Nečekaná diskriminace

Podrobnosti

Zveřejněno 24. 1. 2014 4:52

Napsal Jan Kubalčík

Každý, kdo přiznává matce právo zabít své nenarozené dítě, by měl souhlasit s tím, že má matka plné právo rodit kde chce a pojmenovat své dítě jak se jí zlíbí... Pokud se mnou v tomto nesouhlasíte, nemusíte číst dál, hrozí, že si neporozumíme.

Pokud někdo naznačuje, že do rozhodnutí matky zabít své dítě má co mluvit i otec dítěte, bývá dnes okřiknut: právo matky má být v tomto punktu absolutní, nikdo ani nemusí nic tušit, i kdyby jí bylo patnáct a rodiče za ni jinak museli podepisovat každou pitomost... Když už je dítě narozené, je to pak opět jeho matka, kdo dítě pojmenuje. Troufnu si navrhnout, aby alespoň zde byla pro potřeby tohoto článku přiznána role i otci – tedy že by bylo fajn, kdyby jméno dítěte vzešlo z dohody obou jeho rodičů... a všechny tři (jde-li o dítě prvorozené) zde nazvěme pracovně rodinou. Hlavní teze tedy zní: o jménu dítěte rozhodují jeho rodiče – rodina, do které se dítě narodilo.

Rád bych tuto tezi představil v její radikální podobě, tedy že rodiče mohou dítě pojmenovat skutečně jakkoli. Má radikalita se v tomto zastavuje snad jen před tím, že bych trval na povinnosti rodičů nějak dítě pojmenovat. Znovu si dovolím zdůraznit: i jakkoli pojmenované dítě je živé dítě, které přežilo těhotenství své matky. Nuže, tvrdím, že za daných podmínek mají rodiče plné právo zvolit dítěti nejen nějaké bizarní „first name“, ale i zcela jiné příjmení, než se nabízí, což bývá nějaká kombinace příjmení rodičů... Nevidím důvod, proč by dítě muselo mít nutně příjmení po kterémkoli z rodičů. Zkrátka, pokud se na tom rodiče shodnou, pak mají mít možnost pojmenovat dítě jak chtějí (snad jen – pokud má být ono „first name“ jménem křestním, bylo by možná vhodné vybírat ze světců...).

Zcela překvapivě na mě v tomto kontextu zapůsobila zpráva, že italský manželský pár uspěl ve Štrasburku u Evropského soudu pro lidská práva, kam se odvolal poté, co mu Itálie jako stát neumožnila pojmenovat své dítě příjmením matky („Ať má dcera příjmení po matce, žádal italský pár. Uspěl až ve Štrasburku“, iDnes.cz, 8.1.2014). Italský zákon prý toto neumožňuje, neboť, cituji z rozhodnutí italského soudu (zdrojem je opět zmíněný článek): „Pravidlo udělování mužského příjmení vychází z principů zakořeněných v duchu celé společnosti a v italské historii.“. Připomeňme v kontextu úvodu, že Itálie má potratový zákon od r. 1978, o provedení potratu rozhoduje podle tohoto zákona pouze žena. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k popukání.

Ale teď to nejpřekvapivější, tedy nejlepší: Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vyhověl manželům s odůvodněním, že Itálie takto diskriminuje ženy! Považte, ne rodinu, které znemožňuje pojmenovat dítě, jak je jí libo, ale ženy! Musím uznat, že uvedená citace stížnosti manželů je neskonale rozumnější, než celý štrasburský tribunál – podle nich totiž nařízení, aby své dítě pojmenovali po otci, narušuje jejich soukromý život. Přesně tak. Pokud tedy jde o nějakou diskriminaci, pak o diskriminaci rodiny, o narušování jejího soukromého života. Takové zdůvodnění by se ale možná soudním úředníkům ve Štrasburku vzpříčilo v hrdlech (nebo alespoň v počítačích).

Celkově, je smutné a varovné, že takovými kauzami plýtvá časem tolik lidí, kteří by jinak mohli dělat spoustu jiných užitečných věcí. Pře, kterou manželé nyní u štrasburského soudu vyhráli, trvala 15 let.