Obsah

Všechny cesty vedou do Moskvy

Tak tak zlé to tedy zatím naštěstí není... Jsou však nejméně dvě: jedna přímá, druhá oklikou.

Tématem tohoto měsíce je opět, v KONZERVATIVNÍCH LISTECH již mnohokrát zmiňovaná, kulturní válka – občanská válka zuřící na Západě, kterou proti nám, řekněme occidentalistům, vedou stoupenci nové levice, alias neomarxisté. Cílem jejich útoku je dosažení „dokonalé“ rovnosti – čili jakýsi druh beztřídní společnosti. Ve zkratce, z neúspěchu revolučních hnutí vedených starou levicí (komunisté v Rusku, nacisté v Německu) vyvodili ideologové závěr, že násilím, byť značným, nelze bez předběžné destrukce opěrných sloupů společnosti tuto převychovat. Těmito opěrnými body jsou tradiční instituce, mezi nimi na předním místě rodina. Potud nic nového pod sluncem.

Nejen, ale také v České republice je však stará levice stále významně přítomna – zejména ve své podobě mezinárodně socialistické, ale i v té socialistické národně (najde se soft verze, sem tam i nějaký ten hardcore...). Že a jak moc k sobě mají oba zmíněné mody staré levice blízko ukazuje mimo jiné to, k jak líbezné shodě mezi nimi dochází co se týče obdivu ke kremelskému vůdci, plukovníku KGB Putinovi.

Ba co hůř, při troše skepse (ale nepotřebujete jí zase tak moc) to vypadá, že kromě staré levice a nové levice zde není k disposici už žádná další reálná politická síla. Nenechávejme se přitom zmýlit domnělou nepolitičností pana Babiše – ten se pragmaticky tu kloní k levici staré (viz např. jeho sbližování s presidentem Zemanem), tu si něco vyzobne z arzenálu levice nové (viz paní komisařka Jourová vzešlá z Babišovy líhně). Není proto divu, že se v této situaci mnozí přátelé svobody, nemajíce po ruce relevantní politickou representaci vyjadřující jejich skutečné preference, kloní k nové levici. Argumentují přitom, zdánlivě logicky, že budou raději součástí levicově-liberální Evropské unie, než aby byli opět zavlečeni do Ruska a naše země znovu skončila jako kremelská gubernie. Takový přístup stojí, patrně většinou zcela nevědomky, na dvou předpokladech, z nichž však ani jeden neplatí. Pokusme se zde oba nasvětlit.

Prvním předpokladem je, že si musíme mezi starou levicí a novou levicí vybrat. Nic ale není vzdálenějšího pravdě: prostě nemusíme. Naopak, můžeme zápolit s oběma – a není-li zde tedy aktuálně jiná reálná politická síla, je to pro nás úkol. Na zápas s novou i starou levicí zároveň ale, možná namítnete, nemáme dost sil a tak se přece jen musíme vymezit alespoň vůči „většímu zlu“ (a tím je přece stará levice toužící po Moskvě...). Tak se dostáváme k onomu druhému předpokladu – totiž že příklon k nové levici nemá žádné další důsledky, „pouze“ onen výsledek, tedy levicově-liberální EU. Takový příklon však další důsledky má a to vážné – tím nejvážnějším je naše zavlečení do Ruska, opětovná transformace České republiky v kremelskou gubernii, čili totéž, do čeho nás vede stará levice. Kdo se tedy obává takového vývoje, ten nejen může, ale dokonce musí zápasit s oběma levicovými proudy – jejich politika totiž vede ke stejnému výsledku. V obou případech přitom může jít o kombinaci hlouposti, naivity a záměru. Motiv je ale v tomto případě druhotný – pokud skončíme coby součást orientálního impéria, bude vcelku lhostejné, zda to bylo cílené či z intelektuální nešikovnosti popř. indolence (u nás zvlášť oblíbený zdroj).

Jak k tomu může dojít? V případě staré levice asi není třeba nic příliš vykládat: obdiv k plukovníku Putinovi, prohlašování sankcí vůči Rusku za zbytečné, inklinace k čínskému kapitálu... Mnohem zajímavější je z tohoto pohledu nová levice, která přece kremelského vůdce často a ráda kritizuje. Při tom však zároveň vede onu shora uvedenou občanskou válku – a ty bývají nejkrutější. V tomto případě nám „sahá na duši“ – vystupuje přímo a tvrdě proti lidské přirozenosti, proti naší svobodě svědomí, vyznání, slova... V textech zveřejněných v rámci tohoto tématu měsíce je reflektováno několik podstatných aspektů: snaha vyvlastnit děti rodinám, rozvracet rodinu prostřednictvím domělého domácího násilí a vůbec stavět ženy proti mužům (a naopak samozřejmě), zavést do škol genderové vymývání mozků a vůbec pomalu na každém kroku obtěžovat s tímto holým nesmyslem (kvóty, nemožnost zaměstnavatele si vybrat zaměstnance, o kterého skutečně stojí...), potlačovat projevy nesouhlasu... Zdá se, že řadě z toho se společnost nějak přizpůsobuje, že tomu všemu uhýbá. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu... až v jednom okamžiku pohár přeteče, např. podaří-li se v lidech vzbudit strach o jejich děti (vnuky), a reakce – všemožně povzbuzovaná starou levicí – bude iracionální a vášnivě prudká: veřejnost si Západ zcela mylně, zato však na dlouhou dobu definitivně ztotožní s politikou nové levice, odmítne jej jako celek a spontánně, dobrovolně si zvolí Východ, ve kterém bude spatřovat řešení (porážku nové levice a její vtíravé urputné snahy převychovávat společnost). Současný vyvoj kolem imigrace celý proces významně urychluje. A v části společnosti už také došlo k tomu, před čím zde varujeme. Ti, kteří se domnívají, že si musí zvolit mezi gender a Kremlem, a chtějí si zvolit menší zlo v podobě genderu, budou mít nejprve gender a následně i ten Kreml.

A tak zatímco stará levice hrozí tím, že nás do Ruska zavleče přímo, nová levice nás tam oklikou zažene. Přímá cesta je jistě rychlejší, ale bude ve společnosti budit větší odpor – procitnutí se tak může dostavit relativně brzy. Cesta oklikou bude sice trvat déle, zato však bude provázena silnějším společenským souhlasem a tak bude v takovém případě naše guberniální postavení zpečetěno opět na dvě až tři generace.

Je třeba nekompromisně odstavit novou levici z kapitánského můstku Západu – a přitom tam nevpustit zpět starou levici. Ty nejvážnější důvody lze popsat třeba i takto. (Antonin Gregory Scalia, RIP) Minimálně je nezbytné okamžitě začít odmítat veškeré návrhy jdoucí proti dané a neměnné lidské přirozenosti, které přicházejí z Evropské komise, obecně od západní nové levice do České republiky – a tím přispět k zahájení reformy EU, reformy Západu. K tomu je nutné politicky čelit nové levici doma. A to, zároveň, při jasném vědomí, že cesta do Moskvy není žádným východiskem. K tomu je nutné politicky čelit domácí staré levici. Je to válka občanská, musíme v ní uspět my sami a nalézt tak tu úzkou hrbolatou stezku vedoucí do Jeruzaléma, Athén a Říma.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.