Poznámky ke „Konzervativní alternativě“ Jana Drnka

Spisovatel a aktivista Jan Drnek v článku „Konzervativní alternativa“ publikovaném v létě loňského roku v Monarchistickém zpravodaji (77/2018, též KL 7-8/2018) volá po alternativě k úpadkové české politice, respektive k celé české politické scéně a k nefunkčnímu politickému a ekonomickému systému – dodejme, že zcela legitimně a z objektivně závažných důvodů.

Momentální situaci popisuje: „Alternativa neexistuje žádná a nadávání na vítěze [voleb – tj. stranu ANO a jejího předsedu bývalého prominentního ,normalizačního‘ komunistu Andreje Babiše, pozn. J. Ch.] alternativu nepředstavuje, je bezzubé, ublížené, bezmocné a jalové. Alternativu nevidíme, protože vše, co nám bylo doposud předvedeno, vedlo a vede jen k dalšímu rozkladu, k úpadku kulturního i politického života, místy k sofistikované anarchii, místy k úřednické či mocenské aroganci a svévoli. Vždy ale k prázdnotě a marnosti.“ O motivaci většiny voličů vítězné politické strany – a jejího vůdce, pragmatického miliardáře – v posledních volbách (2017) do Poslanecké sněmovny českého parlamentu (při dnešní podpoře více než 30 % voličstva) při tom soudí, že to byla „pomsta ostatním politikům minulých desetiletí za to, co z národní politiky udělali, jak okradli národ o naděje začátku 90. let, jak celou tu dobu rozkrádali stát a vysmívali se hlupáčkům voličům do očí“. S touto předběžnou diagnózou zcela souhlasím.

Jménem neparlamentní politické strany Koruna Česká dále Drnek nabízí alternativní program s ukotvením v křesťanské, monarchistické a habsburské kulturně-politické tradici – a to v protikladu k stávající dominující tradici progresivistické, republikánské a prezidentské. Tu můžeme pro doplnění vymezit přesněji podle její „ideové a skutkové podstaty“ třeba jako souhrn antikatolických a antikřesťanských vzájemně se doplňujících a prolínajících politických stylů a směrů dědictví „masarykovsko-havlovského“, „benešovsko-klausovského“, „gottwaldovského“ a „zemanovského“. Od rétoriky srdnaté političky Aleny Hromádkové a jí vedené Demokratické unie v letech 1994–1996 je Drnkův text – nehledě na jistou „neučesanost“ – jako celek nepochybně nejpozoruhodnější veřejnou stranickou výzvou k (politicky prosazené) změně polistopadového směřování české společnosti a to především snahou nazývat věci pravými jmény a hledat skutečnou nikoli pouze kompromisní (ve smyslu kompromisu s neřádem) a tudíž iluzorní cestu k nápravě.

Na rozdíl od političky Hromádkové nemá ovšem politický aktivista Drnek k dispozici početnou a silně motivovanou (čerstvé zklamání z polistopadového vývoje a ještě nevyhaslý kontrarevoluční listopadový étos) stranickou základnu, ani významný tištěný politicky zaměřený časopis. V případě DEU zde byl dvakrát týdně vycházející a v celé ČR plošně distribuovaný Český týdeník se schopnými solidními novináři, několika vynikajícími pravidelně přispívajícími publicisty a idealistickým majetným vydavatelem. Internetový Monarchistický zpravodaj takovýmto časopisem není, byť teoreticky může mít „na síti“ větší dosah, a jedinečnosti Českého týdeníku (byť šlo o jedinečnost dobovou) se prozatím nepřibližuje. Není mi známo, kolik členů má Koruna česká, ale předpokládám, že nedosahuje počtu několikatisícového nadšeného členstva DEU z poloviny devadesátých let. A je zde ještě jeden rozdíl. Pravotočivá Koruna česká by neměla, pakliže myslí své proklamace vážně a chce oslovovat české konzervativce (ať již pravicově liberalistické, nebo křesťanské), střílet „góly“ do vlastní branky, jako to učinila volebním spojením se stranou TOP 09, tedy stranou nejprve podezřele hybridní a nyní již postmodernisticky neboli levotočivě liberalistické (libertinistické).

Co se týče konkrétních Drnkem navrhovaných východisek z kulturní a politické společenské krize, souhlasím v teoretické rovině s mnoha jeho názory na to, co by bylo vhodné v politice udělat či změnit, s některými nikoli. Vzhledem k dlouhodobému vývoji a momentálnímu rozložení sil, však považuji snahu prosazovat dnes v České republice pravotočivou křesťansko-konzervativní linii prostřednictvím volebních ambicí mimoparlamentní politické strany za krátkodobě a střednědobě nerealistickou. Politické akci musí předcházet nejen dobře promyšlený politický program, ale hlavně zformování základny těch, kdo se s ním ztotožňují a jsou ochotni ho v ideovém boji a za velkého osobního nasazení prosazovat a… mají na to peníze. Co se týče „konzervativního“ programu, na Drnkovu proklamaci si dovoluji navázat následujícími souhlasnými, doplňujícími i polemickými poznámkami.

Jsou zamýšleny jako příspěvek do diskuze o současné situaci a o možnostech sebeobrany za daného tristního stavu věcí (v kontextu českého postkomunistického namíchání cinknutých karet a vrcholícího evropského či západního kulturního a politického úpadku). Jde mi ovšem pouze o diskuzi mezi lidmi vyznávajícími stejné nebo sobě blízké hodnoty a etické postuláty, jejichž cílem je hájit duchovní a kulturní prostor v souladu s po všechny věky a pro všechny lidi platným mravním řádem, který nepochází z této země a nepodléhá filosofické ani sociální „evoluci“. Mám za to, že v takovéto diskuzi je nejprve třeba vyjasnit používané pojmy (žijeme v době všeobecného „babylónského“ zmatení významů a obsahů běžně užívaných pojmů, především v důsledku neomarxistické a postmodernistické antikulturní revoluce, jejíž výraznou součástí je revoluce sémantická) a teprve poté se vyjádřit k programu a jeho realizaci.

Konzervatismus liberalistický, nacionalistický, nebo křesťanský?

Konzervovat v širším ideovém a politickém smyslu lze cokoli – křesťanský duchovní étos i antropocentrický racionalismus, individualistický liberalismus a laissezfairismus, nebo kolektivistický nacionalismus, socialismus a komunismus, případně monarchii i republiku. „Konzervatismus“ v užším slova smyslu, tedy konkrétní politická filosofie, je (nejen) v českém prostředí dlouhodobě a všeobecně (včetně prostředí verbálně „konzervativního“) pojmem neujasněným a vydaným napospas všemožným manipulátorům. Nejprve se tedy pokusím vymezit obsah tří forem „konzervatismu“ podle zkušeností a aktuálního stavu v české kotlině. (Z Drnkova textu jasně plyne, že mu jde o třetí z těchto forem, tedy křesťanské či spíše křesťansko-katolické ideje a ideály, z nich vzešlou kulturu a konstituční monarchii.)

Spojování politického „liberalismu“ a „konzervatismu“ do programu „konzervativně-liberálního“ či „liberálně-konzervativního“ vychází z anglosaského politického modelu a – nehledě na zaangažované katolíky – z jeho protestantských a osvícenských základů. Tuto formu „konzervatismu“, která zdůrazňuje především individuální svobodu člověka a tradiční kulturně-sociální řád, přičemž koketuje s idealistickým determinismem, lze považovat za obsah politického konzervatismu v užším slova smyslu.

V českém prostředí se dnes k této politické filosofii hlásí několik více či méně významných subjektů, některé pouze verbálně, jiné i svými skutky – reálně. Parlamentním a tudíž politicky nejsilnějším zástupcem tohoto směru je (podle volebního programu) pravostředová Občanská demokratická strana, která ovšem momentálně budí dojem, že neví čí je. Preferuje negativní sebevymezování v druhotných věcech a sbližuje se – jedno zda ideově či pragmaticky – s reprezentanty levicového liberálního progresivismu (vzhledem k prázdnotě na pravici disponuje potenciálem 10–15 % voličstva). Reálnou autentickou liberálně-konzervativní politickou sílu tak zastupují zejména dva úctyhodné subjekty – neparlamentní pravicová Konzervativní strana s předsedou Janem Kubalčíkem a aktivistický Občanský institut Romana Jocha. Z verbálních protagonistů této formy „konzervatismu“ je nejdůležitější Institut Václava Klause, který má ovšem reálně blíže k „ideologickému“ pragmatismu svého zakladatele a k programu nacionalistického konzervatismu (viz níže).

Liberalistická forma konzervatismu, která dnes v zahraničí i v českém parlamentu „konzervuje“ primárně liberalismus potažmo ekonomický liberalismus, se v českých zemích paradoxně neopírá o tradici či návaznost, ač má teoreticky k dispozici liberalistické ideově-politické dědictví (s účastí v parlamentním životě) mladočeské a národnědemokratické, případně živnostensko-obchodnické. Navíc je (forma, nikoli její výše uvedení reální představitelé) kompromitována antitradicí „zlodějského kapitalismu“ let devadesátých vzešlou mj. ze sémantického zneužití tohoto pojmu, resp. vytunelování potenciálu tohoto politického směru. Co se týče mezinárodního ukotvení, liberální konzervatismus se – jak jsme dnes očitými svědky – v zemích svého původu vyčerpal a v současné době zůstává jen svou vlastní karikaturou (viz britští konzervativci a američtí republikáni). Nebo, chce-li kdo, svědčí v rámci velké krize Západu o v sobě samém zakomponovaných nedostatcích (primát individualismu a ekonomismu namísto všeobecně platného mravního zákona).

Nyní k druhé formě „konzervatismu“. Uplatňování ideologie „kmenového“ nacionalistického konzervatismu v Čechách a na Moravě jistou tradici má – zejména levicovou tradici národně socialistickou, ale i jiné formy „nacionalismu o sobě“ prosazované politickými uskupeními Národní obec fašistická, Národní fronta, Liga proti vázaným kandidátkám nebo hnutím Vlajka. Podstatné je, že „kmenovému pojetí“ politiky zpravidla chyběl a chybí realistický duchovní rozměr a s ním napojení na životodárný zdroj české a evropské tisícileté kultury. Konzervován je zde „národ“ jako naturalistická vitální entita sama o sobě a nikoli národ (či národní stát) charakterizovaný a podmíněný duchovním anticko-křesťanským civilizačním étosem. Této formě „konzervatismu“ se nejvíce přibližuje Okamurova strana Svoboda a přímá demokracie a reálně i Institut Václava Klause (jehož zakladatel se autorovi tohoto textu vždy jevil spíše jako dědic Benešova národního socialismu, než pravicový politik). Okamurovi a Klausovi, ať už v důsledku přirozeného názorového rozvrstvení, nebo vzhledem ke katastrofálnímu stavu české politiky, nechybí příznivci (potenciál 10–15 % voličstva). Některé z nich sem nejspíše přivedla legitimní snaha vzdorovat ničivé vlně agresivní postmodernistické (neomarxistické) západní antikultury valící se do českých zemí (po přijetí resp. Klausově podpisu Lisabonské smlouvy stále intenzivněji).

Dodejme, že k tomuto „konzervativnímu“ proudu dnes do jisté míry patří taktéž „konzervativní“ marxisté organizovaní i neorganizovaní v KSČM (dalších 7–13 % voličstva), kteří podle svého osvědčeného receptu ustoupili z proletářského internacionalismu o krok zpět. Opevňují se v již vyzkoušeném nacionálmarxismu (viz jejich stalinistická a národněfrontovní tradice z období 1938–1948), rozplývajíce se při tom nad čínským komunistickým světovým protohegemonismem a ruským geopolitickým pragmatismem.

Zbývá tedy třetí „konzervatismus“, spjatý s tradičními hodnotami západní latinské tj. anticko-křesťanské civilizace a její římskokatolické kultury. Tyto hodnoty vycházejí především z chápání člověka jako duchovně-hmotné bytosti podléhající po všechny věky stejnému a pro všechny lidi platnému mravnímu (Božímu) zákonu umocněnému a garantovanému misí a osobou Ježíše Krista. Filosofickými inspirativními východisky jsou zde křesťanský personalismus (oproti liberalistickému individualismu a inter/nacionalistickému kolektivismu) a etický universalismus (oproti relativismu a subjektivismu).

Takto pojatý „konzervatismus“ je dále inspirován zejména tradiční sociální naukou římskokatolické církve formulovanou většinou – ale nejen – v předkoncilových (tj. před Druhým vatikánským koncilem konaným v letech 1962–1965) papežských encyklikách – v těch základních a poměrně známých (viz Rerum novarum, Quadragessimo anno, Divini redemptoris, Mit brennender sorge), ale i v těch méně známých (např. Diulturnum ilud, Graves de communi, Humanum genus, Libertas praestantissimum, Mirari vos, Quo graviora, Quod apostolici muneris). Takto inspirovanou a ukotvenou formu ideového potažmo politického konzervatismu je vhodné v rámci politické filosofie a praxe dnes aktuálně nazývat „křesťanským konzervatismem“ – konzervujícím v mocensko-politické a kulturně-sociální praxi na základě kulturní tradice a sociální zkušenosti všeobecně platné duchovní hodnoty.

Současný křesťanský konzervatismus může částečně navazovat na tzv. křesťanskou demokracii (zvláště tu, která působila v některých evropských demokratických státech přibližně do šedesátých let 20. století) vzešlou z potřeb doby, usilující o obranu křesťanských hodnot a o parlamentní prosazování sociální nauky římskokatolické církve. Dnes je ovšem pro politiku inspirovanou římskokatolickou filosofickou antropologií a sociální naukou vhodnější používat pojem „křesťanský konzervatismus“ a nikoli „křesťanská demokracie“ (tento pojem je pro 21. století nejspíše nevratně zdiskreditován antikřesťanským progresivismem Evropské lidové strany v čele s německou CDU-CSU). V českém prostředí byla křesťanská demokracie ve 20. století reprezentována (1) dlouhodobě spíše nešťastně Československou stranou lidovou s jejím – žel – tradičním oportunismem, (2) střednědobě s mimořádným osobním nasazením a se zbožnou důsledností v letech padesátých exilovým Křesťansko-demokratickým hnutím (odštěpeným z lidové strany pod heslem „nejsme lidovci, ale křesťanští demokraté“) v čele se Simeonem Ghelfandem, Bohdanem Chudobou a Josefem Kalvodou, (3) v první polovině let devadesátých epizodicky Křesťansko-demokratickou stranou založenou disidentem Václavem Bendou.

Ke křesťansko-demokratické politice se dnes v České republice verbálně hlásí parlamentní strana se zdvojeným názvem (jehož druhá část připomíná staletou kontinuitu i neblahé dědictví) „Křesťansko-demokratická unie – Československá strana lidová“ známá jako KDU-ČSL (s potenciálem 4–7 % voličstva). Reálná politika této „křesťanské strany nejen pro křesťany“ se při tom dostatečně zřetelně nevymezuje vůči antikřesťanskému utopistickému levotočivému progresivismu, čímž se křesťanskodemokratické politické koncepci stále více vzdaluje.

Třetí – křesťanskou – formu „konzervatismu“ nejreálněji reprezentují dva politické subjekty. Je to mimoparlamentní politická strana Koruna česká se střednědobou polistopadovou tradicí, podnětným monarchistickým programem a minimálním volebním potenciálem (patrně 1–2%). Předsedou Koruny české je Radim Špaček, členem předsednictva strany je autor textu „Konzervativní alternativa“ Jan Drnek. Spolek Akce D.O.S.T. (Důvěra – Objektivita – Svoboda – Tradice), v jehož čele stojí Petr Bahník a Michal Semín, vystupuje od roku 2007 srdnatě s jasným a nealibistickým křesťansko-konzervativním poselstvím, které zcela legitimně odmítá postupující ztrátu české státní suverenity v rámci Evropské unie a antikřesťanský postmodernistický a neomarxistický západní politický trend. Akce D.O.S.T. se snaží prosazovat svůj legitimní a společensky prospěšný program v úzké spolupráci s výše zmíněnými Institutem Václava Klause a stranou Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury, přičemž se – alespoň podle mínění pisatele těchto řádek – svým „politickým pragmatismem“ dostává do rozporu s hodnotami, které se snaží hájit.

Pokračování. Autor je historik.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.