Obsah

Na Sýrii zapomeňme, zaměřme se na Írán

Tady je rada pro členy amerického Kongresu ohledně schvalování Američany vedeného útoku na vládu Sýrie: Svoje úvahy začněte stanovením priorit, aby bylo jasné, co tuto zemi sužuje nejvíc. Obamova administrativa správně poukazuje na dvě naléhavé záležitosti: zastavení íránského jaderného programu a zajištění bezpečnosti Izraele. K těmto dvěma přidávám třetí: obnovení odstrašující váhy USA, zlehčené samotným Barackem Obamou.

Povšimněte si, že tento seznam nápadně mlčí o syrském chemickém arzenálu (největším na světě) i o jeho nedávném použití. To proto, že chemické zbraně jsou slabým odvarem, co do děsivosti a nebezpečnosti, ve srovnání se zbraněmi jadernými, které se v dnešní době připravují v Íránu. Takže, útok 21. srpna v syrské Ghoutě, nedaleko Damašku, byl děsivý, ale ne horší než zabití stokrát většího počtu civilistů jinými prostředky, včetně mučení. Dále, zmíněný útok je porušením hned několika mezinárodních konvencí, ale jistě nikdo neočekává, že „omezené údery“ zastraší diktátory zahnané do kouta.

Jak nejlépe tedy dospět ke skutečným prioritám ohledně Íránu, Izraele a odstrašující síly USA? Možností je několik. Zahrnují, počínaje tou nejdivočejší, toto:

1. Vyřídit Assadův režim. To je samo o sobě atraktivní zejména proto, že Teherán by byl připraven o spojence č. 1 a došlo by k přerušení tras zásobujících libanonský Hizbullah. Tento scénář ovšem pouští džina z láhve: důsledkem by byla anarchie v Sýrii, intervence sousedních zemí, riziko převzetí moci v Damašku islamisty napojenými na organizaci Al-Káida, nepřátelství vůči Izraeli na dosud klidných Golanských výšinách a rozšíření režimních chemických zbraní do teroristických organizací. Svržení Bašara Assada představuje nebezpečí zopakování likvidace letitých diktátorů Iráku a Libye v letech 2003 a 2011, která má za následek léta, ne-li desetiletí nestability a násilí. A co horšího, takové důsledky by oživily jinak zkomírající kariéru Recepa Tayyipa Erdoğana, tureckého neurvalce, momentálně téměř zmoženého vlastními přehmaty.

2. Zkrotit režim bez nutnosti jeho svržení – přístup navrhovaný Obamovou administrativou. Tento scénář nás neméně vede do neznáma: existují důkazy, že Assadův režim si nedělá starosti ohledně „trestání“ vedeného Spojenými státy, ale už plánuje nové použití chemického arzenálu, nejspíš proti civilistům, stejně jako to plánuje Teherán proti americkým cílům. Nadto, jak jsem už uvedl, omezený úder může mít za následek „násilí proti Izraeli a aktivaci spících buněk v zemích Západu, nebo zvýšení závislosti na Teheránu. Přežití úderů také umožní Assadovi chvástání, že porazil USA.“ Tento krok je spojen s rizikem téměř stejně velkým, jako svržení Assada, bez výhody zbavit se ho; je to tedy ta nejhorší možnost ze tří.

3. Nedělat nic. Tento scénář skýtá několik nevýhod: dovolil by Bašaru Assadovi vykroutit se z chemického útoku, podlomil by Obamovu důvěryhodnost poté, co prohlásil použití chemického arzenálu za „červenou linii“ a posílil by íránské stoupence tvrdé linie. Ale má také ještě větší výhody, totiž že se nebude přilévat olej do ohně válečné scény, již tak dost vznětlivé a potvrdí strategicky přínosný patový stav mezi režimem a rebely. A co je nejdůležitější, nebude odvracet pozornost Washingtonu od skutečně významné země – Íránu.

Podle všeho totiž mulláhové v Teheránu jsou blíž a blíž k okamžiku, kdy podle libosti nařídí jaderné zbraně vyrobit a mít je v pohotovosti. Na rozdíl od použití chemických zbraní proti syrským civilistům, tato vyhlídka je záležitostí navýsost přímého a osobního zájmu Američanů, neboť by mohla způsobit elektromagnetický útok  (EMP) na elektrickou síť, což by náhle vrrátilo ekonomiku do devatenáctého století, a připravilo o  život možná stamilióny obyvatel.

Takové vyhlídky činí z metod vzájemného vraždění v Sýrii záležitost pro Kongres dojista méně důležitou, než plány Íránu srazit USA na kolena. V tomto světle si povšimněme, že Barack Obama následoval svého demokratického kolegu Billa Clintona v ochotě použít sílu tam, kde vysloveně nejde o životní zájmy Ameriky – v Somálsku, Bosně, Kosovu, na Haiti, v Libyi a teď v Sýrii. Je opravdu potřeba zdůrazňovat, že americké síly se mají nasazovat jen v zájmu obrany vlastní země?

Zatímco saudský ministr zahraničí, spolu s Arabskou ligou zpupně požadují po „mezinárodní komunitě“ naplnění povinnosti zastavit syrské prolévání krve, jako Američan navrhuji, aby sunnitští muslimové, kteří chtějí chránit své spoluvěrce v Sýrii, tak činili pomocí svých hojných petrodolarů a početných vojsk.

Takto viděno, doporučuji Kongresu zavrhnout tu vedlejší atrakci nabízenou vládou a místo toho schválit rezoluci schvalující a podporující síly, namířené proti nukleární infrastruktuře Íránu.

Převzato z DanielPipes.org. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.