Opět ta zatrolená korelace

Podrobnosti

Zveřejněno 24. 1. 2014 4:44

Napsal Jan Kubalčík

Přes všechno negativní, co člověka napadne, když čte či slyší „Spojené státy americké“, se tato země stále právem těší pověsti země svobody. Je zde pochopitelně řeč o svobodě politické, o svobodném podnikání,... Navzdory všem, kteří tento stát vykreslovali či vykreslují jako peklo na zemi, je zmíněný fakt celé desítky let znovu a znovu dokazován a potvrzován tím obrovským množstvím lidí, kteří se ze svých domovů snaží migrovat do USA, ve srovnání s počty těch, kteří z USA před těmi strašnými věcmi, které se tam dějí, v hrůze prchají jinam – do států, jež jsou podle nich šťastnější, svobodnější.

Specificky u nás je rozšířeno zcela jiné mínění, které se Spojených států vůbec netýká (tedy alespoň primárně ne). Jde o přesvědčení, že křesťanství, zvláště pokud se rozšíří víc než je „zdrávo“, s sebou nutně přináší útlak, zkrátka něco jako „středověkou despocii“, kde zkostnatělí dogmatičtí tmáři drží násilím v šachu zbytek společnosti, která takto nezměrně trpí. Nevím, jaká je vaše zkušenost, ale já mám pocit, že člověka s nějakou modifikací takového názoru, v lehčí či těžší formě, najdete v zemích Koruny české pomalu na každém rohu: čarodějnice, náboženské války, snad až nějak geneticky zakódovaná hrabivost... dalo by se pokračovat dlouho, šlo by to snadno.

Server Lidovky.cz přinesl 3.1.2014 kratičký článek s titulkem „Evoluce neexistuje. Lidi stvořil Bůh, myslí si třetina Američanů“, kde je kromě toho dále rozvedeno „Navíc mnozí z těch, kteří věří v evoluci, se domnívají, že v ní Bůh hraje významnou roli.“. Asi nebude sporu o tom, že jde v převážné většině o křesťany. Tato data nám tedy (opět) ukazují silnou positivní korelaci mezi tím, jak je ve společenství rozšířeno křesťanství, a mezi svobodou tohoto společenství. Pro někoho, kdo je přesvědčen, že rozšíření křesťanství je synonymem útlaku, to musí být neřešitelným rébusem a to bez ohledu na to, zda zde existuje nějaká kauzalita.

Alexis de Tocqueville to v Demokracii v Americe vyjádřil jasně: „Svoboda vidí ve víře družku svých zápasů i svých vítězství, kolébku svého dětství, božský zdroj svých práv. Považuje víru za ochránkyni mravů; mravnost pak za záruku zákonů a svého vlastního trvání.“, nebo jinde „Pokud jde o mne, nevěřím, že by člověk mohl kdy unést současně úplnou náboženskou nezávislost a plnou svobodu politickou; jsem nakloněn domněnce, že člověk, který nemá víru, musí nutně otročit, a ten, kdo je svobodný, musí věřit.“

Všiměme si, že Tocqueville se nevyjadřuje k případu člověka, který má víru a zároveň otročí... Jako příklad mě napadá ruské samoděržaví. Vraťme se ale k naší korelaci. Lze ji vyložit čtyřmi způsoby. (1) Křesťanství je nutnou podmínkou svobody. (2) Svoboda je nutnou podmínkou křesťanství. (3) Ani jeden jev není podmíněn tím druhým, ale je zde ještě jev třetí, který je nutný pro oba jevy sledované. (4) Náhoda. Bylo by dalece nad rámec tohoto textu spekulovat o možnostech (3) a (4), takže si dovolím pouze dodat, že možnost (2) je usvědčována z nepravdivosti historickými ukázkami nesvobodných společností, ve kterých se křesťanství rozšířilo – první tisíciletí po Kristu jimi překypuje. Ostatně zmíněné samoděržaví nebo dnešní nesvoboda (nejen ale i) křesťanů např. v rudé Číně jsou také výmluvnými protipříklady.

Závěr této kratičké úvahy jistě nemůže být, že rozšíření křesťanství je nutnou podmínkou svobody. Zdá se mi ale, že oněch příkladů svobodných společností, které z křesťanských kořenů nevyrostly, je nějak poskrovnu. Konečně, abychom vyslovili také nějaké to pozitivní tvrzení: svoboda společenství není tím, že je v něm rozšířeno křesťanství, vyloučena. Obávám se, že toto banální sdělení je pro stále více lidí stále více nesamozřejmé, a už slyším mudrlanty snažící se dokazovat, že svoboda se v příslušných zemích tak tak drží rozšířenému křesťanství navzdory... I pod takovými vlivy probíhá proces takřka systematického vytlačování křesťanství ze západní společnosti (vždyť víra je prý věcí ryze soukromou!) v posledních desetiletích stále vyšším tempem. I když se nám teoreticky nemusí zdařit prokázat (a/nebo pochopit), že rozšířené křesťanství skutečně je nutnou podmínkou svobody společenství, může nás z toho usvědčit praxe, tedy život sám. To už ale bude pro tuto společnost příliš pozdě... Ale neztrácejme naději: křesťanství to přežije a za pár set let opět předá civilisaci zase někomu jinému. Třeba se k tomu budou opět hodit kláštery – kdo ví...