Izrael a Jordánsko 15 – 26. 11. 2017 II.

Předcházející díl zde.

Den čtvrtý

Následující den dlouho, snad dvě hodiny, sjíždíme po skvělé dálnici z hor kolem Jeruzaléma hluboko pod úroveň hladiny Středozemního moře. Míjíme města obklíčená vysokými zdmi kvůli obraně před terorem. Po obou stranách je pouštní krajina vypálená žhavým sluncem. Na řídce roztroušených trsech suché houževnaté trávy se ojediněle pase stádečko koz nebo ovcí.

Autobus vyjíždí z docela hluboké terénní vrásky lemované pouštními kopci. Za jeho předním sklem se po nějakém čase objeví kontrastní zelené pásy palem a jiných kultur, které tady v údolí přežijí jen za pomoci důmyslných zavlažovacích systémů. Přijeli jsme do neobyčejně prostorného a dlouhého Jordánského údolí (dříve se jmenovalo Armagedon). Jeho centrem protéká životadárná stejnojmenná řeka (Jordán). Není divu, že se o tuto zemědělskou krajinu, položenou uprostřed pouští, v minulosti tak urputně bojovalo.

Po pravé ruce vidíme začátek Mrtvého moře, avšak my odbočíme doleva, k starodávnému městu Jericho. Biblické sídlo však projedeme jeho okrajem bez zastávky.

Zemědělsky intenzivně využívané lokality doslova svírá nehostinná poušť. V blízkosti silnice občas uvidíme potrubí zavlažovacího systému, bez něhož by tato rozsáhlá oáza bezesporu brzy zanikla. Hlavní přísun vody zajišťuje oblast téměř tři tisíce metrů vysoké hory Hermon, která se nachází na hranicích s Libanonem.

Také malebné a moderní město Tiberias projíždíme bez zastávky. Před chvilkou jsme poprvé přejeli nenápadnou řeku Jordán a napravo se v mlhou tlumeném světle zaleskly sladké vody Genazaretského jezera. Míříme k jeho severnímu břehu, na horu Blahoslavenství. Za vodou se tyčí prudké svahy Golanských výšin a jordánských hor. Na tu velikou masu životadárné tekutiny uprostřed rozsáhlých pouští je úžasný pohled.

Přijeli jsme na prostorné parkoviště, které se nalézá na hoře Blahoslavenství, která se vypíná asi sto metrů nad hladinu jezera. Na temeni kopce stojí od roku 1938 stejnojmenný neorenesanční chrám, jehož kopule je postavena z bílého vápence a čediče nad místem, na kterém Ježíš přednášel Židům (kteří se poté vesměs stávají křesťany) o Božím království, a o blahoslavených. Podle našeho průvodce, otce Rastě, nesprávný výklad pojmu Nebeské království spočívá v tvrzení, že se do této říše dostane bohabojný člověk za odměnu až po smrti. Jeho výklad Kristových slov je však jiný. Ježíš posluchače, a i současné čtenáře příběhů z Bible, má nabádat k tomu, aby si Boží království vytvořili tady na zemi tím, že se budou k sobě chovat ohleduplně a s láskou ke všem bližním, a zejména těm nejchudším duchem či majetkem. Na místě novotou „vonící“ stavby je opět pylon, který připomíná starší chrámy, které ji předcházely. V blízkosti kostela stojí klášterní budova pro výuku bohoslovců, nebo jeptišek.

V zahradách kolem staveb rostou vysoké olivovníky a také mnoho keřů právě bohatě kvetoucích buganvílií. V sousedství areálu je veliký sad mandarinek. Výhled na jezero je z této výšky úžasný, byť jsme stále ještě pod úrovní hladin moří. Otec Martin s Otcem Rasťou nám v tomto překrásném a mystickém prostředí odslouží již třetí Mši Svatou. Za jejich zády (za oltářem) se nad kvetoucími buganviliemi stříbrně a mlhavě třpytí vody úžasného jezera.

Blízko Hory Blahoslavenství, tak deset minut jízdy autobusem, je uprostřed zahrady Tagba – Chrám dělení ryb. Tento krásný areál byl také nedávno rekonstruován, tentokrát za významné finanční účasti německých věřících.

Je věnován jiné biblické události. Na toto místo přišlo několik tisíc místních obyvatel, aby si vyslechli Kristovo kázání. Vyhladovělé poutníky se Ježíš rozhodl nasytit, přestože jeho učedníci měli v košíku jen dvě ryby a pět chlebů. Ježíš poprosil svého otce o pomoc, a košík se stal bezedným. Tak byly nasyceny tisíce přítomných.

Náš průvodce však tuto událost vysvětluje mnohem svérázněji. Ježíš, podle něj, vyzval všechny přítomné, aby se s ostatními podělili o své zásoby ti, kteří si je ukrývají jen pro sebe. A najednou bylo jídla dosti pro všechny, poněvadž na dlouho (i několikadenní) cestu se nikdo nevypraví bez dostatku potravin.

Kostel je vystavěn v byzantském stylu, a v jeho útrobách se nachází mnoho stavebních prvků, zejména částí mozaik a opěrných sloupů, z 5. století. Obnovena byla i alabastrová okna, která je spoře propouští venkovní světlo. Původní byzantská mozaika s motivem košíku s chlebem a rybami je před oltářem, původní jsou i početné fragmenty této výtvarné techniky v jiných částech chrámu. Rekonstruované rozsáhlé mozaiky kolem stěn jsou skutečně nádherné!

Většina poutníků po prohlídce chrámu sestupuje k jezeru, někteří dokonce zouvají boty, vyhrnou nohavice, a brodí se v osvěžující vodě. Písek mezi kameny je plný ulitek drobných měkkýšů. Několik jich vylovím, budou suvenýrem pro přátele doma. Navíc je to zvláštní pocit, omýt se v místech, na kterých se možná pohybovaly tak významné osobnosti křesťanských dějin lidstva.

Capernaum, nebo-li Ježíšovo Město (česky Kafarnaum – pozn. red.) bylo vybudováno již před naším letopočtem také na pobřeží Galilejského moře (Genazaretské jezero). V současné době z něj zbyla velká archeologická lokalita, ve které byl nalezen dům sv. Petra, v jehož rodině Ježíš žil po odchodu z Nazaretu. Nad zbytky zdí Petrova domu byl v devadesátých letech minulého století vybudován extravagantní moderní chrám s prosklenou podlahou, aby bylo dobře vidět, jak byly situovány jednotlivé místnosti světcova domu. Podlaha chrámu je tak dva metry vysoko nad okolím, jako by se vznášela k nebi.

Novodobá stavba sousedí s kostelem ze 4. století, jemuž předcházela ještě starobylejší synagoga, do které chodil mladý Kristus na pravidelné modlitby. Křesťanský kostel byl však poté poničen židy. Ti dostali příkaz od vládců z Cařihradu obnovit tento Boží stánek. Ničitelé se však dokázali tak dlouho úspěšně z povinnosti vykrucovat, že chrám byl obnoven jen částečně, zůstal tedy bez střechy. Proto na tomto místě najdeme jen podlahu, průčelí a nádherné sloupoví.

V okolí zřejmě stávalo velmi zdobné město. Při vykopávkách v Capernau archeologové objevili velké množství pozoruhodných kamenických děl, která zřejmě zdobila výstavní domy bohatších rodin. Musíme se obdivovat tak rozsáhlému lidskému dílu dosaženému velmi omezenými prostředky, které měli tehdejší lidé k dispozici. A někdo musel ty stovky velmi těžce pracujících kameníků a sochařů živit! Byla to tak náročná organizace společnosti, že se při současném chápání zcela vymyká dnešní možné realitě.

Na závěr dne nás čeká krátká plavba do přístavu Tiberias. Plní velkých dojmů opouštíme Capernaum. Autobus si to šine pobřežní silnicí zpět k velkému městu, které se ladně rozložilo na prudkém svahu rozčísnutého hlubokou roklí, která se táhne od pobřeží až vysoko na hřeben okolních kopců. Zástavba města Tiberias již dosáhla samotného temene svahu. Původní město, které vzniklo za panování caesara Tiberia (a bylo podle něj také pojmenováno), nyní zkoumají archeologové na spodní jižní straně toho současného. Z těchto časů se také dochovaly skromné zbytky mohutných hradeb právě v této části města. Zajímavostí je skutečnost, že dolní větší „polovina“ města je pod úrovní hladiny současných moří.

Autobus asi 10 kilometrů před Tiberiadou odbočí na prostorné parkoviště, které slouží nejen pracovníkům a návštěvníkům Galilejského musea či galerie, ale i turistům, kteří od místního mola odplouvají na vyhlídkovou plavbu po jezeře, která končí v městském přístavu. Členitá moderní budova školy, galerie a musea zaujme svou nápaditou architekturou. Škoda, že nemáme čas tam vejít aspoň na hodinu! Kolem cesty a v přilehlém parku je pozoruhodná sochařská „přehlídka“ umělců, kteří ve škole působili. Nemáme však času nazbyt. Stařičká loď i s posádkou již na nás trpělivě čeká, v podvečerní náladě, u docela vysokého mola, které zasahuje aspoň sto metrů od břehu. Všichni pasažéři jsou velmi disciplinovaní, asi i kvůli tomu, že hoří nedočkavostí.

Lodníci, nebo kapitán, chvíli po vyplutí odkudsi vyloví hymnu Slovenska, a po ní dokonce i tu naši. Odzpívali jsme sborově oba texty.

Za rytmu následující orientální hudby jinak tiše plujeme k cíli. Racci drze nalétávají téměř na dosah rukou pasažérů, když však zjistí, že pro ně nemáme nic nachystáno, zase někam zmizí. Sluníčko pomalu klesá k hřebenům kopců kolem Tiberiady. Je zastřené slabými mlhami v důsledku čehož jeho světlo vrhá do okolí příjemné nachové tóny. Zaplavují nás pocity pohody a příjemné nostalgie. Škoda jen, že plavba netrvá dlouho.

V přístavu budeme muset ještě dvě hodiny čekat, což využijeme k procházce po ulicích, které přiléhají k přístavu. Jedna z nich je bohatě vyzdobena, protože právě tady je místo startu (a zřejmě i cíle) Galilejského maratonu. Tak dlouho musíme čekat na volno v hotelové restauraci. Je totiž sobota (šábes, sabat), což pro Židy znamená svátek (naše neděle), ve kterém nesmí od pátečního západu slunce do západu slunce sobotního nic dělat, tedy ani obsluhovat hosty. Aby se v některých ortodoxních rodinách nemuselo doma ani vařit, chodí na jídlo do restaurací, ve kterých je jídlo pro tento den připraveno před pátečním západem. Jen jsme si nemohli ověřit, kdo je tam tedy při stolování obsluhuje. Možná, že jsou to číšníci a servírky, které jsou jiného vyznání.

Zrovna my jsme měli smůlu. V našem nasmlouvaném hotelu nám sdělili, že nás neubytují, ale aspoň nakrmí. Ten večer byl nejnepříjemnějším zážitkem celé pouti. Naservírovali nám spěšně (a opožděně) na nádobí ušpiněné „šábesovými“ hosty velmi chudé menu. Dostali jsme snad to, co po jejich bohaté hostině zbylo. Na noc jsme tedy museli do jiného hotelu.

Den pátý

Docela brzy ráno vyjíždíme po široké hlavní třídě města Tiberias na nedaleké hřbety hor, které lemují západní okraj Galilejského moře. Poté pokračujeme asi hodinu jihozápadním směrem. Jsme na téměř rovinaté náhorní plošině, která se táhne až k výrazné a těžko přehlédnutelné hoře Tábor. Ten kopec se tyčí vysoko nad okolní skoro plochou krajinu stejně monumentálně, jako naše Pálava z rovin Jižní Moravy. Chybí mu jen bělostné vápencové skály. Ty jeho tvoří prudké, kamenité stráně, tmavě šedé barvy. Celý tento vrchol je řídce porostlý suchu odolným stromovím. Korunují jej stavby řecké ortodoxní církve a katolický areál kostela Proměnění Páně. Před zraky apoštolů Petra, Jana a Jakuba byl na tomto místě Kristus proměněn a zjevil se jim v nejbělejším rouchu, jaké kdy viděli. K poctě této události byl vybudován v první polovině dvacátých let minulého století katolický kostel, který nese výrazné prvky „jižanské“ italské sakrální architektury. Z našeho pohledu je tato stavba skutečným skvostem. Přímo pod hlavním oltářem je v jakémsi docela velkém tunelu vybudován ještě jeden, vedlejší oltář, s klenutým stropem a nástěnnými malbami.

V okolí tohoto nádherného kostela je mnoho pozůstatků původní křižácké pevnosti z počátku druhého tisíciletí.

V rozsáhlých zahradách, které bezprostředně sousedí s volně přístupným areálem, se třpytí pozlacené kopule pravoslavného chrámu. Náročnou údržbu zeleně a květeny parku zvládají místní řeholníci a jejich chovanci. Kde berou vodu na zalévání tak rozsáhlých ploch je malou záhadou.

K chrámům vystupujeme po solidní asfaltové silničce. Občas se její serpentiny dají zkrátit chodníky, které vedou řídkým lesem příměji vzhůru. Půdy je na svazích poskrovnu. Přesto na některých místech kvetou odolné bramboříky. Jak poutník stoupá výše, je odměňován stále krásnějšími výhledy na města ležící bezprostředně pod námi, na úpatí Tábora. Za nimi se zvedá jiná pahorkatina, na jejíž odvrácených svazích se téměř úplně skrývá město Nazaret. Z naší aktuální pozice vidíme za kopcem Tábor široké a dlouhé úrodné údolí s mnoha umělými jezery, které slouží na shromáždění tak pro zemědělce cenné závlahové vody. Nám Středoevropanům zvyklým na dostatek této kapaliny, rychle dochází, jak je u nás (zatím) běžná kapalina v těchto krajích strategická.

V přírodním prostředí na vrcholu Tábora je připraveno několik míst, ve kterých mohou k tomu povolaní kněží sloužit poutníkům Mši Svatou. Naše skupina této příležitosti využije. Při sestupu z hory ubylo ze vzduchu trošku mlžného oparu, a tak je lépe vidět daleko do úrodné krajiny a k výšinám, na kterých je vidět vysoké domy okraje Nazaretu.

Dolů k autobusu sestupujeme docela rychle. Dokonce se nemusí čekat na opozdilce. Máme před sebou asi třicetikilometrový přesun. Po necelé hodině vjíždíme do biblického města Nazaret. V časech pro křesťany převratných událostí tady stála jedna malá, téměř úplně zapomenutá osada. Jakoby si ji Pán vybral pro své dílo právě kvůli její bezvýznamnosti. Důležitost tohoto odlehlého lidského sídla rychle vzrostla na základě setkání nenápadné mladé ženy s archandělem. Nyní na toto místo, na kterém v současnosti stojí moderní chrám, míří tisíce poutníků. Basilika Zvěstování byla vysvěcena teprve v roce 1969. Stojí přesně na místě, na kterém Archanděl Gabriel panně Marii zvěstoval, že porodí svému postaršímu muži, kterému byla zaslíbena, syna, kterému dá jméno Ježíš. Při vykopávkách v padesátých letech minulého století na tom místě byly nalezeny zbytky sloupoví ze 2. století s nápisem: „Sláva Tobě Marie“. Dále byly odkryty pozůstatky židovsko-křesťanského chrámu, a jeho přestavby z časů vlády křižáků.

Současná budova, na kterou architekti nešetřili betonem, se vymyká všemu, co jsme dosud viděli. Na první pohled zvenčí vypadá jako nově rekonstruovaná starší stavba, ale uvnitř je zcela jinak řešena. Otec Rasťo ji však nemá v oblibě právě kvůli vnitřnímu rozvrhu.

Obrovská betonová skořepina se tyčí nad pozůstatky starodávných staveb a výškově je rozdělena na dvě mohutná patra. V tom horním je však obří kruhový otvor, který ruší jakoukoliv intimitu ostatních, o patro níže položených koutů. Mše sloužené v přízemí, v bezprostřední blízkosti jeskyňky, tedy na místě, na kterém archanděl oslovil Marii, rezonují v celém prostoru, tedy i o patro výše. Není tedy možné zorganizovat Bohoslužbu i na jiném místě v chrámu, aniž by se jejich účastníci vzájemně rušili. Přesvědčila nás o této skutečnosti mše sloužená pro více než stovku věřících z Polska.

V horním patře je na šedesát krásných vitráží. Strop basiliky s velkou prosklenou kopulí v centru má tvar květu lilie, který je obrácen směrem dolů, tedy k místu, na kterém došlo k zásadnímu příběhu popisovanému v Novém zákoně.

Františkáni nad jiné vynikají svou příkladnou askezí. Proto je také výzdoba basiliky skromnější. Na zdech spodního patra je sice přes dvacet velkých mozaik, které do basiliky věnovali věřící různých národů, ale také velké plochy holých betonových zdí. Aby nebyl prostor uměleckými díly přeplácán, dary ostatních národů jsou umístěny na zdi kolumbária, které obklopuje nevelké nádvoří v okolí hlavní stavby. Najdeme tam i ty mozaiky, které věnovali slovenští nebo čeští věřící.

Mezi Basilikou Zvěstování a kostelem věnovaným svatému Josefovi, manželovi Marie, je malé, hezky upravené náměstí. V jeho horní třetině poutník nalezne bronzovou sochu tohoto světce. Postarší muž tady zamyšlen sedí na nízkém podstavci, ve středu kruhu tvořeného mramorovými pylonky, na kterých jsou připevněny bronzové medailony výjevů ze života jeho rodiny. Světcova kolena jsou zbavena patiny, protože je mnoho lidí hladí pro štěstí. Kousek opodál roste přímo z malého trávníku čtyřmetrový keř plně kvetoucí vánoční hvězdy.

Několik metrů za tímto výjevem je vchod do chrámu svatého Josefa, z rodu Davidova. Také tento kostel je velmi skromně vybaven. Vedle jednoduchého oltáře jsou po obou stranách po jednom menším. Na první pohled zaujmou každého pozorovatele nástěnné velmi hezké obrazy nad pobočními oltáři. Také v tomto novějším chrámu jsou hluboko pod úrovní podlahy zachovány zbytky kostela z byzantské doby, včetně velmi hezké mozaiky. Je tady nádrž na vodu, místa vytesaná ve skále kvůli uchování zásob a zachoval se i původní oltář.

Kána Galilejská není daleko od centra Nazareta. Náš autobus se po úzkých ulicích města pomalu plouží na hřeben okolních kopců. Na tomto místě se město mírně „přelévá“ na jejich opačný svah. Tato část je však mnohem menší, ale zase modernější. Právě tady stojí vysoké budovy, které je dobře vidět z hory Tábor. Po široké silnici sjíždíme z prudkého kopce opět do velikého, zemědělsky využívaného údolí pod námi. Cesta do Kány Galilejské netrvá víc než půl hodiny. Zastavujeme u silnice a po suvenýrech lační poutníci se rozbíhají po několika obchodech, které ji lemují. Průvodce nám doporučil koupi pravého vína z granátových jablek, nebo místního vína z hroznů osvědčených izraelských značek. Musím napsat, že mě podobné situace, při kterých se dav čtyřiceti lidí vrhne na několik bazárků, silně odrazují. Vyšli jsme tedy s Věrou hledat chrámy, které jsme viděli při příjezdu za okny autobusu. A po chvilce stojíme před kostelem, který tady stojí na paměť zázraku, při kterém Kristus proměnil vodu ve víno a zachránil tak svatební veselí. Velmi hezké, bohatě vyzdobené, neorenesanční průčelí chrámu láká k jeho návštěvě. Uvnitř je kostel vyzdoben mnohem skromněji, přesto velmi vkusně. Vitráže s červeným křížem hezky ladí s blankytně modrou výmalbou kopule. Stěny jsou obloženy šedým vápencovým kamenem. Obrazová výzdoba je velmi skromná, ale vkusná.

Na nádvoří si musí každý všimnout studny, která je popisována v Bibli. Efektně ji zdobí vzrostlý citroník, který má ve svém větvoví množství velkých žlutých plodů. V podloubí nádvoří je i tady příjemný prostor pro konání venkovních Bohoslužeb. Na tomto místě jedni z našich nových přátel, Danilela a Daniel Janíkovci, obnoví svůj manželský slib. Za odměnu si odnáší hezké písemné potvrzení tohoto příjemného kroku.

V nedalekém obchůdku kupuji víno z granátových jablek levněji, než kolegové u frekventované silnice. Navíc tam, u rušné tepny, zabrzdily po nás také dva další velké autobusy s rusky mluvícími turisty. Zmatek v těch místech přirozeně ještě stoupl.

Kupodivu v této chvíli nemusíme ani teď na nikoho čekat. Míříme k pobřeží Středozemního moře, k překrásnému městu Haifa, které se ladně rozložilo mezi mořem a temenem hory Karmel. Nejdříve se za okny autobusu jedoucího po skvělé pobřežní dálnici objevují supermoderní budovy satelitních čtvrtí, nad kterými se vypíná několik mrakodrapů. Po pravé ruce míjíme obrovskou rafinerii ropy s vlastním molem, a hned poté i velmi živý civilní a obchodní přístav. Na moři v dáli trpělivě čeká několik nákladních lodí na povolení k zakotvení pod velkými jeřáby, které z jejich útrob na břeh vyloží, či naloží, přepravované zboží. Toto město je nepochybně hospodářským srdcem země. Leží také v nejužším pruhu území Izraelského státu (pokud do něj nezahrneme území pod vrtkavou správou Palestinců). A právě tento stav je pro bezpečnost židovského státu nejvíce ohrožující. Všechny arabské státy, a Palestinci také (například jejich organizace Hamas), mají buď hlasitě deklarovaný, nebo skrytý, cíl zničit stát Izrael. Pokud nebude Izrael kontrolovat Palestinu, hrozilo by, že bude jednoduchým útokem překonána jen 60 kilometrová vzdálenost z Palestinských území (od Betléma či Jeruzaléma) k Tel Avivu či Haifě, a tím bude země rozdělena na dvě poloviny, a přitom dobyta jediná super klíčová rafinerie, tedy jediný domácí zdroj pohonných hmot. Blízkovýchodní spory tedy nemají z dnešní perspektivy pro více než pěti tisícileté střety kloudné řešení. Vždyť nesváry začaly odchodem šesti set tisíců židů v čele s Mojžíšem z Egypta do Bohem zaslíbené země.

Od přístavu vede přímo do kopce, který je stále prudší, výstavní ulice města. Pohled vzhůru k hoře Karmel je úžasný! Jedeme asi do poloviny tohoto bulváru, který o něco výše končí překrásnými zahradami, v nichž vyniká nádherná kopule jediného chrámu Nové církve, která si předsevzala dosáhnout usmíření všech znesvářených monoteistických náboženství, které na tomto Blízkovýchodním území vznikly. Její stoupenci vyznávají jediného Boha, kterého vlastně ctí všichni věřící (židé, muslimové i křesťané) a vyzývají proto ke smíření i mírovému soužití. Mají jediné centrum a chrám na Světě, a to právě tady v Haifě. Tato nová církev se vyznačuje také tím, že nemá žádnou oficiální organizační strukturu.

Velikým obloukem vyjíždíme nad úžasně upravené zahrady, tedy na temeno posvátné hory Karmel, která je poslední kopcem deseti kilometrového táhlého hřebene. Je pozdní odpoledne. Na nejvhodnějším místě, hned vedle rušné silnice, je soustava vyhlídkových teras, odkud máme toto nepopsatelně krásné město jako na dlani. Po spěšném vychutnání skvostných výhledů přes úžasně koncipované a upravené zahrady, které se táhnou docela daleko z kopce dolů, spěcháme do blízkého barokního kostela. Ten tady postavili Karmelitáni. Jedná se o křesťanský řád, který vznikl v Evropě na základě skupiny mnichů, kteří byli z těchto míst (chrámu na hoře Karmel) vyhnáni Osmany, ale udrželi si i na „starém“ kontinentě svou silnou soudržnost. Právě pro tuto vlastnost, a osobité jednání, byli nazváni Karmelitány.

Barokní kostel byl postaven někdy v osmnáctém století, a je velmi podobný našim chrámům zbudovaným ve stejném slohu. Také v tomto svatostánku je zachován pozůstatek předchozího byzantského kostela, který byl na tomto v dějinách velmi rušném území zbořen. Výzdoba chrámu je mnohem bohatší a snad i nejpestřejší, kterou jsme dosud viděli.

Po prohlídce kostela se ještě jednou na chvilku vracíme vychutnat si nádherný pohled z vyhlídkových teras na Haifu s jejím přístavem. Sluncem zalité město již vystřídala noční atmosféra bohatě osvětlených ulic. Jak toto panoráma popsat? No prostě skvělý zážitek!

Za chvíli již musíme vyjet nejdříve směrem k Tel Avivu, a odsud přes Jeruzalém do Betléma. Jsme ubytováni opět v hotelu Star.

Den šestý

Ráno vstáváme velmi brzy, budíček je naplánován na půl šestou (o dovolené na které by se správně mělo i odpočívat!). Dobře známou trasou míříme zase k Jeruzalému. Odtud se znova pustíme z okolních hor dolů, vstříc Mrtvému moři. Opět však zabočíme k mystickému Jerichu, které je nejstarším městem na světě. Blízkovýchodní reality nám nedovolí překročit hranice do Jordánska v tom nevhodnějším místě, protože Izraelci i Jordánci chtějí mít důkladný přehled o lidech, kteří linii mezi těmito dvěma státy překračují. Jedeme tedy zase proti proudu řeky Jordán až téměř ke Genazaretskému jezeru.

Krátce se zastavujeme v Jerichu, pod kopcem Ježíšova pokušení. Ďábel se snažil Božího syna trpícího na sluncem vypálené hoře uplatit příslibem hojnosti jídla, pití, bohatství a moci výměnou za opuštění cesty, na kterou spasitel vyšel. Ježíš odolal. Nabádal Krista, aby skočil z věže (ze střechy chrámu), a tak dokázal, že se jeho otec Bůh o něj postará a že jej jistě zachrání před smrtí. Ježíš tuto zkoušku odmítl, protože nechtěl svého otce pokoušet.

Ježíšovi předkové, Židé putující 40 let po poušti, když dospěli před vysoké a pevné hradby bohatého města, byli jeho obyvateli odmítnuti. A není divu, když jich byly statisíce a potravin málo. Bůh však davu hladových a žíznivých poutníků pomohl opevňovací překážku zdolat tak, že po mocném zatroubení se jeho nedobytné hradby zbortily.

Ke klášteru, který je vybudován na temenu tohoto pouštního kopce, nejedeme, ač k němu vede asfaltová silnička. Je spravován Řeckou pravoslavnou církví, a je (podle našeho průvodce) bez objednání dlouho předem nepřístupný.

Po krátkém odpočinku tedy pokračujeme ještě několik kilometrů dále ve směru na nám již známý Tiberias. Necelý kilometr od hlavní silnice je konečně po pravé straně vidět areál budov Izraelského hraničního přechodu.

Překonání ostře hlídané linie si značně komplikuji tím, že zanechávám svůj pas na sedadle autobusu, který však již přejel jednu z kontrolních zón. Za pomoci Otce Rastě se přece jenom podaří přemluvit celníky, aby mě pro doklad pustili. Běžím jako závod aspoň sto metrů. Ještě že náš dopravní prostředek neodjel zpět do Jeruzaléma! Všichni jsme si silně a uvolněně oddechli, když s neskrývanou radostí ukazuji svůj zásadní doklad.

Po docela dlouhých procedurách, na které si již rychle zvykáme, přejíždíme autobusem místní „mezistátní“ dopravy mystickou řeku Jordán. Následující kontroly na Jordánské straně hranice byly celkem bez problémů, až na stabilizační stojan fotografa a filmaře Marka. Tamní úředníci zřejmě něco podobného viděli poprvé, a tak přemýšleli, zda tato věc není použitelná k nějakým nekalým činnostem, například k odpalování řízených střel. Snad po hodině dohadů, zda mu stojan zabaví, nebo ne, dostal příkaz tu nebezpečnou věc v Jordánském království nepoužívat.

Dlouhé minuty projíždíme po horní hranici intenzivně zemědělsky obhospodařovaného údolí, které se do dáli rozprostřelo mezi řekou Jordán a hradbou stejnojmenných pouštních výšin. Fóliovníky téměř zakrývají veškerou volnou půdu, která zřejmě (na zdejší poměry) vyniká úrodností. Táhnou se na kilometry daleko, a není proto vidět jejich konec. Tato uniformita je občas přerušena drobnými pouštními kopečky, na kterých by nic nerostlo ani při pečlivém zavlažování. Kolem silnice vládne snad absolutní nepořádek. Toto maximální smetiště často zasahuje hluboko do obdělávaných polí. Asi si zřejmě nikdo s výrobou potravin za takových podmínek nedělá těžkou hlavu.

Snad po hodině jízdy zamíří autobus vzhůru na náhorní plošinu. Kolem silnice míjíme vesměs veliké mnohogenerační domy typické pro tuto oblast, které tvoří vesnice i velká města. Výhledy do hlubokých údolí, ve kterých je vidět občas i nějaká vegetace, či obdělávaná pole, jsou fantastické. Oázy leží jako malé smaragdy ztracené v převažující žluti pouště. Občas pro dokumentaci vyfotím něco z prostředí, kterým projíždíme.

A najednou se před námi objeví docela veliké město. Uprostřed vesměs současné výstavby vysoko vystupuje překvapivě veliký římský (antický) oblouk. Lituji, že se mi nepodařilo udělat za jízdy jeho obrázek, ale jen chvilku. Autobus překvapivě prudce zatočil do úzké uličky a šofér v tom stísněném prostředí mistrovsky míjel zaparkovaná auta snad o maximálně deset centimetrů. K radosti většiny své posádky zastavil na prostorném parkovišti, přímo pod antickou památkou!

Pěší cestu k oblouku zvídavým turistům přehrazuje nedávno vybudovaná velká tržnice, plná neodbytných obchodníků. Kupujeme pro jejich zklidnění aspoň leporelo a knihu o Jordánských památkách. Teprve ze získaných obrázků vidíme, co nás čeká za tím monumentem z první poloviny druhého století. Musím po pravdě přiznat, že jsem byl rozsahem plochy vykopávek města Jerasch (Garso, Geras), a jeho zachovalostí, doslova ohromen! A toto nádherné překvapení se stále umocňovalo tím, jak jsme postupovali dále do centra této světově významné archeologické lokality. Ohromující je tam nejen Kolonádové náměstí a Kolonádové ulice, které město dělily na čtvrtiny, jak bylo v antice pravidlem (od toho vznikl náš dnešní název čtvrtě), ale i jiné docela dobře zachovalé stavby.

Město patří do souboru starých a ve své době velevýznamných, původně řeckých měst, které kdosi příznačně nazval Dekapolis (Desetiměstí). Mezi tuto skupinu obdivuhodných sídel patřily takové skvostné metropole tehdejšího světa, jakými byly Petra, Ammán, Damašek, Madaba či třeba Jerusalém.

Do rozsáhlého území původního antického sídla vstupujeme již obdivovaným Hadriánovým obloukem (LP 129). Po levé ruce nelze pominout rozsáhlé závodiště pro vozataje a jezdce na koních, či velbloudech. Tato plošně velká stavba udivuje svou úplností a pečlivostí, s jakou byl opracován každý jednotlivý kámen, který ji tvoří.

Po více než dvou stech metrech procházíme pod dalším antickým obloukem, tedy pod stejně interesantním Jižním vchodem. Bezprostředně za ním je rozsáhlé dlážděné Oválné náměstí, které je elipsovitého tvaru, s průměry 80 až 90 metrů. Je vymezeno kompletním souborem vysokých kamenných sloupů, které mají nádherně sochařsky zdobené a neobyčejně zachovalé hlavice.

Velkými kameny dlážděnou Kolonádovou ulici (Cardo maxima), pod kterou vede pradávná kanalizace, opět lemuje po obou stranách monumentální sloupořadí. Ve starých časech byl prostor mezi kamennými dříky zastropován. Pod touto ochranou proti nepřízni počasí, či ostrému sluníčku, tehdy probíhal čilý obchodní ruch. Hlavní podíl na téměř úplném zániku místní skvostné architektury měla v této oblasti docela častá zemětřesení. Na sloupech se zachovalo (nebo bylo restaurováno) původní kladí. Po obou stranách ulice jsou rozsáhlé areály zbytků honosných antických budov.

Poutník kráčí kolem těchto svědků dějin s pocitem, že vybudovat něco tak obrovského a překrásného nemůže vlastně být, s prostředky, které byly tehdy k dispozici, v lidských silách. Cesta k Jižnímu Tetrapylonu je lemována množstvím dokonale vyzdobených masívních kamenných prvků, které po rozpadu budov chaoticky leží v okolí. Na tak obrovském díle se přece musely po celý život podílet ruce snad desetitisíců lidí, a další desetitisíce se musely starat o jejich (i vlastní) obživu. Každý vnímavý současník se musí s nebývalým obdivem sklonit před tím grandiózním dílem! Nedařilo se nám také při současném stavu mysli pochopit způsoby, kterými dokázali tehdejší stavitelé zvedat mnohatunové kamenné prvky na zdi a pylony do výšek, které jsou tady všude kolem k vidění. A když si navíc uvědomíme, že v centrální Evropě v těch časech ještě nebyly žádné zděné, natož kamenné stavby, náš údiv roste.

Obdivuhodné jsou také materiály, ze kterých jsou jednotlivé kusy vytesány. Některé z dříků mají ve své struktuře překrásné žíly různých, občas i barevných odstínů, a ty jsou rozličné síly. Skvostné prvky architektury tak vkusně doplňuje dílo přírody.

Po levé ruce míjíme velmi zachovalý pozůstatek jedné z prvních křesťanských katedrál (LP 359), na kterém je umístěna veliká kamenná mísa. Má asi tři metry v průměru, a určitě přes tunu váhy. Byla zřejmě součástí fontány, či jiného důmyslného vodovodního systému města.

Tetrapylon stojí nedaleko odsud uprostřed plácku, na kterém se kříží mohutná sloupořadí hlavní ulice s příčnou. Také ta křižná ulice je lemována srovnatelně monumentálními pylony, jen je mnohem kratší. Jedna část této příčné kolonády mizí u nyní obydlené části města Jerasch a ta druhá na svahu v dosud neodkrytých troskách.

Od Západních koupelí zamíří naše kroky pod průčelí obrovské antické budovy a odsud na více než patnáct metrů široké Artemidiny schody, které návštěvníky zavedou o deset metrů výše, do chrámu této bohyně. Areál zasvěcený Artemidě je (podle plochy) dosud druhou největší zde odhalenou stavbou. Na rozsáhlém prostoru stojí opět mohutné sloupořadí, které prostor vlastní svatyně vymezuje. Každého musí udivit zachovalost bohatě zdobených hlavic iónských sloupů, které se tyčí do výšky skoro deseti metrů a mají kolem 150 centimetrů v průměru.

Nyní se ještě stavíme v Jižním divadle a nahlédneme do Diova chrámu. V Jeraschi zůstalo skvěle zachované typické antické divadlo. Přírodním živlům se nepodařilo pobořit jeho pevné stěny a nejsou na něm patrné ani důsledky běžné lidské zvůle. Mohutná stavba již má rukopis architektů Římské říše a vyniká skvělou akustikou. Několik odvážlivců vystoupá po strmých schodech až na nejvyšší stupeň, ze kterého je úchvatný výhled nejen dolů na jeviště a orchestru, ale také na Diův chrám v sousedství. Je odsud hezky vidět do širokého okolí. Divadlo je do dnešních dnů využíváno k pořádání různých místních slavností.

Pozdně odpolední sluníčko schované za hustý tmavomodrý mrak posílá k městu Jerasch krásný proud svých paprsků, který nám ukazuje, kudy opustíme zdejší antické památky a vydáme se opět na další díl náročné pouti. Bude ještě velmi dlouhá.

Opět musíme projít halou s obchůdky a toaletami. Tam jsme podruhé vyškoleni z obchodních praktik orientu. Věrka kupuje velký ozdobný talíř. Je ráda, že se jí podaří srazit cenu na její polovinu. Ještě jednou pro jistotu cennou trofej spokojeně prohlíží a zjišťuje, že její okraj je trošku oťuklý. Žádá tedy výměnu zboží. Obchodník se strojenou nevolí balí do připraveného papíru jiný talíř. Až později, v hotelu stovky kilometrů dále, do té chvíle spokojená zákaznice zjistí, že i tento keramický suvenýr je kapánek uštípnutý.

Hlavní město Jordánska docela dlouho míjíme po příjemných cestách a dálnicích jeho východním okrajem. Ammán, většinou rozložený v docela rozsáhlém údolí na západ od kopců, po jejichž úbočí si to fičí náš autobus, je v tyto podvečerní minuty hezky osvětlen. Škoda jen, že jsme neměli v nabitém plánu poznání jeho významné historie a současnosti.

Cesta po téměř rovné dálnici k dalšímu velkému cíli, městu Petra a jeho památkám, je dlouhá, ve tmě nudná a únavná. Až pozdě večer zastavujeme před hotelem, ve kterém strávíme dvě noci. Přísný průvodce Otec Rasťo nám poprvé, a naposled, povolil delší ranní dospávání. V pokoji máme příšeří, i když za okny je již polo oblačný den. Z prostorného pokoje je výhled do okolí jen úzkým koridorem, za kterým se v povzdálí, nad domy, objevují divoká hrotitá skaliska pevně zasazená do pouštního písku.

Pokračování příště.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.