Obsah

Vítejte v éře salónního konzervatismu!

Víte, proč jsou konzervativci u nás tak zoufale politicky neúspěšní? Proč se jim nedaří těžit z prohlubujícího se konfliktu mezi prostým lidem a elitami, který byl v minulosti živnou půdou konzervativních kontrarevolucí? Protože většina z nich ve skutečnosti žádní konzervativci nejsou!

Máme tu směsici intelektuálské nadřazenosti, romantického obdivu k dávno zaniklým společnostem a sociálního inženýrství. Je to patrné z diskuzí o tom, v čem spočívá pravý konzervatismus a kdo má či nemá právo označovat se za konzervativce. To je přesně ten typ diskuzí, jaký v dějinách vedli a vedou Jakobíni a jejich pokračovatelé. Burke ani Tocqueville by něčemu takovému nevěnovali ani minutu. Vítejte v éře salónního konzervatismu!

Vraťme se na chvíli do 17. a 18. století. Evropské národy žijí pokojně, v relativním dostatku (pokud je možné hovořit o dobách před průmyslovou revolucí jako o dobách dostatku) a relativně mravně a zbožně. Lid se věnuje zemědělství a řemeslu, starají se o své rodiny, uctívají Boha a budují místní komunity. Monarchie dokáží přes všechny nedokonalosti udržet přijatelně fungující společenský řád. Ale stejnou fyzickou realitu můžeme popsat také z druhé strany. Místo skutečné zbožnosti jen pověrčivost a tupost s křesťanským nátěrem. Život plný sobectví, krádeží, zločinů, nepoctivosti, útlaku těch nejubožejších a nejpotřebnějších. Osobní životy plné chaosu, nesnášenlivosti a manželských nevěr. Místo zájmu o skutečnou moudrost jen omezené předsudky. Všudypřítomná korupce a zneužívání moci. Kdo dnes může říci, který z pohledů je pravdivější?

Ve Francii (a jinde) se našla skupina úctyhodných mužů, kterým tato beznaděj a mravní bída ležela na srdci, kteří četli staré moudré knihy a horlivě přemýšleli o možnostech nápravy. Třeba Voltarie a Rousseau. V Anglii (a jinde) se našli jiní úctyhodní muži, kteří se stejným zaujetím hájili právo lidu žít podle svých zvyklostí, ve své omezenosti a podle svých předsudků. Protože správně tušili, že jakákoliv změna by byla k horšímu. Nehledali pro současný stav jiné mravní ospravedlnění než převládající zvyk. Třeba Edmund Burke.

Tyto dvě linie najdeme v evropském myšlení dodnes. Máme tu pokrokáře, kteří zjišťují, že skutečnost není v souladu s ideály a neváhají se pokoušet o nápravu. A máme konzervativce hájící to, co je zakotveno v předsudcích a zvyklostech lidu. Řečeno tolkienovským jazykem, jedni brání právo hobitů zůstat nedokonalými hobity, zatímco druzí se z nich snaží vypěstovat elfy. A pokaždé znovu se diví, že místo elfů vznikají skřeti.

Stejný princip najdeme i při pohledu na českou společnost druhé poloviny 20. století. Prostý lid si za fasádou totalitního režimu postupně dokázal vytvořit prostor, v němž lidé mohli smysluplně pracovat, starat se o své rodiny, budovat přátelství a někdy i uctívat Boha. Bez toho, že by podepsali vázací akt spolupráce s tajnou policií. Očima jedné strany jsou takoví lidé hodni úcty, očima druhé strany národ mravně selhal. Opět staré známé Burke versus Rousseau.

Tím se dostáváme k bídnému postavení řady těch, kdo se dnes označují jako konzervativci. Nemohou čerpat energii ze zvyklostí lidu a odhodlání nižších tříd bránit svůj životní styl a své hodnoty (vždyť jimi pohrdají). A nepatří ani mezi pokrokářské intelektuály. Nezbývá jim než vést diskuze, kterých se účastní jen oni sami a navzájem se ujišťovat ve své zapšklosti a o své jedinečnosti.

Ale nemůžeme čekat, že podobné hnutí vydrží dlouho. Současný spor o podobu evropské integrace bude nejspíš tím katalyzátorem, který oddělí salónní konzervativce od burkovských populistů. Ti první splynou s levicovými intelektuály, ti druzí se zapojí do nacionalistického a/nebo liberálně ekonomického odboje.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.