Obsah

Klaus s Weiglem dopadají naplocho

 

 

 

Bývalý prezident Václav Klaus a jeho kancléř Jiří Weigl napsali pro Echo24.cz rozsáhlý text Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině. Text přináší mnohé úvahy a hodnocení, s nimiž lze místy i souhlasit, přesto se však – i přes svou délku – zploštění diskuse o Ukrajině flagrantně dopouští: zamlčováním či alespoň maximální minimalizací ruské viny, viny Ruska a jeho prezidenta Vladimíra Putina, za události na Ukrajině.

Kdo za to může?

Klaus a Weigl uvádějí: „Dnešní Ukrajina je smutným důsledkem Stalinova míchání národů a hranic, přetrhávání přirozených historických vazeb... s poválečnými stalinskými anexemi původně polské Haliče a Podkarpatské Rusi, která k jakémukoliv východoslovanskému státu nikdy nepatřila.“

To je dobré zdůraznit: Halič či Lvov nikdy nebyly součástí ruského státu – vždy byly součástí státu polského, pak rakouského, pak opět polského – až do paktu Molotov-Ribbentrop, kdy se Stralin stal spojencem Hitlera (a komunisté spojenci nacistů). Západní Ukrajina historicky tudíž vždy byla součástí Západu, nikoli Východu; a současní západní Ukrajinci vzhlížejí na Západ.

Klaus a Weigl dále píší: „...etničtí Ukrajinci obývající západ země (Halič, Volyň atd.), kteří akcentují tragickou zkušenost ze sovětské éry (deportace, gulagy, hladomor), jsou silně antiruští a chtějí budovat Ukrajinu jako ukrajinský národní stát...“ – avšak „Žijí v ní dva sobě se vzdalující národy s rozdílnými, a, zdá se, antagonistickými vizemi budoucnosti. Obě vzhlížejí s nerealistickými očekáváními k zahraničí – jedna k Západu, druhá k Rusku.“

A pokračují: V každém případě se jedná o zemi mimořádně křehkou, zranitelnou, nestabilní, snadno ohrozitelnou jakýmkoli zásahem zvenku. Nemáme na mysli nutně zásah vojenský, stačí k tomu zásah politický. Stačí vyvolání neklidu a nepokojů, rozeštvání jedněch skupin obyvatelstva proti druhým, populistické hrátky proti všem domácím autoritám (o kterých si ale nic světoborného nemyslíme), podněcování závisti, vzájemné obviňování se z korupce a z nezaslouženého obohacování se, a v neposlední řádě rozpoutávání národnostních sporů, či přímo nenávisti. Domníváme se, že právě to – všechno dohromady – se na Ukrajině stalo. A děje.“

Jak se to ale stalo?

Podle Klause a Weigla: „Latentní, opakovaně na povrch vyvěrající krizi na Ukrajině se Západ a všichni ti, kterým za různá historická příkoří – od Polska po Gruzii – leží Rusko v žaludku, rozhodli využít jako záminku k vyvolání nové konfrontace Západu s Ruskem.“

A máme to! Krizi na Ukrajině způsobily Západ, Polsko, Gruzie… Podle Klause a Weigla.
Ale ne Rusko. To Západ, Polsko, Gruzie mají zřejmě na území Ukrajiny své vojenské a speciální jednotky, nikoli však Rusko… Linie, kterou razí Klaus a Weigl, je přes kopírák střihnutá propagandistická linie Moskvy.

Euroasijská unie

Jak to tedy bylo? Ano, Ukrajina je vnitřně rozdělená země; její západ mluvící většinově ukrajinsky a vzhlížející na Západ a její východ mluvící většinově rusky a vzhlížející k Rusku, ale vnitropolitickým konsensem Ukrajiny byla asociační dohoda s EU a zároveň zachování vazeb východní Ukrajiny na Rusko. To byl konsensus, který až do listopadu 2013 zastával i tehdejší prezident Janukovyč z východu Ukrajiny.

Pak se do toho vložilo Rusko. Už více než rok před summitem EU a zemí Východního partnerství (Ukrajina, Moldávie, Gruzie) ve Vilniusu (listopad 2013) Rusko začalo ekonomicky deptat ukrajinské firmy a tlačilo Ukrajinu ekonomicky ke dnu; přesně před summitem Janukovyčovi velkoryse nabídlo, že když se vzdá asociační dohody s EU, dostane od Ruska stovky miliard a členství v Euroasijské unii. To Rusko nerespektovalo rozmanitost Ukrajiny, jež má vazby na EU i na Rusko, ale celou, včetně Ukrajiny západní, ji chtělo přetáhnout na východ, do Ruskem ovládané Eurasijské unie. Ukrajinský konsensus, který do poslední chvíle zastával i on sám, pod tímto ruským tlakem Janukovyč nečekaně na poslední chvíli zrušil. Lidé ze západu Ukrajiny to ale nevydrželi a rebelovali. EU a Západ je naopak mírnily, polský ministr zahraničí Radek Sikorski je do poslední chvíle tlačil ke kompromisu s Janukovyčem a řekl jim: přijměte kompromis, nebo budete mrtvi. Demonstranti z Majdanu to však odmítli, vyrazili vpřed – a Janukovyč zbaběle utekl…

Co následně udělalo Rusko? Vyslalo své ozbrojence v neoznačených uniformách na Krym, Krym Ukrajině vzalo a připojilo k sobě, k Rusku. Předtím lhalo o tom, že ti ozbrojenci v neoznačených uniformách byli ruští vojáci, dnes se k tomu hrdě hlásí. Je to první případ v Evropě od roku 1945, co jedna země vzala druhé zemi její území (několik zemí se od roku 1945 rozpadlo, ale je to poprvé od roku 1945, co jedna země ukradla druhé zemi část jejího území). Rusko tím samozřejmě porušilo všechny své mezinárodní závazky. Chartu OSN, Ženevské konvence (vyslání ozbrojenců v neoznačených uniformách na území cizího státu), dohody o neporušitelnosti hranic v Evropě (Závěrečný helsinský akt) a hlavně Memorandum z Budapešti v prosinci 1994, ve kterém Rusko (a USA a Velká Británie) explicitně garantovaly neporušitelnost hranic Ukrajiny výměnou za to, že Ukrajina se jaderných zbraní zděděných po SSSR vzdá ve prospěch Ruska… Z mezinárodního hlediska si lze jen těžko představit něco nehoráznějšího a jako precedent nebezpečnějšího, než co udělalo Rusko.

O tom však Klaus s Weiglem nic nepíší. Místo toho se zmohou jen na ubohé: „Domníváme se, že zvětšení svého teritoria o Krym Rusko nijak nepotřebovalo a že mu za to dnešní problémy, které mu to ve světě vyvolalo, nestojí. Přesto se domníváme, že bylo k tomuto kroku vývojem událostí de facto donuceno…“ – Aha, bylo donuceno odtrhnout území cizí země, jejíž územní nedotknutelnost předtím samo garantovalo… Donuceno! Nikoli pachatel, nýbrž oběť je vinna!

Zájmy hanebného Západu

„Fakt připojení Krymu k Rusku Západ v souladu se svými zájmy vykládá jako příklad obnoveného ruského imperialismu.“ – Jak v souladu se svými zájmy? Zájmem Západu není obnova ruského imperialismu. A připojení Krymu k Rusku je příkladem obnoveného ruského imperialismu bez ohledu na to, jaké jsou či nejsou západní zájmy! Prostě černé je černé a bílé je bílé bez ohledu na to, jaké má kdo zájmy. Je to jen pojmenováním reality.

Klaus a Weigl ale nejsou u konce: „Dojde k radikalizaci mezinárodní politiky, k zesílení mezinárodního napětí, k nové míře konfrontace mezi Západem a Východem a k vyostření konfliktu západní Evropy, se kterou se v této věci „svezeme“, a Putinova, v poslední dekádě daleko sebevědomějšího Ruska. Toto zesílení napětí v mezinárodní politice je pro Českou republiku, malou zemi nacházející se blízko nepochybně jen symbolických hranic mezi Východem a Západem, v každém případě nevýhodou, na kterou bude doplácet.“ – K zesílení mezinárodního napětí už došlo ruskou okupací území jiné země; a další jeho eskalace bude záviset jen od toho, jestli Rusko bude intervenovat i v dalších částech Ukrajiny mimo Krym. Každopádně je vždy lepší se této eskalaci napětí a konfliktu mezi Evropou a Ruskem – které Západ nechtěl – podívat přímo do očí a brát je ve vlastním zájmu vážně, než je ignorovat nebo intoxikovat se fantasmagorií, že toto zhoršení vztahů jsme způsobili my nebo mu mohli zabránit. Jediný prostředek, jak jsme mu mohli zabránit, by bylo naservírovat Rusku nejen Ukrajinu, ale celou střední a východní Evropu. Včetně nás. Ne, děkuji, nechci. To raději konflikt – a nezávislost na Moskvě.

„Evropský politický mainstream, reprezentovaný bruselskými elitami, kalkuluje s tím, že lze ukrajinské krize využít k posílení evropské centralizace a unifikace…“ – Typický Klaus! Místo aby doporučil konkrétní řešení, jak situaci na Ukrajině zmírnit a zlepšit (federalizace Ukrajiny, nebo něco podobného) – to ve svém dlouhém elaborátu nemá, to mu tam úplně absentuje (kromě doporučení typu „všichni musíme být hodnější vůči Rusku…“) – tak největší nebezpeční situace na Ukrajině vidí v tom, že Evropa by mohla být integrovanější! O Ukrajince mu vůbec nejde, ti jsou jen nástrojem, hlavní je vždy a všechno použít pro diskreditaci EU (jako kdyby pro to ona sama nedělala dost…) i když EU za situaci na Ukrajině nemůže – a jejím problémem není nějaká zvlčilost na Ukrajině (což je případ Ruska), nýbrž naopak její akce-neschopnost a vnitřní slabost.

...nebýt slepí vůči Rusku

No a na závěr: „Nemalá část evropského politického mainstreamu se spolu se Spojenými státy snaží znovuvytvořit Rusko jako „strašáka“ na Východě, což je – zejména americký – strategický zájem. Ukrajina je v tomto smyslu jenom nástrojem. Ani toto není v našem zájmu a nemůžeme na tom v žádném ohledu nic vydělat.“

Za prvé, evropský mainstream a USA se nesnaží „vytvořit“ Rusko coby „strašáka“ na Východě – to Rusko se chová jako násilnický gauner vůči svým menším sousedům.

Za druhé, není to americký strategický záměr. Bohužel, tento nekompetentní americký prezident nemá ve střední a východní Evropě žádné strategické zájmy (kromě toho, aby mu dali pokoj) a vnímá ukrajinskou krizi jako nudnou otravu, kterou však musí nějak přetrpět. Což však vyvolává obavy u mnohých spojenců Ameriky v regionu.

Za třetí, Václav Klaus, když musí vykreslit Rusko v kladném světle, musí poplivat nejen Evropu, EU, ale i Ameriku, USA. A tak to dělá.

A za čtvrté, ano, má pravdu, že my na Ukrajině nemůžeme „nic vydělat“. Ne, opravdu žádný velký kšeft tam vydělat nemůžeme. Ale pokud veškerou realitu světa neredukujeme na perspektivu počtářů a účetních, víme, že můžeme něco jiného: můžeme nebýt tak slepí vůči Rusku jako je Václav Klaus (pokud není ještě někým horším), můžeme být mnohem obezřetnější, prozíravější a ostražitější – a přitom si tak uchránit, uchovat a obhájit naši svobodu, jako i svobodu našich spojenců, a to je něco, co bych neměnil za „výdělky“ v rublech za nic na světě.

Mezititulky redakční.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.