Obsah

Ženy u plotny?

Nedávno proběhla médii zpráva o jakési americké top manažerce, která povila dítko a čtrnáct dní po porodu opět nastoupila do zaměstnání. Publicisté se přeli o to, zda udělala dobře nebo špatně.

Ve Španělsku, v Portugalsku a v Řecku je bez práce čtvrtina obyvatelstva (a pokud jde o mladé, tak polovina), ale v bruselském ústředí Evropské unie se řeší otázka, jak dostat alespoň třicet procent matek do práce do dvou let po porodu.

Dovolím si vyslovit nevyslovitelné: Bylo by lépe, kdyby rodiny mohly žít alespoň jedno desetiletí z jednoho platu (tedy za předpokladu, že mají děti).     Ostatně, tak tomu bylo do první světové války. Byly to obě světové války, během nichž výrazně stoupla zaměstnanost žen v průmyslové výrobě. Mnozí výrazní a úspěšní podnikatelé typu Tomáše Bati nebo Henryho Forda byli toho názoru, že jejich dělníci by měli dostávat mzdu dostatečnou k tomu, aby uživili celou rodinu.

Je mi jasné, že budu označen za zpátečníka. Nicméně čím déle a hlouběji studuji různá sociologická a demografická data, tím hlubší je u mě přesvědčení, že se svým způsobem života se ocitáme ve slepé uličce. Nejčastější námitka zní: „Ty bys chtěl zahnat ženu zpět k plotně?“

Ta plotna mě docela baví. Skoro bych si tipnul, že děti na prvním a druhém stupni ani nebudou vědět, co to bylo. Námitka by správně měla znít: „k (plynovému či elektrickému) sporáku“, ale ta plotna z nějakých důvodů zní lépe.

Zkusím se bránit. Předně bych nechtěl ženu nikam zahánět. Pokud se rozhodneme pro jiný typ života, bude to na základě domluvy obou manželů. Nemělo by smysl se o něco takového snažit, pokud by manželé nebyli v této věci jednotní.

Dále: Nejde mi o „plotnu“, jde mi spíše o děti – a o rodinné soužití vůbec. Samozřejmě lze žít tak, že oba manželé tvrdě pracují třeba dvanáct hodin denně, děti tráví den v kolektivním zařízení nebo s chůvou (ano, vím, dneska se říká „paní na hlídání“), k večeři si pak dají nějaký polotovar („plotnu“ nahradí mikrovlnná trouba). Znal jsem jednu rodinu, v níž dítě své dobře vydělávající matce-tlumočnici při ukládání do postýlky toužebně říkalo: „Maminko, zůstaň tu se mnou chvíli, povím ti pohádku.“

Jsem prostě přesvědčen, že malé dítě potřebuje především matku, a když je trochu větší, tak stále potřebuje matku – a taky čím dál více otce, zejména v dospívání. Jistě, děti většinou nějaké rodiče mají. Jsou ale rodiče emocionálně k dispozici?

Proč se tomu dnes lidé tak brání? Proč chce převažující mainstreamová ideologie rodinu za každou cenu rozbít?

Rodina nemůže být založena na individualismu. Z principu musí být založena na vzájemnosti a dělbě rolí; pokud tomu tak není, nemůže fungovat. My však žijeme v době vypjatého individualismu, kdy je každý veden k tomu, aby mu šlo o „seberealizaci“. A žijeme rovněž v době rozšířeného bludu, že čím víc toho stačíme, tím bude náš život bohatší.

Jenže skutečné bohatství našeho života nelze poměřit počtem a exotičností destinací, které jsme navštívili, ani hodnotou domu, který jsme si pořídili, ani akademickými tituly, jichž jsme dosáhli. Jediné skutečné bohatství jsou láskyplné vztahy; vše ostatní je vlastně náhražka či šidítko. Láskyplné vztahy ovšem předpokládají nikoli „seberealizaci“, ale ochotu se pro druhého obětovat, klást ho na přednější místo než sebe sama. (Předpokládám, že leckterý liberál, který dočetl až sem, tady končí. Já ale budu ještě chvíli pokračovat.)

Neochota pěstovat rodinný život zřejmě souvisí se vztahem k dětem. Bible o dětech mluví jako o velkém požehnání a bohatství. Ano, vím, že v některých kulturách jsou děti považovány za svého druhu „kapitál“, nechceme-li mluvit přímo o bohatství, ale v jiném než biblickém slova smyslu. Tak jsem před mnoha lety četl jakousi studii dokazující, že v některých místech Afriky a Asie je počet dětí v rodině přímo úměrný vzdálenosti, z níž se musí nosit voda nebo palivové dříví. A pochopitelně vím, že jakmile společnost bohatne, dosáhne po čase jakéhosi bodu obratu. Než ho dosáhne, je ekonomicky výhodnější mít děti, jakmile ho mine, stávají se děti stále více luxusem.

Nicméně někteří lidé se luxusem holedbají – ať už jde o automobil nebo dům v satelitním městečku, případně norkový kožich. U dětí tomu tak ovšem nebývá. Někdy se mi zdá, že když se někdo rozhodne mít dítě, nebo dokonce ještě druhé či třetí, společnost k němu zaujme postoj: „Jeho chyba.“

Mluvil jsem o bodu obratu v bohatnoucí společnosti. Bohatnoucí společnost ale čekají zřejmě ještě další body obratu. Za druhý bod obratu můžeme považovat bod, kdy se národ přestane reprodukovat, tedy když žena v průměru porodí méně než dvě děti. A domnívám se, že spějeme ještě ke třetímu bodu obratu, kdy nedostatek ekonomicky aktivních lidí vyvolá kolaps důchodového systému.

Domnívám se, že řadu žen rodinný život neláká nikoli snad z toho důvodu, že by chtěly za každou cenu dělat kariéru, nýbrž proto, že péče o děti je vnímána jako něco podřadného, nedůležitého. Bezpochyby to souvisí s tím, že žena pečující o děti nebere plat. U lidí uvažujících silně ekonomicky jistě hraje roli, že nejenže je výchova dítěte nákladná, ale během této výchovy žena nevydělává a bude tratit, až půjde do důchodu. Top manažerky nám jistě mohou „dokázat“, že lze skloubit vrcholný výkon v práci a ještě „stihnout“ mít dítě. Jim nezávidím a jejich dětí je mi upřímně líto. Má ale skutečně většina žen tuto ambici? Co taková pokladní v samoobsluze, kuchařka, listonoška? Opravdu tolik milují své povolání – nebo by byly docela rády nějaký ten rok s dětmi, kdyby to pro ně bylo ekonomicky únosné?

„Ženami v domácnosti“ má tato společnost sklon pohrdat. Já je považuji za hrdinky. Vážím si všech žen, které daly dětem přednost před kariérou – a které se dětem skutečně věnují a vytvářejí pro ně i pro manžela skutečný domov. (Nu, klidně si mi vynadejte do staromilců a zpátečníků, já to vydržím!)

Ano, vím, že minulost nelze vrátit, a nechci se o to pokoušet. Minulost měla svá negativa: Manželka byla mnohdy (především ekonomicky) odkázána na muže a tím byla odsouzena k podřadnému postavení. Proto se nedivím, že mnohé ženy chtěly takovému osudu uniknout. Jsem ale přesvědčen, že lze zaujímat i jiné postoje, a je to především na mužích: Oni musí dávat své ženě neustále znát, že si velice váží její obětavosti a že rodina je jejich společný podnik, byť v něm každý plní jinou roli. A že peníze, které vydělá, jsou jejich společné peníze. Proto bych o muži nemluvil jako o „živiteli rodiny“; živiteli jsou oba, byť jen jeden bere plat v zaměstnání.

Zmíním ještě další důležitou věc, která znemožňuje prostou obnovu minulého stavu. Věk dožití se výrazně prodloužil a ženy, které se deset nebo patnáct let staraly o děti, zakusí, že děti vyletí z hnízda. Chce se říci: „Co s načatým životem?“ Jistě, z čistě kariérního hlediska je žena vůči muži v této věci znevýhodněna a bude třeba hledat smysluplná řešení. Za smysluplné řešení ale nepovažuji snahu za každou cenu (a u všech žen) skloubit výchovu dětí s profesní kariérou. Když člověk střílí puškou na dva cíle, může se mu stát, že netrefí nic.

Dan Drápal
Institut Williama Wilberforce,
23. března 2013

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.