Obsah

Třetí radikální hnutí odporu

Četl jsem nyní knihu „Islamismus, třetí radikální hnutí odporu,“ vydanou Centrem pro studium demokracie a kultury v Brně, v roce 2018. Německý originál ,,Dritte radikale Widerstandsbewegung: der Islamismus“ vyšel už v roce 2009. Jeho autorem je Ernst Nolte (1923-2016). Záložka knihy ho představuje jako „významného německého filosofa a historika, který ve svém díle brilantně analyzoval totalitární režimy 20. století.“ Sympatický nám autor být nemůže. Přesto si myslím, že říká věci, o kterých bychom měli uvažovat.

Při četbě knihy jsem si často vzpomínal na slova, která řekl francouzský prezident Charles de Gaulle: „Ideologie přecházejí, národy zůstávají.“ Měl jsem pocit, že autor především usiluje o to, vysvobodit své krajany z komplexu viny za zločiny nacismu.

Základní myšlenkou knihy je, že marxismus-leninismus, fašismus (včetně jeho radikální německé verze, nacismu) a islamismus jsou tři ideologie, tři hnutí, které spojuje společný odpor proti liberálnímu kapitalismu, údajně ztělesněnému Amerikou a Židy.

Autor například píše: „Pro marxismus-leninismus jsou USA hlavní mocností kapitalismu. (…) Pro nacionální socialismus byl amerikanismus opovrženíhodným způsobem existence, podporujícím to nejhorší v člověku, totiž hamižnost a hédonismus.“ A dále: „Zděšení islámských intelektuálů nad individualismem, nad konkurenčním snažením, nad bezduchostí existence Američanů, zaměřené jen na zisk, bohatství a rozkoše, bylo počátkem islamismu.“ (str. 235-236)

Nolte má tendenci ospravedlňovat nacismus jako prostou odpověď na komunismus. Třeba slovy: „Když Hitler mluví o boji proti ‚zlatém drakovi‘ Judovi, velmi se v tom blíží Leninovi a oba mají na mysli rozšíření peněžnictví s jeho tendencemi k úvěrovému hospodaření a ke zničení všech samostatných, osobních nebo kolektivních individualit.“ (str. 233)

Zdůrazňuje sympatie, které Hitlerovo Německo vzbuzovalo v islámském světě. Píše: „Rasista Hitler se za války stal největší nadějí obrovských utlačovaných lidových mas Orientu a měl mnoho přátel v islámských zemích.“ (str. 222). Dlouze mluví o velkém Jeruzalémském muftím, jenž se jmenoval Hadž Amín al-Husajní. Ten byl přijat v Berlíně Hitlerem, organizoval muslimské divize SS v okupované Jugoslávii, mluvil v arabských vysíláních německého rozhlasu. Opakoval požadavek „těsné spolupráce s Německem, proti společným nepřátelům: Židům, bolševikům a Anglosasům.“ (str. 112) (Připomeňme, že Amín Husejní se setkal v Berlíně i s vůdcem muslimské komunity v Protektorátu Čechy a Morava, českým konvertitou na islám, který hlásal stejné myšlenky a po květnu 1945 byl zde dlouho vězněn.)

Nolte o Amínu Husejnovi píše, že mu „nelze upřít status rozhodného obránce svobody svého národa a také všeobecných lidských práv.“ (str. 112-113)

Zmiňuje, že po druhé světové válce Spolková republika Německo dala Izraeli tři miliardy dolarů a tak, „během poměrně krátké doby se z chudého Izraele stala relativně bohatá země.“ (str. 127)

Jako dobrý Němec Nolte ovšem též zdůrazňuje, že muslimský antisemitismus se nerozvinul pod vlivem toho evropského. Jeho počátkem bylo už vyvraždění židovského kmene Kurajza v Arábii Mohamedem samotným. Cituje též židovského myslitele Majmonida, který už ve 12. století řekl, že muslimští Arabové jsou těmi nejhoršími utlačovateli Židů. (str. 153)

Nolteho antisionismus se ovšem projevuje zcela nepokrytě. Říká na příklad: „Nic není pochopitelnější, než že vyhnaní Palestinci a s nimi prakticky všichni Arabové spatřovali v Izraeli stát dobyvačný, vyhánějící a loupeživý, jehož protiprávní existence nesmí být nikdy uznána.“ (str. 122)

Čtenář se nemůže zbavit pocitu, že autorovy sympatie jdou jednoznačně na stranu oněch tří „radikálních hnutí odporu,“ která rozebírá. Jak jinak chápat třeba tato jeho slova: „Ve střetu západního a islámského světa tedy nepůjde o boj mezi pokročilými a zaostalými, nýbrž o zápas mezi životaschopnými věřícími a dekadentními bezvěrci. (…) Co by mohlo být podle všech běžných pojetí progresivnější a revolučnější než tato Maudídího věta: ‚Islám je ve skutečnosti revoluční a ideologický program, který chce změnit sociální řád celého světa a obnovit ho podle svých vlastních principů a ideálů.‘“ (str. 157)

Myslel jsem si, že vzhledem k tomu, že se narodil v r. 1923, Nolte ještě bojoval za vítězství Vůdce a říšského kancléře. Na internetu jsem se ale dočetl, že vzhledem k fyzickému hendikepu nebyl odveden do armády, nýbrž jenom na odklizování ruin po bombardování. Pracoval tam spolu s arabskými dělníky a zajímal se už prý o jejich jazyk. Již dříve jsem mluvil o tradičně dobrých vztazích mezi Němci a muslimy. Pro český národ jde o obzvlášť nebezpečné ohrožení.

V každém případě, ve své knize Nolte vyžaduje „spravedlnost i pro Hitlera.“ S určitou nostalgií říká: „Kdyby v roce 1979 žil – konec konců teprve devadesátiletý – ještě kdesi v nějaké jihoamerické zemi, kladl by si otázku, zda by se neměl srovnávat i s veleknězem, který v jedné významné zemi také úspěšně provedl převrat.“ (str. 247) Onou významnou zemí byl samozřejmě Írán, kde se dostal k moci v roce 1979 Chomejní. Ten prohlašoval, že „Izrael, zárodek zkázy islámského světa, se musí zničit.“ (str. 166)

Nolte píše, že v roce 1939 „k rozšíření na válku celoevropskou došlo z vůle Anglie.“ (str. 251) Srovnává americké bombardování Hirošimy a Nagasaki atomovými bombami s „konečným řešením židovské otázky,“ zorganizované německými nacisty. (str.253)

Mluví o „americko-izraelské světovládě“. Říká: „Moje kniha nepředstavuje nic jiného, než dějiny konečného vítězství židovského myšlení a života proti třem hnutí odporu – komunismu, nacionálnímu socialismu a islamismu.“ (str. 242)

Někdo si možná řekne, proč o té knize tak dlouho mluvím. Myslím si, že je třeba znát naše odpůrce, dobře vědět o co usilují a proč. Jen tak je možné se jim účinně bránit.

Nezapomínejme, že všechny tyto tři síly, které Nolte nazývá „hnutí odporu“, byly a jsou těmi nejhoršími metlami lidstva. První genocidu 20. století, genocidu Arménů, zorganizoval osmanský chalifát během první světové války. Pak přišly genocidy páchané nacisty a komunisty.

V současnosti nacismus i komunismus stále ještě představují hrozbu, kterou nesmíme zapomínat. Ale nejnebezpečnější hrozbou je dnes samozřejmě islamismus.

A pak, nacismus i komunismus vyšly přece jenom z evropského duchovního dědictví. Islamismus je něčím nám zcela cizím. Islamizovaná Evropa, jejíž perspektiva se už jasně rýsuje v západoevropských metropolích, by byla odcizením nejenom kulturním, ale i fyzickým. Byla by úplným zánikem, nejenom morálním a duchovním, ale i biologickým, evropských národů.

Snad bychom měli toto nebezpečí brát vážně a dělat proti němu vše, co můžeme, dokud je ještě čas.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.