Alexandr Dugin, Putinův Rasputin

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 12. 2014 17:12

Napsal Roman Joch

„To si snad z nás dělají srandu?!“ – byla má reakce na zprávu, že EU v souvislosti s ruským počínáním na Krymu a na Ukrajině uvalí sankce na 20 osob. Režim každé země – to je cca. 2000 lidí. Jsou to prezident, premiér, ministři, poslanci, senátoři, náměstci ministrů, šéfové a pod-šéfové tajných služeb, velení armády, klíčoví důstojníci, vrchní soudcové, prestižní novináři a šéfredaktoři mínění-tvořících periodik, určití byznysmeni, bankéři. Prostě establishment. Chcete-li zničit režim, musíte tyto lidi odstranit, anebo odříznout od moci. Tak jsem si říkal: pochlapí se EU a budou to sankce na 200 osob, anebo bude umírněná a bude to jen na 100 osob? Odpověď, které se nám dostalo, je patetická: pouhých 20.

Tragický druhý pokus

To je nebezpečné, protože takto pateticky nízké číslo nemusí ruský režim odstrašit od dalších avantýr na Ukrajině, nebo např. v Moldávii. Každopádně ho lze alespoň využít k licitování – budou-li ty avantýry pokračovat, ty sankce, tj. zrušení vstupních víz do EU a USA a zmrazení bankovních účtů na Západě se rozšíří na lidi další, už ne desítky, nýbrž stovky. Vstoupí-li ruská armáda na zbytek Ukrajiny, tj. na Ukrajinu mimo Krym, ty sankce na konkrétní stovky lidí musejí přijít.

Nebezpečné je, když země je poražena a ona to „neví“, její obyvatelstvo si není své porážky dostatečně vědomo. To pak vede k revanšismu, mezinárodnímu expansionismu a revisionismus.

Francie se pokusila o nadvládu v Evropě za Ludvíka XIV. na přelomu 17. a 18. století. Neuspěla, ale taky nebyla poražena na hlavu. Proto se o totéž pokusila o sto let později, za Napoleona. Tehdy však vítězná proti-napoleonovská koalice dovedla své armády v letech 1814-15 až do Paříže. Nikdo ve Francii nepochyboval, že je poražena a nikdy poté se už Francie nepokoušela dobít Evropu.

Německo se jí pokusilo dobít poprvé během I. světové války za císaře Wilhelma II. Neuspělo, ale vítězné armády Dohody nevstoupily do Berlína. Proto přišel pokus Německa o dobití Evropy č. 2 – za Adolfa Hitlera. Tentokrát, v roce 1945 vítězové do Berlína (resp. těch ruin, co z něho zbyly) vstoupili, Rusové tam zabili německé muže a znásilnili německé ženy. Nikdo už v Německu nepochyboval, že Německo II. světovou válku prohrálo a nikdo z Němců už poté nechtěl „zkusit štěstí“ ve III. světové válce.

Následně se pokusilo ovládnout Evropu Rusko (v podobě Sovětského svazu) – během Studené války. Neuspělo, Studenou válku prohrálo a sovětské impérium se v letech 1989-91 rozpadlo. Jenže vítězové Studené války, Západ, své armády do Moskvy nedovedli. To mělo své výhody i nevýhody; nyní to však může mít potenciálně tragické konsekvence, může to vést k mis-kalkulaci Rusů, mohou si myslet, že v letech 1989-91 neprohráli a tudíž jejich zápas za vládu etnických Rusů nad světem ještě neskončil, že prostě mají „historické“ právo na ještě jeden „pokus“.

Následkem by nakonec byla otevřená válka Západu s Ruskem. Proto je nyní, pokud je stále ještě čas, tak důležité, aby Západ Rusko od další expanzivity odstrašil a dal mu jasně najevo, že Krym sice Rusové už mají, ale raději ať ve vlastním zájmu na další expanze na západ zapomenou.

Dva kroky od konfrontace

Zatím ale reakce západních státníků není dostačující. To je taky nebezpečné. Budou-li si ruští vládcové myslet, že my, Západ, v důsledku vlastní slabosti a dekadence budeme jejich expansionismus akceptovat, pokusí se o něj a budeme se tak nezadržitelně blížit k čelné kolizi. Vlastně, jsme už dva kroky před ní.

Stále je čas jí zabránit, ale není ho už moc. Každá analogie kulhá, ale kdybychom použili tu s 30. lety 20. století, pak obsazení Krymu je Anschluss. Vpád ruských vojsk do východní Ukrajiny a její obsazení, to by byly Sudety. Následně tehdy Británie a Francie daly stoprocentní bezpečnostní garance Polsku. Hitler však přesto 1. září 1939 zaútočil… a válka začala.

Dnešním „Polskem“ jsou Pobaltské země – s tím rozdílem, že jim jsme stoprocentní bezpečnostní garance už dali. Estonsko, Lotyšsko a Litva jsou členy NATO a podle 5. článku její zakládající smlouvy pro všechny členské země platí, že „útok na jednu je útokem na všechny“.

Vůči Ukrajině formální bezpečnostní závazky nemámě, vůči Pobaltí ano. Kdyby „náhodou“ nějací „fašisté“ v Estonsku či Lotyšsku pár etnických Rusů zmlátili a ruská armáda coby „mírotvorce“ by tam vstoupila v rámci „humanitární“ intervence, aby chránila „životy, zdraví a majetek“ bratrského slovanského obyvatelstva – to by byla válka. Je to teď nutné říci naplno. Rusové to musí vědět a chápat. Vstup jejich vojsk do Pobaltí pod jakoukoli záminkou by byl casus belli a ta válka by byla strašná.

Můžete namítnout, že Rusové nejsou blázni, že nikdy do Pobaltí, členských zemí NATO, nevystoupí. Takovou blbost neudělají. Možná. Ale jste si tím jisti? Pojďte, někoho vám představím…

Eurasianismus

Seznamte se, Alexandr Dugin, Putinův Rasputin.

Kdo? Raději tomu jménu věnujte pozornost, nechcete-li, aby vaše děti a vnuci mluvili už jen rusky. Spiritus Agens v pozadí toho, co by v době Studené války bylo nemyslitelné, a co je opravdový Meisterstück: sjednocení nejen komunistů, ale i některých západních konzervativců za Putinem.

Mystik, okultista a geopolitik. Ročník 1962, syn sovětského generála GRU (vojenská rozvědka). Hlavní ideolog ruského nacionálního bolševismu a eurasianismu. Autor „Čtvrté politické teorie“. Poradce prezidenta Putina. Stoupenec války na život a na smrt mezi „Atlantidou“ a Eurasií – a konečného vítězství Eurasie.

Dle jeho chorého mozku probíhá už staletí – od zápasu Kartágo versus Řím – „válka kontinentů“ mezi Atlantidou (Oceánií) a Eurasií. Hlavním představitelem té první je dnes Amerika, té druhé Rusko.

Ty tři politické teorie, které selhaly, jsou liberalismus (liberální demokracie), komunismus a fašismus/nacismus (nacismus je zkratkou od „nacionální socialismus“). Budoucnost však patří té teorii Čtvrté, jejímž autorem je Dugin. Je kombinací fašismu-nacismu, komunismu a konservativního tradicionalismu. V jejím chápání je hlavním nepřítelem „liberalismus“ široce pojatý, zahrnující celý dnešní západní konsenzus od sociálních demokratů, přes centristické liberály, křesťanské demokraty až po konservativce. Tedy nikoli liberalismus chápaný úzce (ať už jako pravicový libertarianismus, nebo „sorosovský“ levicový liberalismus), nýbrž v podstatě celý současný Západ. A cílem „Čtvrté politické teorie“ je definitivní porážka Atlantidy a vítězství Eurasie.

Aby bylo jasno, Dugin není žádným ruským nacionalistou (jakým byl např. Alexander Solženicyn) a už vůbec ne úzkoprsým šovinistou. Naopak, je „Eurasijcem“, euroasijským inter- a supra-nacionalistou. Požaduje sjednocení celé Eurasie (ti euroskeptici u nás, kteří mají vyrážku z „Bruselu“ a považují EU za „superstrát“, to panečku teprve při pohledu na „Eurasii“ uvidí, co to opravdový superstrát je!); konkrétně spojenectví Rusů, kteří v ní samozřejmě budou dominovat, s Němci, Francouzi, Tatary, Turky, Araby, islámem, Iránem – tím především, neboť Peršané jsou Árijci –, Indií, a i Čínou; ale takovou, která je rozdrobená a namířená k expanzi na jih, do Indočíny, na Filipíny, do Indonésie a do Austrálie – aby se nestala hrozbou Rusku.

Británie má být od Evropy odstřihnutá, Polsko získá zvláštní status (ghetta), Gruzie bude rozparcelovaná a Ukrajina – Ukrajina ovládnutá! Samostatná Ukrajina je podle Dugina nemyslitelná, to by ohrozilo celý jeho euroasijský projekt. Pohlcení Ukrajiny je nutnost – a potom nastane sjednocení celé pevninské Eurasie pod ruským vedením; jakož i isolace a zánik oceánských, anglicky mluvících národů a společností s jejich liberalismem a individualismem.

Syntéza nacismu a komunismu

Nacionální bolševismus je chápán jako poklona komunismu i fašismu/nacismu zároveň. Ale i jako jejich částečná kritika: komunismus to přehnal s třídním bojem, nacionální socialismus s rasismem. Ale kompromis mezi nimi, jejich syntéza, to je tak akorát fajn. Vlajkou nacionálního bolševismu je imitace vlajky nacistické: červené pole, uprostřed bílý kruh a v něm černá – nikoli svastika, nýbrž překřížené kosák a kladivo (jako u komunistů, pouze ne žluté na červeném, nýbrž černé na bílém). Dokonalá syntéza nacismu a komunismu. Prostě ten pravý, skutečný, radikální a konsistentní fašistický fašismus.

Dugin je obdivovatelem a stoupencem ruského carského režimu a pravoslaví, ale i Lenina a Stalina. Jak, řeknete si, může zároveň uctívat cara i ruskou pravoslavnou církev na jedné straně a Lenina a Stalina – vrahy carské rodiny a katany pravoslaví na straně druhé? Jednoduše, Duginovi nejde o konkrétní režim, nýbrž o říši! Vše, co rozšíří moc říše, je dobré. Pozitivem pravoslavné církve není ani tak její obsah, křesťanské učení, jako spíše její forma, struktura – otrocká služba ruskému státu.

Spojenci

Jak posloužit vítězství Eurasie nad Atlantidou? Podporou radikální levice i radikální pravice na Západě proti politickému středu. Démonizací Ameriky: mantrickým opakováním, že za všechno zlé ve světě může Amerika (a židovští bankéři, kteří ji ovládají). Podporou amerických isolacionistů, jako je Ron Paul. Chytrým programem subverzí, destabilizací a desinformací v západních zemích. Podporou všech extrémistických, sektářských či rasistických hnutí. A organizováním „Evropské konservativní revoluce“, přesvědčením západních konservativních křesťanů, že jejich loajalita nemá patřit dekadentnímu liberálnímu Západu, nýbrž tomu skutečnému konservativci a tradicionalistovi, Vladovi Putinovi.

Samozřejmě, Dugin se vyjadřuje uctivě o křesťanství (kvůli těm naivním konservativním křesťanům, jejichž podporu chce získat), ale on přeci jen ví, jak to skutečně je: jde o (jeho slovy) „Řád Severního pólu“, nordickou, árijskou rasu; a všichni víme, jak už věděli Adolf Hitler, Heinrich Himmler i Alfred Rosenberg, že křesťanství je jen špinavého semitského, židovského původu...

No a samozřejmě zápas o Ukrajinu je prvním krokem k vítězství Eurasie pod vedením „Třetího Říma“, Moskvy a jejich principů komunitarismu, mysticismu, tradicionalismu, a hierarchické vertikály moci nad americkou Atlantidou a jejími principy individualismu, racionalismu, individuálních svobod a liberální demokracie.

Mein Kampf v azbuce

Je zajímavé, jak se ve své knize „Základy geopolitiky“ z roku 1997, jež slouží jako učebnice na Akademii Generálního štábu ruské armády (a i na jiných školách) coby „mohutný ideologický základ pro přípravu nového vojenského velení“ svými záměry vůbec netají.

Nejen že píše otevřeně o svých cílech; o tom, že „zápas o vládu etnických Rusů nad světem neskončil“, „Rusko bude základnou pro novou anti-buržoasní, anti-americkou revoluci“, „Euroasijské impérium bude založeno na společném nepříteli: odmítnutí atlantismu, americké strategické dominance a vlády liberálních hodnot nad námi.“ Cílem je „Finlandizace celé Evropy“ – jinými slovy, celá Evropa má být vůči Rusku v té samé pozici, v jaké během Studené války bylo Finsko: sice domácí vnitřní autonomie a určitá svoboda, ale Rusko musí mít právo veta nad zahraniční politikou, ta musí být neutrální a vůči Rusku povolná a Rusko nesmí být objektem kritiky. (Pro samotné Finsko Dugin připravuje připojení k Rusku a parcelaci: jižní Finsko bude připojeno k ruské Karélii a severní Finsko „darováno“ Murmanské oblasti; takhle daleko nešel ani Stalin.)

Rusko má aktivně šířit anti-amerikanismus ve světě a ze všeho vinit právě USA. V samotné Americe pak podporovat nestabilitu a separatismus. Podpořit černošské, proti-bělošské rasisty; přiživovat etnické, sociální a rasové konflikty, secesionismus; destabilizovat vnitřní politické procesy a zároveň podporovat isolacionistické publicisty a politiky. Prostě aktivní program, program „aktivních opatření“ protizápadní subverze a sabotáže.

Chybu udělali ti, kdo před osmdesáti lety nečetli Hitlera a Mein Kampf. A chybu dělají i ti, kdo dnes nečtou Dugina a jeho mystický okultismus. Výsledek může být stejný. Myslíte, že takovýto člověk, okultista a mystik, by nebyl schopen další světovou válku rozpoutat? Tak se nejspíš mýlíte.

Slabiny

Pokud jde o jeho „geopolitický“ program, slabiny jsou zřejmé.

Za prvé, Dugin přeceňuje Rusko, jeho sílu. Rusko je v situaci demografického kolapsu. Průměrná délka života ruských mužů je pod 60 let. Dvě třetiny těhotenství ruských žen končí umělým potratem. Rodí se méně dětí, než umírá dospělých. Ruská populace se zmenšuje a zmenšovat se i bude. Navíc islámská menšina v Rusku má větší porodnost než slovanská většina. Méně trpí alkoholismem. Stále více mladých obyvatel Ruska budou muslimové, což podle demografických projekcí znamená, že někdy v průběhu 21. století se Rusko může stát většinově islámskou zemí. A k tomu navíc, na rozlehlou Sibiř míří imigrace Číňanů. Již nyní žije na Sibiři více Číňanů než etnických Rusů. Moc i počet Rusů v samotném Rusku slábnou.

A za druhé, Dugin plánuje Čínu maximálně rozdrobenou a Rusy namířenou k expanzi na jih, do Indočíny, na Filipíny, do Indonésie a do Austrálie – aby se nestala hrozbou Rusku. Ale to se snadněji řekne než zrealizuje. Proč by to Číňané měli udělat? Není pro ně snadnější expandovat nikoli na lidnatý a sebevědomý, Západem podporovaný jih, nýbrž na prázdný, rozlehlý a ruskou slovanskou populací jen řídce osídlený sever, tj. na Sibiř? (Nezapomínejme, ten problém v roce 1941 řešilo už imperiální Japonsko: když expandovat, tak na jih do konfliktu se Západem, anebo na sever do konfliktu s SSSR? Tehdy se Japonsko rozhodlo mylně, ale proč by Čína měla udělat stejnou chybu?)

A hlavně: začne-li Rusko realizovat duginovský program tvorby euroasijského impéria, proč bychom se my, Evropa, neměli okamžitě dohodnout a spojit s Čínou? Vskutku, ruský expansionismus učiní pro nás z Číny z geopolitické logiky přirozeného spojence. Proč bychom se, než ustupovat Muskovitům, neměli raději dohodnout s Čínou? Bude někomu z nás v Evropě vadit, když vše na východ od Uralu bude čínské? Mně tedy rozhodně ne. Ale aby byla ruská Halič, jež nikdy nebyla historicky součástí ruského státu (byla součástí státu polského a rakouského, tedy Západu; Sověti ji okupovali až v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop), to by mi tedy vadilo fest.

Co se děje u nás

Všichni, kdo sledují české mediální prostředí, především internetovou scénu, vědí, že probíhá masivní ruská mediální ofenziva, „aktivní operace“ desinterpretací, pomluv, diskreditací a psychologické války. Jako houby po dešti vyrojily se weby jak na radikální, xenofobní pravici, tak i na radikální antikapitalistické levici, jež kromě toho, že pomlouvají Západ, taky pějí chválu na Putinovo Rusko. Scénář jako vystřižený z Dugina.

Pro ruské (a kdysi už sovětské) psychologické operace je příznačná neschopnost racionálně dávkovat sdělení, naopak sklouzávají k bombastičnosti a démonizaci oponentů. Takže Václav Havel, kterého neměli rádi, není v jejich sděleních jen špatný politik, nýbrž přímo antikrist. Intervence Západu v bývalé Jugoslávii nebyly jen nerozumné či pomýlené, ale přímo masová vraždění dětí, rozprodávání lidí na orgány. (Jako kdyby tam masová vraždění nebyla před západními zásahy; ty, pokud vůbec něco, ta masová vraždění zastavily.) Stoupenci ukrajinské nezávislosti na Moskvě nejsou jen radikální nacionalisté, ale přímo „banderovci“, fašisté, nacisté…

To je snad nejzákeřnější na současné ruské propagandě: vydávat ukrajinské, estonské, lotyšské nacionalisty za fašisty, nacisty, když přitom právě Sověti byli těmi skutečnými spojenci nacistů od 23. srpna 1939 až do 22. června 1941, těmi největšími kolaboranty s nacistickou Třetí říší! A v dohodě s ní okupovali Pobaltí, východní Polsko, západní Ukrajinu a nastolili tam svůj teror. Nelze se pak divit, že po sovětské stalinské okupaci vítali v létě 1941 baltské národy a západní Ukrajinci německé vojáky jako osvoboditele – stejně jako my jsme v roce 1945 po německé nacistické okupaci vítali jako osvoboditele vojáky sovětské. Estonci, Lotyši, kteří na německé straně bojovali za nezávislost své země proti Sovětskému svazu jsou na stejné morální úrovni jako vojáci Svobodovy armády, kteří na sovětské straně bojovali proti Třetí říši za nezávislost naší země. Ty volby byly tragické, neboť z morálního hlediska byly nacismus a komunismus, Třetí říše s Sovětský svaz stejným zlem, jenže do těch tragických voleb ty malé národy uvrhly tyto dvě říše paktem Molotov-Ribbetrop, němečtí nacisté a ruští komunisté.

S tím rozdílem, že dnešní Němci nejsou na Třetí říši a její okupační, dobyvační politiku hrdi, zatímco dnešní Rusové na Sovětský svaz a jeho okupační, dobyvační politiku hrdi jsou.

O tom, že v případě radikálně-pravicových i radikálně-levicových webů se jedná o ruské psychologické operace, že tyto weby jsou mediální agenturou Moskvy, svědčí jejich „drobné“ ideologické nekonzistence z hlediska jak jejich proklamované levice, tak i jejich proklamované pravice.

Radikální levice hřímá proti „neo-liberalismu“, tomu, že západní kapitalismus je příliš tvrdý vůči slabým a chudým, je pacifistická a hřímá proti militarismu, vyznává mystiku lidových revolucí proti zkorumpovaným vládám oligarchů; pokud se však nějaký web radikální levice najednou v ukrajinských událostech postaví jednoznačně na stranu Moskvy, nikoli lidí na Majdanu, kteří svrhli zkorumpovaného lokaje oligarchie, nýbrž na stranu ruského prezidenta – autokrata, jenž režim oligarchie reprezentuje, pak haraší zbraněmi, vyvolá u vlastních lidí válečnou psychózu, militaristicky obsadí část území sousední země, připravuje se na další pochod a válečnými dobyvačnými kroky apeluje na nacionalistické pudy svého lidu – pak tento web není jen radikálně levicový, anti-kapitalistický a proti „neo-liberalismu“, nýbrž je psychologickou operací Moskvy snažící se na pro-moskevskou stranu přitáhnout co největší část levice celé. Má zlákat levicové „užitečné idioty.“

Radikální, nacionalistická euroskeptická pravice hřímá za nacionalismus, za právo malých národů na suverenitu a samostatnost, proti nadnárodním uniím a svazů, proti „Novému světovému řádu“, miluje katolické nacionalisty a pokud jsou tak trochu antisemitští, tak jí to moc nevadí; pokud se však najednou nějaký web takovéto nacionalistické pravice v ukrajinských událostech postaví jednoznačně nikoli na stranu ukrajinských katolických nacionalistů (z nichž někteří, ne všichni, jsou antisemité), kteří chtějí mít svou malou, nezávislou, národní Ukrajinu, nikoli být pohlceni větším globálním euroasijským impériem, ale pokud se naopak takový web postaví jednoznačně na stranu nadnárodního euroasijského impéria, na stranu euroasijského superstrátu – pak tento web není jen radikálně pravicově-nacionalistický, nýbrž je ve službách mohutného globálního impéria řízeného z Moskvy a je psychologickou operací snažící se na stranu Moskvy přitáhnout co největší část pravice celé. Má zlákat pravicové „užitečné idioty.“

Nový světový řád

To je od žáků a učedníků Dugina celkem chytré. Ale ani my na druhé straně nejsme úplně blbí. Víme taky své. Ano, jsou lidé, kteří usilují o „Nový světový řád“ – ten nový světový řád, který má nahradit ten „starý“, dosavadní, mezinárodní řád, jenž se ustavil v Evropě a ve světě v roce 1989; a ano, skutečně existuje satanská, ďábelská konspirace za ovládnutí světa.

Ale její centrum je úplně někde jinde, než si naivní konzumenti konspiračních webů extrémní levice i extrémní pravice myslí. Tam, v přítmí a temnotě toho centra je černý pavouk, který spřádá své sítě. A ti, kdo by si v té temnotě trochu posvítili, by neměli být příliš překvapeni, kdyby zjistili, že tím černým pavoukem je novodobý Rasputin.

Upravená verze textu vyšla 9.4.2014 pod názvem „Usiluje Rusko o další světovou válku?“ na serveru www.ceskapozice.cz. Převzato se souhlasem autora. Mezititulky redakční.