Obsah

O poslání křesťanské rodiny v dnešním světě

Rodina jako společenství má klíčový význam, protože je základní funkční a sociální jednotkou, od níž se odvozují vyšší celky v rámci celospolečenských struktur. Je také prvotním prostředím, ve kterém se formují mezilidské vztahy, rodí se mravní a sociální cítění. Zkráceně můžeme říct, že se zde rodí skutečná láska mezi lidmi společenství, kteří na sobě závisí citově, kulturně a sociálně- ekonomicky.

Antická předehra

Rodinou jako klíčovou společenskou organizací v rámci státního celku se zabývá ve svých dílech již řada antických filosofů, ale v poměrně širším kontextu se jí zabývá především Aristoteles ve svých politických tématech, pojednávajících o ideálním společenském uspořádání, především v teorii o polis.

V Aristotelově představě funguje vztah v rámci rodiny na principu přísně hierarchickém, a to ve smyslu, že domácnost je založena na dvou základních odlišnostech v lidské přirozenosti, kterou prezentuje jednak rozdíl mezi ženou a mužem a jednak vztah muže a ženy jako vztah mezi vládcem a ovládaným. Bylo by ale mylné Aristotela podezřívat z bezcitnosti, či nelítostnosti, protože výše uvedenou formulaci používá k pochopení, že zájmem jak domácího společenství, tak polis, jakožto ideálu společenské formace, je směřování k obecnému blahu. V aristotelské představě reprezentuje pojem obecného blaha především mravní ctnost a hmotný blahobyt.

Aristoteles chápe člověka jako prvního v řádu vznikání a stát jako polis poslední v řádu cíle, tedy účelu. V rámci těchto filosofických úvah dochází nakonec k závěru, že „..celek je dříve než jeho část, že polis je dříve než domácnost a jednotlivec“.

Z tohoto rezultuje závažný predikát, který možná ovlivnil i řadu dnešních politických a sociologicko-psychologických úvah: Polis je později v řádu vznikání, ale dříve v řádu přirozenosti, neboť je konečným cílem, k němuž směřuje společenský vývoj člověka. Polis může bez jednotlivce existovat, ale jednotlivec nemůže existovat bez polis. Aristoteles tak přichází k dalšímu závěru, že jediným cílem členů společenství je sloužit kolektivním zájmům státu, který je dříve či skutečnější než části, které jej vytvářejí. To je závažné tvrzení, protože je tím vlastně zpochybněn prostor pro skutečně svobodné lidské jednání jako svéprávného a odpovědného subjektu svých mravních rozhodnutí a skutků.

Sekularizmus 20. století dovedl tento Aristotelův deterministický omyl až do extrému politického totalitarizmu, který představuje stát jako mýtické božstvo s totalitními nároky na ovládnutí myšlení, konání a vědomí svých dětí. Ze státu se stává božstvo, neuchopitelné a mlhavé, tyranský Moloch, který nasává lidi do své rozložité hrudi a požírá je. Tváří v tvář tomuto božskému projevu na zemi člověk mizí a jeho individuální práva jsou zničena, zatímco totalitní ambice státu expandují

Osvobodit od Boha

Výše uvedené skutečnosti mají klíčový význam, chce-li někdo lépe pochopit situaci, ve které se dnes nachází Katolická církev jako celek (a všeobecná svátost spásy) a jaké nelehké překážky musí na své pozemské pouti překonávat, má-li člověka osvobodit z otroctví státní despocie a přivést ho ke spáse. Je důležité si také uvědomit, že v dnešní době není stát pomocníkem nebo spolupracujícím s církví, je ale jejím hlavním konkurentem. Aktuálním pastoračním úkolem církve je proto záchrana rodiny jako takové a zachování jejího skutečného poslání tak, jak je určena Božím spásonosným záměrem. Především desorientace dnešního mladého člověka, stejně tak i desorientace veřejnosti aktivně ovlivňovaná záměrnou masově komunikační manipulací tento úkol církvi značně ztěžuje. Padesátileté deformování lidského ducha komunistickou tyranií dokázalo totiž zdevastovat téměř všechno dobré, co v lidech je a následný mravní nihilizmus – jako výsledek tohoto působení – nejvíce poškodil mezilidské vztahy, rodinu samozřejmě nevyjímaje.

Dnešní rozvodovost, tíhnutí k materiálním statkům a hédonistickému způsobu života jsou výsledkem dlouhotrvající snahy sekulární společnosti osvobodit člověka od víry v Boha. Různé formy alternativního spolužití mezi mužem a ženou, případně mezi dvěma muži či dvěma ženami nejsou již ničím jiným, než tragickým završením tohoto úsilí.

Toto všechno představuje také velký problém vyžadující značné úsilí od všech věřících, ale především křesťanských rodin, aby svým životem a svědectvím navenek vytvářeli pozitivní předpoklady ke změně negativních názorů svého okolí na manželské a rodinné soužití. Jejich svědectví se tak stává důležitou součástí misijního a evangelizačního díla v prostředí převážně nekřesťanské společnosti.

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, jako člověka ke svému obrazu a své podobě. Obdaroval ho svobodnou vůlí, ustanovil rovnoprávný vztah mezi mužem a ženou a povýšil tento vztah na vysoký stupeň důstojnosti, sjednocující muže a ženu v lásce a nikoliv ve vztahu vládce a ovládaného, jak o tom pojednává Aristoteles ve své politické teorii. Skrze Božího Syna ukřižovaného a vzkříšeného manželské soužití muže a ženy Bůh definitivně povýšil na svátost. Církev chápající manželství jako jedinečný a nerozlučný svazek manželů v lásce a porozumění, stejně tak jako ve svých právech a povinnostech, si plně uvědomuje, že na cestě společným životem muž a žena musí překonávat mnoho překážek a složitých situací, které mohou společné dobro manželů oslabit, či dokonce ohrozit. Milost, kterou manželé u svátosti manželství přijímají jako dar Ducha svatého, a jsou touto milostí pravidelně obdarováni přijímáním svátosti a dokonalým životem v jednotě s církví, jim ale garantuje, že překážky, které jim život klade do cesty, budou překonávat s Boží přízní a navíc – tyto překážky jim nejen neuškodí, ale dokonce jejich vztah v lásce ještě více upevní.

All you need is love...

Je především potřebné si uvědomit, že děti jako plod plného manželského sebedarování jsou nejvíce závislé na lásce mezi rodiči a na lásce, kterou chovají rodiče ke svým dětem. Kde chybí skutečná láska, tam hrozí veliké riziko ztráty rodinného dobra, tam se rozpadají vztahy mezi jednotlivými členy rodinného společenství a na budoucí život dětí, vyrůstajících za těchto podmínek, to může mít naprosto zničující důsledky pro jejich budoucí život – nejen jejich osobní, ale především na život ve vztazích k jiným lidem či k budoucímu životnímu partneru. Dokonce se dá předpokládat, že jejich negativní životní zkušenost z vlastního rodinného prostředí se může stát impulzem k většímu egoizmu a sklonu k hledání alternativních partnerských vztahů.

Život bez závazků k manželské odpovědnosti, život na volné noze s případnými promiskuitními praktikami se stává pro ně podstatně atraktivnější než odpovědný život v trvalém manželském svazku, navíc často zatížený nepředvídatelnými překážkami, jež vyžadují sebeobětování se pro druhé, věrnost a často i asketický způsob nároků na časná dobra.

Zamyslíme-li se nad výše uvedenými skutečnostmi, je na místě si také položit otázku, proč církev zdůrazňuje a poukazuje na důležitost výchovy v chápání křesťanských hodnot manželství, a to již od útlého věku. Odpověď najdeme v jejím přesvědčení, že výchovný aspekt je jedním z nejdůležitějších záruk, který v rodině samé a v jejím láskyplném prostředí formuje dítě a jeho city v citově pozitivní zkušenosti. Tyto se pak nadále rozvíjejí i v jeho dospívání. Tak se stává výchova vedoucí k pochopení manželství v křesťanském duchu klíčovým momentem pro jeho budoucí život. Začne-li pak mladý člověk žít svůj život v jednotě s církví, skrze duchovní pastýře se jeho postoje k manželskému soužití dále formují. Tak církevní prostředí spolupůsobí ve výchově spolu s rodiči a s rodinným prostředím, jako tzv. rodinnou církví. Církevní společenství je i klíčovým prostředím v pomoci mladým lidem na cestě k uzavření svátosti manželství, ale uzavřením svátosti manželství tato pomoc nekončí. Pokračuje i po uzavření manželství po celý jejich život. Církev se tak stává matkou, která pečuje o své syny a dcery i v době, kdy skuteční rodiče manželů již nežijí a nemohou svým dětem pomáhat. Skrze svátosti darovaná milost Kristova je nejúčinnějším prostředkem na cestě manželským životem za předpokladu, že sami manželé žijí podle Božích požadavků a svůj manželský svazek posilují denně modlitbami a vzájemnou láskou.

Jako ovce mezi vlky

V prostředí lidského odcizení charakterizujícího sekulární svět a často i nepřátelského postoje ze strany státní autority vůči církvi vyvstávají před církví obtížné úkoly. Především vyvstává otázka, jakým způsobem překonat negativní zvyky a názory mezi mladou generací, která je často vychovávána v prostředí bez smysluplných idejí, v prostředí egoizmu – v kontextu filosofie Benthamova hédonistického utilitarizmu, nabízejícím život sestávající pouze z momentálních prožitků, bez pohledu do budoucna.6 Budoucnost manželského soužití a prostředí skutečného domova a lásky je ohrožena nejvíce právě mezi mladou generací.
Nelehký úkol ovlivnit a obrátit ty, kteří bloudí v klamu a iluzích, jež tento svět nabízí, je nejen úkolem duchovních pastýřů církve, ale v rámci poslání všeobecného kněžství a laického apoštolátu je i úkolem všech odpovědných křesťanů. Oslavený Kristus nás posílá jako ovce mezi vlky tak, jako kdysi posílal své učedníky hlásat Radostnou zvěst do stejně nepřátelského prostředí tehdejšího světa.

Z pohledu synodálního závěru, zabývajícího se problémy křesťanských rodin a jejími úkoly, synoda potvrzuje, že práce laiků má opodstatnění i z toho důvodu, že věřící křesťané spojují v sobě svátost církevního společenství, ale současně pracují a působí i ve veřejném, tedy sekulárním prostředí.

Jejich podmínky pro misionářskou a evangelizační práci jsou proto velmi důležité. Nicméně je také potřeba upozornit, že věřící jsou povinni respektovat závazná doporučení, která vyplývají ze závěrů učitelského úřadu církve a nemohou své poslání konat dle subjektivních přesvědčení. Mohli by tak snahy o dobré dílo spíše poškodit, než mu přinést užitek.

Zrekapitulujeme-li základní problémy, které jsou v oblasti manželského soužití nejobtížnější, musíme si připomenout také i doporučení, která biskupská synoda kvalifikovala jako úkoly křesťanské rodiny:

  1. vytváření osobního společenství
  2. služba životu
  3. účast na vývoji společnosti a
  4. účast na životě a poslání církve.

Aby se věřící podíleli na tomto nelehkém úkolu jako příslušníci Božího lidu, je nezbytnou podmínkou, aby dodržovali evangelijní zásady: věrnost, poslušnost a lásku. Věrnost a poslušnost Bohu a církvi, lásku k Bohu a k bližnímu. Chybí-li kterýkoliv z těchto momentů, lze jen těžko očekávat pozitivní výsledky a přínos dobra těm, kteří to v dnešní situaci nejvíce potřebují.

Cesta proti pravdě

V rámci studia problematiky manželského spolužití obsaženého jak v textech Pastorální teologie, Morální teologie, Kanonického manželského práva a řady dalších církevních textů týkajících se především otázek, co je příčinou neutěšeného stavu v oblasti manželského soužití a manželských vztahů vůbec, lze často postřehnout snahu některých sociologů a psychologů podsouvat některé mylné teze i do veřejného povědomí. Jejich myšlenky často připomínají spíše ideologickou demagogii zaměřenou především na přesvědčování a nikoliv na hledání pravdy. Pravda obsažená hluboko v lidské osobě tak uniká a závěry bývají formulovány do sugestivních a zjednodušujících vzorců.

Jak praví spirituální teologie, nepřesáhne-li člověk myšlením sama sebe, nemůže nikdy dospět ke skutečnému poznání.8 Je uzavřen v iluzích svého vlastního omezeného myšlenkového prostoru, do kterého uzavřel sám sebe v klamném přesvědčení, že zde někde leží pravda.

Především upozorňuji na tendenci některých psychologů a sociologů zdůrazňovat, že problémy týkající se otázek alternativních způsobů soužití mimo instituci řádného manželství a všeho, co je s tím spojeno, jsou podmíněny nejistotou dnešního světa, nedostatkem sociálních a materiálních jistot atp. Jedná se o zásadní omyl a příliš zjednodušené vidění reality. Podmiňovat mravně odpovědné jednání jednotlivce materiálně-sociálními jistotami je cestou upevňující hédonistický způsob života a egoistické sklony. Je to cesta proti pravdě. Na sociologických průzkumech a různých sociologických statistikách, které je nutné velice kriticky hodnotit (dotazovaní respondenti převážně odpovídají dle svých zájmů a nikoliv v zájmu skutečné pravdy), nelze postavit řešení problémů v mezilidských vztazích a důsledků z těchto vztahů vyplývajících.

Oblast psychologie bohužel v tomto směru není žádnou výjimkou. Argumentace je zde taktéž postavena spíše na autoritě interpretujícího než na autoritě argumentů vyplývajících z podstaty věci.

Jak oblast sociologie, tak oblast psychologie staví především na dějinně-kulturních momentech společenského prostředí, které je samo neuchopitelné, ale přesto se fakta výzkumů nejen interpretují jako pravda, ale navíc se často povyšují na kategorická tvrzení.

Štěstí redukované na materii

Uvedu dva příklady, týkající se oblasti sociologické a oblasti psychologické, které si navzájem odporují ve vztahu materiálního bohatství a šťastného života lidí.Český psycholog Karel Havlík ve svém vyjádření tvrdí (zveřejněno na teletextu ČT 1), že dluhy, ztráta zaměstnání, chybějící zázemí, minimální vyhlídka na lepší budoucnost jsou důvodem pro rostoucí počet sebevražd. Údajně je v kontaktu s mnoha lidmi, kteří jsou na pokraji beznaděje ze ztráty svého uplatnění a společenské prestiže.

Opačně vyznívá v tomto směru jiný průzkum, jenž byl zveřejněn taktéž na teletextu ČT1 a který se zabýval odpověďmi respondentů na otázku, zda jsou ve svém životě šťastní. Paradoxně v nejchudších oblastech světa v Asii, Africe či v Jižní Americe (např. Bangladéš, Nigerie, Haiti a řada dalších velice chudých zemí) na tuto otázku 50 až 60% respondentů odpovědělo kladně, tedy že jsou v životě šťastni, zatímco ve vyspělých zemích, jako jsou USA, či země západní Evropy, uvedlo svůj život jako šťastný něco mezi 40-50% respondentů.

Nelze také přehlédnout, že řada neštěstí a sebevražd se uskutečňuje v prostředí střední společenské vrstvy či mezí lidmi bohatými. To je skutečností, kterou sotva lze vysvětlit v kontextu zjednodušeného duálního vnímání, redukujícího smysluplnost lidského života pouze do roviny sociálně-materiálních dober.

Názorové trendy v současných praktických vědách humanitních či přírodovědných, stavějících svá tvrzení na empiricko-fenomenologických modelech lidské reality, nemohou samy postihnout problémy, které dominují v oblasti manželských vztahů. Sociálně-materiální aspekty mohou být překážkou modifikující názor člověka, např.odložení sňatku z momentálně nepříznivé sociální situace, ale nelze je pokládat ve většině případů za aspekt kausální, tedy přímo vedoucí k rozhodnutí o alternativní formě partnerského spolužití a zamítnutí řádného manželství jako takového.

Důležitost antropologie

Nicméně, má-li církev zaujmout určité stanovisko a z toho vyvodit své závěry a možnosti v řešení problémů, které před ní stojí, musí vycházet ze svých antropologických nauk, které lidskou bytost chápou neredukovaně, tedy jako jednotu duchovně-duševní a tělesné reality. Člověk je bytostí transcendentní a pravda o něm vysoko přesahuje empiricko-fenomenologické úvahy kterékoliv praktické vědy. Tím není řečeno a nebylo by také ani správné kategoricky odmítnout všechny skutečnosti, ke kterým psychologie a sociologie ve své práci dospívá, nicméně je třeba podrobit je velice přísné kritice a nepovyšovat fakta z jejich výzkumů na kritéria poznání a vědění.

Zásadním momentem v rozdílu mezi antropologií křesťanskou a empiricky chápanou je prostor svobodného lidského jednání. Křesťanská antropologie ve svém kontextu vnímá člověka jako plně svobodný a svobodně jednající subjekt, nesoucí za své skutky osobní odpovědnost. Vnitřně se může člověk osvobodit od otrocké závislosti na materiálním světě a od vlastního egoizmu jen skrze víru v Boha jako transcendentního cíle a smyslu svého života. V Bohu nachází pravdu o svém životě a také životní jistotu.

Empiricky chápaná antropologie člověka uvnitř neosvobozuje. Naopak jeho jednání a odpovědnost, či neodpovědnost determinuje jen hmotným dobrem v naivní představě, že bude-li člověk mít dost, stane se člověkem lepším a mravnějším.

Z běžné praxe bohužel poznáme, že lidský pocit uspokojení je dočasný a velice relativní. Je jen otázkou času, kdy člověk začne opět pociťovat nedostatek. V této rovině je tedy nemožné, aby člověk jednal svobodně a odpovědně, kladou-li empirické vědy za kritérium mravního a svobodného lidského jednání hmotná dobra. V kontextu těchto psycho-sociologických představ není člověk podobou a obrazem Božím, ale je degradován na úroveň pouhého spotřebního stroje.

Závěrem lze konstatovat, že potíže, které lidé mají, pocity beznaděje a trvalého napětí nespokojenosti, jsou důsledkem především ztráty víry v Boha a nikoliv v uspokojování hmotných potřeb a ztráty sociálních jistot.
Ztratí-li člověk víru v Boha, ztrácí také správnou orientaci ve svém životě, začne následně dělat mylná rozhodnutí, která ho vedou do dalších a dalších nepříznivých a psychicky traumatizujících situací. K následnému tragickému finále již většinou nebývá daleko.

 

Text primárně psán jako seminární práce na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci. Mezititulky redakční.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.