Obsah

Miloš Zeman presidentem

S výjimkou zakladatele našeho novodobého státu, prvního presidenta Tomáše Masaryka, jsem zažil všechny jeho nástupce. Na žádného z nich nejsem hrdý. Nebyli to presidenti mých představ, nebyl jím ani Václav Havel, kterého jsem měl příležitost osobně a z blízka pozorovat. Jako poslanec Parlamentu jsem mu ve volbě svůj hlas nedal.

Tomáš Masaryk byl ještě člověkem solidního devatenáctého století. Okolnosti a principy, na kterých byl náš stát založen a u jehož základů Masaryk stál, ale nebyly pro budoucnost dobré a ono založení nebylo prozíravé. Zakladatelé našeho státu pomohli zbořit politickou stavbu Rakouské (Rakousko-Uherské) monarchie, tedy útvar, který dokázal funkčně integrovat oblast Střední Evropy po dobu tří století. Území obývané směsicí menších národů a nádorností udržovala monarchie v míru, bránila jej proti vnější agresi a dopracovala se k vysoké míře dodržování práva a spravedlnosti.

Tvůrci našeho státu pomohli desintegrovat tento prostor – založili v něm stát na národnostním principu. Stát ateistický, plebejský. Z veřejného politického života vyřadili společenskou vrstvu šlechty, která byla po staletí reálným politickým národem. To, co zakladatelé našeho státu udělali, se ve svých důsledcích rovnalo odjištění dynamitové nálože a zapálení šňůry od roznětky. Dát si ještě k tomu na presidentskou standartu nápis „Pravda vítězí“ bylo rouháním. Naši dědové důsledky svých činů ale nedomýšleli. Měli vědět, že pravda může zvítězit, ale jen tehdy, stojí-li za ní lidé odhodlaní, důslední a přitom bohabojní.

Již druhý president Edvard Beneš se nepostavil se vší vahou agresi nacistického Německa. Nečelil silám, které sám pomohl při rozbití Rakouska uvolnit. Za svůj stát, za svou svobodu na území svého státu, jsme nebojovali. Beneš pak obdobně jednal i po válce. Za jeho presidenství jsme ze země vyhnali více než tři miliony Němců – bez ohledu na to, kdo byli vinný a kdo nevinný. Provedli jsme krok, který byl v Evropě již staletí neznámý. Pak jsme vydali zemi bez boje a bez odporu komunistům. Obyvatelstvo si zvykalo – jednali jsme tak ve svém národním státě.

Komunističtí presidenti iniciativně plnili zadání, se kterým je do jejich funkcí instaloval „Velký bratr“ z Východu. Vymyli z nás zbytky hrdosti, morálky a vědomí spoluodpovědnosti za obecné poměry. Legální komunismus vyvrcholil za Gustáva Husáka, který završil ten nejvyšší řád komunistického lidství normalisační demoralisací: kdo zradí své přátele, odvolá a přijme, že černé je bílé, může být jedním z nás a otevře si cestu ke kariéře. Toto byly základy nastávající „revoluce“ – nikoli sametové, ale totálního hodnotového rozkladu.

Na konci 80. let byla politickým národem v sovětské, československé gubernii úzká stranicko-technokratická vrstva, která ovládala stranické struktury, hospodářský aparát a byla zastřešena Státní bezpečností. Tato aparátčická technokracie ovládala všechny sféry státu. Pookupační normalisace svojí cíleně směrovanou domoralisací vytřídila použitelné „talenty“. Oproti předchozí komunistické fázi měla tato normalisovaná vedoucí síla jiné priority i kvalitu. Tyto mocenské špičky si uvědomovaly nezbytnost modernisace mocenské technologie – věděly, že má-li jejich systém přetrvat a mají-li si oni sami udržet privilegované postavení, musejí dát masám nové, moderní ideje. Tuto roli sehrála lidská práva, kapitalismus, pluralita, svobodná soutěž, právní řád,... Obsah těchto pojmů nahlédnutý Západem koresponduje s křesťanskými hodnotami. Tento skutečný obsah však nesmíme zaměňovat s tím, který jim přiřkli odchovanci komunistickéhé dialektického materialismu. Během padesáti let se komunistům podařilo přesvědčit masy o jejich zvrácené interpretaci. Většina politicka bezprávného obyvatelstva tak již poměrně dávno nevěděla a nechápala, co si pod těmi pojmy má představit, co musí být splněno, co dodržováno. To byl stav před Listopadem 89 – zvykli jsme si, celá společnost byla normalisována. Byli jsme sovětskou společností. V dané době v zemi neexistoval ani zárodek skutečně politické, alternativní nekomunistické strany. Disent nebyl takovou alternativou s nosným politickým programem. Dožadování se lidských práv a koncerty alternativní hudby politickým programem zkrátka nejsou. Neexistovali připravení političtí vůdci s představou, co musí být nezbytně vykonáno a jakou mají odpovědnost. K tomu byl disent křížem krážem profízlován a velkou část jeho aktivit přímo iniciovala i směrovala Státní bezpečnost. Revolučního presidenta Václava Havla si předvoj komunistických kapitalistů vyrostlý v lůně Rodné strany vymyslel a vypěstoval.

Zločinný režim hodnotově a kulturně rozvrátil celou společnost. Měl na svém kontě tisíce vražd, statisíce vězněných, miliony zničených lidských osudů a poškozených lidských duší. Takový systém se nedá opravit, neodstraní se „pravdou a láskou“. Sametová revoluce a éra presidenství Václava Havla tak byly smutnou operetou. Autor absurdních dramat nicméně svoji roli sehrál procítěně a s nadšením. Snad ani nechápal, v jakém kusu hraje. Jeho vina je svým způsobem tím větší. Presiden Václav Havel byl krycí figurou modernisace legálního totalitního komunismu – to za jeho presidentování se centralisovaný parazit přeměnil ve formální demokracii. Obsahem však tento stát zůstal zločineckým: jeho státní struktury a instituce jsou jen formálními maketami, skutečná politika se dělá jinde. Rozhodují nevolené mocenské struktury, lidé veřejně neznámí a tudíž před veřejností zcela neodpovědní.

Václav Klaus byl přirozeným a logickým nástupcem Václava Havla. Ve funkci ministra financí a premiére řídil „reformu“ – modernisaci mocenské technologie komunistického státu. On ručil za to, že se rozhodující část privatizovaného majetku dostane do rukou pohrobků komunismu a spolupracujících zločineckých struktur. Byl jsem v těch létech poslancem Parlamentu, tu technologickou „přestavbu“ jsem měl příležitost pozorovat přímo v jejím průběhu a zblízka. Vše podstatné jsem ve sněmovně v dané době řekl – bez odezvy.

V roli prvního úředníka postkomunistického státu ručil Václav Klaus za pokračování nastaveného kursu, byl strážcem linie a jistoty. Ve vztahu k Evropské unii zajišťoval novou roli Českého státu v evropských strukturách: roli Trojského koně uvnitř integrující se Evropy.

Miloš Zeman se na roli nástupce Václava Klause připravoval roky. Je dobré sledovat běh životů a kariér dnešních „politických vůdců“. Jeden ze jmenované dvojice byl jako „pravý“, ten druhý byl formálně „levý“, ač jsou to jednovaječná dvojčata. Dostali jen alternativní programy. V našem globalisujícím se světě chtějí porganisátoři zeměkoule programovat naše životy již od samého početí. V sovětském, dnes ruském pojetí nastavil takový způsob politiky – a výroby politiků – již Vladimír Iljič. Josif Visarionovič jej pak zdokonalil. Kdo ještě má nějaké zbytky paměti, mohl by vědět, co otcové komunismu v samém počátku: svoji vládu na věčné časy. Mysleli tím své urdržení se při moci, která byla smyslem sama o sobě, bez ohledu na okolnosti i prostředky. Ideje se bez problémů mění podle potřeby.

Dnešní doba a její duch přikazují nic si nepamatovat. Přesto někteří naleznou ve své paměti záblesk vzpomínky, jak byl Václav Klaus na samém počátku svého zářného vzletu proti všem idejím a prohlašoval, že se má zkrátka „konat dobře“. Pak se stal přes noc „pravičákem“ a posléze dokonce „konzervativcem“. Dnes je „lidumilem“, který dal amnestii všem potřebným a jeho srdci milým zlodějům a vyzval nás při té příležitosti k návratu k tradičním hodnotám.

Přímá volba presidenta byla nastolena ne proto, že „všechna moc patří lidu“. Způsob výběru nejvyššího úředníka byl změněn proto, že si naši „opatrovatelé“ uvědomili proměňující se realitu. Dosavadním způsobem, tedy nepřímou volbou Sněmovnou a Senátem, by Miloš Zeman neprošel a to, jak mají volit, zatím zastupitelům přímo nařídit nejde. Těch necelých trista lidí je způsobem výběru náležitě natříděno, nejsou to žádní supermani. Přesto se napříč oběma komorami sem tam najde nějaká individualita, hájí se tam nějaké zájmy a ti lidé mají nějakou zkušenost. Přímou volbou presidenta ale organisátoři postkomunistické „demogracie“ sestoupili hlouběji do reservy nevědomí, předsudků, zloby a nenávisti, které již po několik generací v české společnosti s úspěchem šlechtí. Vědí přesně, co chtějí a co funguje.

Tato společnost něměla po generace a nadále nemá pozitivní vzory. Již neví, co je pravda a co je lež – vybírá tak, jak jí velí pudy a tedy nemohla zvolit jinak. Je to další potvrzení mé zkušenosti, že zde vždy nakonec vítězí podraz a svinstvo.

Miloš Zeman bude v roli presidenta jednat tak, jak jednal v devadesátých létech, tedy tak, jak byl při svém vložení na politickou scénu naprogramován. Bude demagogicky rozprávět, slibovat, hřímat a bez bázně a hany lhát. S jedho souhlasem se bude dít něco zcela jiného, než bude presentováno. Paměť postkomunistického lidu je krátka – přesněji, nepamatuje si nic. Miloš Zeman bude konat přesně to, co činil v rámci předvolební kampaně. Těm, kteří jej volili, to nevadilo. Díky nastupujícímu presidentu bude mravní rozklad našeho společenství pozvednut na novou, vyšší úroveň.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.