Obsah

Problém roku 1939

Pro psychologa je nesmírně těžké uvěřit v hodnotu jakékoli společenské ideologie, která se zakládá na zjednodušených či dokonce naivních psychologických předpokladech.

Andrew M. Lobaczewski, Politická ponerologie (nauka o zlu v politice – pozn. překl.), str. 66

Když západní země v roce 1939 zvažovaly tváří v tvář nacistickému Německu a komunistickému Rusku svoji situaci, hanebně se přepočítaly. Následkem toho došlo ke strašlivé válce, která byla po pravdě řečeno něčím daleko horším, než politika appeasementu. Ta jim totiž měla pomoci získat čas potřebný pro válečné přípravy. Tak se stalo, že západní spojenci vyhlásili válku v okamžiku, kdy to dělat neměli, kdy ještě nebyli dost silní a tento jejich krok napomohl upevnit spojenectví mezi Německem a Sovětským svazem. Výsledkem byl pád Polska a pád Francie (mezi jinými zeměmi). Západ podcenil vojenskou sílu Německa a k vyzvání Hitlera na souboj si vybral ten nejhorší možný okamžik. Kdyby byli bývali ještě rok počkali, byli by získali dostatek síly k odvrácení porážky.

Jaká je strategická situace nyní

Stejná logika platí také dnes. I dnes trpí Rusko ekonomickým nezdarem. Snad je možno kritizovat Obamovu administrativu za to, že neposílá Ukrajině těžkou výzbroj; ale co kdyby to vyprovokovalo ruský národ? Použil by toho Putin jako záminku pro zřetězení nebezpečného sledu událostí? Lze argumentovat, že agresivní NATO ospravedlňuje Putinovu protizápadní paranoiu. Zde je opravdu na místě vzít si ponaučení z roku 1939, zvláště když jsou nyní naše bojové síly velice nedostatečné a válka pro nás není žádoucí.

V této souvislosti máme všechny důvody věřit, že strategická situace nám není dostatečně jasná. Je Čína na straně Ruska, nebo je neutrální? Je NATO silné, nebo je to jen prázdná skořápka? Má americká vojenská moc stejnou úroveň jako dřív, nebo jsme zeslábli? Lidé považují Spojené státy za nepřemožitelné. Nedávno však americká vláda připustila, že Rusko má víc jaderných bojových hlavic než USA. A to nepočítáme hlavice, které vlastní Čína.

Podle situace na Ukrajině tomu rozumím tak, že až se ochladí, plánuje Rusko další kroky. Možná je na obzoru nové povstání a po něm by došlo k obrovské vojenské intervenci. Jenže ten příběh se může odvíjet i jinak. Podle některých názorů Rusko přiznává, že na Ukrajině utrpělo porážku. Povídá se, že Putina chtějí odstavit, či že dokonce ztrácí postavení vůdce Ruska. Nabízí se otázka, zda si tam snad nechtějí zopakovat NEP („Nová ekonomická politika” vyhlášená V. I. Leninem v roce 1921 v reakci na tehdejší katastrofální hospodářskou situaci Ruska – pozn. red.) a nový cyklus „demokratizace Ruska”. To by ovšem byly dobré zprávy; jenže si můžeme být jisti, že opětně začneme podle dřívějšího vzoru odzbrojovat, na základě utopických představ a naivních psychologických předpokladů.

Protivníkem je zločinné moskevské vedení – nikoli ruští lidé

Psychologie lidí vládnoucích v Rusku je psychologií zločinců. Nejsou to „normální” lidé a nesmíme je jako normální lidi posuzovat. V Rusku neplatí vládní politika brzd a protivah. Neexistuje tam skutečná dělba moci, nevládne tam právo. A za těchto okolností je moc zkažená – což poškozuje naprosto všechno. Právě tyto okolnosti se v Rusku musejí změnit, má-li zbytek světa žít v míru. A ruskému lidu by to prospělo nejvíc.

Jenže jak toho dosáhnout? Za daných okolností může ke změně dojít jedině tak, že dáme najevo dobrou vůli podloženou čestnou, avšak pevnou politikou. Ruští lidé nejsou našimi nepřáteli, nýbrž možnými spojenci. Touží po tomtéž jako my – po míru. Pokud tedy Moskva používá zemního plynu jako zbraně k zastrašování Evropy, je nutno podat pomocnou ruku a zajistit solidaritu NATO. Strategií Ruska je totiž pravděpodobně oddělit pomocí hospodářského nátlaku Evropu od Ameriky.

Konečným záměrem zločinného moskevského režimu je rovněž ohrozit americký blahobyt, protože KGB si myslí, že naší slabostí je pohodlí. Má tudíž smysl zaútočit na naši ekonomiku. Dolar, jak každý ví, je zranitelný a naše hospodářství stagnuje. Kybernetický útok na hlavní banky nebo útok teroristů by pro americkou ekonomiku znamenal vážné ohrožení. Co bychom potom pro návrat k bývalé prosperitě udělali? Zpřetrháme svazky s Evropou? Stáhneme se do sebe? Polský badatel Andrew Lobaczewski jednou podotkl, že „všeobecně ... a obzvláště v hedonistických společnostech mají lidé tendenci hledat únik v nevědomosti nebo v naivních doktrínách. Někteří dokonce opovrhují těmi, kteří trpí.”

Amerika trpícími opovrhovat nesmí. Dosti brzy k nim budeme patřit i my. Jen tak se zachráníme; a jedině tak národy samy sebe zachraňovaly vždycky.

Komentář uveřejněn k 7. říjnu 2014. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.