Dvě verze islámu

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 6. 2013 22:05

Napsal Dan Drápal

Dnes má prakticky celý svět problémy s islámským světem, byť se celá řada Západních politiků snaží tvářit, že tomu tak není. Problémy jsou nejrůznějšího druhu. V řadě nábožensky smíšených zemí dochází k masakrování jinověrců muslimy – nejkrvavější události se odehrávají patrně v Nigérii. Některé muslimské země jsou formálně demokratické a prosperující – mám na mysli zejména Indonésii, kde sice rovněž každoročně vypálí několik kostelů, ale to Západním vládám příliš nevadí a u nás se o tom ani nepíše.

Odborníci na islámský svět se neshodnou v jedné základní otázce: Jsou současné problémy dílem nepříliš početné vrstvy islamistů, tedy jakési chorobné a většinou muslimů nepodporované odnože islámu, nebo je problém v islámu samotném? První verze se zuby nehty drží snad všechny Západní vlády, ale i někteří experti (např. Daniel Pipes), kteří pštrosí politiku Západních vlád nesdílejí a považují ji za nebezpečné wishful thinking. Druhou verzi zastává nesourodá společnost některých extrémistů, řada evangelikálních křesťanů, ale především řada významných „odpadlíků“ od islámu, jako je Somálka Ajaan Hirsí Alí nebo spisovatel Ibn Warraq.

Přiznám se, že odpověď na tuto otázku neznám. Otázku samu ale považuji za hodnou diskuse. Chci upozornit na některé skutečnosti, jež je dle mého názoru třeba vzít v úvahu; nečiním si ale nárok, že cokoli z toho, co bude zmíněno, přináší nějaký rozhodující argument.

Pro verzi, že může existovat něco jako „umírněný islám“, hovoří především historie. Násilný boj moderních islamistů je záležitostí několika posledních desetiletí. Islám byl sice výbojný vždycky, ale existovala dlouhá desetiletí relativního klidu.

Představa, že by se naprostá většina obyvatelstva chtěla vyhazovat do vzduchu při sebevražedných atentátech a že by všichni tito lidé schvalovali vraždění náhodných obyvatel jiné země, jak k němu došlo třeba při pumových útocích v Madridu v roce 2004 nebo nedávno při Bostonském maratonu, je dosti šílená, a jakkoli si uvědomuji, že muslimové skutečně uvažují jinak než my, připadá mi vysoce nepravděpodobná.

Náš problém spočívá především v tom, že nedokážeme zjistit, jak většina muslimů vlastně smýšlí. Musíme vzít v úvahu, že použijeme-li termín „veřejné mínění“, pak v muslimském světě znamená něco jiného než u nás.

Měli bychom si toho být vědomi zejména my, kdo jsme zažili komunismus. Jistě si i za komunismu „většina“ o různých otázkách něco myslela, ale jaké vlastně bylo „veřejné mínění“ je dodnes předmětem sporů. Aby se dalo smysluplně mluvit o „veřejném mínění“, musela by především existovat nějaká svobodná veřejnost. Tato podmínka v muslimském světě splněna není, stejně jako nebyla splněna v Československu v dobách komunismu.

Existence veřejného mínění není jen záležitostí státního zřízení. Nejde jen o svobodu vnější, ale i o svobodu vnitřní.

Uvedu několik příkladů. V šedesátých letech jsem slyšel od jednoho Čecha, který služebně pobýval delší dobu v Sovětském svazu, že měl příležitost shlédnout propagandistický protináboženský film. Podle tohoto filmu baptisté jedli malé děti. Doslova. Film byl prý neuvěřitelně pitomý. Hrozné ovšem bylo, že většina diváků mu věřila.

Bylo to v době, kdy komunisté vládli i u nás. Kdyby ovšem podobný propagandistický film promítali v Československu, tak by ho ve větších městech patrně provázely bouře smíchu, jakkoli zde byla nesvoboda. Na zapadlém venkově by se sice asi nesmáli, ale téměř jistě by mu ani tam nevěřili.

Nechci tvrdit, že Rusové byli hloupější než Češi. Na rozdíl od Čechů, kteří v té době mohli v západním a jižním pohraničí sledovat německou či rakouskou televizi, nemohli Rusové tehdy sledovat ani televizi ruskou. Mnozí byli odkázáni pouze na obecní rozhlas. Pokud měli noviny, měli jen jedny. Přes komunistickou vládu měli naši obyvatelé více vnitřní svobody než tehdejší obyvatelé Ruska.

U nás existují levicoví aktivisté, kteří jsou ochotní prát se s tzv. „pravicovými“ extrémisty, z nichž někteří vyznávají Hitlera. Současně podporují Palestince, a nevadí jim, že Palestinci také obdivují Hitlera. A rozhodně to nejsou jen nějací extrémisté – vsadil bych se, že je to většina. Muslimové – a arabští muslimové zvlášť – vidí prostě svět jinak, než my.

Když jsem byl poprvé v Izraeli, ptal jsem se jednoho izraelského průvodce, s nímž jsem navázal hlubší vztah: „A existují nějací Arabové, kteří by si přáli uzavřít mír s Izraelem?“ Odpověděl mi lakonicky: „Ano. Máme jich plné hřbitovy.“ V situaci, kdy si vedoucí představitelé nepřejí ukončení konfrontace, je pro řadového obyvatele těžko představitelné, že by se ozval a řekl: „Já si myslím, že by bylo lépe uzavřít mír.“

Nyní tentýž fenomén v jiném balení. Měli jsme ve sboru Íránce, který se ještě v Íránu stal křesťanem, a pak ze země uprchl. Proč? Jiný Íránec, který ho přivedl k víře v Krista, byl ubit holemi, protože se stal křesťanem. Ubili ho místní chuligáni, kterým íránská policie naznačila, že když to udělají, nebude jim hrozit žádné vyšetřování. Pokud se dějí takové věci, pak mohou být íránské zákony třeba docela tolerantní. Ostatně naše socialistická ústava byla v mnoha ohledech také pěkná. Jenže ty pěkné věci zpravidla moc neplatily.

Od lidí, kteří v Íránu byli, jsem slyšel, že jsou v něm celé oblasti, kde se snad čtvrtina obyvatelstva obrátila ke křesťanství, zejména na základě vysílání rádia TWR. Nevím, zda je to pravda. Možná jsou tyto zvěsti přehnané. Nemáme ale žádnou možnost to zjistit. Co by nám asi řekli sami Íránci, kdybychom se jich zeptali? A mohli bychom se vůbec zeptat? A kdybychom nakrásně i mohli, neohrozili bychom je na životech?

Kdykoli tedy někdo zasvěceně tvrdí, že „obyčejní muslimové“ si myslí to či ono, zbystřím pozornost. Jak to může vědět? Neříkám, že takové informace jsou nutně zavádějící, ale pamatuji na skutečnost, že ze Sovětského svazu se ve třicátých letech vraceli západní intelektuálové s přesvědčením, že Stalin dělá opravdu všechno skvěle. A nebyli podplacení. Přitom to byla doba masových čistek a hladomorů.

Islám je obrovská duchovní síla. Myslím, že Daniel Pipes, jakkoli si ho vážím, tuto skutečnost podceňuje. Domnívá se totiž, že když Západ zvládl konfrontaci s nacismem a s komunismem, zvládne i konfrontaci s islamismem. Neuvědomuje si ovšem, že nacismus i komunismus sice měly svou náboženskou komponentu, ta však byla slabá a v evropském prostředí v podstatě vždy cizorodá. S islámem je tomu jinak.

Ajaan Hirsí Alí upozorňuje na do očí bijící skutečnost, že muslimové, kteří našli azyl v Nizozemí (a platí to samozřejmě i o jiných Západních zemích), si neuvědomují, jak moc se jejich vnější situace zlepšila. Netrpí hladem, nemusí se obávat nepřátel, mají zdarma lékařskou péči. Přes to všechno považují islám za nadřazený! Netvrdím, že samým chlebem živ je člověk a že bezpečí je vše. Přesto by ale člověk očekával alespoň trochu vděčnosti – nebo reflexe, proč je to v jejich původní vlasti tak zlé.

Zopakuji nyní to, co tvrdím už dlouho, jakkoli jsem za to odsuzován. Západ by se měl od islámského světa maximálně oddělit. Ať udělá, co udělá, je to špatně. Válka v Afghánistánu nedopadla dobře. Dnes je již patrné, že válka v Iráku dopadla v tom nejlepším případě patem, nikoli vítězstvím. Za vítěze lze považovat snad Kurdy na severu Iráku, leč nevíme, na jak dlouho. Jednoznačnými poraženými jsou iráčtí křesťané – ti de facto přestávají existovat. Angažovanost v Libyi považuji za naprostý omyl. Jestli se z ní někdo poučil, pak to byli arabští diktátoři, kteří si všimli, s jakou chutí Západ hodil Kaddáfího přes palubu, přestože si ho po desetiletí předcházel. Pro sekularisty je dnes situace v Libyi, Tunisku či Egyptě horší, než kdy byla. Nejsem takový pragmatik (či spíše cynik), abych spolu s Danielem Pipesem tvrdil, že v Sýrii by měl Západ podporovat stranu, která právě prohrává. Dlouhodobá podpora Saudské Arábie se nakonec obrátí proti Spojeným státům – a není cesty zpět. Ať USA udělají, co udělají, bude to špatně. Co nastane, až se islamisté dostanou k moci v jaderném Pákistánu – a troufnu si tvrdit, že to bude do deseti let, a rád si nechám od všech svých kritiků nadávat, pokud se ukáže, že nemám pravdu – těžko domyslet. Chtěl jsem napsat: Raději ani nedomýšlet, jenže my bychom to domýšlet měli.

Kdykoli v posledních letech zaútočili islamisté ve Spojených státech, vždy se útok pokusil nějaký levicový žurnalista připsat „pravicovým teroristům“ z Tea Party. V některých případech tato verze padla definitivně až v okamžiku, kdy se odhalený pachatel výslovně přiznal ke své islamistické orientaci. Troufám si tvrdit, že vláda Spojených států před svým obyvatelstvem zamlčuje skutečný stav věcí. Nemyslím si, že je to moudré a správné.

Pokud ovšem mluvím o „oddělení se“, pak tím nemyslím, že bychom se měli přestat s muslimy bavit. Naopak, všude, kde je to možné, bychom měli dialog pěstovat. Musí to být ovšem dialog poučený, dialog lidí, kteří jsou ochotni přiznat si i nepříjemné pravdy. Jakkoli to může někomu připadat divné, někteří přední islamisté jsou zřejmě k dialogu o náboženských a kulturních otázkách připravenější než mnozí západní intelektuálové. Ovšem až si popovídáme, měli by se raději zase vrátit domů. A my také.

Dan Drápal, 22. května 2013