Perspektivní volba

Podrobnosti

Zveřejněno 22. 10. 2013 23:08

Napsal Jan Kubalčík

Před více než dvěma lety jsem mimo jiné napsal toto: „Dnes stojíme před částečně snadnějším a dílem složitějším úkolem: demontovat náš postkomunismus a zakotvit naše společenství s konečnou platností tam, kde je doma, tedy na Západě. Snadnější je ten úkol v tom, že při likvidaci postkomunismu nemusíme čelit tomu nejhoršímu – tedy nesvobodě v širokém slova smyslu. Praktikujeme své víry bez toho aby nás někdo špehoval a vyhazoval „za to“ naše děti ze škol, cestujeme do zahraničí a studujeme tam, pracujeme tam a vracíme se domů, soukromě hospodaříme. Zaplať Bůh za to! Složitost pak spočívá v míře neuvědomění většinové populace, že vůbec něčemu jako postkomunismus čelíme. Lidé spíše detekují projevy postkomunismu: nebývalou míru korupce a klientelismu – tedy fatální narušení rovnosti před zákonem, nedůvěru všech vůči všem – což v konečném důsledku prodražuje jakoukoli činnost, zahraničně politické a bezpečnostní lapsy – jako by si někdo myslel, že Rudá armáda opustila naše území jen dočasně. Léčit projevy bez toho, abychom šli k příčině, je však dlouhodobě neúčinné. ...

Prvním principem důvěry přitom musí být důsledná snaha o co možná největší přiblížení se spravedlnosti – tedy aby bylo každému přiznáno, co mu náleží, a naopak odmítnuto, co mu nenáleží. To je samozřejmě otázkou minulosti i dneška. Ono je pro jednotlivého člověka hlavně náramně pohodlné tvrdit, že žádná objektivní morálka neexistuje, popř. že má každý svoji vlastní. Ale v souhrnu mnoha takto uvažujících a jednajících jednotlivců je to společensky zcela zničující, neboť důvěru nelze budovat na žádném jiném základě, než jsou právě sdílené (tedy nikoli ryze a pouze subjektivní) hodnoty, v jejichž jádru leží právě objektivní přirozený morální řád. Proto je nezbytné čelit úporné snaze vymýtit každou stopu morálky z veřejného prostoru a vydat se přesně opačným směrem: k návratu morálky do veřejného života. Za zmíněnou snahou stojí zejména doktrinářský sekularismus podporovaný populismem – lidská pohodlnost (a ještě horší neřesti) stojí vždy proti morálce; nic skutečně hodnotného však není snadné a vyžaduje to úsilí. Výsledkem je zničující mix kontrakultury, v kterém žádná důvěra ani možná není. Naopak vláda zákona a rovnost před ním, pojmenování a následování autentických legitimních pluralitních zájmů občanů, úcta k lidskému společenství i soukromému vlastnictví a svobodnému podnikání s ním – to vše jsou základy rozumné umírněné politiky, která může a bude nalézat řešení přijatelná pro všechny části společenství. Jen tak mohou přestat podezírat jedni druhé, jen tak může být důvěra obnovena. Současné štvaní jde přímo proti takové nápravě.“

...a nemyslím, že je třeba na tom něco měnit. Podstatné je ono obnovení důvěry. To však není možné bez toho, aby vykolejená společnost znovu přijala zapomenuté hodnoty Západu. Pouze na půdorysu základní shody na těchto hodnotách pak má smysl politický souboj levice s pravicí, střet mezi socialisty, liberály a konzervativci. Nedivme se, jak mnozí argumentují přežitostí politického dělení – vždyť naše praxe jim v mnohém dává za pravdu: ti, kteží se vydávají za levici se od těch vydávajících se za pravici liší jen ve slovech a co se činů týká, pak jen v rychlosti, kterou se špatným směrem řítí. Jenže otázka zní, zda je to vývoj, který je třeba podporovat, se kterým je rozumné se smířit, nebo proti kterému je nezbytné se postavit.
I když „shodu na hodnotách“ žádná politická strana nezařídí, jsou volby důležité. Každé, nejen tyto. Společenství nelze pravdu vnutit – udělali bychom tím pravdě medvědí službu. Lze však usilovat o udržování naděje – dokud pravda žije v mysli jediného člověka, stále se může rozšířit a ovládnout zemi. Pravda není našim sluhou – my máme být služebníky pravdy. A stáváme se jimi už v okamžiku, kdy ji poctivě hledáme, kdy jsme vůči ní otevření. Když se s ní pak setkáme, musíme doufat, že nám bude dáno ji rozpoznat. Ale abychom se s ní mohli setkat, musí ve společenství zůstat její hlas přítomen – a čím bude silnější, tím více lidí bude mít možnost jej uslyšet.

Jde o svobodu, umírněnost vládnoucích vůči obyvatelům země, vládu zákona – a to nikoli ledasjakého, ale takového, který je v souladu s danou a neměnnou lidskou přirozeností, sounáležitost ČR se Západem a její (energetickou) bezpečnost, úctu k Ústavě, respektování exkluzivního postavení rodiny, nejen zastavení zadlužování ale také splacení dluhů, odstranění překážek stojících v cestě uplatnění lidských talentů a invencí, pomoc nejslabším. Jsem přesvědčený, že v každém z uvedených témat by měla existovat oblast (někde velmi rozsáhlá, někde by stačila základní...), kde se levice s pravicí shodnou – ale vidíme, že tomu tak není, že tyto posice dnes hájí prakticky jen konzervativci a na politické scéně jsou přítomni silní aktéři, kteří některé z uvedených hodnot odmítají en bloc. Já budu volit podle těchto kritérií, tedy nejen podle programů, ale se stejnou vahou i podle míry věrohodnosti jejich představitelů. Dávám vám na zváženou totéž.

A dovolím si ještě jedno doporučení: volte perspektivně. Pravda se neprosadí žádnou politickou revolucí – maximálně revolucí v srdci každého z nás. V porovnání s integritou každého člověka je otázka, zda strana, kterou se rozhodl volit, přesáhne či nepřesáhne nějaké procento, zcela podružná. Ale tím, že posílíte stranu, která třeba mandáty nezíská, ale kterou vy sami vyhodnotíte jako programově i personálně nejzpůsobilejší, jí dáte vyšší šanci ve volbách příštích. Vždyť politiky, kteří se budou dívat dál, než do konce jednoho funkčního období Poslanecké sněmovny, domnívám se, všichni chceme. Bez voličů se stejnou vlastností to však nepůjde. A, konečně, žádná z kandidujících stran není ideální: program žádné strany neobsahuje „čistou pravdu“ a všichni kandidující jsou hříšníci. Nenechte se tím odradit a vyberte si.