Rok poté

Podrobnosti

Zveřejněno 10. 6. 2011 8:42

Napsal Dan Drápal

Pamatujete si, čeho jsme se obávali před posledními volbami? Mnozí z nás se strachovali před vítězstvím levice a téměř všichni jsme se báli dalšího volebního patu. Sílily hlasy, že je potřeba radikálně změnit volební systém – tak aby umožňoval snazší sestavení vlády. Systém zůstal stejný a středové či pravicové strany nebyly daleko od zisku ústavní většiny. Jsme ale se stavem naší společnosti obecně a politiky zvlášť spokojenější? Ne, náš problém nebude ve volebním systému.

Vláda si vytkla za cíl boj proti korupci a učinila tak hodně hlasitě. Nejsem naivní a zázraky jsem neočekával; přiznám se ovšem, že jsem od vlády přece jenom čekal alespoň nějaké kroky, které by korupci zamezily či přinejmenším ji ztížily. Leč hned v prvním roce koaličního vládnutí se odehrála kauza Michálek – Drobil, kterou byla ODS přinucena odkrýt karty. I ukázalo se, že pro většinu významných politiků této strany je člověk, který upozorní na korupci, udavač, v horším případě práskač. A je třeba se postarat, aby ho už nikdo nezaměstnal. Statečný Michálek nenašel zastání ani na Hradě; jistou pomocnou ruku mu nabídla  pouze nejmenší koaliční strana, Věci veřejné. Ta se však vzápětí dostala do takových malérů, že by její podpora panu Michálkovi mohla být spíše Danajským darem.

Přitom nebylo zapotřebí mnoho, aby vše dopadlo jinak. Pan ministr Drobil mohl udělat s panem Michálkem společnou tiskovou konferenci, na níž by mu veřejně poděkoval za snahu odhalit korupci a na níž by se distancoval od jednání svého poradce Knetiga.

Náš problém není ve volebním systému. Hlavní problém je v našem vztahu k právu a pravdě. Máme ústavu, kterou náš parlament odhlasoval. Ústava má vymezovat pravidla hry. Náš problém je ve vztahu k těmto pravidlům: U nás převládá mínění – a především na tomto mínění založené konání – že pravidla jsou od toho, aby se obcházela. A je celkem jedno, zda se jedná o vyhlášku o nemocenské, veřejné zakázky, pravidla pro přijímání zákonů nebo ústavou předepsané konání prezidenta. Stále znovu se setkáváme se snahami přijímat zákony v rozporu s vlastními pravidly nebo využívat toho, že něco není řečeno v ústavě explicitně.

Důsledkem je vzájemné podezřívání a snaha spoluhráče přechytračit.

Nedostatečná úcta k právu a pravdě je v samotném základu našich problémů. Dokud se tato věc nezmění, je celkem jedno, podle jakého volebního systému budeme volit. Přesto by však – co se týče voleb – prospěla jedna zásadní změna. Ta se týká financování politických stran. Pokud bychom chtěli dosáhnout v této věci radikální změny, museli bychom udělat radikální krok.

Tím radikálním krokem by bylo svěření financování volebních kampaní neutrální agentuře. Po stanovení částky, kterou smějí politické strany utratit za volební kampaň, by se vše proúčtovávalo přes tuto nezávislou agenturu. Zmizely by snahy politických stran něco si „ulít“ na politické kampaně – o této snaze nám Drobilova aféra vydala dostatečné svědectví. Politické strany by za nic nevděčily svým skrytým mecenášům. Odpadly by problémy s neexistujícími dárci nebo podivnými půjčkami pánů Babáků.

Vraťme se ale k bilancování. Kromě korupce se neustále skloňovalo heslo „reformy“. O reformách se mluví už tak dlouho, že používání tohoto slova se pomalu stává nebezpečným. Vláda navrhla malou důchodovou reformu, k ní musí dojít na základě rozhodnutí Ústavního soudu. V té nevidím výrazný problém. Pokud se týče důchodové reformy jako takové, pak, obávám se, vláda nic zvlášť moudrého nevymyslela. Systém, který navrhla, nebudí přílišnou důvěru, protože téměř nikde moc nefunguje a je velice zranitelný při zásadních změnách ve vládě. Za zcela zbytečný považuji návrh, aby vznikly nové penzijní fondy, když lze použít již stávajících, a za naprosto nehorázné považuji navrženou výši poplatků za vedení účtů u těchto fondů. Za tuto penzijní reformu vládě poděkuje především pan Jiří Rusnok, předseda asociace penzijních fondů, a pak ti, které tento muž zastupuje. Nové penzijní fondy budou jistě dobrý kšeft.

Nechci ale o vládě mluvit pouze negativně. Ekonomicky na tom nejsme špatně. Očekávat čtyř- až šestiprocentní růst, jakého jsme byli svědky před finanční a hospodářskou krizí, by nebylo příliš realistické. HDP mírně roste, nezaměstnanost se mírně snižuje, vláda se alespoň v něčem snaží šetřit. Vzhledem k tomu, co vidíme kolem sebe jinde v Evropě, si můžeme celkem gratulovat. A můžeme být rádi, že naše ekonomika je propojena s německou, protože ta nás zřejmě táhne, a můžeme být rádi, že nemáme Euro, protože vláda i centrální banka mohou dělat rozumnou fiskální politiku. Nemyslím si, že bychom za relativní blahobyt vděčili vládním zásahům – vděčíme za něj spíše jejich absenci, což ovšem považuji za klad. Vládo, díky!

Nevíme, zda vláda vydrží celé volební období. Moc bych na to nesázel. Nicméně přes všechny nechutné aféry a přes poznání, že tato vládní garnitura neznamená radikální zlepšení vůči té předchozí, soudím, že to, co by mohlo po dalších volbách přijít, by mohlo být podstatně horší. Mravní profil našich politiků se totiž zásadně nemění, protože se nemění ani mravní profil národa. Rok po volbách máme vládu, jakou si zasloužíme. A obávám se, že možná dokonce o trochu lepší. Zaplať Pán Bůh.