Obsah

Těžba miminek na orgány: co příjde příště?

Je transplantační medicína na scestí? Během zhruba posledních padesáti let byla transplantace orgánů jedním z největších příkladů pokroku v medicíně. Některé události však mezitím dohnaly veřejnost ke ztrátě důvěry, pokud jde o jejich dárcovství.

V Japonsku se po pověstném Wadově skandálu na celá desetiletí prakticky skoncovalo s transplantacemi srdce a případ pana Sim Tee Hua v Singapuru (který byl přes úpěnlivé prosby rodiny odpojen od přístrojů za účelem odběru orgánů – pozn. překl.), se stal jednou z příčin poklesu dárcovství v této zemi. Při všech těchto aférách se jednalo o dospělé pacienty – až donedávna.

Novinové zprávy o jednom příspěvku na nedávné konferenci o transplantaci konané ve skotském městě Glasgow však ve mně ohledně etiky dárcovství orgánů vyvolaly nové otázky. Zpráva ze světoznámé londýnské nemocnice Great Ormond Street Hospital se týkala matky, jíž se mělo narodit anencefalické dítě (absence velké části mozku a lebky – pozn. red.); nesouhlasila však s ukončením těhotenství, protože chtěla, aby se orgány dítěte dostatečně vyvinuly a byly použitelné pro transplantaci, k níž pak také došlo. Příspěvek citoval zprávu oddělení dárcovství krve a orgánů britské Národní zdravotní služby (NHS blood and transplant), v níž se uvádělo: „Vedení našeho oddělení ani kdokoli v NHS nehodlá nutit ženy k pokračování v těhotenství pouze kvůli možnosti darování orgánů.

Navzdory tomuto tvrzení však nemám klid. Vždyť v praxi může být jen velmi jemný předěl mezi spontánním rozhodnutím ponechat si dítě v každém případě (a teprve pokud zemře a až se to stane, darovat jeho orgány) a pokračováním v těhotenství pouze za účelem odebrání orgánů pro transplantaci poté, když lékaři zjistí vážné vady a rutinně navrhnou matce tuto možnost. Z utilitárního hlediska ovšem posledně jmenovaná eventualita dává dokonale smysl: vyhlídky takových dětí jsou „beznadějné“, zemřou v každém případě – tak nač jejich orgány pro nic za nic plýtvat? A jelikož je dárcovství orgánů získávaných z plodů s vážnými vadami podporováno coby významná příležitost k řešení krize nedostatku orgánů, bude tlak na překročení uvedeného předělu nevyhnutelně vzrůstat.

Ačkoli dítě v popsaném případě zemřelo sto minut po narození, u zhruba pěti procent anencefalických novorozenců se počítá se šestidenním i delším přežitím a zapátráme-li na internetu, snadno najdeme snímky i příběhy takových dětí a jejich rodin slavících první narozeniny miminka. Jak ale nemocniční personál naloží s nemluvňaty, jejichž maminkám namluvili, že jejich maličcí „nemají šanci přežít“ a žádali od nich souhlas s darováním orgánů dítěte – a novorozeně přesto brzy po porodu nezemře?

Pokud touha využít jakýchkoli možností pro zvýšení dárcovství orgánů příliš zesílí, jistě nutně vyvstane pokušení neudělat vše, co může dát dětem šanci, aby přežily jen kvůli sobě – pokud nenastane dokonce ještě horší případ, kdy lékaři takovému pokušení podlehnou. A až matka své děťátko skutečně uvidí, může se snadno stát, že své původní rozhodnutí o odebrání jeho orgánů změní. Jak se s tím zdravotníci vypořádají, jestliže hlavním důvodem povzbuzování matky k pokračování v těhotenství byla záchrana života jiných lidí?

To všechno jsou důležité otázky, které je třeba zvažovat, pokud by zmíněná praxe měla nabýt širšího rozsahu a neomezit se jen na těch pár velice vzácných případů, kdy se ženy samy od sebe, spontánně a dobrovolně takto rozhodnou.

Na ženy, které čekají dítě s údajně smrtelnou vadou, většinou lékaři vyvíjejí značný nátlak, aby si nechaly udělat potrat. Doporučení, aby v těhotenství pokračovaly, se prozatím považovalo za kruté, protože nutí matku k zbytečnému utrpení. Jak je možné, že se náhle potrat za takových okolností považuje za něco „špatného“ – jen z toho důvodu, že orgánů miminka lze použít k záchraně jiných lidí?

Pokud se rodiče rozhodnou nepřistoupit na potrat proto, že jsou připraveni dávat svému dítěti lásku po celou dobu, co bude žít, navzdory jakýmkoli jeho vadám – pak nevidím z etického hlediska žádný důvod, proč by se jim nemohlo navrhnout, aby zvážili možnost darování orgánů v případě, že dítě zemře. I v takovém případě však může být diagnostikování mozkové smrti u anencefalických dětí obtížné. Případy, kdy se lékaři pokusili naložit s těmito téměř mrtvými již jako s „prakticky mrtvými“, vedly – jak se dalo předvídat – ke ztrátě důvěry v transplantaci.

V Devonské a exeterské královské nemocnici frekvence dárcovství orgánů dramaticky stoupala v letech 1988-1994 po zavedení kontroverzní „neterapeutické ventilace“ (přístrojového dýchání – pozn. red.) u pacientů, kteří sice nebyli mozkově mrtví, u nichž se však z nitrolebečních krvácení usuzovalo, že jejich vyhlídky jsou beznadějné. V roce 1994 však Ministerstvo zdravotnictví tuto praxi náhle zarazilo s odůvodněním, že „v případech, kdy záměr lékaře podrobit pacienta intenzívní péči není zaměřen k vlastnímu prospěchu pacienta, nýbrž k záchraně orgánů pro transplantaci, jde o praxi nezákonnou“.

Nyní, kdy je orgánů takový nedostatek a právě zmíněnou praxi mnozí navrhují jako významný prostředek odbourání tohoto nedostatku, se mi hrozba výskytu podobných nezákonných procedur jeví jako vysoce pravděpodobná. Případy, o jakém se mluvilo na glasgowském zasedání, jsou asi velice nečetné a ojedinělé – a pokud nemá veškeré úsilí o zvýšení dárcovství mít stejně opačný účinek jako v Devonu, je principiálně důležité, aby se matky žádané o zvážení takového kroku odhodlávaly k souhlasu pouze tehdy, dostane-li se jim vyčerpávajících informací.

Dr. Trevor Stammers je programovým ředitelem bioetiky a lékařského práva na londýnské vysoké škole St Mary’s University College a editorem časopisu The New Bioethics. Publikoval na Mercatornet, odkud je tento článek převzat.

Se souhlasem převzato ze Speroforum.com. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.