Obsah

Izrael a Jordánsko 15 – 26. 11. 2017 III.

Předcházející díl zde.

Den sedmý, Petra

Jsem netrpělivý, protože zejména kvůli místní archeologické lokalitě byl vybrán z bohaté domácí nabídky cestovních kanceláří právě tento poutní zájezd. Má to být skvělý bonus k poznávání úžasné Svaté země.

Naše více jak čtyřiceti členná skupina, plna očekávání, vyráží z hotelu po svých. Jdeme asi dvě stě metrů rušnou ulicí s restauracemi a obchůdky do té doby, než se silnice stočí napravo. Pokračujeme rovně, po plácku na kterém číhají zevlující taxikáři, asi sto metrů dále k nezvykle prostornému modernímu vstupnímu areálu. Je v něm malé museum, kanceláře, prodejny vstupenek a docela velká kolonáda kšeftíků se suvenýry. Za turnikety zatím není vidět nic zajímavého. Své klienty kousek opodál očekává několik vozatajů s malými koníky, a také několik podnikavců, kteří ke svezení důrazně nabízejí své trpělivé a posmutnělé oslíky.

Údolí je tady ještě docela široké, a stráně, které jej svírají, nemají souvislé kolmé stěny. Jednotlivě je však již v těchto místech, nedaleko od vstupu, vidět úžasná práce lidských rukou, které do okolních skal vytesaly prostorné hrobky, některé dokonce vybavily úžasným průčelím. U cesty, zřejmě z náboženských důvodů, tyto ruce upravily velké kameny do pravidelných geometrických tvarů, které nyní nesou název Bloky džinů. Prašná cesta, lemující široké, ale vyschlé řečiště, je asi šest metrů široká. Po ní se bystře prohání malé kárky tažené koníky sem i tam. Větší vozy by totiž neprojely škvírou, ke které se blížíme.

V okolí džinů trpělivě stojí několik menších, přesto výstavnějších hrobek. Například Triclinium má bohatě zdobené antické průčelí.

Každou chvilku kolem nás profrčí koník s vozíkem, ze kterého se spokojeně usmívá nějaký, převážně asijský, turista. Za nimi se pak víří oblak prachu. Asi po třech stech metrech končí široké údolí, a cesta zamíří přes stařičký most do úzké rokliny, která je lemována (téměř soustavně) pověstnými, až padesát metrů vysokými skalisky. Výhodou této skoro kilometr dlouhé úžasné soutěsky je její souvislý stín a tudíž poznatelně chladnější ovzduší. V některých místech je úžlabina tak úzká, že se musí pěšáci tisknout ke stěnám, aby mohl drobný a hubený koník svůj náklad na druhý konec té monumentální rozsedliny dopravit. Sem a tam se v tomto příjemnějším prostředí pohybují pěší obchodníci, kteří nabízí pohlednice, leporela, nebo i drobné ozdoby. Není jednoduché v obrovské konkurenci prodat jinak bezcenné plechové reliéfní náramky, které někde v Číně chrlí stroje po deseti tisících denně. Obdivuji na těch lidech, kolik vytrvalého úsilí vynaloží, než se několika dámám podaří s výraznou slevou původní ceny vnutit několik cetek. Ač jsou docela vytrvale odmítáni, běhají kolem svých potencionálních zákaznic jako družice až skoro do poloviny kilometrové soutěsky. Zdvořilá odmítnutí chápou u své kořisti jako vratký postoj k věci, a občas proto v dalším svém naléhavém úsilí uspějí.

Po odkrytí hlubokých, až tří metrových, nánosů objevili archeologové v levé skalní stěně žlábek, který byl součástí vodovodního systému poněkud níže položeného města. Jen stěží lze pochopit, jak tehdejší důmyslní stavitelé dokázali spočítat jeho přesný spád na délce více jak jeden kilometr. A to navíc v podmínkách, ve kterých se skalní masív svírající stezku se dosti klikatí a je v mnoha místech rozerván od vrcholu až ke dnu soutěsky. V jiných místech je tak uzavřený, že není vidět oblohu.

V jeho stěnách nejsou žádné hrobky, jen několik modlitebních míst pro dávné obchodníky a poutníky různých vyznání. Známá je zejména karavana velbloudů zručně vytesaná do tvrdé skály, nebo opracovaný kámen na malém „náměstíčku“.

Ohromeni tou úžasnou krásou, kterou nedokáže dokonale představit dobrá fotografie, ani skvělý film, pomalu kráčíme k samotnému závěru té tísňavy.

Před námi se objevuje uzoučká a vysoká škvíra, za kterou je vidět monumentální antické průčelí Pokladnice. Tento rozsáhlý překrásný, a zachovalý objekt byl první úžasnou hrobkou velkého areálu, kterým budeme za chvíli procházet. Na výšku portál hrobky měří kolem 40 metrů, široký je kolem 28 metrů. Okrově červenou barevnost hrobky krále Areta III. dokáží na nějaký čas neobyčejně zvýraznit sluneční paprsky. Stavba vznikla zhruba sto let před naším letopočtem. Její průčelí zdobí několik výrazných reliéfů božstev, jezdců a i dalších postav. Dílo je korunováno zachovalou amforou, ve které se měl podle dávné pověsti skrývat starodávný poklad.

Na levé straně od „Pokladnice“ jsou okolní skály, lemující nyní mnohem širší roklinu, rozervány až k vrcholu. Vede tudy extrémně strmý chodník k obětišti a dvěma obeliskům. My se však pouštíme napravo, tedy do míst, ve kterých se začínají kamenné stěny stále více rozestupovat. V těchto místech si musí každý člověk naplno uvědomit monumentalitu díla lidských rukou, které dokázaly proděravět tvrdý horninový materiál jako slovutný ementál. Prostorné jeskyně k pohřbívání zemřelých jsou často v úctyhodných výškách. Nejvíce pozornosti však přitahují veliké hrobky významných obyvatel města, které se mohou chlubit mohutným a bohatě zdobným antickým průčelím. Jako motivy se na nich střídají řecké, egyptské, arabské či římské motivy. Úchvatnou krásu těchto mistrovských děl doplňuje sama příroda jak svými tvary, tak i barevností struktury skal.

Na levé straně, blízko místa ve kterém se údolí doširoka rozevírá na veliké prostranství, je do stěny vytesáno typické antické divadlo i s hledištěm pro několik tisíc diváků či posluchačů. Práce, kterou na něm stavitelé vynaložili, bere dech. Akustika je v tomto stánku starodávné kultury, a možná i politických shromáždění, skvělá.

Skály proděravělé hrobkami se postupně, i rychle, rozestoupily na vzdálenost odhadovanou na půl kilometru. Náměstí, které téměř úplně obkličují, je vlastně gigantickou hromadou sutin města, ve kterém žily desetitisíce obyvatel. Archeologové do dnešních dnů vykopali jen malý zlomek pozůstatků honosných budov a chrámů. Všude je tedy možné sbírat střepy antické keramiky.

Příležitost ke sběru pozůstatků dávné civilizace využívají také děti z extrémně chudých rodin. V hlubokém prachu na okraji chodníku sedí tak šestiletý, dokonale umouněný chlapeček. Na kousku krabicového kartonu má vyskládány střepy nádobí a barevné kamínky. Nabízí je k prodeji. Jeho bratři mu další zboží hledají opodál. I takto vypadá bída docela běžná v těchto krajích. Lituji, že jsem nepořídil několik fot této smutné situace, protože na zpáteční cestě jsou malí obchodníci někde jinde.

Na počátku poutního zájezdu jsme byli upozorněni, že vývoz minerálů a památek je v Jordánsku a Izraeli přísně zakázán. Není tedy jisté, jak by se úředníci tvářili na malou sbírku zakoupených střepů ze starodávné keramiky.

Na skaliscích pravé strany vlastního města se majestátně tyčí pět úžasných hrobek – Urnová, Hedvábná, Korintská, Palácová a Sexta Florentina. Jejich prohlídku si okamžitě zařadíme až na konec bloumání mezi pozůstatky Petry.

Na levé straně jsou skály o poznání vyšší, hrobky méně representativní, a vede k nim od Nymphanea obnovená, široká Kolonádová ulice, vymezená neúplnými pylony. Není tak výstavná jak ta v Jeraschi. Promenáda starověku je ukončena vznosnou Arkádovou branou.

V blízkosti této brány je Velký chrám. Tato dosud největší odkrytá stavba opět ohromuje nejen svými rozměry, ale i dokonalostí zpracování kamene. Některé ze sloupů, které kdysi podpíraly majestátnou střechu svatostánku, jsou zčásti obnoveny, jiné ještě leží v sutinách. Mohutné pylony tvoří necelý metr vysoké válce o průměru minimálně jeden a půl metru a ty jsou jistě velmi těžké. Jak s nimi manipulovali lidé znalí jen páky a kladky je velkou záhadou.

V bezprostřední blízkosti této stavby se dosud hrdě tyčí pozůstatky na místní poměry zachovalého Hradu faraónovy dcery. Stavba je však oplocena a není k ní kvůli probíhajícímu archeologickému výzkumu přístup.

Naše skupina se na necelou hodinku schází v centru pozůstatků města, tedy na temeni rozsáhlého návrší. Právě tam byly odhaleny pozůstatky byzantského kostela s překrásnými mozaikami. Náš průvodce Otec Rasťo a Otec Martin, na tomto mystickém místě slouží každodenní mši svatou. Na správnost liturgie přes nízkou zídku zvídavě dohlíží několik párů muslimských očí. Proti nám se docela rychle a výhrůžně pohybují tmavé bouřkové mraky, ze kterých o něco později naštěstí nic mokrého nespadne.

Blíží se hodina uzavření celého areálu, a tak s Věrkou ještě blesku rychle vystoupáme ke zmiňovaným pěti honosným hrobkám. Obdivuhodné grandiózní dílo! Ve skrytu skalního převisu si i tady, na místě pro pietu, zřídil jeden z místních podnikavců docela veliký obchod se suvenýry. V kšeftování jej podporuje také několik poněkud skromnějších stánkařů, kteří před blížící se (předpokládanou) bouří rychle sklízí své drobné živnosti, dosud rozložené na nechráněném prostranství. Věci spěšně vkládají do připravených rozměrných vaků. Ty pak ukrývají, kde se jen dá. Silný vítr si totiž hraje s jejich plátěnými přístřešky tak silně, že snad chtějí vzletět někam vzhůru, a již se nevrátit na původní místo (kam se ostatně nehodí).

Více jak trhovcovo zboží nás zaujala přirozená barevná kresba skalních převisů a stropů jeskyní. Střídají se na nich mléčně průhledné žíly křemene, linie bílého, zeleného, modrého červeného, okrového či hnědého kamene. Tak takovou úžasnou parádu by nevymyslel ani ten nejextravagantnější umělec.

Z prostranství od vysoko stvořených hrobek je hezký výhled na celou lokalitu Petry. Opatrně scházíme z prudkého srázu na hlavní stezku. Je půl páté odpoledne, a v pět se vstupní brána má uzavřít. Neznáme místní poměry tak dokonale, abychom si dovolili tento limit překročit, přesto že v našem okolí ještě bloumá více unavených turistů. V soutěsce potkáváme dokonce několik vozíků, které ještě míří opačným směrem.

Prohlídka starobylé Petry nám jistě zůstane hluboce zapsána v myslích mezi těmi nejskvělejšími místy, které jsme kdy viděli. Petra musí každého citlivějšího člověka překvapit úchvatnou krásou přírodních útvarů, a zejména nádherou výsledků lidské tvořivé činnosti. Obyčejně se stává, že nápadité filmové záběry (nebo fotografie) něčeho velmi zajímavého překonají svým dojmem osobní zážitky přímo z místa. V tomto případě tomu bylo naopak.

Přespíme druhou noc v Petře.

Den osmý

Ráno nám dává průvodce ještě dvě hodinky „osobního“ volna. Snažím se tento čas využít k nákupu jordánských poštovních známek. U obchodníků ve stáncích u hlavního vstupu do archeologického areálu jsem pořídil pouze dva druhy těchto papírků, které mají připraveny k prodeji s pohlednicemi. Realizujeme tedy nápad oslovit nedaleko bloumající taxikáře, aby mě odvezli až k poště. Jistě dobře ví, v které části města se úřad nachází. Dohodneme se na ceně 5 dolarů, jak později zjistíme, za nejvýše jeden a půl kilometru cesty – původně chtěli deset. Neměl jsem však drobné, a tak taxikář dostal desítku s tím, že v cílovém místě mi pět doláčů vrátí. Když jsem po něm žádal přeplatek, dělal, že nerozumí, a že je vše OK. Vzdal jsem brzy tu marnou diskusi s vědomím, že evropský člověk v Orientu musí být ostražitější, mít drobné, a šoférům platit až po jízdě. Tato příhoda byla již čtvrtým „proškolením“ z blízkovýchodních obchodních realit. S určitými drobnými ztrátami v tomto exotickém prostředí (jako „bohatý“ sáhib z Evropy) musíte počítat.

Najít poštovní úřad na sto metrů dlouhé ulici je docela oříšek. Doručovací služby tady v Jordánsku zajišťuje několik společností, takže se ani v tak velkém městě nesetkáte s festovním barákem viditelně označeným poštovním logem. Ptám se tedy znakovou řečí domorodců. Každý však ukazuje na jinou stranu. Prolétnu aspoň tři výraznější baráky a nic. Čas na čenichání se mi rychle krátí. Až poté brkne do oka malá cedulka nad jedněmi z velkých prosklených dveří. Také na tomto poštovním úřadě se dvěma přepážkami budím se svou zdvořilou žádostí překvapení. Ještě nikdy tady nebyl člověk, který by chtěl kupovat známky do sbírky. Ani zde však nelze sehnat aršíky, či soubory celoročních emisí. Kupuji tedy jen dvě známky a k tomu od jednoho druhu celý arch (což u prodávajících mladých dam opět budí velký podiv). Navíc lze u přepážky platit jen místní měnou – dináry. Naštěstí je hned vedle vchodu k poště směnárna. K hotelu se vracíme pěšky, netrvá to ani dvacet minut, čímž ušetřím dvě stovky. V obchůdku, který tady je, dokoupím jeden mizerný aršík, jehož okraj je procvaknut sponkovačkou.

Nastupování do autobusu s veškerými věcmi máme již nacvičeno. Nemusí se ani dnes na nikoho čekat. Pomalu vyjíždíme na vrchol svahu, na kterém je městečko rozloženo, k páteřní dálnici Jordánskem, která vede přes celou délku tohoto království. Po autostrádě, která má evidentně nejlepší léta za sebou, zamíří náš dopravní prostředek zvlněnou pouštní náhorní plošinou k jižní hranici státu, tedy do blízkosti hranic se Saúdskou Arábií, a Akabského zálivu Rudého moře.

Pohledy se loučíme s rozeklanou skalní oblastí kolem Petry a krajina postupně mění svůj charakter. Všude kolem dálnice, do dálek kam až dohlédneme, se následně táhnou písečná pole, ze kterých občas výrazně vystoupí v různých vzdálenostech divoký horský hřeben, nebo nějaké velké skalisko. Na pravé, západní, straně míjíme hluboká údolí sevřená strmými svahy. Jen občas se objeví nějaké lidské sídlo, nebo v pustině téměř „ztracený“ motorest. Levá strana (východní) je poněkud plošší, ale také výrazně zvlněná.

Je 21. listopadu, a tak je teplota ovzduší v této sluncem vypálené krajině, pro nás z mírného klimatického pásma, skutečně milosrdná. Barevný sloupeček Celsiova teploměru vystoupá nyní v listopadu maximálně ke dvaceti až pětadvaceti stupňům, a vane příjemný větřík. Navíc má moderní autobus z dílen Mercedes Benz účinnou klimatizaci.

Po téměř dvouhodinové únavné cestě po dálnici se na východní straně objevují nádherné skalní monumenty. Nemohu je fotit, protože sedím u okna směřujícího na západ. K radosti vášnivě fotografujících zastaví řidič na chvilku u odpočívadla kvůli biologickému servisu. Po dálnici pokračujeme směrem k blízkému Ejlatu jen několik mil, ale až do města rozloženého na pobřeží Akabského zálivu nejedeme. Po několika kilometrech odbočí náš autokar na úzkou asfaltku, která míří hluboko do pouště. Tato cesta, stejně jako železnice v povzdálí, byla vybudována kvůli blízkému nalezišti nějakých vzácných nerostů. Jedeme tak deset kilometrů, když se před námi, obklíčen pouští, objevuje výchozí kemp pro turisty. Zbytečně docela rozlehlá moderní stavba je obehnaná solidní zdí. Disponuje několika budovami rozmístěnými kolem rozsáhlého „náměstí“. Tato malá pevnost vypadá, jakoby byla úplně bez života, dokud jsme se nevyrojili z naší plechové schránky na kolech.

Pohledy z teras do okolí jsou úžasné! Z růžového, načervenalého, žlutého či okrového písku před námi vystupují divoká rozeklaná skaliska, která většinou vyrostla skoro sto metrů nad okolní terén. Některé s jistotou překračují i tuto výškovou linii.

Právě tato podivuhodná oblast prý byla hlavním útočištěm slavného britského důstojníka Lawrence z Arábie, který vedl Araby za vidinou osvobození od osmanské nadvlády, a vytvoření velkého arabského státu. Sliby – chyby. Po vítězné krvavé válce převzaly Británie a Francie mandát (vládu) nad touto obrovskou oblastí, a po druhé Světové válce se toto území rozdrobilo do mnoha emirátů, království, států a státečků. Po několika tisících let konečně také židé v této oblasti stvoří svůj vlastní stát na území, které Bůh přislíbil Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi. Naplnění této starodávné, ve Starém zákoně popsané, vize stojí místní lid do dnešních dní na obou stranách potoky krve.

Náš průvodce otec Rasťo se vyzná ve složitých poměrech arabského světa, rychle vyřídí za pomocí našeho skvělého jordánského průvodce, a mdlého policejního doprovodu, „nalodění“ naší posádky na malé náklaďáčky s lavicemi. Kvůli pohodlí jsou na prknech korbiček silné polštáře vyrobené zřejmě z velbloudí srsti.

Poušť Wabi Rum není v místech, kterými projíždíme, dunovitá. Různobarevný písek sice má zřejmě proměnlivou hloubku, ale nevytváří obrovské přesypy jako ten, který známe ze Sahary, či jiných pouští. Vane docela svěží vítr. Proto se za auty zvedají jeho jemné částice, aby znepříjemnily koukání těch, kteří jedou za prvními vozidly.

Divoké a rozeklané abstraktní skály v kombinaci s téměř plochou krajinou budí úžas. Škoda jen, že jejich barevnost jen zřídka zvýrazní sluneční paprsky, které se občas proderou téměř zataženou oblohou.

Kvůli památečním fotografiím zastavují beduíni u mírného, pískem téměř zasypaného skaliska. Zdejší mini duny mají na výšku jen několik centimetrů, a plocha je tedy zvrásněná jako větší valcha. Vítr brzy naše stopy, které jsme tam ponechali, zničí a opraví tak obraz, který tady bez ustání trpělivě vytváří. Aparáty pilně pracují, a v jejich pamětech jistě zůstanou příjemné obrázky. Údolí, ve kterém stojíme, téměř úplně kol dokola ohraničují mohutná, samostatně stojící, tmavě šedivá skaliska.

Projíždíme místy, na kterých skály sevřely písečnou rovinu do pruhu širokého jen několik desítek metrů. U jedné ze skal teprve po druhé zastavujeme. Jsme na širokém prostranství, na kterém číhají na zvědavé turisty, čekáním a monotónností každodenní práce znudění, nomádi se svými velbloudy, na kterých se můžete za pár dolarů nejen vyfotit, ale i několik metrů svézt. Průvodce nám ukazuje prehistorická výtvarná díla, docela mělce vyrytá (spíše vyškrábaná) do tvrdé skály. Nechce se mi však věřit, že v těchto podmínkách, charakteristických velkou energií písečných erozí, mohly mělké obrázky zvířat a velbloudů na tomto místě vydržet více jak deset tisíc let.

V arabském světě prý různé větve byznysu ovládají široké rodinné klany, nebo jim nějakým způsobem spřízněné osoby. Průvodci (stejně jako ten náš jordánský) zřejmě mají svůj podíl na výnosech z obchodů, které přísunem turistů vlastně pomáhají realizovat. Proto se tedy dobře znají, a při osobních setkáních obřadně vítají. Naše auta tedy nemohou minout kemp, který byl v poušti změněn na oázu chatrných stánků s mnoha předraženými upomínkovými předměty (k nevíře, často čínské výroby!). V tomto místě je ale také jedna starobylá památka. Stojíme před lidskýma rukama opracovanou skalou, ze které se dívá do okolí nějaká, ještě docela zřetelná, zachmuřená tvář. Je to místo, pro modlitby nomádů, kteří touto nehostinnou krajinou provázeli své karavany křižující Sinajský poloostrov.

Auta se opět vydala na cestu. Je patrná jen podle zpola zafoukaných stop pneumatik předchozích vozidel, která vezla svůj náklad do jiných kempů v oblasti. Své useknuté čenichy zamířily do úzkého průchodu mezi dvěma skalními monumenty. Vyjíždíme tou „dírou“ opět do rozsáhlého volného prostoru. Do daleka se tady rozložila poušť. Je však trošku jiná než ta, kterou máme za zády. Písek je nyní sytější okrové barvy, té žluté viditelně ubylo. Kousek před námi je veliký šedomodrý flek, který připomíná mělkou kaluž, ze které vykukují kousky dna. Voda to ale není. Vítr na takto zabarvených místech odfoukal veškerý písek a obnažil tak plochá podkladová skaliska. Na minutku naše jeepy zastaví na vyvýšenině, ze které za chviličku začneme sjíždět k jednomu z ubytovacích kempů. Do sytosti si tedy můžeme užít poutavé barevnosti tohoto místa.

Prvně spatřenou základnu mineme po pravé ruce a již je před auty otevřená brána sousedního tábořiště. Kemp tvoří několik desítek prostorných plátěných stanů, které jsou bez mezer (jen s dírou na vjezd) sestaveny do obřího a poněkud více do šíře roztaženého písmene U. Oba konce tohoto znaku přiléhají přímo k mohutné skále. Nevítaný návštěvník by se tedy do areálu dostal jen s obtížemi. Několik ubytovacích stanů stojí na vnitřním prostoru v jedné, v tomto případě přerušené, linii. V centru „oplocenky“ je veliký přístřešek se stoly a lavicemi pro podávání jídla.

Stany jsou prostorné, mají buď třílůžkovou versi, nebo manželskou s dvojitou postelí. V zadní části je sprchový kout a záchod, ze kterého odpad padá s čáchnutím někde hluboko dolů. Podzemí je ale umně zakryté, takže vzduch v obydlí nad toaletou je dobrý. Voda v „koupelně“ má sice kohoutek na teplou vodu, ale ta se mrška někam ztratila. Všechny nás tedy přešla chuť na sprchování, protože se začínající nocí klesá teplota do blízkosti nuly. Ten, kdo nemá teplé vybavení, bude v noci trpět zimou.

Ještě před večerem vystupujeme s Věrkou na docela statné skalisko. Za tu námahu jsme s několika jinými tuláky byli odměněni hezkými scenériemi, které nám poušť připravila při západu, Bohužel mraky zakrytého, slunce. Sestup dolů na „velké pískoviště“ je po ostrých, nebo kluzkých, skalkách docela náročný. Musíme vážit každý krok.

Po ubytování vyrazíme do přicházející tmy hledat místo k večeři. U stolů se nás sešlo více než stopadesátka. Vždyť jsme vyběhli ze tří či čtyř autobusů. Před zraky zvědavých hladovců vkládají domorodci čerstvě vypadající maso neznámého původu (velbloudí, kozí, skopové či hovězí?) do zvláštního hlubokého ohniště v písku. Poté všechno, i oheň, pečlivě zahrnou stejným materiálem. Po nějakém čase rychle odhrabou rozpálený písek, šikovně vytáhnou do alobalu zabalené skopové (nebo velbloudí?) maso, které pak porcují a dávají na tácky turistů stojících spořádaně v dlouhé frontě. Kupodivu písek nikomu mezi zuby neskřípe, a viditelně si všichni pochutnávají.

Na skále, pod kterou naše ležení je, poblikávají barevná elektrická světla. Docela tiše vrnící agregát také slabě osvětluje jídelnu, a jen o něco lépe taneční parket, na kterém nám současní domorodci předvádějí své starodávné tance. Do jejich zajímavého reje strhávají také několik svých klientek z Evropy, ojediněle i muže. Starší arabskou reprodukovanou hudbu však po chvíli nahradí její současná modernizovaná popíková verse a také postarší světové hity posledních třiceti let.

Zábava však brzy končí, protože všichni (dosti unavení) musíme počítat s nabitým programem následujícího dne. Noční pouštní chladno dosáhlo téměř ke svému vrcholu. Stany jsou proti zimě vybaveny silnými a těžkými dekami, zřejmě z velbloudí srsti, přesto ti, kteří nemají sebou ještě něco navíc, trpí chladem a špatně tedy spí.

Den devátý

Polojasná obloha při svítání vytáhne fotografy z teplých hnízdeček ven z tábora. Jedna (větší) skupina vylézá na skálu tyčící se přímo nad campem, a jiná (menší) na tu na první pohled trošku bezpečnější, ale poněkud vzdálenější. Vycházející sluníčko, přestože je mírně zastřeno prachem v ovzduší, začne nejdříve osvětlovat pouze vršky rozeklaných skal v širokém okolí plošiny, na které ve trojici stojíme. Teprve po několika minutách ohnivý kotouč rozzáří také okolní písečná pole. Pozorovatelé si plnými doušky vychutnávají tuto krásu skoro hodinu.

Dole v táboře je již rušno. Všichni odbývají potřebnou hygienu, balí, nebo se chystají k snídani. Za několik desítek minut již náš autobus míří opět na známou, transjordánskou dálnici. Vracíme se zpět k severu Jordánského království.

Autostráda nás spolehlivě přivede zpět až do blízkosti starobylého Ammánu. Necelých deset kilometrů před jeho předměstím odbočí řidič na úzkou silnici, která vede k městu Madaba. Okolní pole a neobdělané plochy jsou jedním velkým smetištěm. Je to nevábná vizitka obce, tedy sídla, které v těchto místech trvá více než 4,5 tisíce let.

Autobus se mistrně proplétá uličkami, kterým vládne živý orientální chaotický provoz. Před námi jede dodávka, která má na svém nákladním prostoru naloženy oprýskané plynové bomby vyrobené v Hustopečích. Parkoviště, na kterém motor našeho dopravního prostředku zase na několik hodin zhasne, je zčásti ohrazeno docela mohutnou betonovou stěnou, na které je v moderním pojetí vyobrazena slavná mozaika – mapa tehdejšího okolního světa. Právě kvůli této významné památce na helénistickou dobu jsme zavítali do tohoto města, které bylo součástí systému starořeckých sídel („Dekapolisu“). Zdejší obyvatelé se nejen v antických dobách, ale i později, proslavili tou nejprestižnější školou umění mozaiky, jaká kdy ve světě byla. Umělci na svá díla využívali výhradně přírodní materiál, proto se barevnost jejich prací po staletí nemění.

Nad zbytkem starobylé mapy nyní stojí kostel sv. Jiří, který patří Řecké ortodoxní církvi. Je tak skvěle udržován, že od své rekonstrukce v roce 1893 vypadá i dnes jako nový. Vnitřek chrámu zdobí velké množství typicky pravoslavných mozaikových ikon.

Opouštíme starobylou Madabu a autobus si to frčí k nedaleké hoře Nebo. Za okny pomalu ubíhá jen spoře zemědělsky udržovaná krajina, která se však opět mění v polopoušť, a o něco později v nehostinnou poušť. Asi tři kilometry před námi je vidět výrazný terénní hřeben vybíhající z náhorní plošiny. Končí téměř neznatelným vrškem, který lidé nazvali horou Nebo. Na kopečku stojí opět nový chrám, ke kterému míříme. Po obou stranách silnice zejí hluboké rokle. Na pravé straně je na jejím dně oáza, kterou vyznačuje vegetační zeleň.

Parkoviště je v těsné blízkosti rozsáhlejšího areálu, který začíná asi dvě stě padesát metrů pod chrámem. Vstupní brána je nová, a okolí silnice, která vede na velké prostranství s dominujícím kostelem, je vzorně udržováno a ozdobeno letním horkem ztýranými stromy. Na západní hraně dlážděného nádvoří je úžasná vyhlídka do obrovského (a hlubokého) údolí, na jehož levé straně je možné vidět severní pobřeží Mrtvého moře, a na té pravé se tato roklina táhne až ke Genazeretskému jezeru (tedy Galilejskému moři).

Podle Bible někde v tomto místě skončila Mojžíšova strastiplná pouť se stovkami tisíců židů, které vyvedl z Egypta do zaslíbené země. Bůh nedovolil tomuto starozákonnímu proroku, kvůli dřívějšímu selhání, dosáhnout cíle, který stanovil pro lid Izraele. Mojžíš odsud ukázal dolů do údolí a řekl něco ve smyslu: „Toto je země nám slíbená Bohem. Tam půjdete a budete žít“. Chvíli nato zemřel. Kde je pochován není známo. Jeho ostatky se nepodařilo nalézt.

Na hoře Nebo první chrám postavili již raní křesťané v polovině čtvrtého století. Postupně byl rozšiřován až do konce dlouhé Byzantinské nadvlády nad tímto krajem. Z těchto dob se v těchto místech zachovalo mnoho fragmentů nádherných mozaik (mistrů z Madaby), které byly v moderní době křesťany obnoveny, a nad nimi vystavěn nynější velký chrám. Obnoveno bylo také nádherné sloupoví, které podpíralo původní stavbu z Byzantských časů.

Za kostelem je docela velké naleziště opět náročně zdobného kamenného materiálu, který byl použit na stavby, které již nestojí.

Sjezd z hory Nebo dolů k celnici u Mrtvého moře považuji za nádherný i dobrodružný. Uzoučká silnička se hadovitě vine po strmých svazích, každou chvíli se o něco níže obrací do protisměru. Velký autobus jen s obtížemi vybírá prudké zatáčky a míjí malá osobní, nebo dodávková auta. Nebe je nad krajinou opět zamračené, jen v jednom místě si sluníčko viditelnými paprsky efektně posvítí na hladinu Mrtvého moře, která je z tohoto pohledu jinak temně šedivá od mlžného oparu.

Také přechod z Jordánska zpět do Izraele se neobešel bez komplikace. Jsme dva hříšníci, kteří zapomněli kapesní nůž v batůžku, který si poneseme přes celnici. Pozornou kontrolu u skeneru tato skutečnost samozřejmě zaujme, a hned stojíme vyřazeni ze štrůdlu opodál. Kolega vytrvale vysvětluje, že svou kudlu dostal od rodičů, a že ji tedy považuje za vzácný dárek, který tady nechce nechat. Já jsem naproti tomu ochoten levný nůž koupený v loveckých potřebách raději oželet. Trvá skoro hodinu, než jsme propuštěni dál s upozorněním, že batůžky nesmíme do opuštění celního prostoru sundat z ramen, natož z nich vytáhnout ten nebezpečný předmět, který nám konečně vrátili.

Izraelský autobus trpělivě stojí na parkovišti na druhé straně řeky Jordán. Čeká nás ještě známá dlouhatánská cesta do Bethléma. Nocovat budeme opět v hotelu Star.

Pokračování příště.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.