Obsah

Když se věci správně pojmenují …

Na důchodovou reformu nelze nahlížet jako na zázračný zásah státu, který nějakým kouzlem zařídí, že na důchody bude více peněz, aniž bychom ty peníze museli jako daně nebo pojistné odvést. Takové kouzlo není možné. Proto je třeba nejprve zlikvidovat mlhu, která je okolo dávek na důchody nyní často účelově vytvářena, a naplno odkrýt pravdu. Pravdu o tom, že až dosud žijeme na stále rostoucí dluh, že tato situace je dlouhodobě neúnosná, a že dříve či později bude nutné něco změnit. Čím později, tím ta změna bude bolestivější.

Začít je třeba tím, že přestaneme používat dosavadní úmyslně matoucí pojmy.

Nechápu, proč se míra zadlužování (ročního deficitu) a výše zadluženosti (celkového dluhu) uvádí ve vztahu k HDP, nikoliv k příjmům státu. Z HDP totiž nic splatit nelze, splácí se z příjmů, které jsou proti HDP podstatně nižší. Vyšlo by najevo, že v realitě superúsporného (sic!) rozpočtu 2011 státní výdaje převyšují příjmy o 15%. Představme si zadluženou domácnost, která si i přes dluhy ve výši větší, než je její roční příjem, nadále žije tak, že utratí o 15% více, než vydělá. Nepředstavitelné, že? Jde však o realitu hospodaření ČR po ohlášených desetiprocentních úsporách!

Další ukázkově matoucí je slovní spojení „napumpovat (peníze)“. Významově se za ním skrývá „vzít, aniž by o tom poškozený věděl“ (ten, od koho se pumpuje; vždy je třeba pumpovat odněkud, resp. v případě peněz od někoho). Většinou jde o státní penězokazectví na úkor těch, kdo nežijí z veřejných zakázek, státních dávek a mezd veřejného sektoru, a dále všech, kteří mají nějaké úspory. Smiřme se s tím, že peníze „pumpovat“ nelze, pokud neřekneme od koho.

Stejný problém s pojmy je u důchodového a zdravotního pojištění. U nás žádné takové pojištění neexistuje. Jde o daně a o dávky. Veškeré státní sociální a zdravotní zabezpečení je zajišťováno z daní, a dosavadní používání slova „pojistné“ jen zamlžuje podstatu toho, co nás čeká, a s čím je třeba začít – totiž s vytvářením (pojistných) rezerv na důchody. Prostřednictvím sociálního a zdravotního pojištění se v ČR nikdo na sociální a zdravotní zabezpečení nezabezpečuje. Nikdo nic nespoří (vyjma dobrovolného spoření ve fondech), vše je hned obratem použito na zabezpečení péče nynější, resp. na úhradu dluhů za péči dřívější. Na důchod (a stejně tak na zdravotní péči ve stáří) nemá placením důchodového a zdravotního „pojištění“ nikdo z nastupujících důchodců naspořeno ani korunu. Má „pouze“ splněn nepsaný morální závazek přispívat na důchod předchozí generaci. Pokud se mu však zároveň nepodařilo k tomuto morálnímu závazku vychovat další dostatečně početnou generaci, žádný důchod, tak jak ho ze státního důchodového zabezpečení posledních pár desetiletí známe, na základě dosavadního přispívání do důchodového systému očekávat nemůže. A přesně v této situaci jsme.

Neptej se a plať!

Dalším příkladem účelového eskamotérství je konstrukce odvodů a výpočtu výše důchodů. Jde o klasický tzv. black-box. Nějak to funguje, buďte rádi, že to funguje, a neptejte se jak – je to strašlivě složité a jakmile se v tom někdo začne šťourat, fungovat by to mohlo přestat. Je škoda, že obdobně jako povinnost uvádět RPSN (roční procentní sazba – tedy kolik skutečně ročně za půjčku zaplatíte) u půjček, není stanovena povinnost uvádět na výplatních lístcích čisté zdanění práce. Systém s hrubou a superhrubou mzdou, stejně jako s placením části peněz od zaměstnance a části jakoby od zaměstnavatele, je záměrně složitý, aby se v něm daňový poplatník neorientoval, a aby měl pocit, že platí méně, než ve skutečnosti (paralela s poskytovateli „výhodných“ půjček je tak téměř dokonalá). Doufejme, že záměr současné koalice odvody zjednodušit, je myšlen vážně. Zjednodušení daňového systému je jeden z nejdůležitějších výchozích kroků důchodové reformy.

Důchodová reforma musí nutně přinést zásadní změnu v našem chování, která vyplývá z toho, že důchod nebude jako dosud automaticky zajištěn z daní další, významně početnější produktivní generace. Současná nejmladší generace nebude poprvé v dějinách průběžného důchodového systému početnější, než ta předchozí, ale podstatně slabší (100-120 tis. dnešních dětí proti 170 tis. generace tzv. Husákových dětí), takže na důchody se od ní z daní vybere kriticky málo peněz. Pokud si budou chtít dnešní třicátníci v důchodu žít stejně jako jejich předchůdci, budou muset jako první generace od vzniku sociálního státu podstatnou část důchodu naspořit předem sami. A to proto, že nevychovali dostatečně početnou následující generaci. Tím může vzniknout problém i pro důchodce starší, kteří mají mít důchod z daní husákovské generace. Pokud si budoucí důchodci budou z daní primárně spořit na sebe, bude méně peněz i pro ty, jejichž důchody byly z těchto odvodů až doteď zajišťovány.

Čím tedy začít?

Tím, že přestaneme pokračující zadlužování tempem 15% ročně vydávat za nesnesitelné šetření, že nebudeme daně vydávat za pojištění, že maximálně zjednodušíme systém výběru daní i určování důchodů, aby každý budoucí čerpatel z důchodového systému byl (např. na výplatní pásce nebo na výpisu z ČSSZ) předem pravidelně seznamován s tím, kolik peněz na důchodové zabezpečení již přibližně zaplatil, kolik ještě zaplatí, kolik bude brát důchod. Jen tak si občané uvědomí, o jaký problém se jedná.

Jak velký bude chybějící druhý pilíř důchodového pojištění zaveden, jak, kým a za jakých podmínek spravovaný, jak zabezpečený ... to vše považuji za technikálii. Jakkoliv důležitou, ale technikálii.

Každému je však třeba již nyní pravidelně připomínat, kolik bude za aktuálně platných podmínek při nástupu do důchodu brát, aby si odpovědnost za zabezpečení sama sebe v době důchodu musel uvědomit.

Autor je ekonom a analytik dlouhodobě pracující v pojišťovnictví, bývalý předseda Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.