Obsah

Projev na konferenci pořádané 16. června 2018 v Budapešti, k uctění památky Helmuta Kohla

Napsal Viktor Orbán

Dobré odpoledne dámy a pánové, pane prezidente Spenglere, pane prezidente Zoltáne Balogu.

Odsouhlasil jsem si s panem Zoltánem Balogem rozdělení práce: budu mluvit přímo a bez zábran, zatímco on se za to bude posluchačům omlouvat.

Dámy a pánové,

já se té dohody budu držet. Dnešní Evropa jeví podstatné známky stavu horečnatého rozrušení. Mnoho věcí je v pohybu současně: varovné známky obchodní války s USA; ozbrojený konflikt Ukrajiny a Ruska; nové formy italské politiky v dohledu; vyjednávání o brexitu. Jinými slovy, ti, kteří dnes mají co do činění s evropskou politikou, potřebují rozvahu, klidné nervy, odvahu a dobrý smysl pro načasování. Pokud jde o naše dnešní setkání, těžko rozhodnout, co dřív. Ale nepřetěžujme se, protože v pozvání nebylo, aby si publikum přineslo zásoby na delší pobyt. Prostě máme dostatek času poklonit se památce Helmuta Kohla a pak nastínit stanoviska Maďarska ohledně několika důležitých evropských záležitostí.

Dámy a pánové, vážený prezidente Spenglere,

Prozřetelností v politice je správná osobnost na správném místě ve správném čase. Není přeháněním tvrdit, že Helmut Kohl byl darem prozřetelnosti pro Německo i pro Evropu. Pro nás ve střední Evropě je Helmut Kohl příkladem křesťanského Evropana. Představoval křesťanskou Evropu, do které jsme vždy patřili, a po čtyřiceti letech komunismu jeho politická vůle dláždila cestu našemu návratu do společenství evropských národů. Politická odvaha kancléře Kohla položila základy znovusjednocení Německa i Evropy, proto si ho budeme vždy připomínat s úctou a vděčností. Ať je mu země lehká.

Dámy a pánové,

co se týká vztahu Maďarska a evropské politiky, musíme především vyjasnit, jaká může být role Maďarska v rámci evropské politiky. Maďarsko si je vědomo vlastní síly, vlivu a poslání. Říká se tomu sebeuvědomění. Dobře podložené sebeuvědomění je základem a východiskem pro jakoukoliv pozitivní politickou akci. Jako členská země EU Maďarsko neaspiruje na evropskou politickou roli. Pro nás je Maďarsko na prvním místě a země ani já takovou ambici nemáme a mít nebudeme. Deset milionů občanů, HDP 114 miliard euro, necelých dvacet tisíc vojáků – taková je realita. Naše příspěvky do závažných debat s Bruselem a některými většími členskými zeměmi sváděly k iluzi, že Maďarsko má významný vliv na evropskou politiku. Této iluzi je třeba se postavit, ale především se musíme soustředit na obranu maďarských národních zájmů. Nic na tom nemění ani skutečnost zřejmá z prohlášení z dnešního odpoledne, že v telefonním rozhovoru s Donaldem Trumpem několik minut předtím jsme řešili problém rozdílu mezi  „krásnou zdí“ a „krásným plotem“.

Dámy a pánové,

v každém případě, jádrem mého poselství je to, že Maďarsko a jeho lid, to je národ se sebeúctou a hrdostí, ale také se zdravým sebepoznáním a realistickým hodnocením své situace. Oblast, v níž chováme silné ambice, je střední Evropa a Visegrádská čtyřka. Maďarskou ambicí je umožnit Maďarsku život v silném středoevropském regionu složeném ze zemí těsně spolupracujících, vzájemně si pomáhajících a vzájemně se povzbuzujících. V tomto má síla Maďarska vliv a význam. Maďarsko uznává určující a vůdčí roli Polska ve středoevropském regionu a vlastními silami se pokouší řídit mezinárodní středoevropské vztahy ke spolupráci. Další snahou je podpora přistoupení do EU dalších zemí západního Balkánu, se zvláštním důrazem příštího členství Srbska. Je naší ambicí přesvědčit ostatní členské země, že EU toto potřebuje a že tak získá nové zdroje prostřednictvím dalšího rozšíření EU. Helmut Kohl přesně chápal význam rovnosti členských států EU. Zjevně to neznamená, že jejich vliv je stejný. Klíčovým slovem je tu výraz Augenhöhe. Pokud ho správně chápu, znamená cosi jako „úroveň očí“, nebo též rovnost šancí, což převedeno do pojmů kultury, se hodí k vyjádření toho, co mám na mysli. To nám nejspíš vyhovuje, protože podle mentality Maďarů se věci mají porovnávat mezi sebou jako takové; v tomto ohledu jsme nejspíš evropským unikátem.

Dovolte mi několik slov o vztazích mezi Německem a Maďarskem. Před dvěma roky jsem navštívil Dům kancléře Adenauera v Rhöndorfu, kde jsem viděl sochy Adenauera a de Gaulla. Jsou dílem Imre Vargy, který rovněž vytvořil sochu maďarského krále sv. Štěpána, která se nachází před Maďarskou kaplí při katedrále v Cáchách, oné hrdé katedrále křesťanské Evropy. Pro Němce je to srozumitelná odpověď na otázku, kam Maďarsko patří. Helmut Kohl chápal, že pro Německo jsou přátelé velmi cenní; v minulosti nepatřily tyto záležitosti mezi preferovaná témata. Helmut Kohl si rovněž cenil našeho přátelství. Maďarsko si připomíná deportaci etnických Němců památným dnem. V našem parlamentu jsou zastoupeni vlastním plnoprávným představitelem. V Maďarsku žije třináct etnických menšin, což je výrazem jak etnické diverzity, tak i civilizační a kulturní homogenity. Počet německých škol a jejich studentů je rovněž na vzestupu.

Mluvíme-li o německo-maďarských vztazích, měli bychom vzpomenout také rok 1989. Kohl rozuměl integrální spojitosti mezi maďarskou suverenitou a jednotou Německa. Bylo to Maďarsko, které jako první vylomilo cihlu z berlínské zdi. V roce 1989 nás mnozí lidé zrazovali od otevírání hranic.

V roce 1989 mnozí lidé rozmlouvali Kohlovi sjednocení Německa a jeho následné začlenění do NATO. Maďarsko se sjednocení Německa neobávalo, ale bylo jen málo zemí smýšlejících jako my – pokud vůbec nějaké byly. V roce 1990 byla podpora sjednocení Německa výraznější v Maďarsku, než v Německu samotném. Dnes vidím, jak někteří evropští politici, tehdy odpůrci sjednocení Německa, chtějí dávat lekce na téma, jak být dobrými Evropany. A Maďarsko se tehdy začlenilo do EU. Za to jsme Německu vděční.

Také bych měl poukázat na skutečnost, že němečtí daňoví poplatníci se nemají čeho obávat: nevstoupili jsme do EU, abychom žebrali, a nechceme žít z německých peněz. Počítáme se situací, že rokem 2030 bude Maďarsko disponovat vyrovnaným rozpočtem v rámci EU. Navíc, obchodní výměna Německa se zeměmi skupiny V4 je dnes zřetelně vyšší než například s Francií, Itálií nebo Británií. Německo i jiné členské země z nás mají docela pěkný prospěch. Oni ani my si nemáme proč naříkat.

Dalším důležitým prvkem německo-maďarských vztahů je užití výhradně našich vlastních zdrojů při ochraně jižní hranice naší – a tedy i německé – před náporem asi dvanácti tisíc migrantů denně. Evropu ani Německo v tom nenecháváme. Jak jsme řekli, jsme veliteli pohraničních pevností a víme, co je naší povinností. Poučení z německo-maďarských vztahů bylo stejné v roce 1989 jako v roce 2015: jakmile nastane ta chvíle, je nutno být rozhodný a jít do akce; musíme vytáhnout naši vlajku na stožár. Přesně to jsme udělali v roce 1989 i v roce 2015.

Dámy a pánové,

a teď o hranici a plotu. Vnější hranici je nutno chránit; to je nezbytná podmínka pro svobodu pohybu ve vnitrozemí. Obrana hranice je „povinným domácím úkolem“; není to úkol celoevropský, ale národní, pro jednotlivé členské země. Podpora z Evropy ano, ale zodpovědnost je na daném národě. Je vidět, že postavení Maďarska, napřed odsuzované, se nyní stává přijatelnějším. Nečekáme díky a nejsme na ně ani zvyklí. Ani nebudeme škodolibí. Nepůsobí žádnou radost vidět ty, kteří utrousí halíř po třech letech, když my jsme tak učinili hned.

Dámy a pánové,

může být kompromis v debatě o migraci? Ne – a není ho ani třeba. Jsou tací, kteří si představují, že sporné strany se dohodnou, vyjdou si vstříc a podají si ruce. To je chybný přístup. Existují sporné body, kde shoda nebude nikdy možná. Nestane se tak a není ani nutné, aby se tak stalo. Jedním takovým problémem je imigrace. Pokud je nám známo, neexistuje žádný dokument vyžadující, aby při začlenění do EU se daná země nutně stala zemí imigrantskou. Při našem vstupu do EU jsme žádný takový závazek neučinili. Je také pravda, že základní dokumenty EU netvrdí, že členská země se nesmí stát zemí imigrantskou. Proto jsou v EU země imigrantské, kde migranti jsou vítáni, obyvatelé jsou ochotni se s nimi mísit a integrovat je. Ale pak jsou i země, kde migranti vítáni nejsou, obyvatelé se s nimi mísit odmítají a o jejich integraci nemůže být řeč. V takových situacích je žádoucí nikoli kompromis, ale tolerance. My tolerujeme skutečnost, že některé členské země schengenského prostoru přijímají migranty. To má a bude mít důsledky – také pro nás. Právě tak očekáváme z jejich strany toleranci faktu, že my po migrantech netoužíme. Neměli bychom být poučováni, vydíráni ani nuceni, jen bychom měli být respektováni jako řádný členský stát; a pak zavládne pokoj na hoře Olivetské.

Dámy a pánové,

obdobně – navíc k imigraci – není zapotřebí kompromisu a shody, ale tolerance a respektu v několika dalších záležitostech: pojetí národa; základních principech rodinné politiky a sňatkových pravidlech; a sociální integraci. Tyto věci spadají do sféry kompetencí členských států a základem nedostatečné shody jsou kulturní specifika a historické kořeny. Je tedy bezpředmětné opakovaně a neúspěšně se pokoušet navzájem se přesvědčovat o věcech, o kterých není třeba rozhodovat společně.

Dámy a pánové,

nyní bych rád řekl několik slov o selháních Evropy za uplynulých pět let. EU už dlouho neměla tak neúspěšné pětiletí. Brusel má na svědomí tři závažná selhání: předně, naše ztráta Velké Británie; dále, že jsme neschopni uchránit náš kontinent před migranty; a za třetí, Brusel zvrátil rovnováhu mezi Východem a Západem. Odpovědnost současného vedení EU je jasná jako den. Zvolením Jean-Claude Junckera – čemuž Británie do poslední chvíle zarputile oponovala – jsme podminovali vztah mezi Velkou Británií a EU. Tuto opozici Británie ignorovali všichni kromě Maďarska. A tak nemáme důvod k podivení, že jiskra migrace posloužila jako roznětka a dynamit vybuchl.

Je ale také pravda, že uplynulých pět let přineslo i pozitivní výsledky – i když je převážila naše selhání. Kupříkladu Junckerův program ekonomických stimulů skutečně pomohl některým členským státům. Úspěchem také je, že Brusel i v časech selhání byl schopen udržet fungování EU. Také je pravda, že naše digitální strategie je ambiciózní a že jsme podnikli významné kroky ve prospěch společné obrany. V pokojných časech takový úspěch zaslouží hlasitou chválu. Nedávná léta ovšem pokojná nebyla – ztratili jsme Británii, nedaří se nám bránit před náporem migrantů a Brusel podnítil nesoulad mezi východní a západní částí EU. O tom bych nyní rád řekl pár slov.

Každý může vidět, že je jakýsi metaforický zlom mezi Východem a Západem. Pocta Evropské komise a našeho společného prezidenta Fidelu Castrovi zapůsobila trapným dojmem. S tím jsme se srovnali. Ale vychvalování Marxe (při dvousetletém výročí jeho narození) jsme spolknout nedokázali a krev nám vzkypěla v žilách, protože to je pro nás cosi nepochopitelného. Marx prosazoval zrušení soukromého vlastnictví, rozpuštění národů a zrušení modelu rodinného života existujícího tisíce let, zrušení církve a náboženství; a ke všemu je zakladatelem novodobého antisemitismu, když ocejchoval Židy jako podstatu jím odsuzovaného kapitalismu.

Jak se tohle dá chválit? Kdo to přišel o rozum? Jisté jenom je, že někdo o rozum přišel – buďto my, nebo oni. Ale i tento metaforický zlom mezi Východem a Západem bychom nějak překlenuli. Jako nepřeklenutelná se ukázala skutečnost, že EK při praktických debatách o konkurenci hájila výhradně práva západních členských zemí. Podle našich zkušeností, když západní země disponovaly nějakými přirozenými konkurenčními výhodami – jako například volným pohybem peněz a kapitálu – Brusel je brání zuby nehty ve jménu trhu. To je myslím v pořádku. V těch oblastech ale, kde jsou východní země poměrně v silné pozici, – jako v pracovní síle a službách – Brusel hned spustí křik o dumpingu a vnucuje nám opravná opatření; najednou je trh až na druhém místě. To nás stojí hodně a je to naprosto nefér.

Dámy a pánové,

Helmut Kohl byl také předsedou své strany a v projevu k uctění jeho památky je tedy nejspíš vhodné zmínit se o vztazích mezi vládními stranami Maďarska a Evropskou lidovou stranou. Navzdory chybám, kterých se dopustili představitelé této strany na náš účet, jsme se rozhodli dál stát za touto rodinou evropských stran. Ve věci voleb do Evropského parlamentu v roce 2019 by bylo snadné utvořit, řekněme, novou formaci obdobně smýšlejících středoevropských stran – nebo vlastně jakousi panevropskou anti-imigrantskou formaci. Není pochyb, že v těchto volbách roku 2019 bychom měli značný úspěch. Ale já navrhuji, abychom nepodléhali tomuto pokušení, ale abychom se postavili za ideály Helmuta Kohla a příslušné rodiny stran. Namísto dezerce bychom na sebe měli vzít obtížnější úkol obnovy Evropské lidové strany a pomáhat jí k návratu ke křesťansko-demokratickým kořenům. Evropská lidová strana je nejúspěšnější stranou v dějinách EU. Počátkem roku 2000 strana Fidesz – maďarská občanská unie přijala pozvání Helmuta Kohla, aby se připojila k tomuto rozsáhlému společenství, a během dvou desítek let se stala jednou z jejích nejúspěšnějších stran. Evropské lidové straně se podařilo dosáhnout jejích mimořádných výsledků díky tomu, že od samého počátku byla stranou vítěznou. Základy naší úspěšnosti jsme položili nikoli v Bruselu, ale v rámci našich národů. Jak v domácích zemích, tak i v EU, Lidová strana odváděla práci, která je pro ni základem, stejně jako pro kteroukoli stranu: zastupovat vůli lidu při rozhodování politických institucí a tedy vytvořit solidní základy pro právo ovlivnit směřování evropské integrace. Naši strnulí levicoví a liberální odpůrci se ztrácejí ve svých ideologiích a stávají se otroky nerealistických doktrín formulovaných u psacího stolu. Po desetiletí je naše popularita a podpora mnohem větší než v případě jiných formací, protože na rozdíl od zmíněných rivalů my vždycky stojíme oběma nohama pevně na zemi, rozumíme lidu, osvojujeme si důkladné znalosti o našich zemích a vždy věnujeme pozornost potřebám občanů Evropy. Jsme jejich skutečnými reprezentanty.

I když dnes zůstává nejpočetnější stranou kontinentu, Evropská lidová strana ztrácela v posledních patnácti letech pomalu ale jistě na síle a vlivu. To nejdůležitější ve vývoji bylo – a volební výsledky za poslední léta to dokládají – že krok za krokem vliv našich stran na voliče klesal. Odezva vedení Lidové strany na tuto situaci byla špatná: vytvořila anti-populistickou lidovou frontu. Německo je toho patřičným příkladem, ale totéž platí i pro Evropský parlament. Tato anti-populistická lidová fronta se pokouší být opozicí nově vznikajícím stranám prostřednictvím sjednocování tradičních sil: od komunistů přes zelené, sociální demokraty a liberály až po křesťanské demokraty. Podle nás je to chyba. Je to chyba proto, že jednak se tím vrhá záchranné lano rychle slábnoucí levici, jednak kvůli dvojpólnosti politické dynamiky: namísto oslabování sil, které zamýšlíme porazit, je ve skutečnosti posílíme, jako jedinou alternativu vládnoucí elity.

Zatímco představitelé Evropské lidové strany reagují chybně, vznikají i úspěšné národní modely. Jiný model, s úspěchem zkoušený v Rakousku a poté i v Maďarsku, takovou lidovou frontu nevytváří, ale bere vážně náměty vznesené novými stranami a dává na ně seriózní odpovědi. To se děje bez spolupráce s levicí, která se pokouší táhnout nás nesprávným politickým směrem a vysávat nás.

Jediný důvod, proč naše oslabování není víc spektakulární, dámy a pánové, je skutečnost, že naši tradiční rivalové slábnou ještě rychleji než my. To je ovšem slabá útěcha. Naši levicoví a liberální odpůrci nás chtějí lapit do intelektuální klece; chtějí nás poučovat – zleva doprava – co dělat a jak myslet; chtějí nám diktovat, o čem můžeme mluvit a o čem ne, s kým máme uzavírat spojenectví a s kým ne. Docela nedávno nám dokonce chtěli namluvit, zleva doprava, kdo smí být členem Evropské lidové strany a kdo ne. To nemá daleko k absurditě. V nás, národech kteé zažily komunismus, to vyvolává neblahé vzpomínky. Jsou to děsivé vzpomínky na salámovou taktiku uplatňovanou uprostřed minulého století komunisty po celé střední Evropě, pod vlivem Sovětského svazu a dané globální geopolitiky – s cílem postupně eliminovat občanské strany.

V rámci Evropské lidové strany jsme nepochybně jako CSU; tvoříme v ní pravé křídlo a křesťansko-demokratickou platformu. Věříme, že přijde čas křesťansko-demokratické renesance, nikoli čas antipopulistické lidové fronty. Na rozdíl od liberálních politiků, křesťanští politikové jsou schopni hájit lidi, naše národy, rodiny, naši kulturu s křesťanskými kořeny, stejně jako rovnost mužů a žen; jinými slovy, náš evropský způsob života.

Dámy a pánové,

po tématu stranických záležitostí mi dovolte několik slov o budoucnosti EU. Evropská unie je stále ještě bohatá, ale nyní je slabá. Bude ještě více oslabena brexitem, zatímco naši vnější protivníci budou posilovat. Naším cílem nemůže být nic jiného, než silná EU; avšak silná EU si žádá silné členské státy. V oblasti ekonomiky nesmí pokračovat vyprchávání individuální zodpovědnosti, ani ji nelze rozpouštět v jakémsi šamanském procesu formování komunity. Toto je výchozí podmínka silné Evropy: především musí každý udržovat pořádek ve svém vlastním domě, protože jenom silný členský stát může přispěchat na pomoc jinému, který se ocitl v potížích, jím samotným nezaviněných. Rád bych připomněl všem, že jsme byli první, kteří se ocitli ve finanční záchranné síti. Ale roku 2013 jsme také jako první ukončili splácení finanční pomoci – do posledního centu. Věříme konceptu pana Schäubla, že klíčové strukturální reformy lze provádět jen na pozadí fiskální disciplíny. Víme, že to možné je, protože jsme si to vyzkoušeli a protože jsme v tom uspěli.

Budoucnost EU závisí na její schopnosti bránit její vnější hranice. To je pro EU nadcházející úkol. Pokud vnější hranice uhájíme, debata o přerozdělování migrantů ztratí na významu, protože ti nebudou moci vstoupit. Nemohou-li vstupovat, není koho přerozdělovat. To dá selský rozum. A pokročíme-li v tom dále, pak už zůstává jen otázka, co s migranty, kteří už tady jsou. Naší odpovědí je, že se nemají přerozdělovat, ale posílat zpátky domů.

A konečně, obrana je jednou z klíčových záležitostí budoucnosti Evropy. O tom musíme mluvit jasně: ti, kteří nejsou schopni se bránit vlastními silami, budou vždycky vydáni na milost a nemilost jiným, a to i v čase míru, v kterém to ale není tak zjevné. To znamená, že chceme-li být schopni bránit sebe, Evropa potřebuje vlastní obranné síly. Dobrou zprávou je, že v tom směru k nějakému pokroku došlo, i když pomalému a nejspíš pomalejšímu, než bylo třeba.

Dámy a pánové,

nejzávažnější slabinou EU je nedostatek vzájemné vnitřní důvěry. Rád bych teď o tom řekl několik slov. Evropská komise se dopustila kardinální chyby oznámením, že nadále nebude pokračovat ve své původní neutrální roli, ale místo toho se stane politickou komisí. Samotný tento termín jezlověstný. Stejně tak jsme se dopustili kardinálního omylu tím, že jsme proti tomu nevystoupili, ale jednoduše jsme to tolerovali. Dnes je situace taková, že tato komise je nástrojem větších států zneužívaným proti menším. Jakou další roli ještě může sehrávat nějaké politické uskupení? V takovéto situaci politické realitě přináleží patřičná váha. Právě proto komise nejen, že nás nedokázala ochránit před zdrcující silou, které jsme vystaveni, ale zároveň ohýbá pravidla ve prospěch větších zemí, míří do kradmých - a tedy nezákonných – mocenských změn a zneužívá svých nástrojů  za účelem vydírání. Ačkoliv jde o srovnání poněkud problematické z pohledu časové dimenze, nazval bych to obratem k Moskvě. V roce 2019 se tomu musí učinit přítrž. Tato komise musí odejít; a my budeme potřebovat komisi a parlament reagující na novou evropskou realitu.

Tak se dostáváme k tématu nového evropského rozpočtu, právě předkládaného k debatě. Dámy a pánové, ten rozpočet je přesně takový, jako Evropská komise samotná: pro-imigrační a pro-migrantský. Podstata tohoto rozpočtu – nebo chcete-li, jeho novost – je v tom, že bere peníze obyvatelům Evropy a dává je migrantům a nevládním organizacím (NGO). Jako kdyby to sepsal George Soros – a nejspíš i sepsal. Italové nakonec prohlásili, co už všichni víme: že NGO jsou vlastně pašeráci lidí, ovšem pašeráci s bílými límečky. Rozpočet komise je chce financovat, což znamená, že chce podporovat koalici pašeráků s bílými a modrými límečky. Tak se o tom Italové vyjádřili.

Dámy a pánové,

má-li fyzická slabost duševní příčinu, jak je tomu v případě EU, potom s léčbou nutno začít nikoli u těla, ale u ducha. Jsem přesvědčen, že EU ztratila svoji počáteční schopnost řešit problémy, protože podléhá vlastní minulosti a tím znehodnotila desetiletí svých zkušeností ve vládnutí. Došlo ke ztrátě paměti. O tom se můžeme dočíst ve spisech našeho europoslance Józsefa Szájera. Podle dnešní oficiální ideologie EU mají mír, pokrok a spolupráce svůj počátek ve vzniku EU. Co předcházelo, byla malicherná, fragmentární rivalita národních států a náboženství, živená nacionálními a sektářskými podněty, vedoucí ke krvavým válečným střetům – a v konečném důsledku i k samotnému holocaustu. A proto, podle logiky Bruselu, spoléhání na starší praktiky vedení není pouze nerealistické: když tak postupujete, je to v přímém rozporu se základními neutrálními hodnotami nové Evropy; je to vybočení, škodlivé a vysloveně zločinné. Evropa se tak odívá do duchovní svěrací kazajky a zříká se lekcí staleté – ba tisícileté – vládní zkušenosti. Nejprve se musíme vyprostit z té duchovní svěrací kazajky, protože problémy, které nám způsobuje, jsou nejen duchovní, ale jsou to i problémy praktické politiky. V některém dalším spisu Józsefa Szájera jsem se dočetl, že ti, kteří to vzdávají, kteří nedbají své minulosti – nebo kteří připouštějí, aby jim tuto jejich minulost někdo zcizil – by pak neměli být překvapeni, jestliže při řešení nastalých problémů navíc zjišťují i ztrátu kompasu. Tak se mohlo stát renomovaným politikům, že jejich nedávno pronesená tvrzení lze snadno vyvrátit i s minimem historických znalostí, například že námořní hranice nelze bránit. Ty argumenty, které nahrabali dohromady v nedávných několika letech, ohledně hranic, zdí a plotů, jsou v rozporu se zkušeností lidstva za poslední tisíce let. Když na to přijde, hranice patří mezi základní aspekty života; bez hranic není existence možná. Co nemá hranice, obrysy, to neexistuje. A pokud námořní hranice nelze bránit, jak u všech všudy mohou přímořské státy vůbec existovat? Je zřejmé, že nedostatečné jsou nikoli možnosti obrany; nedostatečná je vůle. A právě to vyplývá z nedávných akcí italské vlády.

Dámy a pánové,

mluvíme-li o potenciální renesanci křesťanských demokratů a křesťanské demokracie, dominantní myšlenkou je pro mě ta, kterou Němci slyšeli v rozhlasovém poselství vysílaném z Ameriky někdy v roce 1945. Bylo to asi tohle: „Křesťanství je základ, na němž stavějí všechny naše myšlenky. Ne všichni Evropané věří pravdě křesťanské víry; přece však cokoli říkají a dělají, bude svůj smysl odvozovat z křesťanského dědictví.“

Dámy a pánové,

v současnosti se liberální řád hroutí, protože vyšlo najevo, že jeho ideály spočívají nikoli na životě, realitě a historii, ale na umělých konstruktech, které prostě nedokáží pojmout koncepty pokládané jimi za iracionální konfigurace, které však utvářely a určovaly Evropu a životy Evropanů po dvě tisíciletí: koncepty víry, národa, sounáležitosti, rodiny.

A nakonec musím říci několik slov o federalistických aspiracích – posledním pseudonymem pro ně je „mechanismus vlády zákona“ („rule of law mechanism“). Evropská komise – ale můžeme do toho zahrnout Evropský parlament – neustále vyjadřuje nespokojenost se svým manévrovacím prostorem a hledí expandovat i do dalších oblastí. Názornou lekcí je tzv. mechanismus vlády zákona, jehož hlubokou analýzu provedl už József Szájer. Poukázal na to, že tento mechanismus sotva spočívá na zákonných podkladech – přinejmenším co se týká klíčových ujednání EU. Podstata onoho triku je prostá: citací skutečnosti, že jisté národní autority a zákonodárná tělesa uplatňují v nějakém rozsahu rovněž zákony EU, EU pak vyžaduje výklad, jak národní právní systém funguje, jaký má mít dohledový mechanismus a jak jednotlivé členské státy mají organizovat svoji legislativní praxi. To je důvod pro naše tvrzení, že mechanismus vlády zákona je jenom krycí název federalistických aspirací, se záměrem vyvíjet tlak na nepoddajné vlády.

Na závěr bych snad vznesl otázku, čím Maďarsko může přispět společné evropské politice. Při vší náležité skromnosti můžeme předložit následující seznam. Především můžeme posloužit jako dobrý příklad na poli ekonomické reformy. Pokud to bude nezbytné, můžeme nabídnout pomoc při repatriaci migrantů zpět domů. Už dlouho tvrdíme, že jsme schopni vyvážet pomoc, nikoli dovážet problémy. Stejně tak poskytneme poradenství všem, kteří o to požádají. Z vlastní historické zkušenosti Maďarska můžeme také přispět jednou nevyžádanou radou: všichni se mějme na pozoru před myšlenkou, že by islám mohl být součástí kterékoli evropské země. Stejně tak to platí o odpovědi islámu. My Maďaři o tom něco víme. Bude-li islám součástí například Německa, v pojetí muslimů to znamená, že Německo je součástí islámu. To je něco, co je nutno zvážit. K nabídce příkladu, pomoci a rady, musíme ještě podotknout – jemně, ale jasně – že ani v budoucnosti neustoupíme a nedovolíme nikomu, aby nám vnucoval cokoli proti naší vůli. Pokud nejsme schopni dospět k uspokojivému řešení při jednáních, pokud právě teď nedokážeme přijmout – či alespoň tolerovat – názory jiných ohledně migrace a rozpočtu, pak počkejme. Vyčkejme, až lidé v Evropě vyjádří svoji vůli ve volbách do Evropského parlamentu roku 2019. A potom, staň se, co se má stát.

Děkuji vám za pozornost.

Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.