My Češi a náš komunismus, „benešismus“, humanismus, katolicismus – II.

2. Petr Placák: Kde se stala chyba? (7. prosince 2015)

První část je k dispozici zde.

Knihovna Václava Havla, jejímž vytčeným úkolem je šířit dílo slavného disidenta, který se stal prezidentem, a „přibližovat veřejnosti historický význam zápasu za lidská práva a svobody v době totality a tvorbu občanské společnosti v době budování demokracie“, uspořádala ve svých prostorách v Ostrovní ulici besedu bývalých disidentů1 zaměřenou na představení nové knihy Petra Placáka Gottwaldovo Československo jako fašistický stát a na reflexi komunistické nadvlády nad českým národem z hlediska vztahu synů k otcům – „prozřelým“ komunistům.

Hodinu a půl trvající diskuzi za účasti přibližně padesátičlenného vstřícně naladěného publika moderoval historik, publicista a spisovatel Petr Placák. Debatujícími hosty byli: polistopadový politik (ministr vnitra, poslanec, senátor, blízký spolupracovník Václava Havla i Václava Klause) a od roku 2010 generální ředitel soukromé společnosti Sherlog zaměřené na bezpečnostní služby Jan Ruml; bývalá komunistka (1956–1969), socioložka, spisovatelka a polistopadová propagátorka genderové ideologie Jiřina Šiklová; novinář (mj. od listopadu 2006 do ledna 2009 šéfredaktor časopisu Respekt) a spisovatel Martin Šimečka. Součástí a zpestřením diskuze byly také zajímavé glosy a vzpomínky, které zazněly z publika.

Komentáře k Placákově knize směřovaly vesměs k její první části tj. ke ztotožnění podstaty dvou totalitních politických ideologií a režimů pod jednotícím pojmem fašismus („fašistický nacismus“ a „fašistický komunismus“), zatímco problematika tzv. třetí československé republiky pojednaná ve druhé části knihy byla ke škodě věci zúžena jen na několik kusých zmínek o „poválečné době“. Převažujícím tématem diskuze se staly osobní vzpomínky a úvahy vztahující se k rodinnému (otcové besedujících – lékař Bedřich Placák, novinář Jiří Ruml, filosof Milan Šimečka) nebo vlastnímu (Jiřina Šiklová) dočasnému členství v komunistické straně případně obecněji pojatým otázkám provinění, sebereflexe a odpuštění.

Gottwaldovo fašistické Československo 

Název knihy Petra Placáka (Gottwaldovo Československo jako fašistický stát2) podle autorova vysvětlení vyjadřuje „spojení doby třetí republiky [květen 1945 – únor 1948] s dobou po komunistickém převratu: osoba komunistického lídra Gottwalda je svorník poválečného období, který mimo jiné dokládá, že únor 1948 nebyl žádný předěl, ale jen pokračování či dokončení toho, co přichystali komunisté koncem války v Moskvě a Beneš a spol. jim k tomu dali víceméně imprimatur“.3 Tato práce (žánrově historický esej) je přínosná jak originálním srovnáním ideologické a politické „fašistické akce“ příbuzných totalitárních hnutí, tak i představením klíčových aspektů poválečné komunistické strategie směřující k uchopení neomezené politické moci – v celém textu se prolínají autorovy úvahy s vhodně vybranými citacemi. Pozitivem jsou i poukazy na souvztažnost popisované tematiky se současnou kulturně-politickou situací včetně přetrvávající neschopnosti či nechuti české historiografické obce objektivně shrnout a interpretovat fakta o poválečné a následně komunistické politické monopolní moci v Československu.4

Více či méně spornými body Placákovy knihy jsou: používání pojmu fašismus v širším smyslu (což je ovšem běžným prvkem/problémem současné historiografické, populárně-naučné i beletristické produkce – o německém nacionálním socialismu se často píše a hovoří jako o „německém fašismu“); náhled na příčiny zrození a na základní ideologické rysy „fašistického“ komunismu a „fašistického“ nacismu5; nedostatečné vysvětlení pojetí dané problematiky v kontextu s pojmem totalitarimus; tendence zužovat politickou odpovědnost za poválečnou situaci v tzv. třetí československé republice primárně nebo pouze na komunisty. Přesto, že k Placákovu přístupu a argumentaci je možné mít různé dílčí výhrady, nejprve je třeba konstatovat, že se třikrát trefil přímo do černého.

Poprvé, když jako představitele „fašistické“ tj. radikální sociálně-revoluční akce, jejímž cílem bylo „přetvoření skutečnosti a dosažení fantasmagorických cílů“ spojených s „extrémním výkladem nacionální a sociální otázky“, označil totalitářské sovětské a přidružené komunisty (vedle totalitářských německých nacistů a umírněnějších/autoritářských italských fašistů).6 Podruhé, když dešifroval „komunistický antifašismus“ v kontextu druhé světové války jako jedno z hesel revolučního třídního boje směřujícího k zotročení společnosti a odlišil jej od poctivého odboje „demokratických antifašistů“ (resp. antinacistů) za svobodu národa a univerzální všelidské hodnoty.7 A potřetí, když poukázal na „fašistickou“ podstatu politického režimu koalice Národní fronty v tzv. třetí československé republice trvající od května 1945 do února 1948, byť podle standartní terminologie šlo o autoritativní režim s totalitárními prvky.8

Už na začátku besedy Placák uvedl, že hlavní motivací při psaní knihy pro něj bylo rozbít zakořeněný falešný stereotyp o tom, že „komunisté byli antifašistická síla, která nás zachránila z apokalypsy druhé světové války“9, který česká postkomunistická společnost zdědila z období komunistické nadvlády a s nímž se potýká dodnes. V knize je připomenut významný podíl komunistů na nacistickém uchopení moci v Německu, kde pro Stalina a spol. „nacisté byli pokrokovým [žádoucím] činitelem, protože kola dějin roztáčeli na nejvyšší míru a postrkovali tak svět ke komunistické utopii“10 tj. k válečnému konfliktu a následné sociálně-revoluční situaci, která komunistům umožní uzurpovat monopolní politickou moc v nových teritoriích. Střídavý soulad a nepřátelství komunistů s nacisty ve třicátých a čtyřicátých letech Placák vysvětluje: „Politika komunistického i nacistického hnutí byla výsledkem interakce mezi ideologií a praxí, která se velmi pružně a nedogmaticky přizpůsobovala okolnostem v čase a místě“.11 V případě komunistického „antifašismu“ šlo v roce 1935 o přechod od principu „třída proti třídě“ k „lidové frontě“ neboli od boje proti skutečnému antifašismu k předstíranému (propagandistickému) boji za antifašistickou jednotu, načež byla v srpnu 1939 uzavřena sovětsko-nacistická smlouva – taktika se měnila, ale cílem při tom zůstávala mocenská expanze a světová revoluce.

V žhavé české současnosti jsou jak v politice, tak v historiografii na pořadu dne arogantní a demagogické snahy o rehabilitaci zločinného komunistického režimu v celém období 1948–1989. Na tomto již nikoli plíživém, ale zcela otevřeném revizionismu se podílí pestrá škála aktérů: političtí šíbři hájící své a nejspíše i cizí zájmy, rozmanitě zainteresovaní dobrodruzi a tradiční intelektuální „užiteční idioti“. Paralelně s destruktivním západním neomarxismem působí v reálném (leč neméně ohrožujícím) protikladu nacionalisticko-socialistická a komunistická propaganda, jejíž nositelé zneužívají legitimní diskuzi o české státní suverenitě a patologické politice Evropské unie. Obhajoba českých zájmů (ať už falešná nebo skutečná) se stává nástrojem legitimizace jak poválečného (zde už je ovšem na místě hovořit spíše o heroizaci než legitimizaci viz předchozí reportáž12), tak i následného zločinného politického režimu. Vzhledem k této realitě je významná a přínosná také další teze představená v Gottwaldově Československu, která poukazuje na komunistické využívání extrémního nacionalismu.

Placák píše, že „nacionalismus byl vždy více či méně latentní součástí komunismu, která od počátku umožňovala komunistům přecházet k fašismu (nacionalismu) a naopak […] i ruští bolševici věděli, že nacionalismus je podobně účinný nástroj mobilizace mas jako socialismus“. A dále uvádí: „Spojení komunismu s nacionalismem v roce 1924 teoreticky zdůvodnil Stalin svou tezí o socialismu v jedné zemi, což byl de facto bolševický opis německého výrazu nacionální socialismus. […] Ohraničení revoluce národním státem neznamenalo, stejně jako v případě německého nacismu, ztrátu dynamiky komunistického hnutí, jehož agrese se plnou silou zaměřila dovnitř Sovětského svazu a jeho společnosti. Přitom ovšem Moskva s výhledem na „světovou revoluci“ využívala v zahraničí své páté kolony, „národní“ komunistické strany, které byly dirigovány Kominternou ve službách Moskvy. Šlo o stejný princip a taktiku, s níž nacisté využívali v zahraničí německé menšiny“.13

V průběhu besedy Placák poukázal na to, že podobně jako bolševici zneužívali otázku sociální, dokázal Hitler využívat otázku nacionální a naopak. Lenin např. na sjezdu Kominterny varoval, aby dělnické strany nevyužívaly parlament a stranický systém k zlepšení postavení dělníků s tím, že je naopak třeba sociální problémy a bídu vyhrotit, přičemž Hitler zacházel podobně se sudetoněmeckou otázkou. Placák dále uvedl, že v tomto konkrétním případě dokázali věc uchopit jako propagandistický a politický nástroj nejen nacisté, ale i komunisté: „V roce 1929 Gottwald vyhlásil právo sebeurčení národů a právo sudetských Němců na odtržení od Československa úplně ve stejném záměru a principu jako to udělal Hitler koncem třicátých let, aby zničil tzv. buržoazní Československo […] Po válce komunisté využili sudetoněmeckou otázku stejným způsobem, jen v opačném gardu, když začali hlásat české historické hranice a vyhnání sudetských Němců“. Vzhledem k výše zmíněným problémům žhavé přítomnosti i s ohledem na nedostatečně zreflektovanou minulost (1945–1989) nelze než přitakat Placákovu apelu a „instrumentalitu využívání nacionalismu a socialismu jak nacisty, tak komunisty si neustále uvědomovat“.

Besedující hosté neměli k názvu knihy zásadní polemické připomínky vyjma stručné poznámky Šiklové, že je příliš agitační. Totéž platí i o Placákově verzi ztotožnění podstaty komunismu a nacismu, byť Ruml přímý komentář spíše obešel a Šiklová vznesla nepřímou námitku, že komunistické hnutí má za sebou stopadesátiletou existenci, během níž se vyvíjelo a „není možné redukovat ho na určité fáze“. Šimečka konstatoval, že Placák napsal deprimující knihu a zároveň „skvělou hloubkovou přesvědčivou analýzu“, zároveň uvedl dílčí námitku, že v ní chybí zmínka o přesvědčení komunistů, které nacisté nesdíleli, že sledují univerzální mravní cíle. Ohlasy z publika na knihu i na připomenutí příbuzenství komunismu a nacismu byly jednoznačně pozitivní a to od veřejně známých (novinářka Petruška Šustrová a politik Alexandr Vondra) i neznámých debatérů.

Vondra mj. podotkl, že Placák je v českém prostředí první autor s historiografickou nebo sociologickou kompetencí, který poukázal na shodnou podstatu komunismu a nacismu, zatímco svět už má podobnou debatu dávno za sebou. Zde je na místě připomenout, že na tuto shodu jakož i na „fašistickou“ podstatu třetí republiky už od konce čtyřicátých až do konce osmdesátých let průběžně poukazovali čeští protikomunističtí exulanti (především žurnalisté a akademici z oborů humanitních a sociálních věd) středo-pravicové politické orientace14, kteří psali v exilových periodicích o rudém nacismu, ale také o národněfrontovním fašismu. Bezprostředně po pádu komunismu bylo toto téma precizně reflektováno (až do konce devadesátých let) také pražskou kulturně politickou revui Střední Evropa a s ní spjatým Institutem pro středoevropskou kulturu.

Komentáře k Placákově knize byly úvodem k hlavnímu tématu besedy, tj. otázkám provinění, pokání a odpuštění vztahujícím se k členství a působení v komunistické straně. V osobní i obecné rovině se k nim vyjádřili synové „dočasných komunistů“ (Petr Placák, Jan Ruml, Martin Šimečka), „dočasná komunistka“ Jiřina Šiklová a další diskutující z publika.

Dočasní komunisté – provinění a pokání 

Jan Ruml a Martin Šimečka se sice s publikem otevřeně podělili o své osobní pocity a zkušenosti vztahující se ke komunistické minulosti svých otců, jejich výpovědi však postrádaly ucelenější charakter a hlubší záběr. Chybělo představení konkrétní činnosti otců v řadách KSČ a jejich pozic v komunistické hierarchii, ale také prezentování jejich postojů v průběhu listopadu a prosince 1989 a poté k otázkám spojeným s „dekomunizací“ společnosti. Publikum se nedozvědělo o jejich názorech (a případně s nimi spojeném působení) na kooperaci Občanského fóra s KSČ včetně následné personální politiky (např. jmenování premiéra Mariána Čalfy a ministra obrany Miroslava Vacka), na zákaz či zachování KSČ, na lustrační zákony, na trestní odpovědnost čelních funkcionářů KSČ a příslušníků StB, na zveřejnění seznamu agentů StB apod.

Martin Šimečka ve svých několika vstupech uvedl, že jeho otec svého komunistického působení litoval, považoval je za intelektuální selhání a také, že se kál – jak svou příslušností k disentu, tak v různých soukromých disidentských debatách, ale i tím, co o komunismu napsal.15 Svěřil se, že měl jako syn svého otce velmi rád a že věří, že jeho otec se s komunismem rozešel. Ale zároveň uvedl, že lituje, že se otce vzhledem k jeho předčasnému úmrtí (23. září 1990) nestačil zeptat, co všechno v inkriminovaném období dělal a zda při tom také někomu konkrétnímu ublížil. Až do listopadové revoluce bral otce, s nímž se v období tzv. komunistické normalizace pohyboval v disidentském prostředí, jako oběť a odpůrce tehdejšího režimu a nenapadlo ho pátrat po otcově minulosti a posuzovat ji.

Oproti tomu Jan Ruml uvedl, že se otce na tyto věci zeptal a že mu uvěřil jeho vysvětlení, že se hluboce mýlil a že se za to velmi stydí, i to, že se nepodílel na reportážích z procesu s Miladou Horákovou. Svého otce definitivně „rehabilitoval“ po listopadu 1989, když viděl, že se někteří bývalí komunisté snaží ospravedlnit dobu padesátých let, zatímco otec je „prost jakéhokoli triumfalismu“. Zde nebylo zcela jasné, zda Ruml za pozitivum považuje, že otec neadoroval padesátá léta, nebo že neměl ambice připomínat komunistům, s nimiž se rozešel, jejich omyly. Otci uvěřil, že se s komunismem jednou provždy rozloučil už v roce 1968 a zároveň mu jeho bývalé komunistické přesvědčení i odpustil, když viděl, že se nechce (dodejme: po dvou letech ve funkci poslance parlamentu) dál politicky angažovat i když takovou možnost měl, a že ani nechce někomu něco dodatečně vysvětlovat.

Vzhledem k uvedenému je namístě připomenout alespoň některé encyklopedické údaje náležící k životopisům známých disidentských publicistů Jiřího Rumla a Milana Šimečky a dále i k životopisu lékaře Bedřicha Placáka.

Novinář Jiří Ruml (1925–2004) byl členem KSČ od roku 1945, v padesátých létech působil jako přesvědčený stalinista v Československém rozhlase a deníku Večerní Praha. Později se přiklonil k reformnímu stranickému proudu, pracoval v Československé televizi a pro týdeník Reportér. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s invazí sovětských vojsk do Československa a poté byl zaměstnán jako dělník. Byl signatářem Charty 77 (v roce 1984 zastával funkci mluvčího) a aktivně se podílel na činnosti tzv. disentu, publikoval v samizdatu, organizoval vydávání ilegálních Lidových novin (1988–1989), několikrát byl držen ve vyšetřovací vazbě. V letech 1990 až 1992 byl poslancem Federálního shromáždění ČR za Občanské fórum a předsedou parlamentní Komise pro vyšetření událostí 17. listopadu.

Literární teoretik a filosof Milan Šimečka (1930–1990) se stal členem KSČ v roce 1949 jako vysokoškolský student, v padesátých a šedesátých letech vyučoval marxismus-leninismus na dvou vysokých školách, v šedesátých letech patřil k reformnímu stranickému proudu. V roce 1969 byl v rámci prověrek pro své názory a kritický postoj k sovětské vojenské invazi do Československa vyloučen z KSČ, v roce 1970 byl vypovězen z vysokoškolského prostředí a poté pracoval jako dělník. Působil v disentu a publikoval v samizdatu a v zahraničí – mj. známý text Obnovení pořádku (1978), v letech 1981–1982 byl z politických důvodů 13 měsíců vězněn (držen ve vyšetřovací vazbě). Po listopadu 1989 se angažoval v hnutí Veřejnost proti násilí, byl poradcem a předsedou Rady konzultantů Václava Havla.

Bedřich Placák (1914–1993), lékař, člen KSČ od roku 1945 do roku 1970. Do komunistické strany vstoupil motivován svou zkušeností v partizánské brigádě na západním Slovensku v letech 1944–1945. Po válce a v únoru 1948 byl komunistickým odborářským funkcionářem, v letech 1953–1954 se jako lékař v rámci československé mise účastnil války v Koreji na straně severokorejských agresorů.16 Po návratu se věnoval lékařské práci, stal se špičkovým chirurgem. V roce 1970 byl za kritiku sovětské okupace vyloučen z KSČ. V roce 1977 podepsal Chartu 77 (v roce 1981 zastával funkci mluvčího) a od té doby musel pracovat v dělnických profesích. Ve volném čase překládal pro samizdat. Až do listopadu 1989 byl režimem soustavně šikanován.

Petr Placák byl při vyprávění o svém otci konkrétnější, než byli Ruml a Šimečka. Zmínil se o jeho motivaci (druhá světová válka, vlastenectví) k členství v KSČ a také o jeho největší angažovanosti – v únoru 1948 byl komunistickým odborářským funkcionářem, na svém pracovišti však zabránil propuštění bývalého ředitele a zvolení stranického fanatika. Uvedl také dva šťavnaté příklady jeho postojů vůči komunistům v době tzv. normalizace, ale ani on neřekl vše podstatné a nevyjádřil se k otcovým názorům na polistopadový přístup ke komunistickým zločinům a na „dekomunizaci“ společnosti. „Normalizační“ postoj svého otce přiblížil poukazem na dochovaná akta z archivu StB, mezi nimiž je i zvukový záznam odposlechu z bytu Placákových, v němž Bedřich Placák vypráví vtip: „Víš, kde nosí správnej komunista nůž? V zádech.“ Rovněž připomněl otcův – tentokrát nezaznamenaný – výrok při podpisu recesistického manifestu Českých dětí požadujícího obnovení monarchie, že „král je alespoň odpovědný Bohu, zatímco komunisté nikomu“.

Při posuzování provinění, pokání a odpuštění – z hlediska synů komunistů i celé společnosti – se ve vystoupení hlavních diskutérů i řečníků z publika prolínaly teoretické úvahy s praktickými příklady, za pozornost stojí i to, co řečeno nebylo.

Martin Šimečka např. poukázal na nedávnou přednášku německého ústavního právníka a spisovatele (mj. román Předčítač, 1995) Bernharda Schlinga, který prezentoval názor, že bývalým nacistům (z kontextu vyplývalo, že jde obecně o členství, nikoli o konkrétní individuální zločiny) není možné odpouštět a pokud jde o rodinné příslušníky, ani je milovat, protože tím by se člověk zpětně spolupodílel na zločinech nacismu. Tento postoj podle Šimečky vyplynul ze zkušenosti části německé generace šedesátých let s nedostatečným vyznáním vin a pokáním bývalých nacistů a byl součástí jejího revolučního vystoupení v roce 1968. Oproti tomu Šimečka zhodnotil pozitivně pokání dvou bývalých komunistických propagandistů a pozdějších disidentů Jiřího Rumla a Milana Šimečky s tím, že „život jim dopřál se viny, pokud ne zbavit tak minimálně s ní žít čestně a to myslím, že oba naši otcové dělali s nejlepší možnou vůlí, jaké byli schopni, uvědomovali si to víceméně všechno.“

K zmíněnému názoru spisovatele Schlinga se kriticky vyjádřila novinářka Petruška Šustrová – představitelka stejné generace, když prohlásila, že jí tento postoj přijde absurdní s ohledem na dva tisíce let dějin křesťanství, které připouští, že člověk může změnit své smýšlení a aktivně pracovat na odčinění svých vin. Poukázala na příklad světoznámého spisovatele Arthura Koestlera, který byl krátkodobě komunistou, ale po svém „prozření“ publikoval mimořádně důležitý protikomunistický román Tma o polednách (1940). Nepřesvědčivá byla ovšem následující zmínka Šustrové o tom, že v uplynulých 25 letech v České republice převládl názor, že „kdo byl jednou v partaji, tak patří na hnůj“ – takovéto jednoznačné hodnocení označila za strašné. Nelze než namítnout, že po pádu komunismu v Československu se bývalí či revitalizovaní komunisté neocitli na hnoji ani na periferii veřejného života, ale právě naopak – pravidelně získávají mandáty poslanců a senátorů, objevují se ve vládách (Občanského fóra, pravicových, levicových i úřednických), působí ve státní správě i samosprávě, jsou zváni do veřejnoprávní televize atd….

Na rozdíl od komunistů jakožto viníků i obětí zločinů komunismu se debata dotkla problematiky obětí komunismu z řad nekomunistů jen namátkově – Jan Ruml např. připomněl výrok slovenského disidenta Jána Langoše, že on sám může odpustit ledasco, ale nemůže odpouštět za druhé. Zmínil při tom výstižný příklad obětí padesátých let (dodejme: jimž se komunističtí viníci de facto vysmáli), ale jeho slova nezněla příliš věrohodně vzhledem k tomu, že byl v devadesátých letech vrcholným politikem, který se o zadostiučinění obětí a potrestání viníků komunistické zvůle nestaral. Absurdní bylo, že Rumlova připomínka zazněla pod portrétem Václava Havla, který v této věci celou vahou své autority prosazoval – bez konzultace a proti mínění oněch „druhých“, za které Langoš „nemohl odpouštět“ – politiku „tlusté tečky za minulostí“ (jak to veřejně deklaroval už ve svém projevu 25. února 1990).

Ruml také zmínil případ někdejšího komunistického funkcionáře a poslance Františka Kriegela, který se zachoval statečně, když po sovětské invazi do Československa v srpnu 1968 jako jediný z unesených československých komunistických vůdců v Moskvě pod nátlakem nepodepsal tzv. Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR nadiktovaný sovětským politbyrem. Zeptal se publika, zda by měl Kriegel dostat čestné občanství městské části Praha 2 (což bylo nedávno předmětem sporů zastupitelstva), když je vedle tohoto jeho aktu osobní statečnosti známo, že v únoru 1948 velel komunistickým Lidovým milicím, za jejichž asistence v ulicích byl proveden státní převrat. Odpovědi nebyly jednoznačné. Dodatečně lze připomenout, že Kriegel se jako komunista podílel kromě února 1948 nepochybně i na dalších komunistických nepravostech (nejen v Československu, ale předtím i ve Španělsku a v Číně, později na Kubě), nicméně po srpnu 1968 vykonal před svým přidružením k disentu a podpisem Charty 77 ještě jeden významný čin – hlasoval v komunistickém parlamentu (18. října 1968) jako jeden ze čtyř „nepřizpůsobivých“ poslanců17 proti smlouvě o tzv. dočasném pobytu sovětských okupačních vojsk.

Spravedlivé posouzení historické role Kriegla a dalších dočasných resp. „prozřelých“ komunistů by se mělo opírat o co nejpřesnější popis jejich komunistické činnosti, jejich veřejné reflexe této činnosti i komunismu jako takového, případně (při udělování ocenění) jejich konkrétní protikomunistické činnosti. Jinými slovy – mělo by odpovídat pojetí viny a odpuštění, které vychází z křesťanské etiky a běžného každodenního života, podle následující posloupnosti: provinění – pochopení viny a lítost – vyznání viny a pokání – odpuštění. Při posuzování provinění členů, propagandistů a funkcionářů KSČ lze vedle této standardní etiky použít třeba i teorii o rozlišení viny (na trestněprávní, morální, politickou a metafyzickou), kterou formuloval německý filosof Karl Jaspers po druhé světové válce. Ač cílem této teorie bylo pomoci pochopit vinu Němců za nacistické zločiny, lze ji aplikovat i při identifikování a rozlišení odpovědnosti za zločiny komunistické.

Co se týče pokání, mělo by být u bývalých komunistů ať již stalinského, „reformního“ či „normalizačního“ ražení, předznamenáno uvědoměním si a doznáním skutečnosti, že patřili ke spiklenecké organizaci vlastizrádců, teroristů a lupičů (a to v jakékoli fázi komunistického panství). A dále, že ideologie této organizace byla nelidská a zvrácená již v době svého vzniku potažmo v době jejího implantování v Československu, že v českých a slovenských zemích byla tato ideologie jen přesvědčením vlastizrádné menšiny, přičemž její (částečně úspěšné) vnucování většině pomocí psychického násilí (specifického „brainwashingu“) bylo umožněno až revolucí 1945–1948, k níž došlo jen díky intervenci cizí státní/vojenské moci. Takovéto komplexní pochopení pak umožňuje plně uznat vinu a nalézt vhodnou formu pokání – ať už v podobě doživotní rezignace na politickou činnost nebo v politické a veřejné činnosti, jejíž součástí je potírání komunismu a úsilí o odhalování a pranýřování jeho „politické práce“ a to od popisu tkaní spikleneckých revolučních sítí až po sumarizaci a trestání zločinů, jichž se dopouštěl po uchopení moci.

Z komunistických marxisticko-leninských sociálních revolucionářů se ovšem ze starých ideových pout dokázali zcela vymanit a stát se rozhodnými antikomunisty jen někteří – z těch mezinárodně známých lze jako příklad uvést třeba amerického novináře Whittakera Chamberse, z těch českých šachového velmistra Luďka Pachmana. Z mnoha českých pravověrných komunistů sovětského marxisticko-leninského typu se ovšem stali neléčení „reformní komunisté“ (tzv. socialisté s lidskou tváří či eurokomunisté) nebo nedoléčení „pokrokoví humanisté“18 – se stejným nebo podobným chápáním podstaty člověka jako dříve; s pouze částečným transformováním své někdejší víry v utopické ideály a sociální inženýrství; s neochotou zříci se sociálně-revoluční legitimity května 1945 a února 1948 atd.

Sociální determinismus a historický subjektivismus jako alibi

Pozoruhodnými příspěvky do diskuze byly vstupy Jiřiny Šiklové, která svůj přístup k reflexi revolučního přesvědčení a jednání komunistů i sebe samé založila na kombinaci sociálního determinismu a sociálně-revolučního výkladu (tj. zkreslování) historické skutečnosti. Použila dva tradiční triky manipulativní argumentace sociálních revolucionářů či tzv. sociálních inženýrů, které stojí za bližší pozornost, protože jsou v českém prostředí široce akceptovány – mj. v historiografii „prekomunismu“ a komunismu jakožto zdánlivě logické (ve skutečnosti falešné) „vysvětlení nevysvětlitelného“.

První z těchto manipulativních triků je založen na nahrazení (v pojetí etiky a potažmo i práva a politiky) primární individuální odpovědnosti člověka za své jednání jakousi „amnestující“ předurčeností danou vlivem sociálního prostředí a prožívané doby – jinými slovy: primární osobní odpovědnost je nahrazena sekundární polehčující okolností. Druhý trik zaměňuje objektivní popis společenské situace (ať už v určitém historickém období nebo v přítomnosti) za popis subjektivní resp. manipulativní – například názory a zájmy menšinové skupiny komunistických revolucionářů jsou vydávány za náhled „pokrokové“ většiny a jejich revoluční násilné prosazení je legitimováno vyfabulovanou „vůlí lidu“.

Šiklová svůj vstup do KSČ zdůvodnila průběžnými připomínkami předurčujícího vlivu „místa a doby“ – např.: otec byl sociální demokrat, který nakonec vstoupil do KSČ; lidé byli v určité době osloveni určitou konstelací; sama byla nadšena z XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a očekávala, že po něm „se něco bude dít“. K svému členství v KSČ uvedla, že nebyla fanatičkou, neudělala nic špatného, nedopustila se žádných zločinů (ovšem s tím, že – z hlediska „determinace“ – fanatismu a zločinnosti byla možná ušetřena tím, že byla o několik let mladší než doboví komunističtí aktéři na přelomu čtyřicátých a padesátých let), jedinou stranickou funkci vykonávala na FF UK jen od března 1968 do dubna 1969, své stranictví nebere „ani jako zásluhu ani jako mínus“. Dobové komunistické myšlení a jednání se pokusila hájit: svými slovy – „tak jako nebyla celou dobu ta komunistická strana stejná, tak lidé nejsou stejní […] tak jako se vyvíjí člověk, vyvíjí se i určitá idea a určitá ideologie, rozlišujme ideu a ideologii, to jsou dvě věci […] nemusí to být jenom determinace tak jako v pojetí dialektického materialismu, ale může to být i determinace prostě rodinou“; zmínkou o reportážní knize Návrat ze Sovětského svazu (1936) francouzského spisovatele André Gidea, který byl po rozčarování z komunismu v praxi „sám nad sebou udiven, v co všechno věřil a co všechno od Sovětského svazu očekával“; citací sebeospravedlňujícího výroku „A to jsem snad měl být agrárníkem?“ dalšího dočasného komunisty Milana Šimečky.

Petr Placák (nar. 1964) v této souvislosti uvedl vlastní zkušenost s vlivem prostředí a doby ze sedmdesátých let: „My jsme samozřejmě měli úplně exkluzivní podmínky pro to komunismus odmítnout, teda alespoň já, protože moje první dětská vzpomínka jsou ruské tanky v ulicích Prahy, takže člověk opravdu od dětství od mala vlastně víceméně tušil, o co jde. Už jako školáci na základní škole nebo už před ní jsme čárali na zdi pěticípé hvězdy a za to jsme udělali rovnítko a za něj jsme udělali hákenkrajc, takže tahle knížka [tj. Gottwaldovo Československo jako fašistický stát] už byla napsána kdysi.“ V navazující poznámce se Placák přiklonil k deterministickému náhledu Šiklové: „My ty poválečné komunisty musíme vidět podle mě trochu jinak než třeba komunisty po roce 1968, i když největší zvěrstva se dělala v padesátých letech nebo na konci čtyřicátých let, ale musíme se vžít do druhé světové války, což byla opravdu apokalypsa a vlastně poprvé v dějinách českých zemí, byla ohrožena existence společnosti a ti lidé si mysleli, že to prostě způsobil starý svět atd. a že je potřeba ho přeorat.“

Martin Šimečka se k „determinismu“ a „subjektivismu“ připojil s tím, že podle jeho mínění „to vypadá, jako kdyby [ve třicátých a čtyřicátých letech] jiná volba nebyla, než je tahle – jste antifašista [tj. komunista] nebo fašista“ a dále uvedl, že „známe z historie, že byli lidé kteří tuto volbu neudělali, tedy v Československu jich mnoho není, alespoň tedy to nejsou známá jména, byli to mnozí bezejmenní, kteří prostě nepřistoupili ani na antifašismus komunistického typu ani na nacismus, prostě zůstali sami sebou, ale v dějinách evropských jsou takoví – Thomas Mann třeba, kdo dokázali vzdorovat obojímu zlu.“

K uvedenému je třeba dodat, že výše představený „determinismus“ a „subjektivismus“ nahlíží na tristní období českých dějin zúženým pohledem utopistické intelektuální levice, má tendenci bagatelizovat osobní odpovědnost skalních či dočasných komunistů a přehlíží nekomunistickou většinu i odpor antikomunistů. Prostý výčet faktů je následující:

1)V květnu 1935 (tj. 2 a půl roku po nástupu Adolfa Hitlera k moci) proběhly v Československu na dlouhá desetiletí poslední svobodné parlamentní volby (další byly až v červnu 1990). Čeští fašisté (tj. strana Národní obec fašistická, NOF) v nich získali 2 % hlasů a českoslovenští komunisté (KSČ) 10,3 % hlasů (tj. 6 a 30 z celkového počtu 300 poslaneckých mandátů) a komunisté ještě 10,2 % hlasů do Senátu (tj. 16 mandátů ze 150). Zdrcující většina českých straníků a voličů tedy ve třicátých letech nepatřila ani ke komunistům ani k fašistům – a rozhodně nešlo jen o ty „bezejmenné“, stejně jako na Západě nešlo jen o Thomase Manna, André Gidea či Arthura Koestlera.

2)Je všeobecně známo, že v září 1938 sice českoslovenští komunisté společně s národovci tj. stranou Národní sjednocení nesouhlasili s odevzdáním části pohraničního území nacistické Německé říši, ale necelý rok na to uzavřel komunistický Sovětský svaz (kam se komunisté podle rovněž známého výroku jejich předsedy Gottwalda jezdili politicky školit mj. v tom jak nekomunistům zakroutit krkem) s toutéž Německou říší spojenecký pakt, o který se obě strany opíraly při své vojensko-politické expanzi a rozpoutání druhé světové války, až do června 1941, kdy Hitler vzájemnou dohodu porušil.

3)Čeští a slovenští komunisté se v letech 1941–1945 připojili k sovětské „antifašistické“ ofenzívě, jejímž cílem bylo zastavit nacistickou invazi na vlastním území a využít svůj následný „antifašistický“ výpad k ovládnutí dalších teritorií včetně bývalého Československa. Čeští meziváleční fašisté (NOF) se chovali v letech 1939–1945 zdrženlivě a uceleně se neprofilovali, organizace sympatizující a kolaborující s nacismem/fašismem a německou okupační mocí zde sice byly, ale tvořila je společenská menšina. Většina Čechů smýšlela nefašisticky a nekomunisticky, byť byla masírována intenzivní domácí proněmeckou a zahraniční – komunistickou z Moskvy a „benešistickou“ z Londýna – prosovětskou propagandou.

K meziválečnému názorovému rozdělení společnosti a důvěře v komunismus se v závěru besedy trefně vyslovil diskutující z publika, který poukázal na to, že André Gide a jeho spis zmíněný Šiklovou byl tématem levice, a zároveň připomněl, že podstatná část české společnosti – pravice, Karel Kramář, katolíci, agrárníci – už od roku 1920 věděla, „že v Rusku se stalo něco strašného“ a že „bolševismus je Mordor19, že to je katastrofa, což samozřejmě pochopitelně ta progresivní levice vůbec nebrala v úvahu“. K tomu lze dodat, že vůdce Československé národní demokracie a od září 1934 Národního sjednocení Karel Kramář usiloval už v době občanské války v Rusku o mezinárodní protibolševickou intervenci, že představitelé nejsilnější československé meziválečné politické strany Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (tzv. strany agrární) byli jednoznačně protikomunističtí, nebo že v meziválečném Československu se usídlili ruští a ukrajinští exulanti, kteří se se svou zkušeností s komunismem nikterak netajili – jedním z nich byl např. i světoznámý filosof Nikolaj Onufrijevič Losskij.

Co se týče výše zmíněné a v besedě ještě krátce rozvedené Placákovy teze o tom, že „lidé si mysleli, že komunisté jsou tou správnou silou proti nacistům“, tato by byla již na první poslech zcela lichá, pokud by byla vztahována i na období do roku 1935 (kdy komunisté byli nehledě na sympatie části umělecké avantgardy a levicové inteligence místy přecházející v symbiózu jen desetiprocentní menšinou) nebo na následující období do června 1941 (kdy komunisté byli spojenci nacistů). To lze snadno prokázat (viz výše bod 1) nebo odvodit, což připomněla decentní trefnou glosou i paní z publika: „Pardon ale jak si to [že komunisté jsou správnou alternativou vůči nacismu] mohli [lidé] myslet po paktu Ribbentrop-Molotov?“

Jaká je tedy platnost Placákovy teze a jak to bylo s příchylností české společnosti ke komunistům po červnu 1941 potažmo po květnu 1945 a v únoru 1948 – došlo tehdy pod tlakem války, okupace a propagandy skutečně k masovému/kolektivnímu národnímu pomatení?

Kde se stala chyba

Prologem k dalším úvahám může být dotaz, který zazněl z publika podobně jako připomínka paktu Ribbentrop-Molotov/Hitler-Stalin v samém závěru besedy: „Mě není jasná jedna věc a sice, jak je možné, že po válce v letech 1945 a 1946, [když] se přece u nás muselo vědět, co ti komunisté dělali, co dělal Stalin atd. – [proč] tahle informace se nešířila a lidi tam [tj. do KSČ] dál vstupovali?“ Protože beseda skončila, aniž se podrobněji dotkla problematiky vzniku a podstaty poválečné tzv. třetí československé republiky (trvající od května 1945 do února 1948) tj. státu kde uzurpovala veškerou politickou moc revoluční socializující koalice tzv. Národní fronty s dominujícími komunisty – vyjma prezentování výše zmíněného Placákova názoru, že šlo o důsledek války a okupace – je na místě vrátit se ještě ke knize Gottwaldovo Československo jako fašistický stát.

V její druhé části je poválečná Československá republika charakterizována jako „fašistický stát“ s rozhodujícím vlivem a také rozhodující odpovědností komunistů disponujících rafinovanou propagandou a revolučním násilím. Celkovou strategii i dílčí taktiku komunistů Placák odhaluje v kapitolách zabývajících se komunistickým „antifašismem“, tzv. národní zradou a očistou, etnickou čistkou vůči sudetským Němcům, ale také podstatou poválečného politického režimu „omezené demokracie“ s jejími národními výbory, Národní frontou a Košickým vládním programem. Průběžně jsou tak představeny jednotlivé aspekty komunistické strategie dvoufázové revoluce.20

S vymezením „fašistického“ charakteru československé třetí republiky lze při respektování autorova pojetí pojmu fašismus souhlasit byť s připomínkou, že podle standardní politologické terminologie šlo o autoritativní režim se silnými totalitárními prvky. Stejně jako tehdejší dominantní komunistický vliv a komunistické cíle je poměrně snadné doložit i „fašistický“ resp. autoritativně-totalitární charakter poválečného Československa. Tento v moderních českých dějinách bezprecedentní tříletý přerod spojený s revolučním znásilněním společnosti je podle Placáka v českém historickém povědomí dodnes znejasněn. Podle jeho vysvětlení může za mlhu nad třetí republikou „nejen marxistická (komunistická) dějepisná produkce, která toto období vykládala v rámci komunistické ságy o hrdinném boji s fašistickou hydrou a konečném vítězství pracujícího lidu, ale stejně tak i polistopadová postkomunistická historiografie – částečně nacionalistická a částečně politicky konformní.“21 Ano, s výhradou, že pro onu postkomunistickou mainstreamovou historiografii je přesnější označení: částečně nacionalisticky-socialistická (resp. sociálně-revoluční) a částečně oportunistická tj. zpolitizovaná.

V úvodu k druhé části „Gottwaldova Československa“ si Placák klade dvě otázky: 1) „V čem spočívá tajemství souznění komunistů s národem a jejich víceméně hladké cesty k uchopení moci po roce 1945?“; 2) „Jak to, že se ,internacionální‘ komunisté stali náhle nejen tolerovanou a přijatelnou složkou tuzemského politického spektra, ale dokonce hlavní silou poválečné ,národní‘ revoluce…?“ Odpovídá na ně v intencích své výše zmíněné argumentace během besedy: „Existenční ohrožení českého národa ze strany nacistického Německa, de facto poprvé v tisícileté historii českého státu, znamenalo pro českou společnost šok, s jehož pomocí se podařilo národu namluvit, že jsou nejen vítězem nad nacisty, ale i jediným garantem (ve spojení se Sovětským svazem) toho, že se nic takového už nebude v budoucnu opakovat.“22

Takto formulované otázky, ani odpověď ovšem akceptovat nelze. Na jaře 1945 totiž s odrodilými komunisty nesouzněl český (ani slovenský) národ, ale především E. Beneš a jeho londýnská exilová klaka v čele s Hubertem Ripkou, Jaroslavem Stránským, Janem Masarykem, Janem Šrámkem, Františkem Němcem, Václavem Majerem aj. Byli to tito reprezentanti Prozatímního zřízení Československé republiky v emigraci, kdo umožnili komunistům podporovaným Rudou armádou a dobře vyškolenými lokálními kádry bez problémů převzít rozhodující pozice v obnoveném státě. Tezi o souhlasném příklonu českého národa k následně instalovanému společenskému systému tj. „fašistickému“ režimu vlády Národní fronty lze odmítnout jako nepřesvědčivou resp. mylnou hypotézu a to z následujících důvodů:

1.Exilový „prezident“ Edvard Beneš a jeho spolupracovníci (disponující mezinárodním mandátem od hlavních Spojenců protinacistické koalice, ale nikoliv kontinuitou politických funkcí – tu si pouze vyfabulovali) se už během války spojili s komunisty a za velebení spojenectví se Sovětským svazem „po veškerou budoucnost“ přijali a posvětili v dubnu 1945 komunistický program na zotročení české a slovenské společnosti (tzv. Košický vládní program) – nejspíše v domnění, že se s nimi komunisté po společném vyeliminování středo-pravicové konkurence budou také „po všechny časy“ dělit o moc. Na dominantní české straně se komplotu s exilovými moskevskými komunisty, z něhož vzešla středo-levicová koalice nazvaná propagandisticky Národní fronta, zúčastnili výhradně exiloví londýnští „benešisté“ – národní socialisté, sociální demokraté a lidovci.

2.K zásadním změnám oproti politickému systému z let 1920–1938, které byly v exilu připravovány už během války a znamenaly ústavněprávní a kulturně-politickou diskontinuitu oproti během války z londýnského exilu proklamované kontinuitě s meziválečnou první československou republikou, neměli politikové nekomunistických stran, o komunistech ani nemluvě, žádný odpovídající mandát od českého národa. Jediný mandát, jímž reálně disponovali, byl dech „koaliční socializující revoluce“ pod patronátem Josifa Vissarionoviče Stalina a za netečného přihlížení západních Spojenců.

3.Český národ se po německé kapitulaci nemohl svobodně rozhodovat, protože od května 1945 nedisponoval ani politickou svobodou (zákaz středo-pravicových stran), ani svobodou sdělovacích prostředků (tisk byl povolován Národní frontou), ale ani nezávislou justicí (viz retribuční soudnictví). Tzv. Prozatímní Národní shromáždění bylo delegováno v říjnu 1945 Národní frontou s dominantním postavením komunistů, šlo vlastně jen o formální instalaci poslanců stran Národní fronty. Také Ústavodárné Národní shromáždění „zvolené“ v květnu 1946 sestávalo opět výhradně z poslanců Národní frontou povolených stran Národní fronty – „volba“ spočívala pouze v rozdělení hlasů mezi strany této „fašistické“ koalice.

4.Komunisté získali ve volbách do „národněfrontovního“ Ústavodárného Národního shromáždění v roce 1946 v české části státu 43,3 % hlasů a v moravskoslezské části 34,5 % tj. 93 z 231 poslaneckých mandátů a připočte-li se ještě slovenská část, získali celkově 114 mandátů z 300 tj. 38 % mandátů. To je zastoupení neodpovídající nadpoloviční většině a od zdrcující většiny velmi vzdálené. Nešlo tedy o souznění českého národa s komunisty, ale o hlasy přibližně čtyř desetin voličů v okleštěných „volbách“. Kdyby se konaly svobodné volby a existovala by svoboda slova včetně možnosti kritizovat Sovětský svaz, tento zisk by byl pravděpodobně mnohem nižší. Výsledek „voleb“ jednotné kandidátky zglajchšaltované Národní fronty po komunistickém převratu v roce 1948 konaných v době systematického „zostřování třídního boje“ tj. teroru proti nekomunistům – 86,6 % – nemá se skutečným smýšlením českého národa nic společného, podobně jako každé další volby až do června 1990.

5.Komunisté získali po válce nové členy a hlasy z řad nemajetných občanů zmámených příslibem bezpracného zlepšení společenského statusu, dále hlasy tradičních venkovských voličů agrární strany znechucených novým politickým režimem a zradou nekomunistických stran Národní fronty, případně dalších lidí zastrašených dosavadním poválečným vývojem. Přesto zůstala většina českého národa nekomunistická a komunisté by nejspíše další plánované okleštěné „volby“ v roce 1948 nevyhráli, což je ještě pravděpodobnější v případě svobodných voleb. Sovětofilský prezident Beneš, jehož údajně vědecké politické kalkuly se projevily jako sebeklam, a neschopnost/zbabělost vůdců nekomunistických stran – to byly rozhodující faktory, které dokonaly českou a slovenskou tragédii.

Dále je třeba uvést ještě kritické výhrady týkající se nejméně vydařených závěrečných kapitol Placákovy knihy nazvaných „Oběti, spolupachatelé, pachatelé“ a „Fašistická revoluce“.

V prvním případě jde o to, že Placák nelogicky vyviňuje nekomunistické politiky Národní fronty z odpovědnosti za nelegitimní uzurpování moci, za participaci na „fašistické“ vládě a za zločiny Národní fronty (tj. zejména: podněcování, tolerování a amnestování etnické čistky; zneužívání retribuce k odstranění politické konkurence; tzv. znárodnění resp. rozsáhlá loupež soukromého majetku). Tvrdí-li, že jejich motivací bylo opravit chyby první republiky či ospravedlnit se za selhání na podzim 1938, jde o nerelevantní argumentaci (výše zmíněná provinění nelze ospravedlnit „dobrými“ motivy), avšak prezentuje-li názor, že jejich úmyslem bylo po odeznění vypjaté atmosféry vrátit běh věcí do kolejí právního státu, jde o nesmyslnou fabulaci. Mj. proto, že zkrachovalí „národněfrontovní fašisté“ (jak je nazývali už půlstoletí před vydáním Placákovy knihy jejich exiloví středo-pravicoví oponenti), neprojevili po svém útěku z Československa v exilu žádnou lítost či sebekritiku a od zločinné Národní fronty se nedistancovali – právě naopak, zakládali si na své politické kontinuitě.

V případě sumarizující poslední kapitoly Placák adekvátně připomíná konkrétní prostředky tj. formy politického boje, jichž využili čeští a slovenští komunisté na cestě k moci – socialistická a nacionalistická hesla, zmanipulovaný výklad dějin, šíření nenávisti k soukromému podnikání a majetným lidem apod. Zároveň ovšem zcela opomíjí, případně bagatelizuje jak marxisticko-leninskou ideologii, která byla zásadním motivačním, ale i strategickým faktorem, tak i poválečnou revoluční situaci a podporu Sovětského svazu, tedy rozhodující prvky, bez nichž by komunisté nehledě na zmíněné prostředky a propracovanou ideologii nemohli zvítězit. Zároveň s nadhodnocením komunistické taktiky – a zvláště pak „organizování mas“ komunisty – Placák podsouvá „lidem“ či „společnosti“ snadné přijetí diktatury resp. odhození demokratických hodnot s lehkým srdcem. Oproti tomu nelze než opakovat, že podstatou komunistického úspěchu byla poválečná revoluční situace (s důležitou rolí Rudé armády) umocněná zradou a zbořením principů ústavnosti a právního státu ze strany nekomunistických politiků Národní fronty.

V závěrečné obecnější reflexi konfrontace totalitních režimů s liberálními demokraciemi ve 20. století Placák poněkud abstraktně naznačuje slabost a stálé ohrožení liberalismu a demokracie (sebepřekračováním a bezbřehostí). Tento problém nelze stručně komentovat, neboť je sám o sobě námětem na samostatné rozsáhlejší pojednání – především o tom, jak v průběhu staletí kulty bezbřehé svobody a rovnostářského demokratismu nahradily tradiční kulturu vyvažování svobody a odpovědnosti.

Od prekomunismu k postkomunismu

Příspěvek Petra Placáka k odhalení souvislostí osudového přelomu českých dějin zasluhuje i přes všechny uvedené výhrady respekt. Je to jeden z nemnoha seriózních pokusů pojednat o podstatě komunismu a poválečné cestě komunistů k moci nezatížený vlivem marxistické (marxisticko-leninské) historiografie a jejích falešných postulátů. Placákovi se podařilo připomenout a srozumitelně doložit společnou podstatu komunismu a nacismu. Jednou z nejzdařilejších pasáží první části knihy je kapitola nazvaná „Nový člověk“, která přibližuje podobnosti obou totalitárních fenoménů v estetice a etice a jejich směřování k „titánské fantasmagorii“ s cílem vytvořit „nového člověka“ pomocí systematické „sociální hygieny“. Škoda, že ve druhé části knihy Placák pominul problematiku (ne)legitimity nastolení vlády koalice Národní fronty, jakož i výčet jejích následných zločinů v tříletém období před komunistickým převratem. Vedle výstižně popsané taktiky a praxe komunistů by se pak slušelo popsat také poválečnou taktiku a praxi nekomunistů resp. psychologický profil, sociálně-revoluční názory a válečnou praxi jejich mentora Edvarda Beneše.

Co se týče náhledu na vyrovnávání dočasných komunistů se svou minulostí, beseda nazvaná „Kde se stala chyba“ k prosvětlení této problematiky příliš nepřispěla. Údajné „původní ušlechtilé záměry komunistů“, o kterých se zmínil Martin Šimečka, ve skutečnosti od počátku oscilovaly mezi nemorální zvráceností a tzv. užitečným idiotstvím, přičemž po květnu 1945 i po únoru 1948 šlo zároveň o participaci na obludných zločinech. Úspěch českých a slovenských komunistů v letech 1945–1948 byl založen především na jejich vlastizradě tj. na příslušnosti k Sovětskému svazu, odkud byli řízeni a všestranně podporováni. A dále na rozpoutání lživé dezinformační a propagandistické kampaně a paralelním masovém teroru realizovaném za pomoci Rudé armády, londýnských „benešistů“ a aktivizované spodiny společnosti. Lidé, kteří se důsledně drželi tradičních křesťanských a humanistických etických norem to věděli jak v poválečném období, tak po „vítězném únoru“ a ví to i dnes, k žádnému vývoji „sociálního vědomí“ zde dojít nemuselo. Podle veřejného vystupování „prozřelých“ komunistů se lze domnívat, že většina z nich toto nejspíše dodnes nepochopila.

V proslulé esejistické práci z roku 1978 nazvané „Obnovení pořádku“ napsal dočasný komunista a následný disident Milan Šimečka o své komunistické příslušnosti: „Přijal jsem ji jako víru ve svobodu, velkorysost, realizaci snů, kolektivnost a lidskost. Předcházející epochu jsme všichni zavrhli. Znal jsem ji především prostřednictvím literatury a připadala mi jako éra blbosti a barbarství. První světová válka, druhá světová válka, fašismus, krize, nezaměstnanost... Neznal jsem spisovatele, který by dovedl říci o své době něco slušného. Jen revoluce v nich zřejmě probouzela naději, byla to naděje krvavá, svým způsobem také barbarská, ale byla to naděje. Je tedy celkem přirozené, že jsem starou dobu zavrhl a novou přijal. Ve větší míře ovšem na mě působila skutečnost, že členy komunistické strany byli téměř všichni ti příslušníci obdivuhodné umělecké a tvůrčí generace z období mezi dvěma válkami. Byla to zcela jistě československá zvláštnost, že všichni spisovatelé, které jsme obdivovali, básníci, které jsme milovali, vzdělanci s celonárodní autoritou, byli buď členy komunistické strany, nebo ji aspoň podporovali. Mimo tento proud stáli jen jednotlivci, ale i ti chovali respekt k rozmanité aktivitě komunistické generace.“ Takovýto pseudoromantický popis věcí ovšem zůstává při vší úctě k Šimečkově disidentství pouze iluzorním subjektivním náhledem vytěsňujícím nepříjemná fakta a stěží jej lze považovat za veřejné pokání.23

Pro doplnění kontextu lze uvést výstižný dobový názor na činnost Šimečkových souputníků – „reformních“, „euro“ či dočasných komunistů, kteří po srpnu 1968 odešli do zahraničního exilu. Prezentoval ho křesťanskodemokratický aktivista, politický vězeň a dlouholetý tajemník Světového sdružení bývalých politických vězňů v exilu Evžen Hoffmann v článku „Listujeme v Listech“ otištěném v časopisu Rozmach z roku 1984: „Pro mnohé naše exulanty jsou Listy, časopis československé socialistické opozice, řízený Jiřím Pelikánem, zajímavým zdrojem nejen zábavy, ale i poučení. Setkáváme se v něm totiž s vytrvalým úsilím učinit z totalitní marxistické ideologie třídní nenávisti, třídní nadřazenosti, diktatury proletariátu a světové revoluce politický program tzv. demokratického socialismu, socialismu s lidskou tváří, který si činí nárok stát se modelem moderního pojetí parlamentarismu konce tohoto tisíciletí. Kolik energie bylo komunistickými prominenty na půdě svobodného světa již vyplýtváno ve snaze učinit absurdní rozumným a zvrácené přirozeným. […] Je to tzv. intelektuální elita, která v poslední chvíli po dlouholetém pustošení naší země, opustila potápějící se koráb a nyní se vyhřívá na výsluní levicové ‚avantgardy‘ svobodného světa. Tito bývalí političtí a ‚kulturní‘ prominenti komunistického režimu, jehož přízeň byla zdrojem jejich věhlasu spíše, než jejich tvůrčí génius, tito marxisté a jejich obdivovatelé z řad levicových a někdy i křesťansky orientovaných ‚liberálů‘ jsou, navzdory své temné minulosti a smutným zkušenostem z uplynulých desetiletí, opět v akci.“24

Většina aktivistů z okruhu bývalého českého disentu se v náhledu na dějiny a politiku ztotožňuje s pokrokově-humanistickým paradigmatem, tedy souborem názorů a postojů, které lze charakterizovat: „od demokratického socialismu k levicovému liberalismu“ nebo také „od Masaryka k Havlovi“. To, že se bývalí disidenti snaží „přibližovat veřejnosti historický význam zápasu za lidská práva a svobody v době totality“ (viz začátek tohoto textu), je věc chvályhodná. Zarážející je, že většinou nejsou schopni objektivně vyhodnotit podstatu a důsledky chartistických postulátů „nebýt základnou opoziční politické činnosti“ a „vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí“ či polistopadových hesel „nebudeme jako oni“, „všichni jsme byli vinni“ apod. Zároveň trpí sklonem přehlížet, bagatelizovat nebo dokonce démonizovat důsledné antikomunisty působící během 41 let komunistické nadvlády doma i v exilu, jakož i politické směry, které se s komunismem nikdy nezapletly a jejichž reprezentanti byli na rozdíl od mnoha pokrokových humanistů jeho aktivními politickými odpůrci už v době jeho formování. Konkrétně jde zejména o „retušování“ protikomunistických postojů národovců, jejichž většina vzešla z tzv. mladočešství a národního cítění 19. století, a republikánů-agrárníků s jejich selskou rurální filosofií – politicky a v mnoha případech i fyzicky likvidovaných nejen poúnorovou, ale už pokvětnovou Národní frontou.

Po českých zkušenostech ve 20. století nelze pozitivně přispívat k „tvorbě občanské společnosti“, o což podle svého programu usiluje Knihovna V. Havla, bez jasné distance od sociálně-revoluční utopické demagogie a praxe, ať už jsou jejími nositeli Marx, Lenin, Hitler, Beneš, Gottwald, Dubček nebo současní neomarxisté všech možných odstínů. Na názorové škále politického a historiografického pokrokově-humanistického paradigmatu se vedle ušlechtilého zájmu o mezilidskou solidaritu a důstojnost člověka stále objevují prvky sociálního a kulturního marxismu vyvolávající příležitostně zarputilý „tanec mezi vejci“, který neumožňuje nahlédnout tu provinění E. Beneše tu lapsy V. Havla. Dokud si bývalí disidenti a představitelé pokrokového humanismu plně neuvědomí, že marxistická sociální (r)evoluce a rovnostářský „spravedlivý svět“ byly a vždy budou jen přeludem vyvolávajícím fanatismus a zároveň i to, že „konstruktivní dialog“ s komunistickým zlem přinesl zkažené ovoce, budou nevěrohodní.

 

1. Pojem disident (odpůrce) je odvozen od latinského slova dissidere – nesouhlasit. V šedesátých letech 20. století se používal jako označení pro nenásilné domácí odpůrce komunistických totalitárních režimů. V českém (československém) prostředí se ujaly pojmy disident a disent (tj. komunita disidentů) v sedmdesátých a osmdesátých letech a od té doby se používají převážně pro označení tehdejšího širšího okruhu aktivistů sdružených kolem společenství Charta 77 usilujícího o obhajobu lidských práv v Československu.

2. PLACÁK, Petr: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Nakladatelství Paseka a ÚSTR, Praha 2015, 192 stran.

3. Tamtéž, s. 11–12. Význam slova imprimatur podle slovníku cizích slov: povolení.

4. Analýza přístupu české polistopadové historiografie k problematice tzv. třetí československé republiky viz CHOLÍNSKÝ, Jan: Edvard Beneš, lidová demokracie a moderní česká státnost v podání současných českých historiků. In: Střední Evropa, 2013, č. 138, s. 61–136 (stejný text je pod odlišným názvem dostupný online na webu Konzervativní strany: http://www.konzervativnistrana.cz/nazory/nase-nazory/nazor/article/pravda-je-akademikovym-mecem-protivenstvi-vyzvou-a-prilezitosti-1.html).

5. Placákovu argumentaci je možné konfrontovat např. s názory historika a antropologa Ivo Budila. Viz rozhovor CHOLÍNSKÝ, Jan – BUDIL, Ivo: Totalitarismus v teorii a praxi. In: Securitas Imperii (online na www. ustrcr.cz/data/publikace/securitas imperii/no 21/227-247/pdf). Oba autoři se liší v náhledu na používání pojmu fašismus, ale shodují se v tom, že „fenomén totalitních hnutí vyplynul ze specifické historické zkušenosti západní společnosti od Francouzské revoluce po první světovou válku.“ (CHOLÍNSKÝ – BUDIL, s. 237). V odpovědi na otázku „Jaký je váš osobní pohled na příbuznost a rozdíly mezi nacismem a komunismem?“ však prof. Budil zdůrazňuje, že „mezi nacismem a komunismem existují z hlediska dějin idejí důležité rozdíly.“ A dále mj. uvádí: „Komunismus byl díky svým univerzalistickým emancipačním aspiracím považován za dědice osvícenství, a to jak ve smyslu dovršení jeho politických ideálů, tak ve smyslu osvícenských snah o vytvoření racionální a rovnostářské vědecky řízené společnosti. Proklamace komunistů, že navazují na radikální politické cíle Francouzské revoluce, byly vždy brány vážně. Pokud bychom komunismus chápali jako politické náboženství, pak by byl nejblíže jakési křesťanské herezi. Nástroje komunistické revoluční proměny společnosti měly charakter „aplikované marxistické sociologie“. Nacismus – např. podle britského filozofa a historika Isaiaha Berlina – vyrůstal z tradice iracionální romantické vzpoury proti hodnotám osvícenství a Francouzské revoluci. Ve jménu partikularistických ideálů etnicity, krve, kmene, rasy nebo kultury se snažil popřít univerzalistické ambice osvícenství, přičemž byl obviňován (ne úplně spravedlivě), že v jeho pozadí se skrývá zájem privilegovaných tříd na udržení stávající sociální hierarchie. Z religionistického hlediska nacismus připomínal znovuoživené pohanství. Hitlerův zástupce Rudolf Hess nazval nacismus vzhledem k jeho radikální eugenické a sociálně darwinistické politice ,aplikovanou biologií‘“. (CHOLÍNSKÝ – BUDIL, s. 243–244)

6. Placák ve své práci používá širší vymezení fašismu – především jako formy vlády či politického stylu. Toto svoje pojetí vysvětluje v úvodu první části knihy – viz Gottwaldovo Československo…, s. 17–21. Použití pojmu fašismus v uvedeném širším smyslu (v užším a původním smyslu jde o program a praxi italského politického hnutí) má své historické opodstatnění a je i symbolickým zadostiučiněním. Jako fašisty totiž po desetiletí propagandisticky osočovali komunisté své politické soupeře a odpůrce od sociálních demokratů „doprava“. Na rozdíl od komunistické propagandy je Placákovo označení jejich „fašistického“ modu operandi resp. politické praxe realistické.

7. Placák zde dokládá neslučitelnost komunistického antifašismu a fašistického/nacistického antikomunismu/antimarxismu na jedné straně s protitotalitně zaměřenými antifašismem/antinacismem a antikomunismem (které stojí na hodnotách, proti nimž se fašismus a komunismus ostře vymezují) na druhé straně. 

8. Realita třetí republiky odpovídá základním znakům autoritarismu podle klasifikace uznávaného sociologa a politologa Juana Linze. Jejími znaky byly: (1) omezený pluralismus; (2) politická mobilizace mas a současná či následná depolitizace skutečné i potenciální opozice; (3) rozpor mezi mentalitou a ideologií, konkrétněji pak kombinace dvou z Linzem uváděných typologií autoritativního režimu – rasové a etnické „demokracie“ a defektního pretotalitního režimu. Vedle autoritarismu lze v třetí republice nalézt i znaky totalitarismu: ideologizaci (nacionalismus a sovětofilství spojené se socialistickou vizí) a teror (vůči politickým konkurentům a potenciálním konkurentům – perzekuce představitelů agrární strany, vůči národnostním resp. etnickým skupinám – sudetští Němci, Maďaři). Viz BALÍK, Stanislav – KUBÁT, Michal: Teorie a praxe nedemokratických režimů. Dokořán, Praha 2012.

9. Záznam z besedy je dostupný online na https://www.youtube.com/watch?v=5ZyASrsrfmY. Nebude-li dále uvedeno jinak, citace jsou opisem z tohoto záznamu.

10. Gottwaldovo Československo…, s. 31.

11. Gottwaldovo Československo…, s. 33.

12. Což se ovšem děje už od počátku transformace komunismu v postkomunismus prosazováním a prosazením aktuální podoby tzv. moderní české státnosti. Tento proces vyvrcholil přijetím zákona označovaného jako „Lex Beneš“ (Zákon č. 292/2004 Sb.) – a jeho zatím poslední epizodou byl seminář pořádaný Institutem Václava Klause představující politického pseudomachiavellistu (tj. zkrachovalého politického intrikána a prospěcháře) E. Beneše jakožto morální a státoprávní záštitu české národní tradice.

13. Gottwaldovo Československo…, s. 40-41.

14. Za všechny vzpomeňme novináře Simeona Ghelfanda a Rudolfa Kopeckého; historiky Bohdana Chudobu, Antonína S. Kalinu a Josefa Kalvodu; politologa a sociologa Radko Kleina-Jánského; filozofa a literárního vědce Rio Preisnera; právníky Stanislava Hofírka a Karla Loulu.

15. Šlo mj. o jednu z nejznámějších a také nejpřekládanějších knih českého občanského disentu Obnovení pořádku (1978), ale i další esejistické soubory (Kruhová obrana – 1985, Konec nehybnosti – 1990).

16. Bedřich Placák o své účasti v korejské válce zpětně uvedl: „Byl jsem přesvědčen o tom, že Severní Korea se stala obětí útoku. Netušil jsem, že to bylo přesně naopak.“.

17. Vedle Františka Kriegela to byli Božena Fuková, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Vodsloň.

18. Případně radikální „kulturní marxisté“ tj. neomarxisté tzv. nové levice.

19. Příměr z knih žánru fantasy spisovatele Johna Ronalda Reuela TOLKIENA. Mordor je zde jméno říše zla (černé země, země stínů).

20. První „pokvětnová“ revoluční fáze – v komunistickém slovníku národní a demokratické revoluce – byla reálně nacionalistickou a socialistickou revolucí, během níž byli osočeni, odstaveni a perzekuováni političtí protivníci středo-pravicové orientace. Druhou „poúnorovou“ fází bylo socialistické završení, tj. nastolení komunistického totalitárního režimu pod sovětskou záštitou, kdy byli podobným způsobem eliminováni dosavadní středo-levicoví spojenci z „fašistické“ Národní fronty. Viz např. komunistický popis dvoufázové revoluce: ČADA, Václav: KSČ v období 1921–1948. Strategie a taktika. Svoboda, Praha 1988; CESAR, Jaroslav, SNÍTIL, Zdeněk: Českosloveská revoluce 1944–1948. Svoboda, Praha 1979; BOUČEK, Miroslav – KLIMEŠ, Miroslav – VARTÍKOVÁ, Marta: Program revoluce. Ke vzniku Košického vládního programu. Svoboda, Praha 1975; Rozhodující střetnutí. Dokumenty o činnosti KSČ od slovenské politické krize do února 1948. Svoboda, Praha 1973; nekomunistická interpretace dvoufázové revoluce: KALVODA, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Nakladatelství Dílo, Kladno 1999, s 216–258; VEBER, Václav: Osudové únorové dny, 1948. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008.

21. Viz výše zmíněná studie CHOLÍNSKÝ, Jan: Edvard Beneš, lidová demokracie a moderní česká státnost v podání současných českých historiků; k tématu dále CHOLÍNSKÝ, Jan: Klíč k sovětizaci Československa. Politika Edvarda Beneše a výklad Huberta Ripky o mírumilovném sovětském spojenci a přínosu bolševické revoluce všemu lidstvu. Paměť a dějiny, 2013, č. 1, s. 3–15.

22. Gottwaldovo Československo…, s. 88–89.

23. ŠIMEČKA, Milan: Obnovení pořádku. Atlantis, Brno 1990, s. 44–45.

24. HOFFMANN, Evžen: Listujeme v Listech. Rozmach, Rotterdam, 1984, č. 1.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.