Obsah

Historie pohrom

Při příležitosti 200. výročí narození Karla Marxe je možné si povzdechnout, proč tento zanícený revolucionář nenapsal o své Jenny a o sobě podobnou knihu jako Abelard, který sepsal historii svého vztahu k milované Heloise pod názvem Historia calamitatum. Možná by to bylo nejlepší Marxovo dílo. A ještě lepší by bylo, kdyby se v takové kronice pohrom nevěnoval svému vztahu k Jenny, ale promyslel by v jakési futurologické vizi důsledky, jež jeho učení vyvolá. Důsledky, jež lze z jeho doktrín odvodit, jsou totiž přesným popisem dějin komunistických režimů na všech kontinentech světa, kde došlo k jejich nastolení. Taková Historie pohrom by jistě z něho alespoň částečně sňala aureolu praotce totalitních režimů. Avšak tuto kritiku důsledků svého učení Marx nenapsal a proto ho za jednoho z původců totalitárních režimů označit lze. Daleko nejlépe, ale zdaleka nebyl jediný, popsal souvislosti mezi Marxovými vizemi a jejich realizacemi Raymond Aron.

Jistěže Marxe nelze obejít a já jsem se četbě jeho děl nevyhýbal, naopak, ale pro míru jeho zjednodušování toho, co popisoval, ho při nejlepší vůli do svého „seznamu“ filozofů zařadit nemohu. Drastické simplifikace vedly Marxe k vizím, jejichž realizace nemohly vést k ničemu jinému než ke vzniku takových států, jako byl Sovětský svaz či jaký je nyní severní Korea. Snažil jsem se při četbě jeho spisů dobrat se důvodů skutečně téměř masové rezonance a nemohl jsem se vyhnout sílícímu přesvědčení, že síla Marxova ohlasu spočívá právě v tom, že umí prorockému stylu svého slova propůjčit domnělou věcnost či dokonce vědeckost. Marxovo dílo se předkládá k věření či uvěření spíše než k myšlenkové kritice. Marx se k ní často uchyloval, ale své ideové protivníky spíše značkoval, než by je skutečně podroboval kritice. Uměl propůjčit tezovitosti svých pouček burcující sílu. Dokázal získat pověst sociálního buřiče a vizionáře s vědeckým puncem. A umí to i po své smrti, jak dokládají mohutné oslavy jeho narození. Lze si představit, že by se podobně frenetické úctě těšil Alexis de Tocqueville, o třináct let mladší Marxův současník? Svým pronikavým a bystrým myšlením si Tocqueville přízeň mas nezískal a ani nemohl, protože by to bylo v rozporu s hloubkou jeho díla. Není tedy příznačné, že Marx si získal a získává přízeň širokých mas, jež oslovoval stejně jako osoby považující se za intelektuály, za cenu toho, že jeho dílo postrádá tu myšlenkovou relevanci, kterou má například Tocquevillova Demokracie v Americe?

V této souvislosti a v osobní perspektivě si mohu klást otázku: Proč jsem se nestal marxistou z hlediska okolností, jež mne jím mohly učinit? Komunisté mi z kádrových důvodů znemožnili studovat vysokou školu (tu jsem absolvoval až po roce 1989), takže jsem neabsolvoval indoktrinační kurzy marxismu-leninismu. Studoval jsem Marxe sám a z vlastní vůle ve velmi tvrdých, ačkoli někdy romantických, podmínkách maringotky jako čerpač Vodních staveb Benešov. Ale nejen proto nenašly „myšlenky“ Karl Marxe, jeho věrného druha Friedricha Engelse a jejich dítěte Vladimíra Iljiče Lenina takovou odezvu v mé mysli, jako ji nalezly v myslích těch, kteří v bavlnce normalizačního tepla zráli ke svému obdivu k této triádě osob, které opravdu nemohu při vší snaze mít v lásce a obdivovat je. Nenašly je proto, že je nemohu než považovat za směs žurnalismu, tezí, kvazináboženského zápalu a analýzy skutečnosti, jež ve skutečnosti neměla se skutečností nic společného.

Proč Marx získává stále nové generace svých vyznavačů? Kámen úrazu spočívá v pojmech, jako je společenská diagnóza. Temné stránky jakékoli společenské reality, a doba masivní industrializace byla skutečně nelidsky brutální, nejsou spalničkami, aby je bylo možné tak rutinně rozpoznat a určit, jako to učinil Marx. Marx byl přílišný redukcionista, zjednodušovatel na to, aby se hluboce nemýlil. V mém panteonu politických myslitelů 19. a 20. století figurují Tocqueville, Nietzsche, Voegelin, Strauss a další, ale nikoli Marx. Ale nejde o dramatis personae politického myšlení těchto dvou staletí. Marxovo dílo vedlo, byť nikoli zcela přímočaře, k hnutí, které smetlo ze zemského povrchu celé společnosti a víc než desítky, možná dokonce stovky milionů jedinců připravilo o život. A právě z tohoto důvodu se mě velmi dotýká adorace Marxe, která nejen neodpovídá významu jeho díla, ale především je velmi pochybná, vezmeme-li v úvahu všechny praktické důsledky Marxova díla. Četl jsem, ještě jednou zde opakuji, podrobně a poctivě velkou část jeho díla a nenalezl jsem v něm nic, co mu připisují jeho minulí i dnešní obdivovatelé. Marx nahrazoval přímočarými poučkami a žurnalismem svých analýz skutečně jemné a odstíněné myšlení. Nietzsche, abych uvedl protipříklad, filozofoval sice kladivem, ale to kladivo bylo zároveň velejemným skalpelem. Podobných nuancí Marx schopen nebyl. Neplníme tedy vzduchem nafukovací figurínu, jež je již dávno splasklá? Znovu se v této souvislosti vynořuje otázka Marxových prací a politické praxe, jež z nich přímo vycházela.

Jinými slovy, nejcitlivějším bodem diskusí o Marxovi a důsledcích jeho díla je otázka, nakolik jimi mohl ovlivnit vznik totalitních režimů. Nebyl snad vznik Sovětského svazu důsledkem ruské recepce Marxova díla? Pakliže pokládáme sovětský režim za uskutečnění marxisticky koncipovaného politického útvaru, a velmi mnohé tomu nasvědčuje, pak nemáme žádný důvod oslavovat dvousté výročí Marxova narození, pokud nám ovšem nevadí ty hekatomby mrtvých jako údajně nutné daně za uskutečnění komunistické vize. Mezi Marxovými vizemi a vražednou mašinérií sovětského, ale i jiných typů komunistické moci, je totiž vztah, který jen stěží může kdokoli popřít. Miroslav Novák, tehdy asistent, později profesor sociologické fakulty univerzity v Ženevě, vyslovil již v roce 1983 ve svém článku Sto let Marxova omylu (vyšlo v periodiku Demokracie v exilu) pochybnosti o tom, „že by komunistické režimy ve své praxi Marxe ‚zradily‘“ a dodává: „Tragické zkušenosti se všemi pokusy o praktickou aplikaci Marxovy doktríny na lidském a společenském ‚materiálu‘ by měly být vážnou výstrahou a varováním celému světu.“ Tím spíše to platí dnes, v éře současného zbožnění násilí jako způsobu dosahování životních cílů. Právě z tohoto hlediska bychom měli posuzovat všechny pokusy uvádět Marxovo dílo do praxe. Máme totiž daleko více důvodů k obavám než k oslavám, neboť abychom ještě na závěr citovali ze zmíněného článku, „fantazie Karla Marxe nevedou do pozemského ráje, nýbrž do pekla komunistických Gulagů“. Vzrůstající vliv krysařů, kteří nás lákají do říše, v níž „zbytečná“ a zkorumpovaná politika bude nahrazena hladce fungující správou věcí veřejných, je možná nejlepší příležitostí, jak podobné vize podrobovat dnes a denně tolik nutné kritice. Jen tak nerozšíříme historii pohrom o další kapitolu.

Autor je historik, v listopadu 2017 mu vyšla kniha Paradoxy demokracie.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.