Falšování dějin československého komunistického režimu 1948-1989 nebo multiparadigmatický pluralismus? (část 1/5)

Následující text je zkrácenou verzí dosud nepublikované studie napsané v loňském roce k 70. výročí československého pádu do sovětského područí, jejíž obsah je platný a alarmující i v roce 30. výročí pádu komunismu…

Motto: „Já tvrdím, že náš národ má nemocnou duši.“ 

plukovník Luboš Hruška, politický vězeň 1949–1960(1)

Období neomezené vlády Komunistické strany Československa od února 1948 do listopadu 1989 lze charakterizovat jako jedno z nejtemnějších období v tisíciletých českých dějinách – během takřka 42 let své vlády komunisté podřídili československý stát cizí státní moci, terorizovali a oloupili statisíce lidí a systematicky zničili národní kulturu.

Když se Sovětský svaz pod tlakem Západu v roce 1989 vzdal dominance nad svými tzv. satelity včetně Československa, čímž zároveň upustil od podpory tamních komunistických místodržitelů, Češi stejně jako Slováci a další zotročené národy tyto místodržitele sesadili, zrušili komunistickou totalitu a zřekli se vnucené ideologie marxismu-leninismu.(2) Po vzniku České republiky v roce 1993 byla přijata nová česká ústava garantující respekt vůči lidským právům a liberální demokracii, etablovaly se instituce decentralizované ekonomiky, avšak proces „dekomunizace společnosti“ zůstal v půli cesty.

Čtvrtstoletí poté – v roce 70. výročí komunistického převratu – se česká společnost nachází v hluboké kulturní a politické krizi,(3) jejíž součástí je i selhávání historické vědy tj. pokračující zastírání příčin české cesty do komunistického područí a aktuální tendence k rehabilitování někdejšího komunistického režimu…

Paměť komunismu a její revize

V roce 1993 vyjádřil český parlament konsensuální (většinovou) společenskou zkušenost s násilně vnucenou jednačtyřicetiletou „vůdčí úlohou komunistické strany ve společnosti“ přijetím Zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, na který však bezprostředně nenavázaly další prováděcí předpisy a proces „dekomunizace společnosti“ tak zůstal částečně zablokován. Důležitými navazujícími právními úpravami – byť pouze dílčími a značně opožděnými – se staly až zákony (č. 140/1996 Sb. a č. 107/2002 Sb.) uvolňující dosud převážně omezený přístup k archiváliím komunistických bezpečnostních složek, dále Zákon č. 181/2007 Sb. zřizující Ústav pro studium totalitních režimů (a Archiv bezpečnostních složek) a Zákon č. 262/2011 Sb. o účastnících protikomunistického odboje a odporu resp. o jejich oceňování.(4)

Na místě je citovat vybrané pasáže alespoň ze dvou z výše zmíněných právních norem, z nichž je zřejmé, jaký byl a je onen český konsensuální společenský pohled na období 41 let komunistické vlády formulovaný v právní či státoprávní rovině zákonodárci a prověřený ústavním soudem.

V úvodní pasáži Zákona č. 198/1993 Sb. stojí: „Vědom si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.“ V § 1 jsou formulovány základní znaky komunistického režimu a odpovědnost za ně, v § 2 téhož zákona je charakterizována podstata komunistického režimu včetně jeho marxisticko-leninské ideologie: „(1) Zejména pro skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. (2) Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.(5)

Po 14 letech povinnost státních orgánů „vyrovnat se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století“ připomněl Zákon č. 181/2007 Sb. vyjadřující vůli zřídit Ústav pro studium totalitních režimů a jeho prostřednictvím „zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, které v letech 1938-1945 a 1948-1989 prosazovaly potlačování lidských práv a odmítaly principy demokratického státu.“ Tento zákon dále mimo jiné konstatuje, že zadáním Ústavu je pomáhat „pochopit důsledky systematického ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského úpadku provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazení fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužívání výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům a bezohledného ničení přírody.“ V zákoně rovněž stojí, že Parlament ČR se usnesl na vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů „při vědomí zachování paměti o ohromném množství obětí, ztrát a škod, které utrpěl český národ a další národy na území České republiky v dobách totalitních diktatur, vlastenecké tradice společenského odporu proti okupaci a projevům totalitarismu, které byly projevem občanů v boji za svobodu a demokracii, při obraně lidských práv a lidské důstojnosti, povinnosti stíhat zločiny proti míru, lidskosti a válečné zločiny, povinnosti státu učinit zadost všem, kteří byli poškozeni státem, jenž porušoval lidská práva, mezinárodní právo i vlastní zákony“.

Z citovaných pasáží je zjevné, že až doposud i přes mnoho přijatých kompromisů (polovičatostí) a problémů v této věci charakterizuje česká legislativa a politická reprezentace komunistický režim v letech 1948-1989 konzistentně jako „nelegitimní, zločinný a zavrženíhodný“. A rovněž to, že projevuje vůli (byť je možné diskutovat o nedostatečné intenzitě této vůle) dále zkoumat a zaznamenávat podstatu, modus operandi a důsledky tohoto režimu a zohledňovat je jako fenomén národní paměti a kulturní zkušenosti implementované do českého právního řádu. K tomu lze dodat, že po atacích z řad zákonodárců dvou levicových politických stran (tj. Komunistické strany Čech a Moravy a České strany sociálně demokratické) následujících po přijetí citovaných zákonů tuto vůli stvrdil jako právně opodstatněnou svými rozhodnutími i Ústavní soud České republiky.(6)

Navzdory uvedenému však dochází v posledních několika letech v českém kulturním a politickém životě k postupující veřejné rehabilitaci komunistické ideologie a komunistického režimu – příkladem mohou být jak události na politické scéně včetně volebních výsledků, tak i situace na mediální scéně a ve veřejném prostoru.(7) Ač je výše uvedená politicky deklarovaná charakteristika komunistického režimu včetně jeho ideologie („nelegitimní, zločinný, zavrženíhodný“) na základě rozsáhlé pramenné základny spolehlivě verifikovatelná, odpovědnost za vytvoření prostoru pro „rehabilitaci“ tohoto režimu má i „oficiální“ (tj. státem dotovaná) česká historiografie.(8)

Lze poukázat na nekonání (absence v produkci) i konání (matoucí produkce) státem placených historiků zaměřených na dějiny 20. století:

(1) Za třicet let svobodného bádání nezpracovali orientační syntézu českých dějin období 1945-1989, která by českým občanům srozumitelně zprostředkovala relevantní „kánon“ dějin českého komunismu včetně mezinárodního kontextu.

(2) Až na výjimky se nepostavili proti pseudovědeckým aktivitám a interpretacím období 1948-1989 přímo či skrytě rehabilitujícím tehdejší komunistický režim, alespoň tam, kde jsou jejich nositeli státem placení historikové.

(3) Až na výjimky se už třicet let podílí (společně s některými prominentními právníky – historiky a teoretiky ústavního práva) na „kanonizaci“ matoucí interpretace a legitimizace poválečného období tzv. třetí československé republiky a tím i příčin nastolení komunistické vlády.(9)

Problematikou bodu (3) tj. zpracováním a interpretací dějin krátkého poválečného období tzv. třetí republiky se obšírněji zabývá jedna z následných podkapitol, proto je dále uveden rovnou komentář k bodu (2) tj. aktuálním snahám o hájení a rehabilitování komunistického režimu v období 1948-1989.

Aktuální jsou dnes dvě revizionistické koncepce této historiografické „rehabilitace“ československého komunismu – komunistická (otevřená) a postmodernistická (zastíraná). Obě směřují argumentačně k podobným vývodům a k legitimizaci a rehabilitaci komunistického režimu a to v celém více než jednačtyřicetiletém období jeho působnosti s drobnými výhradami vůči údajně nepřijatelným nicméně údajně marginálním „násilným excesům“ a „odchylkám od zamýšleného sociálního pokroku“.

Hlavním argumentem resp. pseudoargumentem, jehož opakováním se komunističtí a postmodernističtí revizionisté dožadují svého participování na vědeckém „diskurzu“ potažmo zaujímají místo na společenském „bitevním poli“ po boku svých politických spojenců, je odmítnutí údajně státně nařizovaného a prosazovaného jednotného zpolitizovaného výkladu dějin (tedy toho, že komunistický režim i s jeho ideologií je interpretován jako „nelegitimní, zločinný, zavrženíhodný“). A to za halasného propagování a prosazování práva na tzv. vědecký pluralismus. Právo na svobodné vyjádření názoru a na vstup do veřejné diskuze ovšem v České republice nikdo nikomu neupírá, taktika revizionistů spočívá v tom, že namísto průkazné faktografické argumentace se ohrazují proti „jednostrannému primitivnímu antikomunismu“ či „nepřípustnému státnímu historismu“. Dosud se jim ovšem nepodařilo „prokázat neprokazatelné“ – totiž, že českoslovenští komunisté: nebyli ve službách a pod ochranou Moskvy, neuzurpovali si „vůdčí roli ve společnosti“, neterorizovali a neokradli obyvatelstvo, nezavedli marxismus-leninismus jako státní ideologickou doktrínu, nezničili systematicky právní, národohospodářské, sociální, umělecké a další české tradice atd., a že toto vše neměli od počátku ve svém programu, případně ani to, že kulturní či materiální životní úroveň v Československu podstatně nezaostávala za geograficky a kulturně příbuznými nekomunistickými státy.

Dalšími používanými argumenty či spíše argumentačními triky revizionistů v historiografické diskuzi jsou:

(a) údajný souhlas „lidu“ resp. většiny společnosti se socialistickým a komunistickým programem potažmo režimem – zde se jedná o rozporování „nelegitimity komunistického režimu“;(10)

(b) rozdmýchávání zástupného sporu o význam abstraktního politologického pojmu totalitarismus (vžitého pro označování komunistického režimu) odvádějícího pozornost od reálného obsahu komunistického režimu – jedná se o rozporování pojmu „zločinnosti komunistického režimu“ [aktuálně viz referáty z eticky, kulturně i intelektuálně – vyjma několika referátů – tragické konference Demokratická revoluce 1989 pořádané 8. a 9. 11. 2019 v prostorách Senátu PČR Akademií věd a Ústavem pro studium totalitních režimů];

(c) kritika politického vývoje po listopadu 1989 jako obhajoba předchozího komunistického režimu – jedná se o rozporování „zavrženíhodnosti komunistického režimu“.(11)

Zatímco první „argument“ (a) používají obě zmiňované revizionistické koncepce, druhý (b) je nástrojem postmodernistů a třetí (c) komunistů.(12)

Obě revizionistická pojetí jsou opřena o zavádějící tj. nevědeckou práci s fakty (zejména opomíjení, zamlčování, marginalizování, zveličování, záměna podstatného za nepodstatné apod.) a o vyvozování nepravdivých či propagandistických tezí na základě chybných nebo záměrně matoucích premis. Co se týče dopadu revizionismu na společenskou paměť, soudným pamětníkům a historikům je jasné, že jde o chybné vývody resp. nepravdivá tvrzení, nicméně pamětníků i soudných historiků ubývá. Nebudou-li k dispozici průkazné analýzy zde zmiňovaného revizionismu a nebudou-li tyto srozumitelně a v dostatečné intenzitě veřejně prezentovány, bude mít vystavení mladších generací matoucí, manipulativně sofistické, nebo lživé pseudoargumentaci své důsledky.

Koncepce komunistického revizionismu

První z výše uvedených revizionistických (ve smyslu revidování společenské paměti komunismu) historiografických koncepcí – paradigma komunistické – navazuje na interpretaci dějin komunismu a dělnického revolučního hnutí před listopadem 1989. Je doménou vesměs komunistických historiků, kteří jsou nositeli vědeckých a akademických titulů, spjatých s marxismem-leninismem, Komunistickou stranou Československa nebo Komunistickou stranou Čech a Moravy.(13)

Tento směr je prezentován v nestátních organizacích a nakladatelstvích a na jejich internetových portálech, bez krytí vědeckými a akademickými institucemi – do jisté míry je možné považovat jej za výraz svobody slova a od jisté míry za doprovodný projev politického extrémismu.(14) Tato interpretace soudobých českých dějin komunistickými historiky, současnými komunisty a jejich spojenci či sympatizanty dosud nemá větší společenský ohlas, ale stala se běžnou součástí nepřehledné mediální scény. Nehledě na to, že více než o historiografii zde jde o ideologickou propagandu, není vyloučeno, že spíše dříve než později může aspirovat na průnik do institucionálního mainstreamu a potažmo disponovat stále větším vlivem na „společenskou paměť“ a tvorbu veřejného mínění.

Jako příklady aktuální koncepce komunistické „historiografie“ zde mohou posloužit dvě nedávno vydané publikace, ale i další práce z okruhu jejích autorů:

1) Hana Kráčmarová a kol.: Svoboda zrozená v boji. Revoluční léta 1944-1948 (Orego, Praha 2015);(15)

2) Hana Kráčmarová a kol.: Spravedlivý svět je možný. Vybrané kapitoly z dějin KSČ (Orego, Praha 2016);(16)

Monografie Svoboda zrozená v boji je příkladem snahy o legitimizaci komunistického „Vítězného února 1948“, její úvod od komunistického historika a politika doc. PhDr. Miroslava Grebeníčka CSc. končí slovy: „Přeji autorům, aby jejich publikace našla cestu ke zvídavým a přemýšlivým čtenářům, k těm, kdo chtějí znát fakta, vidět souvislosti a kdo se nechtějí spokojit s pouhým mlhavým povědomím o tom, co dnes tak svérázně interpretují různí mediální mágové a další vykladači jediné oficiální pravdy o tom, jak údajně šly dějiny.(17)

V závěrečné kapitole této kolektivní práce autoři v rámci své kritiky odlišných interpretací shrnují svůj výklad slovy H. Kráčmarové: „Kapitalisté se nikdy nesmířili se svou tehdejší porážkou a připravovali její odvetu. Ta se jim v určitém smyslu podařila v roce 1989. Od té doby listopadoví vítězové zcela ovládli a přizpůsobili svým ideologickým potřebám také výklad našich národních dějin včetně února 1948. Z hlediska pracujícího lidu znamenal únor 1948 jeho rozhodující politicko-mocenské vítězství nad buržoazií. Představovalo naplnění zájmů nejen dělnické třídy, ale i širokých vrstev většiny národa. […] Vcelku pokojné řešení politické krize v únoru 1948 s využitím ústavy i parlamentních zvyklostí představovalo do značné míry už také dovršení koncepce čs. specifické cesty k socialismu. […] V únorovém střetnutí dali lidé jasně najevo, že už nechtějí kapitalismus s bídou jedněch a ohromným bohatstvím druhých, s nezaměstnaností, žebráky a dalšími jevy, které znali z předmnichovské republiky. Svoji budoucnost spojili se socialismem, ke kterému Únor otevřel cestu.(18)

Oproti těmto shrnujícím tezím hlavní autorky H. Kráčmarové falšujícím české politické dějiny lze konstatovat:

- V únoru 1948 s komunisty neprohráli kapitalisté, ale dočasní koaliční partneři komunistů, kteří předtím společně s nimi v květnu 1945 nastolili autoritativní politický režim levicového typu. V něm byl realizován radikálně levicový politický program, jehož součástí bylo i zneužití justice k odstavení a terorizování pravicových politických soupeřů, nebo rozsáhlé znárodnění resp. rozkradení soukromého majetku a to včetně majetku kapitalistů.

- Ono „vcelku pokojné řešení únorové krize“ bylo protiústavním resp. protiprávním vyvrcholením pokřivené právní situace vytvořené režimem výše zmíněné poválečné londýnsko-moskevské koalice tzv. Národní fronty – už tento autoritativní radikálně levicový režim s totalitními prvky byl nastolen revolučním násilím a program Národní fronty představoval diskontinuitu s formálně platnou ústavou z roku 1920.

- Komunisté odstavili v únoru 1948 své dočasné partnery za pomoci nelegálního zneužívání státních bezpečnostních složek pro své stranické cíle, nelegálního vyzbrojení svých stoupenců, nelegitimního zneužití odborů, infiltrování a ovládnutí politických stran svých dočasných spojenců a nelegálního upevňování politické moci prostřednictvím tzv. akčních výborů Národní fronty. Šlo o tragickou porážku pracujícího lidu parazitující menšinou.

- V únorovém střetnutí byla česká společnost dílem dezorientovaná předchozí válečnou sovětofilskou propagandou londýnské exilové vlády, dílem odzbrojená, oslabená a zastrašená poválečným bezprávím a dílem se stále mylně spoléhala na diletantské nekomunistické politiky vládnoucí koalice – národní socialisty, sociální demokraty a lidovce. V důsledku toho byla česká společnost neschopna povstat a bránit se, dokud to ještě bylo reálně možné.

- Československý únor 1948 otevřel cestu sovětizaci státu se všemi jejími všeobecně známými zločinnými aspekty a nezměrné národní tragédii – nesouhlas s touto cestou daly bezprostředně po únoru, tj. pozdě, ale jasně najevo tisíce jednotlivců organizovaných ve stovkách skupin ozbrojeného odboje a občanské rezistence, jakož i desetitisíce lidí prchajících do zahraničí, kde vznikaly další odbojové organizace.

- V listopadu 1989 se komunistický režim zhroutil nikoli odvetou kapitalistů (v ČSSR tehdy žádní kapitalisté nebyli), ale vlivem své nefunkčnosti, zločinnosti a mezinárodní situace a to s rozhodujícím přispěním statisíců lidí projevujících veřejně své mínění a vůli k zásadní změně nejprve na demonstracích a poté ve svobodných volbách v červnu 1990. Doposud vládnoucí komunisté v nich získali 13,5 % hlasů, tj. přibližně stejně, jako když se poprvé zúčastnili svobodných voleb a jen nepatrně více než byl jejich průměrný zisk v celém dvacetiletém meziválečném období (1925 – 13,2 %, 1929 – 10,2 %, 1935 – 10,3 %).

- Od té doby resp. od této kontrarevoluční a následně i volební porážky komunistů existuje v České republice svoboda slova, svoboda vědeckého bádání a také prostor pro svobodnou soutěž idejí. Komunistické zaměňování propagandy za historickou vědu a marxisticko-leninské ideologie za vědecký světový názor je v této soutěži doposud v převažující míře odmítáno.

Dalším příkladem komunistického revizionismu, tentokrát šířeji pojatých „dějin revolučního pokroku“, je kolektivní práce Spravedlivý svět je možný. Vybrané kapitoly z dějin KSČ vedená opět historičkou H. Kráčmarovou, vydaná nakladatelstvím Orego v roce 2016. Tato publikace představuje ve stejných interpretačních intencích jako výše zmíněná kniha vybrané úseky dějin komunistického hnutí a komunistické vlády – počátky KSČ a jejího prvního předsedu Bohumíra Šmerala, politiku KSČ ve třicátých letech a působení komunistů v době druhé světové války, IX. sjezd KSČ v roce 1949 a komunistickou sociální a hospodářskou politiku v období 1945-1989.

V předmluvě komunistického žurnalisty a politika PhDr. Josefa Skály CSc. mimo jiné stojí: „Po ukradených jistotách roste hlad. Kapitalismus stíhá jedna krize za druhou. […] Rozcestí, které rozdá karty nově je na dohled. Tím tvrdší běží střet o vše, nač lze navázat. V České republice nemá holé ruce. Boj o to, o čem je demokracie doopravdy, tu má unikátní tradice. […] O shnilém kompromisu to nebylo. KSČ vyrazila za systémovou změnou. […] Autoři restituují fakta, která je vrací z uší na nohy. Ne šminkami a retuší, ale vnímavou rekonstrukcí. […] Pravdou dějin nabízí i živé poselství. Na příštím rozcestí bude k nezaplacení. […] Změna je v zájmu drtivé většiny. Hvězdná hodina levice, která není na prodej, právě začíná.(19)

V úvodní kapitole o počátcích KSČ píše H. Kráčmarová: „Vítězství Velké říjnové socialistické revoluce prolomilo poprvé ve světě jednotnou frontu imperialistických států. […] Říjnová revoluce se stala inspirující pro miliony lidí v Evropě i na celém světě. To jenom většina našich současných historiků její klíčový význam buď zcela pomíjí, nebo ji nazývá prokletím Ruska a spojuje ji s dehonestujícími a odstrašujícími pojmy jako totalita, nesvoboda, zaostalost, bída, vraždění, mučení, hladomory ad.(20)

V dalším příspěvku též autorky nazvaném „Komunisté v prvním období odboje“ lze mj. nalézt zdůvodnění uzavření sovětsko-nacistického paktu a výklad sovětské vojenské invaze a okupace Polska: „Po nezdaru dlouhodobých snah o vytvoření kolektivní bezpečnosti proti hitlerovské agresi, když Sovětský svaz vyčerpal všechny možnosti při opakovaných jednáních se západními mocnostmi, která jejich vinou selhala.(21) […] „Pakt nacházel zčásti příznivou odezvu v atmosféře zklamání lidí se Západem kvůli jeho jednání v Mnichově a jeho pasivnímu vedení války. […] Připojení západní Ukrajiny a Běloruska [autorka má na mysli regulérní území Polska – pozn. J. Ch.] k Sovětskému svazu ve druhé polovině září 1939 poté, co polská vláda uprchla a nechala lid napospas nacistům, bylo do určité míry chápáno jako protihitlerovský akt. Tyto postoje se ovšem později změnily hlavně působením západní propagandy.(22)

K těmto tezím H. Kráčmarové lze připojit komentář:

- Bolševická revoluce nebo také dle komunistického názvosloví Velká říjnová socialistická revoluce byla nepochybně inspirací pro extrémisty a fanatické utopisty na Západě i na celém světě, ale brzy se ukázalo, že jich ani zdaleka není tolik, aby byli schopni ve svých státech zopakovat to, co se podařilo Leninovi, Trockému a spol. za specifické konstelace v Rusku a co vedlo k vytvoření zločinného sovětského státu, který zničil životy milionů vlastních obyvatel a ohrožoval celý svět.

- Po nezdaru snah sovětských komunistů o šíření revoluce – např. vojenským vpádem do Polska v letech 1919–1920, organizováním mezinárodní extrémistické organizace Kominterna (1919–1943), nebo účastí ve španělské občanské válce (1936-1939) – se v srpnu 1939 sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin dohodl s německým vůdcem Adolfem Hitlerem na vzájemné spolupráci stvrzené písemně tzv. smlouvou Ribbentrop-Molotov, součástí této spolupráce bylo společné přepadení a rozdělení si Polska (rozdělení dobytého území bylo předem vyznačeno na mapě, která byla neveřejnou součástí německo-sovětské dohody).

- Zákeřný vpád (17. září 1939) sovětských vojsk „do zad“ Polákům bojujícím s německými agresory a společnou vojenskou přehlídku (18. září 1939) vítězných armád – tj. německého Wehrmachtu pod velením generála Heinze Guderiana a sovětské Rudé armády pod velením generála Semjona Krivošejna – na předem dohodnuté linii v Brestu Litevském, mohli brát jako protihitlerovský akt pouze naprostí političtí ignoranti.(23)

- Pokud měla během války na západní veřejné mínění o Sovětském svazu nějaký vliv západní (tj. především britská a americká) propaganda, nebylo to ke škodě Sovětského svazu, ale žel k jeho prospěchu – z různých důvodů (politická taktika, sovětská propaganda, diletantismus žurnalistů aj.) totiž zamlžovala a překrucovala fakta o podstatě sovětského režimu a skutečné kvalitě života v Sovětském svazu.(24)

V roce 2016 vydala Hana Kráčmarová ještě publikaci pod názvem Kdo byl Klement Gottwald, zjevně jako samostatný a kompatibilní doplněk výše citovaných prací představujících vybrané komunistické revoluční tradice. Prvního československého komunistického prezidenta hodnotí jako „průkopníka snah o lepší a spravedlivější společnost“ a hájí jeho historickou roli: „Účelové texty antikomunistů o Gottwaldovi a dalších komunistických představitelích jako o padouších a zločincích se pohybují v uzavřeném kruhu, a tak nemohou přispět k pochopení jejich úlohy a doby. Ani si to nekladou za cíl. Donekonečna připomínají ‚oběti komunismu‘, ne již ale oběti kapitalismu. ‚Humanistickému‘ prezidentovi Václavu Havlovi už např. nepřičítají oběti, které přinesla jeho amnestie a další neblahé činy. […] Nynější zkorumpovaný kapitalistický režim potřebuje vymýtit všechny pozitivní vzpomínky na socialistickou minulost, aby se lidem jevil jako jediná přijatelná alternativa.(25)

***

Pozoruhodné jsou také další publikace autorského okruhu spjatého s docentkou H. Kráčmarovou. K nim patří i průnik spoluautora prvních dvou citovaných kolektivních prací prof. Václava Průchy do oborového mainstreamu rozsáhlou dvoudílnou syntézou České hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992 (Dokořán, Brno 2004, 2009). Zvláštní vypovídající hodnotu má brožura s básnivým názvem Črty z větraného pelechu Čechů, aneb vidět, slyšet, nemlčet (Orego, Praha 2018) shrnující aktuálně kanonizované vrcholy komunistických dějin a dokládající spojení komunistické stranicko-politické agitace se snahou o rehabilitaci potažmo heroizaci komunistické revoluční tradice „populárně-naučnou“ formou (tyto tradice jsou přitom v neslučitelném rozporu s tradicemi křesťanskými a humanistickými, ale „kupodivu“ vesměs kompatibilní s tradicemi nacionalisticko-socialistické třetí republiky), jejímž autorem je plukovník ve výslužbě prof. PhDr. Stanislav Kábele CSc. Týž akademik sepsal i další obdobné publikace – např. adorujících strážce komunistických hranic (Pohraniční stráž v paměti a činech, Orego, Praha 2016). Svou „historickou dimenzi“ má také kniha o kupčení římskokatolické církve, jejímž autorem je již výše citovaný doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.: Ve znamení kříže. Podvody nelze halit svatou rouškou (Ottovo nakladatelství, Praha 2019), která vyšla po sepsání této studie a zasloužila by samostatnou recenzi…

Pokračování. Tento text nelze publikovat bez souhlasu autora.

Poznámky:

1) Výrok jednoho ze statisíců politických vězňů československého komunistického režimu L. Hrušky (1927-2007) zvolený jako motto této studie pochází z prvního dílu série dokumentárních filmů Ztracená duše národa (2000-2001, režie Olga Sommerová). K životu a dílu jeho autora: KASTNEROVÁ, Irena: Luboš Hruška a jeho zahrada duše. I. Kastnerová, Plzeň 1998; dokumentární film – DVD: Plody zla a odpuštění, 2010, režie Miroslav Čapek.

2) Pojem politická totalita je použit jako protiklad politické demokracie, zejména ve smyslu: monopol komunistické strany na tzv. vůdčí roli ve společnosti oproti stranické pluralitě, podřízenost legislativy a justice exekutivě delegované komunistickou stranou oproti dělbě státní moci, hospodářský centralismus oproti hospodářské soutěži. Manifestace v listopadu a prosinci 1989 a generální stávka 27. listopadu 1989 vedly k rezignaci KSČ na vůdčí roli, zvolení kandidáta Občanského fóra prezidentem 29. prosince 1989 a svobodným parlamentním volbám v červnu 1990 – prvním od roku 1935.

3) Hlavními znaky této kulturní a politické krize, kterou již nelze považovat za přímý důsledek komunistického režimu, jsou mj. vyhrocené rozdělení společnosti z hlediska příklonu k politickým či politizujícím stranám a skupinám; vysoká míra dekadence a bulvarizace ve veřejném životě, opakující se skandály politiků a státních úředníků v důsledku propojování sféry politiky a podnikání; snižující se důvěra k veřejnoprávním médiím a zamoření mediálního prostoru dezinformacemi atd.

4) Vývoj legislativních procesů a přijaté zákony vztahující se k problematice „dekomunizace“ či „vyrovnávání se s komunistickou minulostí“ shrnuje rozsáhlá studie právníka Kamila NEDVĚDICKÉHO: Právní řád po roce 1989 a historická paměť. In: Securitas imperii, 2013/02, č. 23, s. 56–92 (online zde)

5) K důsledkům nedostatečné „dekomunizace společnosti“ a rozporu mezi zněním zákona a reálným stavem se v devadesátých letech v bezpočtu textů vyjadřovali mnozí autoři (a někteří z nich dodnes dále vyjadřují). K těm nejvýraznějším patřili například Adam Drda, Čestmír Hofhanzl, Alena Hromádková, Milan Hulík, Milan Churaň, Michal Janata, Emanuel Mandler, Luděk Navara, Petr Placák, Rudolf Kučera, Vít Urban, Jan Zdražílek. Několika texty se k tomuto proudu připojil i autor této studie – např. CHOLÍNSKÝ, Jan: Zločiny bez zločinců, Proglas, 1999, č. 3, s. 10-13. Vzhledem k menšímu zájmu veřejnoprávních médií o tuto problematiku – zvláště v devadesátých letech – je na místě připomenout i zásluhy některých malonákladových periodik (mj. Český týdeník, Kritická příloha Revolver Revue, Proglas, Prostor, Střední Evropa).

6) K projednání stížností a stanoviskům ústavního soudu viz NEDVĚDICKÝ, s. 65-68, 82-84.

7) Například – dlouhodobě vychází tiskoviny a existují internetové portály propagující komunistickou ideologii, oslavující komunistické vlády a vůdce; v roce 2016 se Komunistická strana Čech a Moravy veřejně přihlásila k „odkazu Vítězného února 1948“; v roce 2017 prezident Miloš Zeman navrhl bývalého člena KSČ (evidovaného jako spolupracovníka StB) do rady volitelů Ústavu pro studium totalitních režimů a po jeho odmítnutí Senátem Parlamentu České republiky znovu do Etické komise vyjadřující se k udělování ocenění za protikomunistický odboj; volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2017 vyhrálo výrazným rozdílem Hnutí ANO2011 v čele s bývalým členem KSČ (evidovaným jako spolupracovník StB).

8) Mainstreamový pohled na dějiny vytváří příslušné státní vědecké instituce – konkrétně jde především o Historický ústav Akademie věd ČR, Vojenský historický ústav, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, Ústav pro studium totalitních režimů – a také ústavy a katedry resp. jejich části zaměřené na soudobé dějiny na státních univerzitách a vysokých školách.

9) Tento nosný pilíř moderní české státnosti současně působí jako pomyslný Trojský kůň: (a) znesnadňující pochopení utváření moderních českých dějin v jejich klíčovém zlomu tj. v období 1938–1948, (b) zastírající skutečnost, že k „třetirepublikovému“ režimu lze opodstatněně připojit stejné přívlastky, jako k režimu komunistickému: nelegitimní, zločinný a zavrženíhodný; (c) vytvářející prostor pro komunistický „revizionismus“.

10) Tato údajná legitimita je stupňovitě „dokládána“ od údajného souhlasu „lidu“ s (dle komunistické rétoriky) národní a demokratickou revolucí tj. reálně s nacionalistickou a socialistickou revolucí od 5. dubna 1945 (vyhlášení Košického vládního programu)  resp. 8. května 1945 (kapitulace německého okupačního režimu v Protektorátu Čechy a Morava), přes údajný důkaz ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1946, přičemž reálně nešlo o volby, ale lidovědemokratickou okleštěnou verzi voleb tj. o pouhé rozdělení pozic uvnitř vládnoucí Národní fronty (opozice nebyla povolena), až k údajně ústavnímu potvrzení nové vlády K. Gottwalda 25. února 1948. Dále je údajná legitimita dokládána údajnými úspěchy komunistického řízení státu na poli hospodářském a sociálním a po srpnu 1968 údajnými širokými možnostmi pro seberealizaci občanů, jejich účastí na prvomájových oslavách a jejich údajně marginálním počtu projevujícím nesouhlas nebo participujícím na otevřené rezistenci (opozice nebyla povolena).

11) Tato argumentace je nerelevantní, protože chyby a nedostatky „polistopadové“ politiky nemohou „ospravedlnit“ předchozí komunistický režim. Je zjevné, že z předlistopadové komunistické vlády vyplynuly problémy polistopadového postkomunismu.

12) Užitý pojem „rozporování“ lze ještě doplnit či nahradit pojmem „popírání“.

13) Ač z hlediska svobodné české společnosti resp. společenské paměti jde o revizionismus, z hlediska bývalých i současných komunistů a citovaných autorů jde o kontinuitu.

14) V paragrafu 405 českého Trestního zákoníku (Zákona č. 40/2009 Sb.) stojí: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

15) Publikace je prezentována jako kolektivní monografie pod vedením historičky doc. PhDr. Hany Kráčmarové, CSc. Dalšími co do rozsahu svých příspěvků hlavními autory jsou společně s H. Kráčmarovou: prof. Ing. Václav Průcha CSc. a prof. PhDr. Stanislav Kábele, kratšími pasážemi přispěli RSDr. František Kovanda a PhDr. Josef Groušl CSc., autorem předmluvy je bývalý předseda KSČM historik doc. PhDr. Miroslav Grebeníček CSc., doslov připojil bývalý místopředseda KSČM PhDr. Josef Skála CSc.

16) Publikace je prezentována jako kolektivní monografie pod vedením historičky doc. PhDr. Hany Kráčmarové, CSc. Dalšími autory jsou: PhDr. Karel Janiš, Eva Bartůňková, RSDr. František Kovanda, prof. Ing. Václav Průcha CSc., autorem úvodu je bývalý místopředseda KSČM PhDr. Josef Skála, doslov připojil poslanec Parlamentu ČR za KSČM a místopředseda KSČM JUDr. Stanislav Grospič.

17) KRÁČMAROVÁ, H a kol.: Svoboda zrozená v boji. Revoluční léta 1944-1948, s. 8.

18) Tamtéž, s. 221.

19) KRÁČMAROVÁ, H. a kol.: Spravedlivý svět je možný, s. 5-7.

20) Tamtéž, s. 10.

21) Tamtéž, s. 90.

22) Tamtéž, s. 93.

23) Tato přehlídka byla aktéry nafilmována – záběry jsou použity v polském dokumentárním filmu z roku 2007 Defilada zwycięzców (Přehlídka vítězů) režisérů a scénáristů Grzegorze Brauna a Roberta Kaczmarka.

24) V tomto smyslu se nechvalně „proslavili“ například američtí novináři Walter Duranty a jeho předchůdce John Reed (viz jeho publikace o bolševické revoluci Deset dní, které otřásly světem).

25) KRÁČMAROVÁ, H.: Kdo byl Klement Gottwald, Orego, Praha 2016, s. 58-59.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.