Obsah

Přípravy na další válku?

26. března otiskl list Daily Mail palcový titulek: „Podle prohlášení soulských médií nařídil Kim Jong-Un velitelům své armády, aby se pro rok 2015 připravili na válku s Jižní Koreou.” Jistě – severokorejský diktátor vyhrožuje válkou neustále. Toto je však první zpráva, která uvádí definitivní časový plán, totiž konkrétní rok, kdy má k útoku dojít. A co je ještě na tomto datu pozoruhodné, jeho shoda s tím, co uvádějí čínští představitelé. Například v projevu, který pronesl bývalý čínský ministr obrany Č' Chao-tchien (Chi Haotian) v srpnu 2005 pod názvem „Blíží se k nám válka”, čteme, že „...jedině mocí, která dokáže zcela zničit Japonsko a ochromit USA, můžeme dosáhnout míru; jinak nemůžeme protahovat tchajvanský problém na více než deset let a během těchto deseti let dojde k válce!” Před vybranými stranickými kádry proslovil generál Č´ ještě hrozivější řeč nazvanou „Od Spojených států není válka daleko – a ta je porodní bábou Čínského století.” Tento svůj zvláštní projev zakončil poznámkou: „Ústřední výbor [Komunistické strany Číny] je přesvědčen, že pokud vyřešíme problém se Spojenými státy jedním rázem, vyřeší se tím okamžitě i všechny naše vnitřní problémy. Proto to vypadá, jako by cílem našich válečných příprav byl Tchajvan, ve skutečnosti jím však jsou Spojené státy – a přípravy mají umožnit daleko víc než jen útok na letadlové lodě a satelity.”

Podobně bychom se měli zamyslet nad tím, zda cílem nynějších „bojových příprav” Ruska je také jen Ukrajina, nebo zda tomu není tak, že „ve skutečnosti jím jsou Spojené státy ...” Bylo by třeba věnovat tomu trochu pozornosti, zvlášť když se ukazuje, že vedení USA je tak neopatrné. Než se však pokusím přijít této neopatrnosti na kloub, dotknu se ještě choulostivé věci, jíž je morálka čtenářů. Jeden nich mne zrovna minulý týden žádal, abych psal nadějněji, povzbudivěji. Jistě bych mu rád vyhověl. Takže: Jestliže je na mých slovech alespoň trochu pravdy, pak je v nich – jak plyne ze samotné povahy pravdy – rovněž naděje. Říkat vždy a za všech okolností, ve všech oblastech i tu nejobtížněji přijatelnou pravdu, to vyžaduje největší víru, jaké je člověk schopen; a ti, kteří takovou víru nemají, nemohou mít pravdu, naději ani budoucnost. To je vše, co je třeba říci k problematice „nadějných zpráv”.

Ale vraťme se k našemu tématu. Co dělá Rusko a Čína, co chystají, to teď prezentují zcela bez obalu. Doby, kdy tyto mocnosti na všech frontách prováděly politiku klamu, jsou ty tam. A zatím navzdory tomu všemu, se celá naše společnost i nadále zahrabává do sebevražedných ideologií a mýtů (jako je globální oteplování, feminismus, multikulturalismus, socialismus a světový mír). Ignorujeme skutečné nebezpečí, které nám zde hrozí, protože bájíme o jakési své vlastní nezranitelnosti. Naši vůdcové, experti a znalci vědí, co je populární, co se od nich očekává a na čem mohou vydělat. Přemýšlet dál než v těchto parametrech by znamenalo konec kariéry. Proto naši znalci a experti neberou na vědomí strategii nepřítele (tento pojem očerňují a znevažují víc než co jiného). Nedokáží si spojit jedno s druhým a číst mezi řádky. Třebaže vědí o mnoha konkrétních příznacích, nejsou schopni postřehnout léčku, do níž se civilizace řítí. Liberálně měšťanský řád se hned od samého počátku – díky neúprosné logice demokracie, anarchii politických stran, demagogii politiků, víře v pokrok a nivelizující moci rovnostářství – vydal chybným směrem. Společnost se stala změkčilou, zženštilou a ve chvíli, kdy jí hrozí rozklad, postrádá potřebný vhled do souvislostí. A to není záležitost jen posledních desítiletí, nýbrž posledních staletí.

Slepotu vůči souvislostem mezi jednotlivými symptomy rozkladu ilustruje následující příklad. Na nebezpečí ruského vpádu na Ukrajinu reagoval prezident Obama slovy: „Rusko je regionální mocnost, která může tak ještě ohrozit pár svých bezprostředních sousedů, ale nikoli proto, že je silná, nýbrž proto, že je slabá.” To je snad důvodem, proč nikdo v Evropě není schopen podniknout cokoli proti anexi Krymu Ruskem. Z Obamovy formulace přímo vyplývá, že Evropa nemůže Rusko zastavit proto, že je (ve srovnání s Ruskem) tak velice silná. Pokud jde o tu „pouhou regionální mocnost”, měli bychom se tedy ptát, co potom znamenají ty ruské mezikontinentální balistické rakety. A čeho příznakem je skutečnost, že se novým generálním tajemníkem NATO má stát Jens Stoltenberg. Tento bývalý norský premiér je převelice znám svým aktivismem ve věci „změny klimatu”. A co si máme myslet o jeho někdejším vůdcovství v Lize dělnické mládeže a o jeho častých schůzkách s jistým důstojníkem KGB ze sovětského velvyslanectví, který dal Stoltenbergovi krycí jméno „Steklov”?

Ovšem, proč by měl kdo mít nějaké námitky proti schůzkám s důstojníkem KGB vystupujícím jako sovětský diplomat? Slyšel jsem, že se takoví lidé pravidelně koupou, jsou docela dobrými partnery v rozhovoru a někdy položí na stůl peníze. Zázemí, z něhož pan Stoltenberg vzešel, však není nebezpečnější než to, když Heritage Foundation v dvouměsíčníku National Interest opět vrací do oběhu „Pět důvodů, proč nám nehrozí další studená válka”, s nimiž [a tedy i s předpokladem, že předešlá studená válka opravdu skončila] přišel James Carafano. Carafano je nejen s Obamou zajedno v představě, že Rusko není žádnou světovou velmocí; ten dokonce tvrdí, že Rusko „není říší zla”, že neusiluje o moc nad světem, že nepodněcuje střet ideologií, nevzkřísilo Sovětský svaz z mrtvých a nemá se skutečnými problémy Ameriky nic společného.

Názory, které nyní vládnou v naší společnosti, ovládají naše školy a jsou základem volby našich politiků – to vše je výplodem komunistické levice (která se kdysi dávno upsala Sovětskému svazu, považovanému nyní za mrtvý). Patří k nim i současné módní postavení homosexuality. (Ne že by snad homosexualita byla něčím, co proletářská revoluce přijala do své teorie; spíše je strategií – což ovšem nestratégům naprosto uniká.) Jestliže komunismus v roce 1991 opravdu zemřel, jak potom mohlo dojít k tomu, že dnes očividně vítězí? Jak je možné, že se Sovětský svaz náhle probouzí k životu? Příliš mnoho odborníků ztratilo ostražitost, a tak jim uniklo, jaký má kult životního prostředí, feminismus a homosexuální hnutí dopad na obranu země (stejně jako kdysi republikáni přehlédli dalekosáhlé nebezpečí Nixonovy otevřenosti vůči Číně). Proto jdou projevy válečné mobilizace, jichž jsme nyní svědky, ruku v ruce nejen s nepatřičným odzbrojováním na Západě, nýbrž i s dlouhodobou kampaní, která má svým sabotérským působením zničit samotný pud sebezáchovy. Vždyť co koneckonců – když si to pořádně rozebereme – znamená feminismus a homosexualita jiného, než útok na instinkty, na pudy?

Publikováno 1. dubna 2014, se souhlasem převzato z blogu autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová.

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.