDr. J. Dejmka DSc. „Volby 26. května v českých zemích“ už na počátku čteme: „I když [první poválečné volby v roce 1946] proběhly v omezeném politickém formátu Národní fronty, jejich regulérnost nebyla – a to ani západními badateli nikdy vážně zpochybněna a lze je tak brát za první, byť na dlouhých 44 roků poslední projev relativně svobodné vůle české a slovenské politické veřejnosti.26

- Regulérnost voleb v roce 1946 zpochybnil celý český pravicový a pravostředový exil po únoru 1948 na stránkách exilových periodik a publikací ve stovkách článků a osobních svědectví, nemluvě o exilu slovenském. Ze souhrnných prací českých žurnalistů lze připomenout – BROUČEK, Miloslav J.: Československá tragédie. Jak byla bolševizována ČSR (New York 1956); ŠTĚDRÝ, Vladimír: Jak se stalo Československo satelitem Sovětského svazu. K 15. výročí bolševisace Československa 25. února 1948 (Chicago 1963); KOPECKÝ, Rudolf: Vzpomínky starého novináře – díly VII a VIII (Londýn). Historiografická odborná monografie Josefa Kalvody Role Československa v sovětské strategii (Washington 1978, Kladno 1999) nenechá žádného soudného nezaujatého čtenáře na pochybách o reálné hodnotě „mandátu“ Národní fronty a skutečných okolnostech vnitrokoaličních voleb v roce 1946.

Tamtéž autoři takřka mimoděk zmiňují, že koalice Národní fronty po skončení války zakázala politickou opozici, omezila svobodu projevu resp. zákazala opoziční tisk a v zahraniční politice se orientovala primárně na Sovětský svaz: „Také redukce stranickopolitického systému přinášela do soutěže politických stran výrazná omezení. […] Na druhé straně systém Národní fronty přes mnohá omezení klasické parlamentní demokracie přece jen neodstraňoval většinu základních demokratických principů. Uplatňování některých svobod, jako byla například svoboda projevu, však bylo v daném systému Národní fronty problematické. […] Současně je však nutné připomenout, že se na potřebě spojenectví s Moskvou – a to i díky relativně nedávným zkušenostem z „Mnichova“ a války – shodla naprostá většina klíčových politických lídrů všech politických stran."27

- Klasická parlamentní demokracie spočívá a spočívala před válkou i po skončení války – a to i navzdory dočasnému vítězství levice v některých západních státech – v dodržování ústavního pořádku založeného na dělbě státní moci a respektu k přirozeným lidským právům a základním občanským právům. Nic z toho koaliční spiklenci v Národní frontě občanům nezajistili. Skutečnost, že jistým „demokratickým“ komfortem v rámci československé tzv. lidové demokracie disponovaly jen vybrané skupiny občanů a způsoby uplatněné proti neprivilegovaným skupinám, je třeba v politické a historické vědě reflektovat charakterizováním poválečného režimu Národní fronty jako režimu autoritativního s totalitárními tendencemi a zločinnými aspekty.

- Historiografické pokrokářské klišé, jímž je ospravedlňován příklon Edvarda Beneše a jeho spojenců k Sovětskému svazu z důvodu potenciálního dalšího poválečného ohrožení Německem, je několikanásobným nesmyslem, resp. vykalkulovanou pseudoargumentací. Jediným poválečným nebezpečím, které z rozvráceného německého státu a od zdecimovaného německého národa s nalomenou páteří hrozilo, bylo nebezpečí, že se stane předpolím pro sovětskou agresi vůči západní Evropě. Legitimizovat spojenectví se Sovětským svazem „Mnichovem“ je i vzhledem k následnému paktu Ribbentrop-Molotov, jakož i tomu, co dnes víme o expanzivních záměrech Sovětského svazu a jeho vůdce Stalina, neúnosné – fakticky jde jen o opakování argumentace národněfrontovních spiklenců a jejich lídra Beneše, jehož „vědecká politika“ opakovaně zkrachovala.

V závěru své studie Dejmek s Němečkem zdůrazňují: „Při všech diskuzích [o okolnostech voleb a vlivu zákazu středopravicových stran] je však třeba mít na paměti, že šlo o společné rozhodnutí zbývajících politických stran, působících již v londýnském exilu. Rozhodnutí, v němž zásadní roli sehrál moment jeho přijetí jako určitá výslednice předcházejícího vývoje i prožitků a zkušeností konkrétních politických činitelů.28

- Ano, lze souhlasit, že – řečeno srozumitelnějším jazykem – při všech diskuzích o volbách v roce 1946 je třeba mít na paměti, že koalice čtyř českých levicových stran (tj. národní socialisté, sociální demokraté, komunisté a nesocialističtí levostředoví lidovci) se s podporou E. Beneše (což autoři neuvádí) společně rozhodla zrušit politickou pluralitu a zakázat nejméně čtyři strany na pravici (tj. české agrárníky, národovce a živnostníky a slovenské lidovce) a že jejich cílem bylo zcela ovládnout politickou scénu. Škoda, že se po takovémto resumé autoři citované studie nevrátili zpět na její začátek a nerevidovali celý obsah nebo alespoň výše uvedené pasáže o regulérnosti voleb a zachování základních demokratických principů…

Pokračování. Tento text nelze publikovat bez souhlasu autora.

Poznámky:

1 Přitom je zjevné, že do politických dějin patří jak politika KSČ, tak domácí protikomunistický odboj, tak paralelní politický vývoj v exilu… Viz např. CHOLÍNSKÝ, Jan: Nesmiřitelný rozkol 1948-1956. Politický aktivismus v první etapě českého exilového hnutí. Securitas Imperii, 2010/01, č. 16, s. 52-87; CHOLÍNSKÝ, Jan: Český protikomunistický odboj v zahraničí 1948-1968: pravostředová periodika národovecké, federalistické a křesťanské orientace. In: ŽÁČEK, Pavel a kol: Vyjádření úcty a vděčnosti. 3. sborník o protikomunistickém odboji, Ministerstvo obrany ČR – VHÚ, Praha 2018, s. 418-483.

2 Mezi ty patří například: (1) iniciování a organizace státním aparátem realizovaného perzekučního násilí na skutečných či potenciálních politických oponentech včetně justičních křivd (a následného amnestování spáchaných zločinů) – za všechny připomeňme: justiční vraždu (ať již jsou názory na Tisovu politickou a etickou odpovědnost z doby Slovenské republiky 1939-1945 jakékoliv poprava na základně rozhodnutí politicky ovlivněného – a tedy nikoli nezávislého – soudu je justiční vraždou) bývalého slovenského prezidenta Jozefa Tisa (popraveného v roce 1946); uvěznění a odsouzení československého premiéra Rudolfa Berana na 20 let těžkého žaláře (tento představitel českého protinacistického odboje a nacistický vězeň byl zatčen v roce 1945 v 56 letech věku a v následujícím roce odsouzen, zemřel v roce 1954 ve výkonu trestu), odsouzení podnikatele Jana Antonína Bati (v nepřítomnosti) na 15 let žaláře a k propadnutí jeho obrovského majetku; (2) iniciování etnické čistky a organizování vyvlastnění a vysídlení příslušníků sudetoněmecké menšiny na základě kolektivní viny stanovené národnostním principem; (3) rozsáhlé odebrání soukromého majetku právoplatným vlastníkům bez náhrady na základě radikálně levicové politiky autoritativního režimu vlády koaliční Národní fronty a dekretů nezvoleného prezidenta E. Beneše z října 1945.

3 Tiskem (jako druhá část šířeji pojaté analýzy): CHOLÍNSKÝ, Jan: Edvard Beneš, lidová demokracie a moderní česká státnost v podání současných českých historiků. Střední Evropa, 2013, č. 183, s. 61-136. Online (ve dvou částech): CHOLÍNSKÝ, Jan: Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí. Josef Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin (část 1, část 2). http://librinostri.catholica.cz/download/Josef_Kalvoda_a_historiografie_1_a_2.pdf

4 Kaplanovy základní teze o vzniku tzv. lidové demokracie Národní fronty kontinuálně navazující a do jisté míry kopírující nacionalistickou a socialistickou rétoriku období 1945-1948 doplněné novější tezí o „mezinárodních větrech“, jimž nebylo ve střední Evropě možno odolat, přejala celá plejáda normalizačních komunistických historiků, jakož i bývalí komunističtí historikové „propuštění“ po srpnu 1968, ale také další historikové mladší generace v desetiletích následujících. Mezi nejvýraznější Kaplanovy následovníky v tomto smyslu z o generaci mladších historiků patřili v devadesátých letech Jiří Kocián nebo Jiří Pernes, z další následující generace se připojil Michal Pehr aj.

5 KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce, 68 Publishers, Toronto 1985. V témž roce vyšla Kaplanova práce o třetí československé republice – KAPLAN, Karel: Poválečné Československo: Československo 1945-1948: národy a hranice, Národní politika, Mnichov 1985. Kaplan vycestoval z Československa v roce 1976 a od té doby působil ve Spolkové republice Německo.

6 Citováno podle druhého vydání – KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce, Mladá fronta, Praha 1993, s. 9

7 Citováno podle KALVODA, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Nakladatelství Dílo, Kladno 1999, s. 182. Původní zdroj: Wilson ministru zahraničí. Alžír, 3. ledna 1944, National Archives, Department of State File 860F.001/169.

8 Tamtéž, s. 183. Původní zdroj – American Friends of Czechoslovakia (vyd.): News of Czechoslovakia. New York, V, No 93, 15. března 1944.

9 Tamtéž, s. 41-42.

10 Tamtéž, s. 37.

11 KAPLAN, Karel: Národní fronta 1948-1960. Academia, Praha 2012, s. 9-10, 13, 15, 19

12 Výše zmíněná analýza J. Cholínského „Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí“ končí rokem 2012, pokud by bylo zpracováno pokračování, konstatovalo by v podstatě kontinuální vývoj zahrnující nastupující generační obměnu (včetně postmodernistické koncepce) a různé prokreslující nuance – viz dále.

13 NĚMEČEK, Jan: Od spojenectví k roztržce. Academia, Praha 2003, s. 300.

14 NĚMEČEK, Jan: Československá vláda, prezident a československo-sovětská smlouva z r. 1943. In: NĚMEČEK, Jan a kol: Československá smlouva 1943, Historický ústav AV ČR, Praha 2014, s. 47-48.

15 RIPKA, Hubert: S Východem a Západem. Nákladem „Čechoslováka“, Londýn 1944 (anglicky East and West. Lincoln-Prager, London 1944). Podrobný rozbor této publikace viz CHOLÍNSKÝ, Jan: Klíč k sovětizaci Československa. Politika Edvarda Beneše v době 2. světové války a výklad Huberta Ripky o mírumilovném sovětském spojenci a přínosu bolševické revoluce všemu lidstvu. Paměť a dějiny, 2013, č. 2, s. 3-15.

16 Citovaný Benešův proslov byl publikován v knize S Východem a Západem a po válce v knize BENEŠ, Edvard: Šest let exilu a druhé světové války. Orbis, Praha 1946. Citace RIPKA, Hubert: S Východem a Západem, s. 110-114.

17 NĚMEČEK, Jan: Odtržení Podkarpatské Rusi 1944–1945. In: NĚMEČEK, Jan a kol.: Kapitoly z osvobození Československa. Academia, Praha 2017, s. 25.

18 Tamtéž, s. 27.

19 Tamtéž, s. 28.

20 BENEŠ, Edvard: Paměti, Praha 1947, s. 23.

21 Oba citované dopisy viz např. HAUNER, Milan (ed.): BENEŠ, Edvard: Paměti III. Dokumenty, s. 581-584.

22 KUKLÍK, Jan: Znárodnění. In: NĚMEČEK, Jan a kol.: Kapitoly z osvobození Československa, s. 180.

23 Tamtéž, s. 183.

24 KUKLÍK, Jan: Dekrety prezidenta republiky. In: NĚMEČEK, Jan a kol.: Kapitoly z osvobození Československa, s. 117-120.

25 Tamtéž, s. 120.

26 FRIEDL, Jiří – JEDLIČKOVÁ, Blanka – ŠKERLOVÁ, Jana a kol.: Parlamentní volby 1946 a Československo. Souvislosti, prognózy, fakta, následky. Historický ústav AV ČR, Praha 2017, s. 210.

27 Tamtéž, s. 220.

28 Tamtéž, s. 242.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.